Listopad 2007

Bíla hora a počátky terorismu v Austrálii

Pavel Jacko

Žádný národ nemá patent na vytváření mýtů. Nic proti některým mýtům nemám, ale... Vždy kolem listopadu se australské sdělovací prostředky rozvíří vzpomínkami na zločin století - vyhození ministerského předsedy Whitlama generálním guvernérem Kerrem. Nám Čechům pořád někdo něco zlého dělá, není divu, že v listopadu také.

Tzv. počátek úpadku českého národa a třistaletého katolicko-germanizačního útlaku, bitva na Bílé hoře, na nízkém plochém pohorku na západ od Prahy (dnes v Praze), pojmenovaném po bílém kameni původně tam lámaném, má v české mytologii přední místo. Zkrátka, od osmého listopadu roku 1620 jsme trpěli a některé ty menší národní charakterové nedostatky se třistaletým útlakem snadno omlouvají. Bohužel, čím více se omlouvají, tím víc se prohlubují a zakořeňují. Přiznávám, že školní verse a také Krylova v jeho velice dobré písni Bitva na Bílé hoře se mně líbí mnohem víc a strašně mě mrzí, že se nezakládá na pravdě.

Kdyby, jak podotýká Ráček, každá s těch údajně třiceti tisíc měšťanských rodin, které po Bílé hoře emigrovaly, poslaly jen jednoho bojovníka do pole, bitva by nutně musela dopadnout jinak. Katolíci, tj. ti špatní, měli 25 až 26 tisíc bojovníků, včetně slovansko-tatarských kozáků. Mimochodem, Descartes, který možná již v tu dobu myslel, aby byl, také proti nám bojoval. Našich žoldnéřů bylo něco míň než 22 tisíc. Českého původu u Letohrádku byla údajně jen obsluha deseti děl, což je v jistém smyslu útěcha, neb je známo, že artilerie potřebuje lidi přece jen trochu vzdělanější než je obyčejná infanterní soldateska. Zbytek českého národa počal naše národní tradice čekáním, jak to dopadne. Také by se asi dalo říci, že jsme nic neprohráli, poněvadž jsme tam v podstatě nebyli.

Těla padlých ještě ani pořádně nevychladla, když 13. listopadu 201 český pán reversem prosil o milost a sliboval poslušnost pravému králi. Mimochodem, když Palacký četl originál v roudnickém archivu, vyslovil přání, aby tato listina zůstala světu utajena. Není divu. Žádný šlechtic popravený před staroměstskou radnicí na Bílé hoře nebojoval.

Ať již máme na motivy vzpoury šlechticů jakýkoliv názor, její provedení bylo amatérské v tom špatném významu toho slova. Byla to zkrátka ostuda. Bohužel, mýtus našeho boje s přesilou, nespravedlivého útlaku a třistaletého trpění přežívá.

Bylo to v listopadu 1972, kdy po dlouhé době v zasloužené opozici, se dostala k moci australská strana práce, Australia Labor Party. Angličané píší práce, tj. labour, s „u“, američané bez. Proč se tak pracující nazvali již v roce 1888, před Kentucky Fried Chicken, Johnem Waynem a Coca-Colou, nevím.

Strany konzervativní, Liberal Party a Country Party vládly dlouho a zlenivěly. Voličstvo buď změnu chtělo, nebo mu to bylo jedno. Ovšem, když se socialisté dostali k moci, vystrčili růžky okamžitě. Advokát Gough Whitlam, předák laboristů, se svým zástupcem, soudruhem Lance Barnardem, utvořili vládu dvojčlennou a dva týdny seděl Whitlam na 13 ministerských křeslech a Bernard na 14. Učinili asi 40 závažných rozhodnutí. Mezi jiným, Austrálie uznala anexi pobaltských států Sovětským svazem, navázala diplomatické vztahy s Kubou, Severním Vietnamem, komunistickou Čínou a zrušila je s Tchaj-wanem, propustila s vězení dezertéry, zrušila brannou povinnost a s velkou slávou odvolala posledních pár vojáků z Vietnamu, kde hlídali naše velvyslanectví, domů. Socialisté dodnes věří, že nebýt Whitlama, byli bychom v Saigonu dodnes. Ostatně, i předsedkyně ALP v Queenslandu Anna Blight věří, že Whitlam zavedl podporu v nezaměstnanosti. Kolik socialistů věří, že před Whitlamem slunce nevycházelo, ví Marx.

Když se pak ministerská křesla rozdělila mezi nedočkavé soudruhy, změny, někdy nedomyšlené, ale povětšinou promyšlené až moc dobře podle principů fabiánského socialismu, se jen hrnuly. Tiskařská čerň málem nestačila na denní palcové titulky. V podstatě konzervativní australská veřejnost jen lapala po dechu.

Drastická změna rodinného práva, s vytvořením nového, federálního soudního aparátu. Zákon legalizující pozemkové nároky domorodců. Ministr spravedlnosti Lionel Murphy (mimochodem s blízkými vztahy k nám Slovanům, první žena Ruska, druhá Polka) s pomocí Federální policie přepadl před úsvitem ředitelství Australian Security Inteligence Organisation v Melbourne, údajně proto, že se domníval, že před ním tají informace o chorvatských teroristech. Podle jiných ovšem soudruh Murphy pouze odnesl složky, týkající se jeho osoby a složky na některé své kolegy. Později, ale včas, byl jmenován soudcem High Court, nejvyššího australského soudu.

Socialisté měli ovšem problém v tom, že neměli většinu v Senátu. Na počátku roku 1974 se pokusili kontrolu získat zajímavým trikem (uplatili jednoho senátora, předáka Democratic Labor Party velvyslanectvím v Irsku), ale nepovedlo se to převážně díky rychlé reakci hluboce konzervativního premiéra Queenslandu, Bjelke Petersona. Krize vedla k vypsání voleb jak do dolní sněmovny (House of Representatives), tak do senátu. Rozložení sil zůstalo stejné, senát konzervativní, ve sněmovně dolní o pět socialistů míň, ale stále ve většině.

Vír se zrychloval. Zvýšením platů státních zaměstnanců se zvýšil tlak na platy všeobecně. Inflace dosáhla 14%. Bylo třeba peněz na další projekty a čtverka ministrů, v čele s Whitlamem se rozhodla si půjčit 4000 miliónů USD bez vědomí ministerstva financí, pouze s pomocí pákistánského obchodníka Khemlaniho. Když to vyšlo najevo a Khemlani se někde ztratil, opozice se rozhodla jednat zablokováním rutinního zákona v senátu, podle něhož se poskytují federální vládě peníze. Stručně řečeno, bez onoho zákona státní zaměstnanci nemohou být placeni.

Normální postup měl být vyhlášení nových voleb pro obě komory - ať si to lid rozhodne. Socialista Whitlam lidu právem nedůvěřující se rozhodl vládnout dál, i bez peněz. To bylo příliš i na Whitlamem jmenovaného generálního guvernéra (zástupce královny) Johna Kerra. 11. listopadu 1975 Whitlama propustil a jmenoval vůdce opozice Frasera prozatímním ministerským předsedou. V následujících volbách utrpěla ALP největší porážku vůbec, z 91 poslanců jim zůstalo pouhých 36. Ani to, že Whitlam, Bill Hartley (ALP Viktorie) a sekretář ALP David Combe se pokusili půjčit půl miliónu na volební kampaň od Saddáma Husajna, jim nepomohlo. I méně vzdělaní voliči pochopili, že čím dřív se Austrálie zbaví smečky socialistických hochštaplerů, tím líp. Jiná verze je, že za volební porážku může CIA, vyberte si.

Od té doby se levice pokouší učinit s 11. listopadu den nářků. Taková maličkost, že toho dne také skončila první světová válka, jim to trošku kazí. Mýtus Whitlamova pádu ale přežívá.

Odbočka. Čtenář se možná podiví, jak si mohl Whitlam myslet, že bude moci vládnout bez peněz. Ani mně to není jasné, ale domnívám se, že demokraticky a parlamentárně by to rozhodně nešlo. Indonéský president Suharto, dobrý přítel Whitlama se divil, proč prostě Kerra nenechá zatknout. Vzpomínám si, že v té době, tj. kolem listopadu a prosince byly určité narážky na nenormální aktivity v armádě. Někteří odboroví předáci trousili temné narážky, než zmlkli. Přiznám se, že jsem to vše považoval za obvyklé novinářské rozdmychávání problémů. Mnohem později jsem měl příležitost si popovídat s bývalým důstojníkem, který mně řekl, že v té zajímavé době skupina armádních důstojníků neoficiálně zjišťovala politické přesvědčení ostatních. Poněvadž nebyl levicový, nic víc neslyšel. Domnívám se, že kdyby se připravoval puč pravicový (sice naprosto nelogický a nepotřebný), tak naši akademici by o tom již napsali několik knih.

19. listopadu 1975 přišly poštou jak ministerskému předsedovi Malcolmu Fraserovi, tak premiérovi Queenslandu, Joh Bjelke Petersonovi větší, identické obálky. Odeslána stejného dne, ale zachycena o dva dny později, byla obálka generálnímu guvernéru Johnu Kerrovi. Jedině ta queenslandská vybuchla a zranila dva úředníky. „Výbor na ochranu australské demokracie“ poslal dopisy (stejný papír jako v těch obálkách) novinám, vyhrožující pumovou kampaní. Vyšetřování nezjistilo nic.

I když to někdo nazval počátkem terorismu v Austrálii, většina historiků se o tom nezmiňuje - popdle hesla: co levice činí, dobře činí. Jenny Hocking, mezi jejíž akademické kvalifikace patří životopis Lionela Murphyho, a která nyní dostala peníze na další důležitou práci, nahrávání vzpomínek Whitlama, se o tom ve své knize Terror Laws, ASIO, Counterterrorism and the Threat to Democracy o vůbec nezmiňuje. Pro ni terorismus začal v Chorvatsku organizací Hrvatsko Revolucionarno Bratrstvo a nepříliš úspěšnými pumovými útoky na jugoslávské objekty v Austrálii. „Důkazy“ poskytla jugoslávská tajná služba povětšinou z výslechů Chorvatů zajatých v Jugoslávii. Chorvati sami dodnes tvrdí, že se jednalo o diskreditační akce jugoslávské rozvědky a mají v tom jistou podporu v archívech bývalé UBDa.

Útok na labouristického předáka v červnu 1966 by se, na první pohled, mohl levici hodit. Vůdce opozice Arthur Calwell řečnil na demonstraci v Sydney proti válce ve Vietnamu. Po návratu do svého auta na něj nějaký Peter Kocan vystřelil s brokovnice, příliš brzo - Calwell, který si myslel, že mu mladík běží gratulovat, neprůstřelné okénko ještě úplně nestáhl. Kocan skončil v blázinci a Calwell si musel pořídit nové brýle. Možná, že se levice o tom nezmiňuje, protože to nesouhlasí s mýtem, že všichni Australané byli proti válce. Možná také proto, aby se nepřipomnělo, že za několik týdnů na to někdo vystřelil z pušky na ministerského předsedu Harolda Holta (Liberál), když byl ve své pracovně v parlamentu. Vyšetřování nezjistilo nic. Lépe o ničem takovém nemluvit a nepsat, nehodí se to.

Manipulace historie vlivnými zájmovými skupinami, popletenými a poplatnými akademiky, mocenskými nebo rádoby mocenskými kruhy není ani časově, ani národnostně omezená. 170 miliónů obětí komunistické ideologie je zapomenuto - symbolem hrůzy je dnes Guantánamo. Mýty nejen přežívají - přímo kvetou.

Zdroje:

Blažej Ráček - Československé dějiny , 1929, Ladislav Kunclíř v Praze

Tim Anderson - Take Two-Criminal Justice Revisited, 1992, Bantam Books

David McKnight (vstoupil do Komunistické strany v roce 1972) - Australia’s Spies and their Secrets, 1994, Allen & Unwin

Wallace Brown - Ten Prime Ministers, 2002, Longueville Books

Jenny Hockins - Terror Laws, 2004, University of NSW Press