Listopad 2007

Jak se oběd stával torturou dětí

Petr Kolář

Z jídel ve školních jídelnách před rokem 1989 mají mnozí traumata dodnes. Některá jídla už pamětníci nepozřou.

Ten stísněný pocit si řada lidí, kteří chodili do školních jídelen před rokem 1989 a krátce po něm, pamatují dodnes. Konec vyučování a hromadný přesun do školní jídelny. Nevábná jídla podivného vzhledu a ještě pochybnější chuti vydávaná za malé papírové čtverečky. Když jste je zapomněli, byli kuchařky nekompromisní. Ženy v umaštěných zástěrách, které nad obří hrnec s rozvařenými knedlíky, natahovaly svá zpocená neoholená podpaždí. Tekutina v plechovém barelu, které se čaj dalo říkat jen s velkou dávkou eufemismu. A pochopitelně přísná učitelka či kuchařka hlídající u odkladného stolku a nemilosrdně vracející ke stolu každého, kdo si dovolil nechat na talíři nějaké zbytky.

Jídelníček býval opravdu „pestrý“. Mezi „legendy“ té doby se řadí zejména UHO a UBO. Tedy univerzální hnědá omáčka nebo univerzální bílá omáčka, jimž se vždy říkalo jinak. Zapomenout nelze ani na tzv. týdenní přehled. Tedy na holandský řízek z masa, které v jídelně zbylo z týdenního vaření. Pokud se jeden den podával guláš, druhý vás čekala gulášová polévka. A „speciality“ typu zemlbáby, rýžového nákypu, hrachové kaše či buchtiček se šodó tato jídla znechutily řadě lidí jednou provždy.

„U spousty věcí nám to dalo zapomenout, že dobré jídlo je požitek. Nebyl problém, že to bylo vyloženě odporné, ale že jídla nebyla připravována s péčí,“ líčí bývalá šéfredaktorka časopisu Apetit Hana Michopulu, která si školní jídelny dobře pamatuje. „Třeba jsem si nedávno vařila hrachovou kaši podle Jamieho Oliviera a byla výborná. Nebo si vzpomeňte na žemlovku. Ta má být křupavá a nadýchaná, tam ji ale dělali mokrou, tuhou,“ dodala.

Michopulu nechápe, proč vychovatelky hlídaly a nutily všechny děti vše dojíst. „Jak někde říkal Ivo Šmoldas: ve školní jídelně se dalo naučit jen to, jak ohromný kus masa nacpat do malé vázičky. Někdy to byla opravdu tortura,“ líčí s tím, že školní jídelny mnoha lidem pokřivily kulturu jídla. To kromě jiného nemělo správnou nutriční hodnotu. „Je na nás tato traumata překonat a ukázat, že i tehdejší školní jídla se dají připravit chutně a s péčí,“ míní Michopulu.

Dodnes platí socialistické normy. Důležité je, si děti mohly vybrat mezi zdravým a běžným jídlem, říká odborník na výživu Jaroslav Škvařil.

LN Co je podle vás na jídlech ve školních jídelnách nejhorší?

Děti mají nějaké stravovací návyky už z domova. Kdybychom jim dali více zeleniny, tak ji jíst nebudou, protože na to nejsou zvyklé. Navíc se často zapomíná na jednu věc: když se přidá zelenina, tak se zvýší objem porce. Čili vy musíte zároveň něčeho ubrat.

LN A čeho by se mělo ubrat?

Když si představíte jakýsi graf toho, co škodí, tak 68 procent zaujímají potraviny živočišného původu. Kdysi se mělo za to, že živočišné bílkoviny jsou hrozně důležité. Nyní se ale ukazuje, že to tak úplně není. Problém je, že Česko má pro děti doporučení 60 gramů bílkovin na den, ale světový průměr je 20 gramů.

LN Proč jsou ty živočišné potraviny tak škodlivé?

Neobsahují totiž ochranné látky: vlákninu nebo antioxidanty. Tyto látky pak v těle chybí.

LN Proč jídelny tak lpějí na potravinách živočišného původu?

Řídí se normami, které jsou z roku 1990. Jsou to dávky, které de facto platily ještě v dobách socialismu. Ty dávky ale nikdy nebyly stanoveny vědecky. Sloužily i k plánování ekonomiky. Víte určitě i z historie, že se vždycky chválilo to, čeho bylo hodně. I když to za moc nestálo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)