Listopad 2007

Totálně na dně. A bez vlasti

Hildegard Jenatschkeová

Uprostřed léta 1946 se Hildegard Jenatschkeová, rozená Dörfelová, ocitla se svou rodinou nedobrovolně v cizím kraji, který se měl stát jejím novým domovem. Patřila k sudetským Němcům, kteří museli po skončení války opustit svůj domov na území tehdejšího Československa. Pohnuté události popsala v dobovém rodinném dokumentu, který přeložil pan Otto Peschka a poskytl jej redakci LN k uveřejnění.

Děčín 1945. Na řadu přišla naše Kamenická ulice. Když se náš transport ubíral směrem do Podmokel a my jsme zrovna prošli železničním viaduktem, bleskově jsem se rozhodla. Popadla jsem mého desetiletého syna Heinze, uprchla s ním z kolon do první boční ulice vlevo a s malým vozíčkem jsme utíkali pekelným tempem téměř bez zastavení přes Folknáře, Sokolí vrch až do mého rodiště, do Ovesné (Habendorf), kde žila moje sestra. Tak jsme unikli onomu prvnímu, tzv. divokému vyhnání. Do našeho bytu v Děčíně jsme se ale již neodvážili vrátit ani pro naše věci.

Ovesná (Habendorf) 1946. O rok později nás to ale stejně neminulo. Všechen náš majetek na cestu nesměl přesáhnout 25 kilogramů na osobu. Skládal se z nejnutnějšího oblečení, peřin a polštářů, dvou hrnců, bot, dokladů a nejcennějších fotografií na památku.

Češi naložili všechno na koňské povozy, a někteří by nám byli ještě i z toho mála ledaco sebrali. Viděli jsme ale mezi nimi i takové, jimž slzely oči nad tou nespravedlností. Smutná kolona se dala do pohybu směrem dolů na Benešov nad Ploučnicí. Můj syn ještě po letech řekl: „Bombardování bylo to nejhorší, co jsem zažil. Ale tenhle okamžik odchodu z naší vlasti navždy byl mnohem horší!“ Vesnička byla vždycky čistě německá a stála tu již 500 let. Teď přišli Češi a během několika hodin ji vylidnili.

Po celou cestu dolů nám hlasitě zpívali ptáci, a nad hlavami nám bzučely naše včely ve sněhobílé klenbě od aleje rozkvetlých třešní, prozářené sluncem na jasně modré obloze. Tak svátečně se s námi loučil náš rodný kraj.

Ještě ohled na hřbitov, každý z nás tam měl někoho. Mnohý si jistě pomyslil: Kéž i já bych tam raději už ležel s nimi. Kolem se zelenala sadba, kterou my jsme ještě seli. Nebyl to lehký život na této kamenité půdě a pracovat se začínalo již od raného dětství. Přesto, nebo právě proto, jsme přilnuli tak silnou láskou k té naší vlasti. Už jen pomyšlení na ty úžasné svahy pro sáňkování dětí v zimě, na ta nádherná místa pro jejich hry uprostřed jarní přírody. V létě se šlo na pole, ale kdo měl oči a uši otevřené, mohl se potěšit ze zajíce či srny. V mládí jsme ve skupinách vandrovali nebo chodili do jiných obcí na „věneček“, tak se u nás říkalo tancovačkám. Byli jsme svobodní a nezkažení.

A toto mělo nyní skončit, naše děti už tu neměly nikdy žít. To se nedalo pochopit.

Teprve umístění do mezilágru naproti podmokelskému nádraží nás vrhlo zpět do současnosti. Do velkých místností nás nacpali, co se nás kam vešlo. Tamní pobyt měl trvat jen několik dní, do vlakového transportu. Ty se však protáhly na dlouhých sedm týdnů, plných šikany. K jídlu nám dávali nejčastěji polévku z kopřiv, plných nečistoty, že skřípala mezi zuby. Byli jsme však rádi, že jsme se aspoň ještě nacházeli ve vlasti. Mnozí ten dlouhý pobyt pokládali za znamení, že se neví, kam s námi, a že nás nakonec opět pustí domů. Každý den v osm hodin byl nástup na prostranství u budovy a přidělování práce. Část žen musela v doprovodu vojáků poklízet byty po rabování „zlatokopů“, aby byly opět obyvatelné. Jiná skupina, ke které jsem patřila i já, chodila s velkými vidlemi čistit štěrk mezi železničními pražci od uhelné strusky. To byla tvrdá dřina, ze které jsme byly každý večer zcela vyčerpané. Za tuto práci jsme ale aspoň dostávaly od ČSD 12,50 koruny za den a směly jsme jíst v nádražní kantýně. Za ty peníze však bylo jen málo co ke koupi. Kvůli trvalému hladu jsme kupovaly jen jídlo.

Všechny dosavadní transporty směřovaly do západního Německa. Teď už je tamní tři zóny přestaly přijímat. Tím se vysvětlilo to naše dlouhé čekání. Organizace příprav ze strany Rusů nebyla tak pružná a další transporty už měly směřovat do východního Německa, tedy do ruské zóny.

Začátkem července nastal náš čas. Na dvoře sestavili stoly a celní úředníci zkontrolovali naše věci. Co přesahovalo předepsaných 25 kilogramů, muselo být redukováno. Nadváhu ovlivnily samozřejmě ty nejcennější věci! Všechny spořitelní knížky musely být odevzdány a skončily v kýblu vedle stolů. Za to bylo 500 marek na osobu v hotovosti. Při této kontrole teklo mnoho slz a rozčilení mezi lidmi bylo rovněž veliké. Ve 21.30 jsme museli na děčínské nádraží, kde nás nacpali i se zavazadly asi po 50 lidech do nákladních vagonů. Zavazadla ležela na zemi pod námi a my na nich seděli, leželi, stáli, jak se dalo. Až k ránu se vlak dal do pohybu. Jel směrem na Drážďany. V Bad Schandau jsme museli přelézt do jiného nákladního vlaku. Místa nám tím však nepřibylo. Zahodili jsme tam bílé pásky z rukávů, poznávací znamení Němců, nařízené Čechy.

V Drážďanech jsme měli první delší pobyt, ale jak to známé, kdysi tak krásné město vypadalo? Všude jen holé trosky, kam až oko dohlédlo! Ta malá troška naděje, která v nás ještě cestou vlakem teprve začala klíčit, byla rázem pryč!

Další cesta pokračovala pro většinu z nás už lhostejno kam. Třeba i do Ruska, nám už to bylo úplně jedno! Vezli nás neustále na sever. Při zastavování ve volném terénu někteří opouštěli vlak i za cenu, že většinu svých zavazadel v něm zanechali. Nikdo je nevyzval, aby se vrátili. My jsme s nimi neutíkali. Kam také? Nikde na nás nikdo nečekal! Jeli jsme skrz Wittenberg a dál na sever. Po hodinách zůstal vlak stát.

Při rozednívání jsme opouštěli nádraží Bad Kleinen. Míjeli jsme velké lány obilí prorostlého bodláčím. Mnohým z nás se ulehčilo, že tady aspoň nebylo vidět žádné trosky, žádné ničivé následky války.

Vlak zastavil v Grevesmühlen. To byl náš neznámý cíl. Čekala nás čtrnáctidenní karanténa v Questinu, v lágru, ze kterého se bezprostředně předtím odstěhovali ruští vojáci. Zaopatřeni jsme byli tak, abychom nezemřeli hladem. Očkovali nás a primitivně nám odvšivili oblečení horkou párou. Vedle lágru se rozprostíralo velké bramborové pole, jež přímo volalo po vyčištění od množství plevele. Domluvili jsme se s příslušným sedlákem a ten si nás na tu práci najal. Za odměnu nám porazil jednu ovci, a tak jsme několik dní měli stejný eintopf s přílohou much.

20. července 1946 byl náš transport rozpuštěn. Sedláci s koňskými povozy už stáli před naším lágrem, a my Habendorfští jsme se poprvé v historii zcela rozptýlili, rozešli jsme se na všechny světové strany tehdejšího Schönbergského okresu.

Má sestra Elsa, já a můj syn Heinz jsme se s dalšími šesti rodinami dostali do obce Kastahn. Nikdo nás nechtěl! Nebýt nátlaku státu, nejraději by nás byli vyložili ještě mimo obec a ponechali nás našemu osudu. Viděli v nás jen přítěž.

Sestra Elsa byla tímto „přijetím“ tolik raněná, že jsem ji pouze s námahou ochránila před sebevraždou. Všude byla odmítnuta. Tak šla s námi do jedné staré, zahradní chatrče, která kdysi sloužila k pečení chleba, teď už byla téměř na spadnutí. Zdi, silné pouze na šířku cihly, byly rozpuklé, trhlinami mezi zdivem a dřevěným hrázděním se dalo koukat ven. Nikde žádná kamna, bývalá pec stála přistavěná pod střechou zvenčí. To byl náš nový domov!

V chatrči uskladněný zahradní nábytek nechala selka rychle vynést a uložit v budově selského dvora. Dovolila nám ale vzít si několik otýpek slámy. Tu jsme si rozprostřeli na zemi ke spaní. Neměli jsme žádné kuchyňské vybavení, na co si sednout, čím si v noci posvítit, nic.

Toto bylo nyní Německo, na něž jsme kdysi byli tak hrdí! Poznávali jsme, že jsme ti naprosto nejporaženější. Až po nás, vyhnaných, byli ti vybombardovaní. Těm aspoň zůstala jejich vlast!

Zašli jsme si dobrou hodinu pěšky znovu do lágru Questin pro malý plechový sud a zhotovili si z něj něco podobného kamnům, abychom si měli na čem aspoň uvařit polévku.

Naštěstí bylo vrcholné léto a na polích probíhaly žňové práce. Na ty nás sice nikdo nechtěl, aspoň jsme si ale po odklizeném obilí nasbírali klasy. To byla naše hlavní činnost. S asi půl metrákem takto nelehce nastřádaného zrní jsem se vypravila do Rütingu, abych je vyměnila za trochu mouky a šrotu. Mlynář mě však odmítl s tím, že zrno obsahuje vysoké procento vlhkosti, měla jsem zas přijít, až bude řádně vysušené.

Na zpáteční cestě už jsem brečela jak malá holka. Co je tohleto za lidi? Válka jim nic nezničila, uchovali si vlast i všechen majetek, a nyní ještě těžili z bídy těch, kteří už byli totálně na dně!

Majitelka selského dvora, na jehož pozemku stála ta naše chatrč, byla vdova. Zaměstnávala vyhnance z východního Pomořanska a ti jí údajně hrozili hromadnou výpovědí, jestli zaměstná i nás.

Po několika dnech od mého nezdaru u mlynáře – zrovna jsme mlátili další nasbírané klasy – přišel syn sedláka Kruseho a zeptal se, jestli bychom jim chtěli pomoci při sklizni pšenice. Nejraději bych byla výskla radostí! Měli jsme přijít ještě před polednem a společně s nimi se naobědvat! Pozván byl i můj syn. Tímto dnem nám skončila největší nouze. Když sedlák Kruse poznal, jak se umíme chopit zemědělské práce, zaměstnával nás denně, dokud nebyla z polí sklizena poslední řepa, poslední brambor. Odměnou nám bylo plné zaopatření, jež samo mělo velkou cenu, a k tomu 2,50 marky za den. Tak přešel rok 1946 a pro práci jsme již nepociťovali tolik naléhavě tu touhu po vlasti jako ti, kteří ještě žádnou nenašli nebo jí už nebyli zdravotně schopni.

Od manželky sedláka Otty Kruseho jsme obdrželi tři zahradní židle, stůl, dvě polní lůžka a jednoduchý regál z prken, abychom všechny věci nemuseli mít na zemi.

Do tuhé zimy 1946–1947 jsme šli s dobrou zásobou brambor. Ale s topením to vypadalo zle. Neexistoval kousek uhlí. Dřevo jsme nosili na zádech až z Quastinského lesa. V širokém okolí Kastahnu žádný les nebyl. Později nám sedláci dovolili vykácet a použít uschlé keře a stromy z jejich pozemků. Slabé stěny naší chatrče promrzaly. Vytahovali jsme pevná vlákna z pytlů a upletli si z nich pulovry. Kdo uměl příst, byl na tom lépe. Většina sedláků chovala ovce a odměnou za předení místo peněz byla vlna.

Zas to byla selka paní Kruseová, která nás podarovala. Tentokrát na Štědrý večer. Donesla nám každému šťavnatého vuřta a dalamánky, které sama upekla! Tato gesta lidskosti v té naší osamocenosti mě hluboce dojímala. Ani z našich habendorfských mužů v místě se nikdo nestaral, jestli nepotřebujeme pomoc.

V roce 1947 se nám pak už vedlo o něco lépe. Moje dva už dost zchátralé ručníky jsem vyměnila za dva mladé králíčky, kteří se do konce roku enormně rozmnožili.

Nás vyhnanců začalo na venkově ubývat. Mnozí zanechali všeho a utekli zavčas na západ, jiní si už našli nějaké lepší živobytí jinde.

Na podzim dal obecní úřad vyhnancům k dispozici parcely pro malé zahrádky. Tak jsme mohli už příští rok jíst svou vlastní zeleninu. V bezprostřední blízkosti naší zahrádky si bratr Otty Kruseho Hans Kruse postavil dům, do jehož garsoniéry v horním podlaží jsem se směla s Heinzem nastěhovat. Elsa zůstala v chatrči sama.

K Vánocům 1947 jsme, opět od paní Heleny Kruseové, dostali živou husu na vánoční pečeni. Ta ovšem neskončila na pekáči. Brzy na jaře už si špacírovala spolu s 12 malými housaty po naší zahrádce k plotu.

Čas největší nouze o jídlo k holému přežití byl zažehnán. Vyvstaly však nové problémy. Ošacení ještě z domova bralo za své, i navzdory pečlivému ošetřování. Něco jako státní sociální pomoc neexistovalo, a k tomu nás postihla peněžní reforma, jež to málo, co jsem měla, znehodnotila v poměru 10:1! Potřebovala jsem nutně trvalý příjem.

S pomocí pracovního úřadu v Grevesmühlenu jsem se v červenci 1950 dostala do jedné továrny, kde jsem po zaučení frézovala nýty. Cesty do práce i v noci v sychravém, severském podnebí, za deště, větru i mrazu mě dost vyčerpávaly. A tak jsem uvítala čistě nahodilou příležitost k výměně bytu, se kterou pan Kruse souhlasil. Cesta do práce se mi tím zkrátila na čtvrtinu. V továrně vzali do učení i Heinze. Stal se soustružníkem a šel studovat na střední školu.

Teprve nyní se můj život trochu zklidnil.

Novou vlast jsme však nikde nenašli. Všude jsme zůstávali cizí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)