Listopad 2007

Byli jsme všichni předem mrtví

Darina Křivánková

„Přežil jsem proto, abych mohl podat svědectví,“ říká Adolf Burger (90), poslední žijící pamětník největší padělatelské akce v dějinách.

LN Díky filmu Ďáblova dílna se fakta o nacistické padělatelské dílně v Sachsenhausenu dostávají k široké veřejnosti. Tyto informace nebyly tajné, přesto se o nich příliš nehovořilo.

Když Američané osvobodili tábor, v němž skončila padělatelská dílna, ihned jsme všechno hlásili, týden nás vyslýchali a sepisovali protokoly. V těch je všechno zaznamenáno. Přesto tato kauza nešla ani k Norimberskému procesu. Po světě byly v oběhu desítky milionů falešných liber - kdyby se to zveřejnilo, leckdo by zkrachoval.

LN Za padělatelskou akci byl zodpovědný Bernhard Krüger. Jak se na tuhle kontroverzní postavu s odstupem let díváte? Byl to svým způsobem zachránce, který v padělatelské dílně umožnil přežít desítkám lidí, nebo jednoduše nacistický vrah?

Krüger byl obyčejný vrah. Nechal zavraždit šest kluků z naší skupiny jen proto, že onemocněli. Žádné léčení vězňů z padělatelské dílny nepřipadalo v úvahu, nikdo z nás nesměl opustit bloky 18 a 19, aby se nic neprozradilo. Operace Bernhard měla nejvyšší utajení, nejenže o ní nic nevěděli ostatní vězni z tábora, ale z esesmanů o ní věděli jen zasvěcené špičky. Krüger byl nesmírně inteligentní člověk, působil jako šéf oddělení na potírání padělků v Německu. Znal celou problematiku, dobře věděl, koho potřebuje. Také moc dobře věděl, že mu můžeme být více užiteční, když nám vytvoří určité podmínky. V dílnách hrála hudba, každý měl svou postel, a dokonce povlečenou! Do Sachsenhausenu jsem se dostal z Birkenau. Tam nás bylo na jedné posteli pět, všude vši a tyfus. Ale tady bylo čisto, měli jsme i dost chleba a mohli jsme také psát domů. Dokonce nám přinesli pingpongový stůl, abychom se mohli odreagovat. Představte si, hrál jsem stolní tenis s esesákem! Ve srovnání s Birkenau to bylo neuvěřitelné. Ale každý večer mi běželo hlavou: ty jsi tady na dovolené, ale už teď jsi mrtvý. Bylo nám jasné, že tohle nikdo z nás nemůže přežít, že jednoho dne nás všechny zlikvidují.

LN V padělatelské dílně se vyráběly především britské libry, ale i jiná měna, také různé dokumenty, nakonec i dolary. S jejich výrobou je spojený pokus o sabotáž. Jak to tehdy probíhalo?

Celou dobu jsem byl v bloku osmnáct a tiskl jsem libry, tam o žádné sabotáži nemohla být řeč. Kdyby se někdo pokusil o sabotáž, tak ho jednoduše na místě zastřelí a na jeho místo dosadí někoho jiného. Pak ale přišel Krüger a přeložil Jakobsona, to byl můj předák, mě a další čtyři vězně do bloku devatenáct, kde zřídili tiskárnu dolarů. Ty se měly ovšem dělat světlotiskem, nikoli knihtiskem jako libry. Na světlotisk bylo třeba nalít na skleněnou desku želatinu, na tu se položily negativy a po prosvícení už se mohlo tisknout. Ale Jakobson mi řekl: Ádo, nesmíme vyrobit dolary, to bychom prodloužili válku. Právě on dělal želatinu a záměrně ji míchal špatně, takže se dolary stále nedařilo vytisknout kvalitně. Pak z Berlína přijel na kontrolu Krüger a prohlásil: Když do šesti týdnů nebudu mít dolary, tak čtyři z vás zastřelím. To byl konec sabotáže.

LN Hrdinou filmu Ďáblova dílna je Salomon Sorowitsch, ve skutečnosti se jmenoval Smoljanov a byl mezi vámi jediným profesionálním padělatelem. Jak na něj vzpomínáte?

Krüger nám říkal: Vy blbci, nic neumíte, já vám přivedu skutečného padělatele! A z Mauthausenu přivezl Smoljanova. Ten si odseděl čtyři roky za padělání liber. Udělal je tehdy sice velmi dobře, ale nevěděl, že ve vodoznaku musí být kód, takže ho ještě před válkou chytili. A jako Žid pak putoval rovnou do koncentráku. Pamatuji si jako dnes, když ho k nám přivedli: nebyl jako my vyhublý, naopak docela vykrmený. V Mauthausenu maloval esesáky a dostával za to jídlo. Když přišel, tak si od něj všichni odsedali, měl totiž na mundúru zelený trojúhelník. Tím se označovali zločinci, my ostatní jsme měli červený. Ale já si k němu klidně sednul. Vždyť to nebyl žádný vrah, ale padělatel. A co jsem byl já? To samé. Stali se z nás přátelé. Také mě namaloval. Říkal jsem mu: Proč to děláš, stejně všichni vyletíme komínem. Ale on tvrdil, že to nikdy nemohu vědět. Jako padělatel byl nesmírně ambiciózní. I v koncentráku chtěl být třída a pracoval precizně.

LN Dolary jste tedy nakonec vyrobili...

Ano, se sabotáží musel být konec a my vytiskli prvních dvě stě perfektních dolarů. Krüger přivezl experty z banky, my museli našich dvě stě dolarů rozložit na stůl, on vytáhl z kapsy padesát pravých dolarů a promíchal je s padělky. Bankovní experti pak hodinu hledali ty pravé bankovky, ale marně, nenašli je. Krüger odešel celý nadšený, že má konečně dolary. Druhý den ovšem přišel rozkaz celou dílnu sbalit, protože se blížila sovětská vojska. Naložili nás do šestnácti vagonů a jeli jsme tři dny a tři noci do Mauthausenu. Jedna zastávka byla v Praze na nádraží ve Vršovicích, u zadrátovaného okna stál můj kamarád Karel Gottlieb a brečel, z vlaku viděl na dům v Kloboučnické ulici, kde žila jeho žena a dítě.

LN To už se blížil konec války a celá padělatelská dílna měla být zlikvidována. Jak se vám nakonec podařilo přežít?

Nacisti chtěli za každou cenu dolary. Jejich výrobu se nám ale podařilo zdržet, takže když byli nacisté nuceni ustupovat, nechali dílnu sbalit a přesunout. Nejdřív do Mauthausenu, pak do Redl-Zipfu a nakonec do Ebensee. Tam dorazili Američané tak rychle, že všichni nacisté jednoduše utekli. Důkazy naházeli do Toplitzkého jezera, ale nás už pozabíjet nestihli.

LN Je pravda, že jste se hned po osvobození snažil zdokumentovat, jak to v koncentračním táboře vypadalo?

Když skutečně dorazili Američané, ozbrojil jsem se a šel jsem do vesnice, v jedné rodině jsem si vypůjčil fotoaparát a udělal jsem deset snímků. Chtěl jsem za každou cenu zaznamenat, jak tehdy lidé vypadali, co s nimi koncentráky udělaly. V Praze jsem pak v srpnu 1945 vydal první knížku, kde byly právě tyto fotografie. Když jsem se koncem května vrátil do Československa, směřovaly mé první kroky na policii. Celou padělatelskou akci jsem jim vylíčil. Pak jsem řekl, ať zavolají do státní banky, že tam jistě budou také nějaké padělky. Dušovali se, že jsou všechny pravé. Když je pak přinesli, bezpečně jsem poznal, které pravé nejsou.

LN Jak, padělky byly údajně dokonalé?

To také byly, nedokázal je rozeznat nikdo, ani já. Ale věděl jsem něco, co ostatní nevěděli. Britské libry byly tehdy veliké a Angličané nosili vždycky balíček bankovek v kapse sepnutý spínacím špendlíkem, aby peníze nepoztráceli. Takže bankovky byly na krajích propíchané od špendlíků. My jsme ty naše padělky také „opotřebovávali“, aby měly náležitou patinu, a dělali jsme do nich i ty špendlíkové dírky. Propichovali jsme ale i znak Británie, který byl v levém rohu nahoře, a to by Angličan nikdy neudělal. Takhle jsme chtěli vydat zprávu do světa, že jsou tyhle peníze padělané. Jednu padělanou libru mi tehdy úředníci z banky dali. Další padělek jsem získal před sedmi lety, když Američané vytáhli bedny, které nacisté naházeli do Toplitzkého jezera. Ty ležely pětapadesát let pod vodou.

LN Po válce jste zůstal v Praze, domů na Slovensko jste se vrátit nechtěl?

Nemohl jsem jít domů na Slovensko, mosty byly zničené, nebylo možné se tam dostat. Zůstal jsem v Praze a napsal první knížku. Pak jsem se vypravil domů. Maminka byla za války chráněná, můj otčím byl árijec a díky tomu se na ni represe nevztahovaly. Ovšem krátce před příchodem Rudé armády začaly Hlinkovy gardy dělat razie a smíšená manželství zatýkaly a posílaly do koncentráků. Maminka skončila v Ravensbrücku a můj nevlastní otec v Sachsenhausenu. Když jsem se konečně dostal domů, nikdo tam nebyl. Sousedka mi to všechno vylíčila. Ty, kteří maminku zatkli, jsem dobře znal, chodil jsem s nimi do školy, v první chvíli jsem myslel, že půjdu a zastřelím je. Nakonec jsem nic neudělal, ale sebral jsem se a ještě ten den jsem odjel pryč. Nemohl jsem tam zůstat. Od té doby žiji v Praze.

LN Vaši sourozenci odjeli už před válkou do Palestiny, proč jste neodjel také, nestihl jste to?

Byl jsem od šesti let členem sionistické organizace, která z židovských dětí vychovávala dělníky. Ti pak odcházeli do Palestiny a budovali tam vesnice. Můj starší bratr odešel do Palestiny tři roky před válkou, sestra odjela dva roky poté. Já jsem to nestihl. Pracoval jsem v Prešově na pile, abych měl dostatečnou dělnickou praxi, a čekal jsem na certifikát, který mi měl umožnit odjet. Jenže sionistická organizace potřebovala peníze, tak certifikáty na vycestování začala prodávat bohatým, místo mě odjel synek bankéře, který sice nebyl v přípravce jako já, ale měl peníze. Mně řekli: Ty pojedeš příště. No a příště jsem jel do Osvětimi.

LN V koncentračních táborech jste prožil skoro tři roky. Prakticky neustále vám šlo o život. Kdy vám bylo opravdu nejhůř?

Když jsem se ještě v Birkenau dozvěděl, že moje žena Gisela skončila v plynové komoře. Tehdy jsem uvažoval o tom, že skončím v drátech vysokého napětí a budu mít jednou provždy klid. Pak jsem si ale řekl, že musím za každou cenu přežít, abych mohl říct, co nacisté dělali. A to dělám dodnes.

LN Jaké byly osudy vašich spoluvězňů z dílny, vídal jste se s některými z nich po válce?

Češi a Slováci jsme se scházeli každý rok, šestnáct nás bylo. Teď už jsem zůstal jen já. Vídal jsem se i s Němci a Rakušany, ti už ale také všichni zemřeli.

LN A Salomon Smoljanov?

Podali jsme si ruce, rozloučili jsme se a on zmizel. Už ho nikdy nikdo neviděl.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)