Listopad 2007

Zamyšlení nad pevností Bommarsund

Luděk Frýbort

Tak jsem se začátkem podzimu zase jednou vydal na Aalandy, takové to soustrovíčko na půli cesty mezi Švédskem a Finskem. Je to, abych tak řekl, moje první cestovatelská láska; tam jsem za přechodného uvolnění roku 1969 poprvé vstoupil na půdu západního světa, a to se ví, byl jsem absolutně unesen. Otravoval jsem pak své známé, rovněž využivší dubčekovského uvolnění k různým cestám, otázkami - nojo, Paříž, Londýn... ale co Aalandy? Byl jsi na Aalandech? Taková, dámy a pánové, dovede být první láska. Je ovšem nasnadě, že po bezmála čtyřiceti letech může první láska skýtat všelijaký pohled, a byl jsem na rozpacích, jestli i moje žena bude sdílet mé okouzlení, ale sdílela. Je to krásný, čarovný kus světa, ostrovy z červené žuly, borové lesy, řídce roztroušené dřevěné domečky, krajina už ne švédská, ale také ne zcela finská (jak by odpovídalo politické příslušnosti), a tak čistá a pokojně malebná, jako by se jí netýkal ruch industriálního věku.

Ale proč to píši: nad mořskou úžinou Bommarsund, oddělující hlavní ostrov Aaland od menšího ostrůvku Prästö, se vypínají trosky někdy hrdé pevnosti téhož jména. Dal ji stavět - ale nedostavěl - ruský car, když se r. 1809 po vítězství nad oslabeným královstvím švédským zmocnil kromě celého Finska i této až dodnes ryze švédské končiny. K čemu že mu měla sloužit... inu, to už tak je v povaze mocnářů archaičtějšího typu, že jedva stráví jeden zábor, už koukají, kam by se roztáhli dál. Tak i Bommarsund, jemuž byl přiřčen hrdý titul Gibraltar Severu: měl být Rusku odrazovým můstkem k ovládnutí pokořeného, ale dosud samostatného Švédska. Než k tomu však stačilo dojít, vypukla naštěstí Krymská válka, Angličané využili té příležitosti, vyslali k Aalandám silnou flotilu a carovi z jeho Gibraltaru nadělali kůlničku na dříví, bezpochyby vědouce proč. Po vší slávě zůstaly rozlehlé ruiny v mírné severské krajině a lesem zarostlé vojenské hřbitovy, trochu dojemné se svými stěží už čitelnými, konec jedné imperiální pýchy připomínajícími azbuckými nápisy.

Čas od té doby trhal oponou jako pominutý, ale jedno se nezměnilo: posedlost ruských vládců, pudící je k ovládnutí dalších a ještě dalších území, ať už obydlených kýmkoli, ať jakkoli vzdálených od matičky Moskvy bělokamenné, ruské vlasti leda ke škodě a k vzteku, ale hlavně že je sámaja magúčaja straná ještě o kousek magučovatější. Kdybychom se ovšem zeptali věrného Rusa, má-li ta rozpínavá snaha nějaký rozumný důvod, odpověděl by zajisté, že má, a jaký: obnovit a zvýšit respekt Ruska před tváří světa.

Respekt. Věrný Rus, nejsa mocen jazyka latinského, třeba neví, z čeho je odvozeno to slovo a jaký je jeho skutečný význam; možná by se podivil, že právě opačný, než jak se domnívá jeho široká duše. Latinské respectare značí ohlédati se; z toho vyplynul pojem respekt ve smyslu ohled, ohleduplnost, úcta. Nikoliv tedy strach či vynucená poddajnost, jak mu rozuměli a dodnes rozumějí vládcové ruské říše i jejich pýchou zpitomělí poddaní. Je pozoruhodné, jak se dnešní svět dělí na oblast respektu v jeho původním smyslu a oblast respektu jakožto hrozby, před níž je třeba se mít na pozoru. Je rovněž pozoruhodné, že část světa tvořená zámožnými, stabilními zeměmi s vysokou úrovní občanské svobody se kryje s oblastí respektu pojímaného jako ohleduplnost - dávno pryč jsou časy, kdy i západní státy trpěly atavistickým pudem po přikrouhnutí kdekterého kousíčku země ke své přeslavné říši - kdežto vládcové končin zasmušile upajdaných, v nichž vládne chudoba a nevolnictví, se křečovitě rozhlížejí, komu by ještě hodili na krk oprátku závislosti.

Přitom je to touha dokonale marná. Pět tisíc let lidských dějin neskýtá jediný příklad, že by některý imperátor došel na konec své cesty za světovládou, pokaždé na ní ztroskotá, zanechav za sebou bídu a rozvrat. I ostrovní pevnost Bommarsund se zdála být mohutná, nedobytně hrozivá, základna k pohlcení Švédska a možno-li i dalších krajů, ale přišla na ruskou říši její slabá chvilka, připluly anglické koráby a po několika týdnech obléhání zbyly z dobyvačných plánů... ruiny nad romantickou úžinou. Setřelé nápisy na plevelí přerostlých náhrobcích.

Je to pěkný výlet na ostrovy Aalandské s jejich mírnou, půvabnou krajinou žulových ostrovů a zadumaných průlivů. Snad by jej měl absolvovat i vládce Putin; třeba by ho napadlo, že respekt, jak mu rozumí on, mívá krátké nohy. Jako na její předchůdkyni v roce 1854, i na jeho říši dřív nebo později uhodí její slabá chvilka; až se tak stane, dají jí to znát všichni, jimž do té doby pila krev. Českému lvu, přemítajícímu za těchto dnů, má-li dráždit ruského medvěda tím zpropadeným radarem nebo mu raději poskytnout požadovaný respekt, je těžko radit; nicméně by si mohl vzpomenout, že se mu stažení dvojitého ocásku ještě nikdy nevyplatilo.