Listopad 2007

Být Čechem

Stanislav Komárek

Proč se více nevěnujete regionální literatuře …? Zeptala se mne kdysi jistá redaktorka českobudějovického rozhlasu. Má odpověď, že regionálnější literatuře nežli české je už dosti těžko se věnovat, působila tehdy překvapivě. Srovnávat národy, či ještě hůře občany různých států mezi sebou, je zavádějící: analogickým pojmem řekněme ke slovu „Ind“ není „Čech“, ale „Evropan“. Malé národy, vybavené sice vlastním spisovným jazykem, víceméně nesrozumitelným pro ostatní, ne ale příliš značným lidským potenciálem, se od těch velkých, které vlastně představují celé kulturní okruhy, jaksi bytostně liší.

Začněme od těch potěšitelnějších rysů: podobně jako třeba křeček oproti koni vykouzlí z půl kila živé váhy všechny savčí struktury, umějí to s nevelkými prostředky i ony. Tak jako u zmíněného křečka mozek, oči, játra a další orgány tvoří na procenta větší váhový podíl nežli ty koňské, produkují drobné národy z masy obyvatelstva percentuálně více básníků, malířů, asyrologů, astrologů a kdoví čeho ještě – u těch velikých je poměr často mnohem příkřejší, na sto milionů umouněných mužiků připadal kdysi jeden Lermontov. Ten ovšem stál za to.

Právě větší impozantnost vede v posledku k tomu, že bývá zvykem pořádat závody koní, ne křečků, byť by pořizovací náklady byly menší. Malým etnikům schází oproti velkým ona mrazivá velkolepost, ale stejně i schopnost k činům strašným a děsivým (nemívají rovněž utkvělou představu, že dělají všechno nejlépe). Při Mourkově zamňoukání se obývák neotřese, tak jako se neotřese při řevu jaguára amazonský prales, ale jednat s kocoury je bezpečnější.

Malým národům scházívá oproti velkým také velkorysost a odvaha, zato mají dobrou schopnost anticipace: každého chromozomu je škoda a uchvatitelům z cizích i vlastních řad se slouží s předstíranou oddaností až do okamžiku, kdy je lze bez rizika odmocnit. Pěkně to vynikne třeba při srovnání s Poláky, národem také slovanským, také katolickým, fyziognomicky jen těžko rozeznatelným, jenže několikrát větším – se šavlemi proti německým tankům by bratr Čech jistě nevyjel (zmíněné charakteristiky platí jen pro národy již „ochočené“, alfabetizované a sídlící pokud možno v rovině a bez zbojnické tradice).

Kdo z nás by si po vzoru Američanů vztyčil na zahrádce národní vlajku? Ač je to velmi nepopulární říkat, patří Češi podnes svou tradicí k německému kulturnímu okruhu, byť tento jazyk už téměř nikdo pořádně neumí. To, že se proti něčemu po léta vymezujeme, vůbec neznamená, že tomu ve sto a jednom aspektu nejsme podobní, protože vnímáme jen rozdíly, byť nečetné. Jeden z těch základních bude také v tom, že v rámci malého národa není dost lidí na to, aby vznikla dostatečně velká konzumentská základna pro náročnější typy umění či jiné percepce světa, a to navzdory neobyčejně vysoké průměrné „kulturnosti“.

Vlivem toho, že nikdy nevzniklo nadkritické množství vzdělaného měšťanstva či dříve národní šlechty, má česká kultura od svého novověkého počátku určité zčásti sympatické „svépomocné“ rysy, zčásti také to, co můžeme nazvat lidovostí či v horším případě plebejstvím. Vlivem toho platí podnes v národě za archetypální mudrce lidoví baviči typu Jana Wericha či Miroslava Horníčka, lišící se, podobně jako tolik obdivované banální písně z produkce divadla Semafor šedesátých let, od oficiální kultury zejména tím, že používali běžného lidského slovníku namísto ideologického žargonu. V oněch toxických dobách to jistě byla zásluha, s odstupem je to ale trochu jako v onom vtipu o hlubokém humanismu Vladimíra Iljiče – nějak tam tu hloubku nevidím, ač za to budu jistě od mnohých pokárán.

Vladimír Holan, básník sice zahořklý, ale nepochybně špičkový, který s prvním jmenovaným bydlel ve stejném domě a velmi jej nenáviděl, by se jistě divil, že se po létech jeho souborného díla neprodá ani pět set kusů – nejde až tak o to, že by v našem etniku mimořádní duchové chyběli, ale z důvodu jeho absolutní početnosti mají téměř nulový ohlas. Širší vrstva národa, konzumující jinde řekněme Manny a Dostojevské, se tu nedá dohromady.

Je pravda, že lidový vkus je rozšířen všude, pohlédněme jen do Bavor či Rakous, kam úspěšně exportujeme různé slavíky, ale nebývá většinou vůdčí. Romantikové věřili, že oknem do duše národa jsou jeho pohádky. Nemyslím teď až tak ty dávné, sebrané před lety a v knihách odumřelé, jako ty, které došly později nejširší obliby. Vidím-li kusy z ploské, jalové a jakoby ze schémat Děda Nejeda uteklé produkce Václava Čtvrtka, dělá se mi podnes mdlo, cosi bytostně přiboudlého je i na Spejblovi a Hurvínkovi – už etymologie jejich jmen od sloves „speien“ – plivati, slintati, či „hurviti se“ nechává nezúčastněného zírat – kam se hrabou všichni Hanswursti od sousedů!

Kultivace bytostného pocitu trapnosti, tak typická pro českou literaturu i film, v sobě skrývá jedno nebezpečí – sice se vyhneme falešně vypjaté heroičnosti jiných etnik, ale to, co jsme s takovou láskou pěstovali, už k nám bude patřit navždy.

Malým národům scházívá oproti velkým i velkorysost a odvaha, zato mají dobrou schopnost anticipace: každého chromozomu je škoda a uchvatitelům se slouží s předstíranou oddaností až do okamžiku, kdy je lze bez rizika odmocnit