Listopad 2007

Jiné oči

Anneke Hudalla

Víte, proč miluji svého manžela? Můj manžel je umělcem jazyka. Jako překladatel si každý den zváží, ohmatá, vychutná každé jednotlivé slovo, které ťuká do klávesnice. A to samozřejmě nezůstalo bez důsledků i pro mne. „Hele,“ zeptala bych se ještě před pár lety, „proč vlastně furt čumíš sousedce na kozy?“ Dnes se takhle už neptám. „Nějak mám dojem, že o mne už nemáš až takový zájem.“ Tak bych to asi řekla – a určitě nemusím vysvětlovat, proč nám to dnes klape líp než dřív. Už několikrát jsem proto uvažovala o tom, že zvednu telefon a zavolám všem, kterým bych kurs „jazykové senzibilizace“ také vřele doporučila. A těch je v České republice docela dost.

Například redaktoři zdejších novin. „Klaus prohrává s Brožovou 0:3“, „Brožová porazila Klause“ – kdo se podívá na první stránky českého tisku, ten může mít dojem, že v Praze buď už začala olympiáda, nebo že dokonce vypukla občanská válka. V České republice totiž politici na tu či onou funkci prostě nekandidují. Tady se všichni hned pustí do „boje“, nebo dokonce do „bitev“: o reformy, o Hrad, o olympijské pozemky, o zákony. A uvnitř ODS se nediskutuje. Hned tam „zuří válka“.

Důvod, proč české noviny tak často neodolají pokušení o běžných událostech psát v co nejkonfrontačnějším stylu, je zřejmý: čím větší emoce, tím větší prodej. Zatímco ale jinde existuje jasná hranice mezi bulvárem a seriózním tiskem, v Čechách ani ty nejserióznější noviny nejsou vůči „jazyku bitevních polí“ úplně rezistentní. A vzhledem k jazyku těch, o nichž denně píší, není ani divu.

„Jeho zmatenost je všeobecně známá,“ řekl nedávno o ministru zdravotnictví Julínkovi David Rath. Tomáš Klvaňa, tedy muž, který má rozptýlit strach středočeských starostů z radaru, svým „svěřencům“ přes média sdělil, že „hloupostem samozřejmě nenaslouchá“. A když Ústavní soud nerozhoduje tak, jak si to přeje pan prezident, Klaus soudce přímo obviní z „ohrožení demokracie“.

Jasně, politika žádná růžová zahrada není. Přesto se divím, že se v Čechách ani osmnáct let po revoluci nepodařilo překonat ono dělení na tábory, tak typické pro totalitní režimy: my, či oni – kdo není se mnou, je proti mně. Přitom skutečnost, že tato země už deset let nemá stabilní vládní většinu, není problémem ústavy či volebního systému. Je to problém politické elity, která při komunikaci postrádá veškerou prozíravost. Toho, kdo je dnes mým oponentem, třeba už zítra budu potřebovat.

(Respekt, www.respekt.cz)