Listopad 2007

Poslední exaktní univerzál

František Houdek

Mám ve své třídě matematické monstrum. Je to Henri Poincaré. Těžko soudit, zdali konstatování středoškolského učitele v Henriho rodném Nancy (narodil se tam roku 1854 do rodiny lékaře) má být pochvala, či povzdech. Zato spolužáci měli jasno hned od počátku - krátkozraký, roztržitý a neohrabaný pupenec génia jim sloužil jako stálý terč lumpáren, což z něho učinilo člověka plachého a nesmělého. Tedy pokud nešlo o vědu. Už jako mladík publikoval myšlenky, které se později staly základem teorie chaosu. Traduje se, že jako student šel jednou po ulici a uviděl stařenku, jak plete. Šel dál a přemýšlel o geometrickém uspořádání jejích drátů. Najednou se prudce otočil a běžel zpátky, aby zkoprnělé bábušce triumfálně oznámil, že existuje ještě jeden způsob, jak by mohla štrikovat. Bylo to takzvané pletení obrace.

Jindy ho zase kamarád náhodou potkal zamyšleného v noci na Trocadéru a Henri si za boha nemohl vzpomenout, jak se tam dostal a co tam chtěl... Byl tak obtěžkaný nápady a myšlenkami, že z něho jakoby samy tryskaly, kupříkladu na řešení jednoho složitého matematického problému přišel bůhvíproč právě ve chvíli, kdy se drápal do vlaku do Normandie, kam měl namířeno na geologickou výpravu.

První vědeckou práci (samo sebou z matematiky) publikoval Poincaré v devatenácti. Do konce života jich přidal dalších 500 a k tomu přes třicet knih - odborných i popularizačních. Studia dokončil v roce 1879 na vysoké škole báňské, dva roky nato už dostal profesuru na Sorbonně, kde zůstal až do konce života. Na přelomu 19. a 20. století byl (spolu s Němcem Davidem Hilbertem) považován za největšího matematika doby; dosáhl bezpočtu poct a titulů (jen akademií, které ho zvolily členem, bylo ke čtyřiceti). Přitom v kupeckých počtech ho strčila do kapsy každá trhovkyně, a když se podrobil tehdy začínajícím testům inteligence (ty jako první na světě vypracoval jeho krajan Alfred Binet), vyšel z nich jako naprosto dementní.

Nelze zde rozebírat, co konkrétně ho tak proslavilo, nicméně Poincaré byl zřejmě posledním člověkem na zemi, který ještě obsáhl veškerou matematiku a teoretickou fyziku (a do značné míry i filozofii poznání) na té nejvyšší, badatelské úrovni. Coby jakýsi pedagogický libero každý rok přednášel o jiném komplexu otázek, a jelikož to byl i strhující řečník, posluchači prý tyto přednášky jen zaznamenávali a rovnou vydávali tiskem.

V povědomí veřejnosti patrně Poincaré uvízl dvěma drápky: účastmi v jednom velkém objevu a v nejvýznamnější teorii neživé přírodovědy. Počátkem roku 1896 referoval v Akademii věd o objevu rentgenového záření a hned také nabídl vysvětlení. Sice nesprávné, nicméně přítomného fyzika Becquerela zaujalo natolik, že ho studoval - a objevil radioaktivitu (Poincaré mu dal k dispozici rodinnou sbírku minerálů včetně uranových).

O osm let později se zase Poincaré v hlavní přednášce na kongresu o vědě a umění dostal až na samu hranici speciální teorie relativity. „Vynalezl“ časoprostor, ale neudělal rozhodující krok (pochopit neměnnost rychlosti světla jako příčinu, nikoli důsledek relativity).

Mimochodem tím, že jako tři hlavní hrozby pro klasickou fyziku označil Brownův pohyb, Michelson-Morleyův pokus (konstantní rychlost světla) a fotoelektrický jev, právě Poincaré nasměroval o generaci mladšího Einsteina k jeho annus mirabilis 1905...

Henri Poincaré zemřel 17. července 1912 v Paříži na komplikace po běžné operaci.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)