Listopad 2007

Úseky polojasna (Část 1)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy, dědičky a Tomáše Zahradníčka, spoluautora. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

Úvodem

Kdo se narodil v Cechách kolem roku 1930 a svým založením tíhl k veřejnému působení, tomu osud nepřichystal snadnou a přímou dráhu. To platí nejen pro Jiřího Loewyho. Vlastně až v posledních letech života získal v Lidových novinách domácí, stálou a dobře viditelnou tribunu, kde mohl uplatňovat svůj talent. Nechtěl bych podceňovat dosah jeho předchozího politického působení ani psaní, přesto myslím, že až tady, na konci své dráhy, se dostával do širšího povědomí české veřejnosti jako komentátor, jehož texty stojí za to sledovat. K tomu, aby se novinář zapsal do obecného povědomí, je kromě talentu, chuti a pracovitosti potřeba především stále prostor ve sledovaných médiích. Jiří Loewy to věděl, a tak jako pracovník tiskového oddělení textilního koncernu na penzi trávil své dny v německém Wuppertalu psaním zpráv, glos, komentářů a polemik pro pražský deník. Činil to s chutí i pílí člověka, který se naučil vytěžit z mála šancí maximum, a jeho nejlepší texty z Lidových novin vyčnívaly, jako by do nich zabloudily z nějaké jiné doby.

Tato úspěšná novinářská dráha do jisté míry nahrazovala skutečnost, že se mu nepodařilo naplnit jeho hlavní popřevratové plány. Listopad 1989 jej zastihl jako ústředního tajemníka exilové sociální demokracie a vydavatele časopisu Právo lidu. V obojím chtěl samozřejmě pokračovat ve svobodných poměrech doma. Sociálnědemokratická strana ale rychle vznikla bez jeho účasti a v Praze pod hlavičkou Právo lidu začal velmi brzy vycházet jiný časopis, vědomě konkurující tomu, který Loewy už jedenáct let vydával v Německu. Byly to příznaky nesnází provázejících obnovu sociální demokracie, které způsobily, že se Loewy místo práce ve straně a pro stranu nakonec stal přispěvatelem novin a časopisů profilem dosti vzdálených sociální demokracii.

Není velká škoda, že se Jiří Loewy v popřevratové době nestal místo toho třeba velvyslancem. A nelze přehlédnout, že se o to do značné míry přičinil sám. Když zjistil, že se jeho názory v mnoha důležitých otázkách značně odlišují od převažujícího mínění v sociální demokracii i v české společnosti, začal ty své říkat o to častěji a hlasitěji. Ve dvou bodech nebyl ochotný mlčet ani slevovat: v kritice poválečného odsunu Němců a v připomínání zrady části sociálních demokratů, kteří před únorem 1948 pracovali pro komunisty a nakonec převedli stranu do KSČ. Až do konce života při debatách o těchto otázkách zapomínal na své diplomatické schopnosti a proměňoval se v polemika, který s gustem poví přesně to, co ostatní nechtějí slyšet, a při nejbližší příležitosti to ještě zopakuje. Tak se ovšem nechová člověk usilující o vlivný post ve straně nebo státní správě, a cesta k novinám tak vlastně byla logickým vyústěním jeho naturelu a počínání. Psal do nich sám za sebe a oslovoval v novinách čtenáře velmi různých politických názorů, ale byl zvlášť rád, když zjistil, že jeho slova nepřehlédli v sociální demokracii.

Jako sociální demokrat se narodil. Zdědil stranickou příslušnost po otci a dědovi, což bylo za první republiky docela běžné. Jako sociální demokrat byl také na podzim 1948 zatčen a odsouzen na šest let do vězení; tato zkušenost poznamenala jeho život. Status politického vězně ještě dlouhá léta po propuštění na svobodu omezoval jeho pracovní i životní možnosti, vzpomínky na jáchymovské tábory nucených prací měly svou váhu při rozhodnutí odejít po srpnu 1968 s rodinou do emigrace. Když se v nových poměrech postavil na nohy a vybudoval si novou existenci, zapojil se do činnosti exilové sociálnědemokratické strany.

Bylo to sdružení asi stovky lidí, zejména bývalých aktivistů ČSSD, kteří se ocitli v exilu po únoru 1948 nebo později. Jeho největší devízou bylo členství ve vlivné mezinárodní organizaci socialistických stran, Socialistické internacionále. Do historie exilové strany i exilu vůbec se Jiří Loewy zapsal v roce 1978, kdy ke stému výročí ČSSD pořídil zvláštní číslo časopisu pod tradičním názvem Právo lidu; vydával ho pak až do pádu režimu čtyřikrát do roka. Kdo bude studovat historii exilového tisku, všimne si, jak se číslo od čísla zlepšovalo a velmi brzy patřilo mezi nejzajímavější exilová periodika. Loewy si osahal terén a rychle nalezl pro časopis styl a polohu, v níž se ku prospěchu věci stále více odrážela osoba redaktora, člověka zdaleka nežijícího jenom politikou, muže mnoha talentů a mnoha zájmů. Právo lidu se vyhýbalo poučování, kárání a výčitkám, usilovalo o nadhled, o široký rejstřík stylů i bohatý tematický záběr. Redaktor dbal o to, aby v něm vedle politického zpravodajství a komentářů nechyběl dobře napsaný fejeton, básnička, původní karikatura nebo třeba článek o zajímavé události ze světa kultury či sportu. Pokud už útočil, pak nejraději vtipem nebo ironickou glosou. Časopis byl sociálnědemokratický velmi po loewyovsku – svým původem a osudem.

Jiří Loewy neprojevoval žádný zvláštní zájem o debaty o politických doktrínách a jeho socialistické vyznání bylo podivuhodně nekonkrétní, pokrokářské, otevřené na všechny strany vyjma jediné, komunistické. Jako by v jeho vidění světa každý slušný člověk, dělající nějakou užitečnou práci, přirozeně patřil k sociálním demokratům, a pokud k nim patřit nechce, tak to ani moc nevadí. Celou atmosféru Práva lidu i autorského psaní Jiřího Loewyho prosvětloval nakažlivý optimismus, který v nezdarech a potížích se zvláštní samozřejmostí spatřoval zálohy na budoucí úspěchy. Tyto charakteristické rysy způsobily, že Právo lidu někdy více oceňovali čtenáři, kteří neměli s exilovou ČSSD nic společného, než redaktorovi spolustraníci.

O okolnostech, za nichž došlo mezi exilovými sociálními demokraty k rozkolu, který se po roce 1989 přenesl na domácí půdu, už vydaly svá svědectví obě znesvářené strany*). Loewy v těchto událostech sehrál jednu z hlavních rolí od počátku roztržky na konci 70. let až do symbolického rozpuštění exilové strany, které oznámil v roce 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně. Tato historie však ve vzpomínkách zůstala jen naznačená a nedopovězená, celkový plán životopisného rozhovoru se, bohužel, nepodařilo naplnit. Dvakrát škoda, Jiří Loewy se chystal popsat své angažmá v letitém soudním procesu o Lidový dům, v němž ztělesňoval kontinuitu ČSSD, chtěl promluvit také o své blízké spolupráci s Milošem Zemanem v letech 1993-1994.

Rukopis vzpomínek vznikal od září 2002 do podzimu roku 2003. Na začátku všeho nebyla představa memoárů, ale malá anketa. Znal jsem předtím Jiřího Loewyho jen letmo. Jako jeden z mnoha redaktorů Lidových novin jsem s ním telefonicky či e-mailem vyřizoval pracovní záležitosti a mohl s ním občas i prohodit pár slov, když se při cestě do Prahy zastavil v redakci. V létě 2001, když publikoval několik kronikářských textů k dějinám exilu, jsem se ho vyptával, zda pomýšlí na vlastní paměti. Odpověděl, že vůbec ne, že ho víc zajímá sledování současných událostí a že pro memoáry není ta správná povaha.

Na konci léta roku 2002 jsem obeslal několik bývalých vydavatelů exilových časopisů s prosbou o pomoc při shromažďování dokumentace k historii českého exilu. Také Jiřího Loewyho, který mě hned vyzval, ať se přes e-mail zeptám na všechno, co chci vědět, že mi ve volných chvílích napíše odpovědi. Začal jsem raději zeširoka, nechtěl jsem promarnit takovou příležitost. Pohotové a zajímavé odpovědi sváděly k dalším a dalším dotazům, někdy jsme si vyměnili i pět e-mailů týdně a zanedlouho nám bylo oběma jasné, že memoáry už vlastně vznikají. Pokračovali jsme, jak nám to pracovní povinnosti dovolovaly, až do jeho posledního odchodu do nemocnice. Z rozvrhu plánovaných témat, který Jiří Loewy sepsal, zůstalo jen torzo. Úvodní kapitola věnovaná zážitkům exulanta po roce 1968 a vydávání Práva lidu končí aférou kolem Slova k odsunu. Po ní se vzpomínky vracejí do dětství a mládí a jsou dovedeny do konce padesátých let.

Když Jiří Loewy viděl, že sám už vzpomínky nedokončí, zanechal své pokyny, jak s nimi dál naložit. Předně požádal svoji ženu a spolupracovnici Danu, aby si vzala slovo a dopověděla to, co on už říci nestačil. A pak projevil obavy, zda má knížka dobrou strukturu. Měl dojem, že úvodní pasáže, pozůstatek výchozí ankety o exilu, nepatří k těm čtenářsky nejvděčnějším a že by se při redakci měl celý pořádek ještě přeskládat a výsledný tvar upravit do podoby co nejpřitažlivější. Ani v jednom bodě jsme ho s paní Loewyovou tak úplně neposlechli. Zdálo se nám, že by nebylo příliš šťastné, aby ke konci knihy převzala roli svého muže a odpovídala na zbylé otázky. Domluvili jsme se trochu jinak a paní Loewyová napsala krátký doslov, v němž zaznívá její svědectví, které rozhovor doplňuje a rozšiřuje o její pohledy a vzpomínky.

Nedošlo ani na přeskládání obsahu. Znamenalo by značné zásahy do původní podoby svědectví, nutně by vedlo k úpravám otázek i odpovědí, ke změně rytmu a kontextů, k umělému tvoření kapitol, při nichž by se ztratila přinejmenším část zaznamenaného líčení. Nakonec jsme raději nechali vzpomínky v původní podobě, i když není sporu o tom, že pasáže věnované osudu rodiny židovského drogisty v Sudetech na konci 30. let, svědectví o životě pražské židovské obce v době transportů či barvité líčení jáchymovských lágrů jsou atraktivnější než úvodní exulantská kapitola; v tom měl zkušený a přísný redaktor Jiří Loewy pravdu.

Po několika měsících archivování e-mailů jsme začali sestavovat rukopis. Jeho první čtenářkou a redaktorkou se stala Helena Večerková, Jiří Loewy ho pak v létě 2003 přehlédl. Tato jím opravená část končí u procesu v roce 1949. Další pasáže už zůstaly bez autorovy revize. Celou knihu nakonec do tisku připravila Jindra Šídlová, která Loewyho texty k velké autorově spokojenosti po léta redigovala v Lidových novinách.

Knížka se poněkud vymyká z tradičních žánrů. Není to „knižní rozhovor", při němž novinář či dokumentarista nahraje zvukový záznam a později sdělení převede do psané podoby. Jsou to spíš psané memoáry, prokládané písemnými urgencemi o další pokračování. Roli tázajícího jsem se snažil uplatnit jen tehdy, když jsem se obával, že by mohl Jiří Loewy nějakou událost či situaci přejít až příliš rychle. Pak jsem se ho snažil v toku vyprávění trochu pozdržet, navést k odbočkám. Občas se mu to nelíbilo a odepsal mi, že se ptám špatně nebo že na mou otázku nemá co říci; obyčejně jsem ji bez protestu stáhl a nechal si napovědět tu správnou. Nechtěl jsem příliš komplikovat název knížky vymýšlením zvláštního pojmenování tohoto žánru, zůstali jsme při tradičních a dostatečně výstižných „vzpomínkách".

Tomáš Zahradníček

*) Stanoviska Jiřího Loewyho a jeho přátel jsou podrobně vylíčena v knize Karel Hrubý (ed.), Léta mimo domov, K historii Československé sociální demokracie v exilu (1997). V knize Radomíra Luži Československá sociální demokracie, Kapitoly z let exilu 1948-1989 (2001) pak čtenář nalezne výklad vůdce frakce, která v exilu prohrála souboj o ČSSD a po listopadu 1989 začala dříve usilovat o obnovení ČSSD. Zatímco s Lužovým souputníkem Jiřím Horákem, prvním polistopadovým předsedou ČSSD, se Loewy na konci života ještě lidsky usmířil, s Lužou ne, jak zjistí čtenář těchto vzpomínek i Lužovy knihy. A ještě jedna doporučená četba: soubor novinářských článků z posledních let autorova života vydalo na podzim 2004 knižně pražské nakladatelství Akropolis pod názvem Jiří Loewy: Kolik druhů sýra potřebuje člověk?

EXULANT A VYDAVATEL

(1968-1989)

Jak jste se stal vydavatelem exilového Práva lidu?

K vydávání Práva lidu jsem se dostal takřka náhodou. Miroslava Tučka z Curychu, tehdejšího ústředního tajemníka exilové ČSSD, na jaře 1978 napadlo, že by stálo za úvahu, aby strana ke 100. výročí založení Českoslovanské sociální demokracie vydala tiskem něco výrazného. Třeba jen rozšířený leták, ale v novinové podobě, pokud možno s tradičním titulkem Právo lidu. V ústředním výkonném výboru exilové strany tehdy zasedali čtyři novináři. Dr. Tuček jim všem napsal, že by považoval za důstojnou oslavu stého výročí strany, kdyby v exilu vyšlo jednorázově slavnostní vydání Práva lidu.

Tradiční sociálnědemokratický list tehdy už celých třicet let doma neexistoval, zničen komunisty po násilné likvidaci ČSSD v červnu 1948. Tajemník však neopomněl dodat, že stranická pokladna neoplývá penězi, takže v žádném případě nesmějí náklady přesahovat 4000 švýcarských franků.

Moji tři kolegové-profesionálové měli tolik rozumu, že Mirkovi Tučkovi odpověděli shodně negativně, že totiž lepší než noviny by byla brožura, stanovený termín už nelze stihnout a částka 4000 franků rozhodně na krytí nákladů nepostačuje. Pouze já jsem odpověděl s arogancí mi vlastní, že nevidím žádné technické ani jiné problémy, které by bránily realizaci projektu. Trest mě stihl vzápětí: byl jsem pověřen, abych tedy to jednorázové jubilejní číslo Práva lidu udělal. A tak to všechno započalo. Pokračování trvalo dvanáct, a jestliže připočítám revui PÓL, vydávanou už v Praze, tedy čtrnáct let.

Měl jste s redakční prací v exilu nějaké zkušenosti, nebo to byl váš první větší podnik?

S redakční prací jsem měl zkušenosti už z domova (začal jsem jako sedmnáctiletý elév v deníku, než mě v osmnácti zavřeli) a v šedesátých letech jsem dělal podnikový časopis v jedné severočeské textilce. Živil jsem se ale novinařinou i v letech 1969-88 v holandsko-německém koncernu, kde jsem nejprve dvanáct let redigoval odborný časopis o chemických vláknech pro technické účely a pak ještě pár roků měsíčník pro 40 000 spolupracovníků německé části koncernu. To ovšem byly zkušenosti šéfredaktora, nikoli praxe vydavatele, která je – jak jsem brzy seznal – podstatně širší. Vyžaduje, zejména v exilu, kde se nelze opírat o zaběhnuté nakladatelské aparáty, zcela jiné schopnosti a znalosti, z toho řadu nenovinářských: shánění financí, účetnictví, daňovou agendu, stálý nábor schopných autorů a styk s nimi, sazbu atd. – až po sáčkování a adresování výtisků, lepení známek a expedici do všech pěti kontinentů.

Nouze však naučila Dalibora housti, a tak si člověk postupně osvojil ty nejrůznější pomocné kvalifikace. S odstupem času naprosto nechápu, jak jsem to vše mohl dvanáct let stačit vedle náročného celodenního zaměstnání v koncernu, když mým jediným pomocníkem – kromě sporadických brigádníků – byla vlastní žena, rovněž zaměstnaná. Nejednou jsem se trpce zasmál, když mi některý čtenář napsal: „A pozdravujte prosím všechny pracovníky redakce!" – Vyřídil jsem to pak nejen manželce, ale i kočce Mince, která naše aktivity podporovala aspoň loajálním předením.

Jak jste se ocitl v ústředním výkonném výboru exilové ČSSD?

Ústřední výkonný výbor byl širší řídící orgán exilové strany. Míval kolem třiceti členů. Ze svého středu volil desetičlenné předsednictvo, které se skládalo z předsedy a místopředsedů strany, z tajemníka, hospodáře a zástupců největších zemských organizací. Až do roku 1983 se skládal výhradně z lidí, kteří už doma v předúnorové straně (nebo v komisích mládeže) zastávali volené funkce. Jelikož jsem tuto podmínku splňoval, byl jsem do ústředního výkonného výboru kooptován v roce 1974, paradoxně na návrh Radomíra Luži, který toho nepochybně později litoval. Podmínku jsem splňoval tím, že jsem byl v posledních měsících před únorem 1948 krajským tajemníkem mládeže ČSSD v Liberci (v útlém věku 17 let) a že jsem byl po komunistickém puči až do svého zatčení v listopadu 1948 členem ilegální Ústřední komise mládeže.

Jako vydavatel Práva lidu jsem byl v roce 1978 kooptován do předsednictva. Na sjezdu v Curychu 1983 jsme definitivně skončili s kooptacemi, které byly nahrazeny řádnými tajnými volbami a v období mezi sjezdy písemným hlasováním. Podmínka předúnorových aktivit padla, takže do ústředního výkonného výboru byli zvoleni i někteří noví členové vstoupivší do strany, například několik signatářů Charty 77. (Curyšský sjezd zvolil za čestného člena i Rudolfa Battěka, který byl tehdy ve vazbě.) Na dalším (posledním exilovém) sjezdu, který se konal v létě 1989 v Heidelbergu, jsem byl zvolen ústředním tajemníkem. Tuto funkci jsem vykonával formálně až do roku 1995, kdy exilová strana svou činnost ukončila.

Co to bylo v polovině 70. let za společenství a co vás na něm přitahovalo? Co jste čekal a čeho jste se jako kooptovaný člen vedení dočkal? A proč jste vlastně nebyl o rok dříve zvolen na sjezdu, když se poprvé doplňovaly řady exilové ČSSD uprchlíky ze 60. let?

V polovině sedmdesátých let to bylo společenství vesměs předúnorových funkcionářů sociálnědemokratické strany a mládeže, tehdy ještě se zřetelnou většinou poúnorových exulantů, takže věkový průměr byl poměrně vysoký. Byli to lidé jak z majerovského (tedy radikálně antikomunistického) křídla, tak i několik laušmanovských centristů. Bývalí fierlingerovci z tzv. levice, natož lidé po Únoru přestoupivší ke KSČ mezi nimi – snad kromě dvou tří výjimek – nebyli. Až do roku 1983 se žádný exilový sjezd ČSSD nekonal. Setkání ve švýcarském Rotschue v roce 1973, na kterém došlo k prvním kooptacím posrpnových uprchlíků, ale také několika (poněkud už přestárlých) mládežníků z Lužovy skupiny, nemělo status sjezdu, nýbrž konference. Nebyl jsem do Rotschue pozván, nevěděl jsem ani, že se konference koná.

Byl jsem relativně „čerstvý" exulant, po dvou letech na německém pracovišti v roce 1972 detašovaný do Holandska, a tím vystavený novému jazyku, jiným zvyklostem a pracovním náplním. Na rozdíl od prominentních reformkomunistů, kteří přicházeli do teplých hnízdeček, hýčkáni vlivnými západními osmašedesátníky, byly naše začátky drsnější. Ze všeho nejdříve jsme se museli postarat o základní existenční předpoklady svých rodin. Veškeré mé politické aktivity prvních let se tedy omezily na pár článků pro Svobodnou Evropu a pro České slovo, na hltání exilových knížek a časopisů a na kontakty s bývalými mukly. O exilové straně jsem se (nikoli neprávem) tehdy domníval, že je zkostnatělá, zaspala vývoj a takřka nevyvíjí činnost.

Po Rotschue se mnou navázal kontakt Radomír Luža, který se dal spolu s Jiřím Horákem a Josefem Jonášem kooptovat do ústředního výkonného výboru. Měl už tehdy v úmyslu exilovou stranu ovládnout a sháněl spojence. Protože mě znal z předúnorové činnosti, kdy jsem patřil k jeho stoupencům, navrhl mě ke kooptaci, která pak byla na nějaké curyšské schůzi schválena v roce 1974. Stejná sestava – jen doplněná o několik národních socialistů – se tehdy snažila ovládnout také tzv. Radu svobodného Československa. I tam jsem byl kooptován. Brzy jsem ale prohlédl naprostou jalovost tohoto podniku, který si hrál na exilovou „vládu", a asi po dvou letech jsem z Rady svobodného Československa vystoupil. Na exilové straně mě přitahovalo přání udržovat kontinuitu ČSSD a mařit záměry komunistů. Byl jsem přesvědčen, že sociální demokracie je nedílnou součástí evropské politické kultury a že její koncepce musí dlouhodobě triumfovat nad komunistickou. K tomu jsem chtěl přispět. A pochopitelně jsem také v cizím prostředí hledal kus „tepla" ve společenství lidí stejného zaměření.

Realita byla poněkud jiná. Našel jsem sice řadu vynikajících lidí, jichž jsem si nikdy nepřestal vážit, ale zároveň jsem byl konfrontován s osobními i politickými spory, které jsem v takové formě v exilu nečekal. Ale na počátku ještě převládala euforie; konflikty jsem začal pod harmonickým povrchem rozpoznávat až postupně.

Pokud byla strana už poněkud zamrzlá, mělo pro vás mladší smysl účastnit se práce se záměrem, že ji oživíte a omladíte, napiníte novou energií a pozměníte ke svému obrazu... tedy vlastně ovládnete. Byli jste v nejlepším věku. Proč se divit tomu, že se o to chtěl pokusit právě Radomír Luža?

Měli jsme mnoho důvodů, abychom nevydali pod záminkou generační obměny exilovou stranu Lužovi. Zklamal důvěru svých stoupenců už na sjezdu mládeže ČSSD v říjnu 1947 v Brně: kandidoval tehdy na předsedu Ústřední komise mládeže jako představitel antikomunistického, antifierlingerovského proudu. Měl za sebou jasnou většinu delegátů, byl by zvítězil. Po jakýchsi záhadných nočních jednáních ale odstoupil z kandidatury, a uvolnil tak cestu staronovému kandidátu levice dr. Havelkovi, pozdějšímu ministrovi za KSČ. Nikdy také uspokojivě nevysvětlil, jak (uchýliv se údajně hned po únoru 1948 do ilegality a byv hledán StB) mohl na jaře 1948 klidně odpromovat coby JUDr. v časech, kdy antikomunističtí studenti neměli nejmenší šanci studium dokončit. Pak odešel do zahraničí, ale vzápětí se s falešnou francouzskou totožností vrátil „organizovat ilegální síť". Na podzim 1948 ještě zorganizoval „celostátní konferenci" ilegální Ústřední komise mládeže, které se ale sám už nezúčastnil. Někteří účastníci této konference byli hned poté zatčeni. Dva ze zatčených podepsali StB závazek ke spolupráci, načež byli vysazeni do Rakouska. Luža oba přivinul na hruď a učinil z nich své dlouholeté pomocníky.

Způsobil také rozkol mezi Blažejem Vilímem a Václavem Majerem; denuncoval Vilíma a označoval ho za „gaunera", aby se ho pak, izolovaného, pokusil použít jako svou figurku na šachovnici. Exilovou Ústřední komisi mládeže použil jako základnu k boji proti vedení exilové ČSSD, spojoval se proti ní s národními socialisty, platil za „Zenklova muže". V exilové straně si jeho stárnoucí mládežníci vysloužili titul „destrukční četa".

Luža dělal strmou kariéru v Socialistické internacionále mládeže (IUSY), kde byl za svého vídeňského působení zástupcem generálního tajemníka. Pak odtamtud vyletěl obloukem, když se provalilo, že je na výplatních listinách několika zpravodajských služeb a že jeho cestování po světě hradí CIA. Spolu s ním vyhodili z internacionály i jeho přátele. V důsledku toho se už do vedení internacionály nikdy nedostal ani jediný exulant z komunistických zemí. Po tomto debaklu byli Luža a Jiří Horák staženi do Spojených států a oběma bylo umožněno vysokoškolské vzdělání a pozdější působení na tamních univerzitách.

Jako spoluzakladatelé Svědectví v roce 1956 oba prosazovali linii „nezvratnosti socialistických změn" a „oprávněných sovětských bezpečnostních zájmů ve střední Evropě". Pak však převzal vedení Tigrid, strčil je oba do ryze formální redakční rady a později je odstranil také z ní.

Po kooptacích do ÚVV se při formování opozice proti dosavadnímu předsednictvu Luža opřel především o dva bývalé komunisty, před nimiž předtím naléhavě varoval. Jeho intrikánská a denunciantská korespondence plnila celé pořadače. Mistrně ovládal umění „divide et impera". V roce 1978 se při konferenci ve Vídni pokusil o „puč" ve straně, který se mu ale nepovedl. V dalších letech pak dokázal se svou skupinkou téměř ochromit a zablokovat činnost strany.

Luža se celé roky úspěšně snažil zabránit svolání řádného sjezdu. V roce 1983 už to nešlo, sjezd se sešel v Curychu, jeho frakce sjezd bojkotovala. V tajných volbách získal z 61 možných hlasů tři, jeho spojenci Janýr a Horák čtyři a sedm hlasů, takže se nikdo z nich nekvalifikoval pro členství v ústředním výkonném výboru. Pokusil se potom založit si vlastní vzdorostranu, ale získal pro ni jenom sedm rozhněvaných mužů, kteří se navíc mezi sebou stále hádali. Z pokusů nakonec zůstal jen tříčlenný takzvaný Kruh československých sociálních demokratů v zahraničí, který vydával levicový občasopis Korespondence, zasílaný také do republiky. Po listopadu 1989 nicméně tato skupinka ovládla Lidový dům za pomoci domácích pomahačů, mezi nimiž bylo několik prokazatelných dlouholetých estébáků a bývalých komunistů.

Větší kariéře zabránila Radomíru Lužovi na domácí půdě patrně jeho politická chyba z roku 1989, materiál A plea for a historical compromise, který sepsal spolu s profesorem Sudou. K historickému kompromisu sice v Československu došlo, ale ve zcela jiné režii. Roli patrně sehrály osobní, snad i zdravotní důvody, že na vedení domácí strany už neaspiroval. Snažil se však působit na dálku prostřednictvím Jiřího Horáka, který se stal předsedou ČSSD, než byl v únoru 1993 vystřídán Milošem Zemanem.

Za zmínku stojí ještě jeden důvod, pro který jsme nemohli akceptovat Lužu jako šéfa strany. Po válce jsme ho považovali za hrdinu odboje, syna legendárního generála Luži. Jenže později jsme se dovídali, že má na rukou krev nevinných českých lidí, zákeřně zmasakrovaných protektorátních četníků, kteří neměli na smrti jeho otce žádnou vinu. Takzvanému amnestijnímu zákonu z roku 1946 se ostatně tehdy v tisku přezdívalo „lex Luža". – To je tedy pokus o shrnutí našich hlavních námitek proti Lužovi, nutně kusý a neúplný.

Řečeno to je pěkně od srdce a celkově dosti tvrdě. Slušelo by se, abych se pokusil oponovat. Je to však moc špionské a konspirativní a nemám asi šanci něco namítnout. Rozumím, že Luža pro vás není politický oponent, ale padouch, čert, záškodník a nepřítel. Odkdy?

Správně soudíte, že Luža pro mne není politický oponent. To ostatní výrazivo bych asi dávkoval střídměji. Je pro mne prostě po mnoha stránkách nepřijatelný. Tak extrémní postoje nezaujímám často, natož snadno. Snad je to právě tím, že jsem ho jako 16-18letý kluk slepě obdivoval a dal se jím manipulovat. K ochlazení došlo hned po prvních kontaktech v sedmdesátých letech, když jsem zjistil, že mě opět chce pouze zapřáhnout před svůj vozíček. Jenže já už tehdy nebyl postpubertální naivka, nýbrž dospělý člověk, navíc se zkušeností kriminálu a emigrace. Nemohu uvést určité datum, to vystřízlivění bylo postupné – proces poznávání, co to je vlastně za osobnost a jak negativní roli hraje. Definitivně se naše cesty rozešly asi v roce 1980, když inicioval kampaň proti Právu lidu, protože jsem v něm uveřejnil domácí materiál Slovo k odsunu.

Jak jste přišel s exilovou stranou do prvního kontaktu?

Kontakt se mnou navázal v roce 1971 Josef Šádek, bývalý dlouholetý politický vězeň, který jako první z nás posrpnových byl kooptován už v roce 1969. Na přání nestora Václava Holuba, který v tu dobu (po 20 letech) složil funkci generálního tajemníka exilové strany, ji krátce vykonával dr. Šádek, který v té době žil v Bonnu. Měli jsme spolu dlouhé telefonáty, naše názory se velice shodovaly. K plánované schůzce – a naší spolupráci – nedošlo pro Šádkovu těžkou nemoc, z níž se už nevzpamatoval. Podlehl v březnu 1972 rakovině ve věku 56 let. Významnou pomoc pro exilovou ČSSD znamenaly i po jeho smrti dobré bonnské kontakty jeho vdovy dr. Prisky Šádkové a její dcery, spisovatelky Sheily Ochové.

V čem spočívala ta vaše shoda názorů s Josefem Šádkem? Jaká byla roku 1971 v Německu hlavní témata vašich dlouhých telefonátů?

Spojovalo nás společné přesvědčení i společná zkušenost z komunistického gulagu. Sice jsme se za dráty nikdy nesetkali, ale měli jsme řadu shodných zážitků a také společných známých. Názorově jsme se shodovali v hodnocení mezinárodní a domácí situace – oba jsme soudili, řečeno s Krylem, že „tato noc nebude krátká". Nepochybovali jsme však o tom, že se jednou totalitní režimy zhroutí; doufali jsme, že bez války.

Další z témat: oba nás pohoršovalo, jak si reformní komunisté v exilu osobují právo zastupovat celý exil či přinejmenším celou levici – Pelikánovy Listy se tehdy vydávaly za orgán „československé socialistické opozice" – a jak se snaží vetřít do přízně západních socdem stran a jednotlivých západních politiků. Dařilo se jim zejména v médiích, kam samozřejmě coby bývalí prominenti – ministři, ředitelé televize, rozhlasu, šéfové nakladatelství, univerzitní profesoři apod. – měli usnadněný přístup. Přispívala k tomu ovšem i legenda pražského jara, hrdinného Dubčeka a „socialismu s lidskou tváří". Pokládali jsme za nepřijatelné, že si reformkomunisté přisvojují i v exilu jakýsi monopol – Alleinvertretungsanspruch či vedoucí úlohu.

Chlapci se vám pomalu vraceli z vandru domů. Možná jste mohli mít radost — anebo aspoň pocit zadostiučinění. Reakce západních médií byla celkem pochopitelná. Nebyla žádná senzace, že vy jste zůstali sociálními demokraty. Novinkou bylo, že se jimi stávali komunističtí reformisté. A to přece byla novinka celkem významná a zajímavá, ne?

Na počátku sedmdesátých let ta jejich konverze ještě zdaleka nebyla tak jednoznačná. Oni samozřejmě nejprve koketovali především se západními reformními komunisty (italskými, francouzskými, španělskými), ale rádi se přiživili (coby „demokratičtí socialisté") také u podstatně mocnějších, v řadě zemí vládnoucích západních sociálních demokratů. Ti se pochopitelně v československé scéně moc nevyznali, takže nebylo těžké je oblafnout a využívat. Leckteří bývalí stalinisté ochotně spolupracovali i se západní pravicí, jestliže jim z jejich nadací kynula stipendia a podpory.

Především si však čeští reformní komunisté nechávali více želízek v ohni. Se skutečným návratem k pluralitnímu systému nepočítali, nejvýš tak s nějakým slabším odvarem pražského jara, a tyto dveře si nechtěli zabouchnout. Chtěli proto pro pražský režim (případně pro nějaký reformní proud v domácí KSČ) zůstat přijatelní jako možní partneři. Kdyby jejich konverze k sociální demokracii byla upřímná, pak by se museli i formálně stát sociálními demokraty. A to nikdo z nich neudělal. Jako sociální demokraté by už nebyli salonfähig pro nějakou tu novou komunistickou obrodu, s níž počítali nejvíce. První (a vlastně asi jediný), kdo otevřeně přešel na socdem pozice, byl Jiří Pelikán, ovšem v Itálii, ne v exilu. Ze dvou socialistických stran (stran Socialistické internacionály) v Itálii si vybral tu levicovější, anebo si ona vybrala jeho, to nevím. Ostatně jsem se sám v Miláně přesvědčil, že Pelikán byl akceptován v italské veřejnosti – i mimo Socialistickou stranu Itálie – jako úspěšný a schopný politik. Pro exulanta zajisté mimořádný úspěch.

Je nutno poznamenat, že mezi námi a reformními komunisty byl sice vztah konkurenční a nejednou i polemický, neodráželo se to ale v osobních vztazích. Já jsem například platil za zarytého antikomunistu, ale zrovna s vedoucí čtyřkou skupiny Listy (Pelikán, Mlynář, Hejzlar, Müller) jsem udržoval styky kooperativní, kolegiální až přátelské, nebyla v tom žádná osobní zášť. Zní to možná překvapivě, protože se předpokládá, že se v exilu hádal každý s každým, ale rozumní lidé spolu vycházeli dobře. Měli jsme výborné vztahy i s čelnými národními socialisty a křesťanskými demokraty.

Zvláště to platí pro exilové redakce. Nepolemizovali jsme spolu, nenapadali jsme se ani s bývalými agrárníky, prchalovci apod.

Váš první kontakt na sociální demokraty Josef Šádek tedy zemřel v roce 1972. To byl váš třetí čtvrtý rok exilu. Co jste měl v té době za sebou a jaké jste měl plány do budoucna?

Měli jsme – žena, obě děti a já – za sebou od srpna 1969 nejprve měsíc v táboře Traiskirchen, potom dva měsíce ve vídeňské tělocvičně. Byl jsem sám asi tři týdny v USA na pozvání tety. Tamní dojmy a poznatky mě utvrdily v názoru, že ve věku téměř čtyřiceti let a při nedokonalé angličtině by se mi za oceánem začínalo podstatně hůře než v Evropě, kde v té době byla vysoká konjunktura a nedostatek pracovních sil.

V listopadu 1969 jsme se po absolvování různých formalit přesunuli do Wuppertalu, kde jsem nastoupil v útvaru public relations holandsko-německého koncernu. Pracoval jsem hned od počátku jako textař (německy), což pro mne nebylo zrovna snadné navzdory faktu, že jsem německy mluvil perfektně. Ale jazyky se, jak známo, vyvíjejí, což bylo nutno dohnat, a také jsem se musel zbavit českorakouských odchylek od soudobé severozápadní němčiny.

Když se mi to podařilo, detašovali mě od 1. 1. 1972 do holandského Arnhemu, takže nastaly zase jiné jazykové problémy.

Řadu povinností ve Wuppertalu jsem ale podržel, takže jsem pendloval 160 km mezi dvěma psacími stoly na dvou ředitelstvích a mezi dvěma byty.

Děti – dcera Dana při odchodu z Česka devítiletá, chlapec Jirka pětiletý – německy neuměly vůbec, ale zvládly němčinu v rekordním čase a brzy mluvily úplně bez přízvuku. Doma jsme důsledně komunikovali jenom česky a nepřipouštěli jsme míchání jazyků, takže si oba zachovali bohatou češtinu dodnes. (Dana na takové úrovni, že jako součást doktorské práce o teorii překladu na University of South California přeložila do američtiny všechny Seifertovy sbírky z dvacátých let.)

Ale to předbíhám, zpět do roku 1972. Příliš volného času jsem pochopitelně neměl, ale už jsem byl v kontaktu s exilovými vydavatelstvími a sledoval české knižní novinky, četl několikery exilové noviny a občas něco napsal pro Svobodnou Evropu nebo pro České slovo. Korespondenční kontakt jsem udržoval především s muklovskými organizacemi v Kanadě a ve Švýcarsku, které byly tehdy ještě hodně aktivní. Ani stres nového začátku tedy nepřerušil mé kontakty s českou tematikou. Plány do budoucna byly vcelku skromné a týkaly se v první řadě zajištění pozice na pracovišti jako existenční základny rodiny.

Vypadá to, že při všech obtížích ta práce pro vás byla terno. Jak jste se k ní dostal?

Čirou náhodou. Byl jsem v Česku členem Klubu ekonomických redaktorů, který pro své členy pořádal časté tiskovky v budově Svazu novinářů v Pařížské ulici. Jednou na jaře 1969 jsem dostal pozvánku na tiskovku koncernu, přesněji jeho německé části. A protože šlo o chemická vlákna, ale především proto, že jsem si potřeboval ten den z Hradce odskočit do Prahy, jel jsem. Byl jsem asi jediný, kdo kladl otázky zasvěceně, k věci a navíc plynulou němčinou. Kromě toho jsem jim půjčil magneťák, když jejich, dodaný pražskou agenturou, selhal. Slovo dalo slovo, a tak mě jako kolegu pozvali k tří- až čtyřdenní studijní návštěvě do Wuppertalu. Nedošlo k ní, ostatně neměl jsem ani německé vízum. Vzpomněl jsem si na to až v uprchlickém táboře Traiskirchen.

Napsal jsem dopis s dotazem, jestli pozvání dosud platí i za zcela změněné situace. Příliš jsem nečekal, že se ozvou. Jenže se ozvali rychle, do lágru za mnou přijela jejich vídeňská spolupracovnice, novinářka, s potvrzením, že pozvání platí. A za nějaký den nato přijel i vedoucí útvaru PR z Wuppertalu, s nímž jsem se seznámil na pražské tiskovce. Ten si především důkladně obhlédl rodinu (až mnohem později jsem pochopil, jakou důležitost má v takovém podniku dojem, kterým působí žena i děti); zřejmě byl spokojen a vyplatil mi zálohu na jízdenky.

Ještě před cestou do USA jsem tedy jel okouknout situaci do Wuppertalu. Ubytovali mě v nejlepším hotelu a tahali mě od čerta k ďáblu v podniku i po privátech, nakonec k personálnímu šéfovi. Ten mi vysvětlil, že lidi potřebují, ale že pro mne nevidí nic vhodného na úseku PR či tisku. Zeptal se, jestli bych byl ochoten pracovat třeba v některé marketinkové skupině. S odpovědí, že jsem byl jedním ze zakládajících členů České marketinkové společnosti v roce 1968, byl velice spokojen. A tak mě vyzval, abych si v Rakousku vyřídil na německé ambasádě vše potřebné a co nejdříve přijel i s rodinou, že do té doby zajistí byt a najdou vhodné pracoviště. Když jsme koncem listopadu 1969 přijeli, splnili slovo. Navíc ta práce namísto v marketinku byla přece jen v public relations – už zmíněná textařina a později i redaktořina.

Jak vlastně vypadalo hledání práce mezi exulanty po roce 1968? Hledalo se hlavně prostřednictvím starších kontaktů? Vyhledávaly nějaké firmy zaměstnance v táborech?

Pokud lidé nějaké kontakty v západních zemích měli, snažili se je aktivovat. Některé firmy se v táborech poptávaly (zejména po specialistech různého druhu), pravidlem to ale nebylo. Málokdo chtěl v té době zůstat v Rakousku, velký zájem byl o USA, Kanadu, Austrálii a Jihoafrickou republiku, v určité míře také o Švýcarsko a Švédsko. Vše bylo spojeno s nemalou byrokracií a také s dlouhým čekáním – na USA nejméně půl roku. Poměrně pružně a vstřícně se chovaly německé úřady. V den příjezdu do SRN každého ihned zaregistroval pracovní úřad, takže podpora v nezaměstnanosti fungovala od prvního dne až do počátku zaměstnání, které pomáhali aktivně hledat, rovněž tak nemocenské pojištění atd. To byla značná úleva.

Dostalo se vám nějaké doby hájení ze strany zaměstnavatele, nebo s vámi rovnou jednali jako s každým jiným německým odborným novinářem?

Doba hájení, pokud se to tak dalo vůbec označit, byla hodně krátká. Trvala nanejvýš pár týdnů...

Jak vypadal život v koncernu očima člověka z Československa?

To by bylo téma na celou knížku. Oči takového člověka totiž nezůstaly uchráněny optických klamů. Ty probíhaly v určitých fázích, jak mi potvrdili i jiní pozorovatelé, není to tudíž pouze nějaká moje subjektivní zkušenost. S nezbytnou dávkou zjednodušení složitých jevů by se to dalo charakterizovat asi takto: Fáze první: úžas, kulturní šok, ohromení, a to vesměs v pozitivním smyslu. Fáze druhá: pozvolný proces poznávání, že i v západních koncernech se vaří za použití vody. Fáze třetí: zlost a frustrace, že to člověk neprokoukl dřív a naletěl na vnější zdání. Fáze čtvrtá: návyk, zabydlení se v systému, akceptování jeho zákonitostí. To je vylíčení vývoje psychicky poměrně vyrovnané a ještě sdostatek pružné osobnosti. Pokud s přibývajícím věkem ubývá duševní elasticity – nebo u jednotlivců vysloveně nepřizpůsobivých, nadměrně podezíravých apod. – může nastoupit ještě fáze pátá: „vnitřní emigrace", případně „vnitřní výpověď". Zůstáváte uvnitř systému a odvádíte mu, co jeho jest, avšak pouze formálně, s osobní distancí. A v extrémním případě nastupuje fáze šestá: odchod.

U mne se pátá a šestá fáze dostavily rychle za sebou, ale až po osmnácti letech vcelku úspěšného fungování uvnitř systému. To je však kapitola sama pro sebe, vysvětlitelná možná i tím, že mi už nebylo 40, nýbrž 58 a že jsem už dvanáct let měl k práci v koncernu alternativu, jež mě zcela naplňovala – vydávání Práva lidu a práci v exilové ČSSD.

Ale zpět k té první fázi. Octl jsem se v poměrech, které jsem vlastně znal z oborového ředitelství Bavlnářského průmyslu v Hradci Králové, jehož jsem byl dva roky tiskovým mluvčím: složité, mnohovrstevné průmyslové celky, rozprostřené v prvním případě od Aše po Ružomberok, v druhém po celé západní Evropě.

Nejnápadnější rozdíl v oboru public relations-tisk, v němž jsem v obou případech pracoval: na Západě na první pohled úžasně přátelské vztahy mezi lidmi, nesmírná zdvořilost, srdečnost. Neustálé potřásání pravicemi (mluvím o Německu, kdežto v Holandsku, stejně jako v Británii, totéž platilo za nevychovanost). Každé ráno stereotypní: „Guten Morgen, Herr Loewy, jak se vám daří? A co paní a vaše rozkošné dětičky? Všechno v pořádku? No to mne těší! Pozdravujte doma, prosím."

Každodenní pracovní porady, stejně jalové, zdlouhavé a v podstatě zbytečné. Kdo byl ale náhodou nepřítomen – nemocen či na služební cestě – byl kolektivně zdrbnut a označen za blbce. Zdánlivě „vědecké", objektivní přístupy k problémům, ve skutečnosti blufování vyčtenými či na různých seminářích našprtanými módními moudrostmi. Zapřahávání hříšně drahých externích agentur na konání prací, které by nás v Československu nebylo ve snu napadlo zadávat mimo dům. Podlézání představeným. Donášení. A tak dále.

V podstatě tedy – až na formálně zdvořilejší způsoby a na to, že tu chyběla vedoucí úloha KSČ – poměry až nápadně podobné našim domácím. To bylo pro mne zdrojem přechodu z fáze první do druhé a posléze do třetí – tak asi během dvou let od nástupu do zaměstnání. Než jsem mohl zahořknout a dát „vnitřní výpověď", přihodila se jedna šťastná reorganizace, která mi umožnila přechod do Holandska. A tam, ač v témže koncernu, vládla zcela odlišná štábní kultura. Nechtěl bych ji idealizovat, ale cítil jsem se v ní mnohem lépe.

Čím se Holanďané od Němců lišili a jak vlastně obě části koncernu vycházely mezi sebou?

Těch odlišností bylo mnoho, uvedu pár příkladů. V německé části koncernu bylo obvyklé, že i nejméně produktivní pracovníci ožili před oficiálním koncem pracovní doby, začali být horlivě činní – a pak seděli nejméně hodinu či dvě demonstrativně přesčas. Mělo to šéfům signalizovat jejich vysoký stupeň motivace. Holanďani chodili z práce včas, což zřejmě souviselo i s tím, že v poledne jen lehce posvačili, kdežto hlavní jídlo dne je čekalo doma kolem osmnácté hodiny. Když jsem v Holandsku asi podruhé nebo potřetí zůstal sedět přesčas, vzal mě šéf starostlivě stranou a pravil: „Máš toho příliš? Nestačíš své penzum v normální pracovní době?" – Pochopitelně jsem si pak už dával dobrý pozor a přesčasy nedělal.

Dlouhé pracovní porady se konaly v obou zemích. Rozdíl: když se v Německu něco konečně usneslo, určitou dobu to skutečně platilo a všichni to respektovali. V Holandsku jsme se dnes na něčem shodli, ale už příští ráno určitě někdo přišel s tím, že to je vlastně nesmysl a že bychom to měli dělat jinak. A všechno začalo znovu.

Důležitá odchylka, se kterou jsem se nikde jinde nesetkal: muži (obvykle šéfové) ženám na pracovišti (obvykle podřízeným, ale i naroveň postaveným) tykali a oslovovali je křestními jmény, sami však vyžadovali vykání a oslovení „Meneer Jansen". Mně tyto archaické mravy z patriarchálně vedených selských statků připadaly hrubě nedemokratické, ze zásady jsem je nesdílel a vyhýbal jsem se jim tím, že jsem svým spolupracovnicím nabízel vzájemné tykání, což bývalo přijímáno kladně.

Atmosféra na pracovištích byla v Holandsku volnější, demokratičtější a přátelštější než v Německu. Bylo i méně intrik a podrazů.

Koncern měl dlouho dvě rovnoprávná sídla — Wuppertal a Arnhem — a všechny útvary a funkce dvojkolejné. Mocenské pozice byly zhruba 50:50. Aby došlo k postupnému vyrovnávání štábních kultur, bylo hned po fúzi přesazeno 50 Holanďanů (včetně rodin) do Německa a 50 Němců do Holandska. Experiment se příliš nepodařil: asi do tří let byla většina rodin zase zpátky, a to většinou proto, že si manželky, ženy v domácnosti, nezvykly v odlišném prostředí.

Nakolik je platný algoritmus vztahu českého emigranta k novému zaměstnavateli, který jste popsal jako nezadržitelnou cestu od okouzlení přes prohlédnutí k zabydlení, případně až k rezignaci?

Nechtěl bych z toho dělat něco univerzálně platného na způsob Parkinsonových zákonů, to ne. (S panem profesorem Parkinsonem jsem se ostatně v roce 1972 seznámil u hotelové snídaně v Dánsku. Vyprávěl jsem mu, že jeho zákony platí i v reálném socialismu, což ho velice příjemně překvapilo. Přiznal se, že pro něho jsou sovětské satelity terra incognita.) Znám ten algoritmus nejen z osobní zkušenosti, ale i z vyprávění mnoha vrstevníků a známých, většinou, pravda, „bílých límečků" — západoevropských i zámořských.

Mně to k té „vnitřní výpovědi" trvalo skoro osmnáct let, ale ani po ní — a to platí i po odchodu a stále — bych nebyl schopen nepřátelského aktu proti podniku, třeba ve formě nějakých pomlouvačných memoárů, poskytování výhod konkurenci atd. Ruka, jež tě živí či živila, se nekouše. V tomto smyslu chápu vnitřní výpověď spíš ve smyslu formálního konání povinností, ale bez skutečné motivace, ne tedy jako porušování povinností, za které jsem placen.

Jak jste se vlastně v nadnárodním koncernu mezi sebou dorozumívali?

Holanďané jsou po jazykové stránce mimořádně dobře vybaveni. Je běžné, že se patnáctiletý kluk plynně domluví anglicky a německy. V západní části Německa se zase v podnikové sféře předpokládalo, že se každý dohovoří anglicky a že přinejmenším porozumí psanému anglickému textu. A tak byla angličtina vyhlášena za oficiální komunikační jazyk koncernu, už také s ohledem na to, že operoval nejen v Německu a Holandsku, nýbrž i světově.

V praxi se však ukázalo, že ani Němci mezi sebou, ani Holanďané mezi sebou nebudou komunikovat anglicky, takže nakonec angličtina zůstala vyhrazena některým oběžníkům správní rady holdingu, ale v denním životě koncernu se ve vzájemném styku Němců a Holanďanů neujala. Proto bylo pragmaticky rozhodnuto, že lidé u obou částí spolu budou i nadále komunikovat tak, jak jim zobáky narostly. Předpokládalo se však, že se v managementu naučí každý Němec natolik holandsky a každý Holanďan natolik německy, aby se o běžných služebních věcech domluvili se svými partnery z druhé země.

Já jsem brzy zjistil, že podobnost obou jazyků je klamná a že i z hlediska dobrých kolegiálních vztahů je potřeba zvládnout jazyk partnerů na slušné hovorové úrovni. Požádal jsem o intenzivní kurz. Poslali mě na tři týdny do proslavené klášterní jazykovky ve Vughtu, kde panovala zásada 1:1, jeden učitel na jednoho žáka, žádné třídy, kroužky či skupiny. U společných obědů a večeří se smělo mluvit jenom holandsky, každé slovo v jiném jazyce stálo pokutu jeden gulden. Televize, rádio a noviny pochopitelně jen v holandštině. Byl to pořádný nápor, ale už po týdnu člověk rozuměl novinovému textu a po třech týdnech mohl být vypuštěn mezi Holanďany bez obavy, že by se ztratil.

Co se stalo s vaším okruhem přátel a dobrých známých z Čech? Odešel někdo další z vašich nejbližších do emigrace, udrželi jste kontakty, anebo jste se i v tomto ohledu museli úplně přesadit?

Zprvu, tedy zhruba půl roku po našem odchodu, zůstávaly kontakty velice živé a četné. Mnozí lidé si zřejmě ještě neuvědomovali, že normalizace nebude žádný med a že to nebude záležitost na pár měsíců. Byl jsem v tomto ohledu mnohem realističtější, skutečně jsem počítal s tím, že to je zase na dvacet let — ukázalo se, že to byl přesný odhad. A tak jsme to byli spíše my, kdo se choval zdrženlivě a opatrně, protože jsme nechtěli nikoho doma kompromitovat, nebo dokonce dostat do maléru.

V Čechách zůstali rodiče mé ženy i moje matka. S těmi jsme si pochopitelně psali pravidelně a dbali jsme, aby naše dopisy vyznívaly optimisticky. Nechtěli jsme jim přidělávat starosti, které o nás beztak měli. Korespondence se známými — sousedy, bývalými spolupracovníky apod. — začala dost rychle řídnout. Zůstalo ale několik trvalých kontaktů. Především se skutečně věrnými přáteli, kteří už byli většinou posláni k lopatě, takže neměli co ztratit. Ale také s nadmíru příchylným spolupracovníkem, z něhož se později vyklubal na mne nasazený konfident StB. Ač se jmenoval Viktor, vedli ho pod šifrou „Jirka". Dostal se do jejich tenat tak, že chtěl emigrovat u příležitosti firemního zájezdu do Vídně. Protože však z chamtivosti před odjezdem rozprodal nábytek, vytáhli ho i s manželkou v Českých Velenicích z autobusu. Když pak vzápětí místo v kriminále přistál v dobře placené funkci v bytovém družstvu a začal mi psát podezřele zvídavé dopisy, bylo mi brzo všechno jasné.

Nějaký čas mě bavilo tahat jeho psovody za nos dezinformacemi, ale pak jsem kontakt přerušil. Hned po převratu se mi ozval, ke všemu se přiznal a skutečně se domníval, že z nás zase budou kamarádi. Vždyť mi nikdy neublížil, protože moje informace byly beztak nepoužitelné! Napsal jsem mu, že se mu nehodlám mstít, ale ať už mi nikdy nechodí na oči.

Nikdy neuhasl kontakt s dobrým přítelem Zdeňkem Motlochem, rozhlasovým redaktorem z Hradce Králové. Vyhodili ho z práce, řadu let dělal dezinfektora. Později podepsal Chartu 77, takže se mohl i s rodinou legálně vystěhovat do Rakouska. Zůstali jsme si blízcí a obvykle se nejméně jednou do roka někde sejdeme. Ještě před námi odešel do exilu můj bývalý redakční elév z podnikového časopisu v šedesátých letech. Dlouhá léta jsme se neviděli, protože brzy odjel do Austrálie, ale kontakt nám vydržel a po převratu jsme se několikrát setkali.

Další někdejší elév, dnes známý spisovatel a komentátor, a elévka, rozhlasová redaktorka nedávno penzionovaná, patřili k prvním obnoveným kontaktům po převratu. Po celých dvacet let udržovaly kontakt s mojí ženou některé její přítelkyně z gymnázia i její bývalé spolupracovnice, ač si musely uvědomovat, že to není bez rizika.

Oblíbeným tématem někdejších exulantů, jak jsem v několika rodinách zaznamenal, je „zvláštní povaha českého exilu" a mezilidských vztahů, do různé míry vypjatý kritický pohled na nesoudržnost, egoismus, snadnou aklimatizaci... Srovnává se s Poláky, Slováky, Rusy. Jsou to sice vratké paušalizace, ale člověk se porovnávání nevyhne a někdy to svádí, ne?

Je sice svůdné jednotlivé poznatky generalizovat a činit z nich dalekosáhlé závěry, ale snadno se dostaneme na scestí, protože nelze dost dobře hovořit o „jednom českém exilu". Přicházel v řadě vin a našel nový domov v mnoha zemích s různou mentalitou. A málo platné: příchozí postupně nabírá i něco z povahy nového domicilu, takže lze rozpoznat například Čechy dlouhodobě žijící v USA od jejich krajanů ve Švýcarsku či ve Švédsku. Do jisté míry se dá zevšeobecnit poznatek, že exulanti, kteří už doma prožili kus totality, jevili menší sklon nějak se organizovat, tvořit spolky apod. než jejich předchůdci ze starších emigračních vin.

Je pravda, že Češi splývali relativně snáze s novým prostředím, pokud jim bylo kulturně a civilizačně blízké, a méně se izolovali od domácích než třeba jiná etnika.

V zámoří se udržel bohatší spolkový život včetně krojů, tanečků a ochotnického divadla, v Evropě to bylo podstatně vzácnější. Myslím, že bychom byli třeba ve Wuppertalu bez potíží dali dohromady český klub o stovce členů, ale nikdo o to neprojevil zájem ani nevyvinul iniciativu. I exilové politické strany to proto neměly lehké. Snad každý byl ale rád, když našel ve svém okolí českého lékaře, zubařku apod. Takové vztahy pacientů k doktorům leckdy přetrvaly celá desetiletí.

Neměli bychom také zapomínat, že se režim systematicky snažil vrážet mezi exulanty klín. Určitá propast zela mezi vědomými politickými exulanty, kteří nebyli ochotni ke kompromisům s komunisty, a takzvanými „upravenci", kteří často za značných finančních obětí normalizovali své vztahy s Prahou a legálně tam jezdili. Pochopitelně jsme se stykům s takovými lidmi spíše vyhýbali, protože se vědělo, že při návštěvě ČSSR předávají informace a leckdy jsou i vydíráni, aby spolupracovali.

Na kritiku „upravenců" člověk naráží při čtení exilového tisku každou chvíli. To byl vlastně dost značný úspěch pražské vlády. Jak si ho vysvětlujete?

Byl to značný úspěch režimu, a to hned ve dvou směrech: přinesl příliv deviz, protože „upravenci" se museli draze vykupovat (existovaly sazby podle stupně dosaženého vzdělání), a vrazil klín mezi československou komunitu venku. Režim zřejmě proto uspěl tak dobře, že přec jen poměrně značná část lidí neodešla z primárně politických důvodů, nýbrž spíše z hospodářských. A leckdo z dobře vydělávajících emigrantů zřejmě uvažoval i tak, že k dovršení západní kariéry mu ještě chybí, aby svůj nový blahobyt mohl předvést závistivým spolužákům doma, výhodně si tam nakoupit.

Nechtěl bych ale zlehčovat i zcela pochopitelné lidské přání ještě někdy uvidět nemocnou matku, zúčastnit se pohřbu někoho blízkého, navštívit ještě jednou milovanou krajinu apod. Viděl jsem třeba, jak nesmírně těžké bylo pro mou ženu, když jí doma postupně umřeli otec i matka a ona jim nemohla jet na pohřeb. To je lidsky tvrdé a režim toho vědomě využíval k vydírání lidí.

Než jste začal s Právem lidu, měl jste za sebou několikaletou kariéru čtenáře exilového tisku. Jaké byly vaše dojmy, čtenářské preference, oblíbené tituly, milí autoři? A co jste si vlastně o exilové novinařině myslel, než jste to taky zkusil?

Hned v Traiskirchenu v létě 1969 jsem jako první exilové periodikum dostal do rukou České slovo, které tehdy vycházelo v Mnichově jako měsíčník, redigováno pracovníkem Svobodné Evropy Jožkou Pejskarem. Názvem, ideologií, tradicí i personálně to byla záležitost exilových národních socialistů, avšak Pejskar měl upřímnou snahu i ctižádost, aby to byl list veškerého demokratického exilu. Když se od svého vídeňského korespondenta dozvěděl o mně, nabídl mi spolupráci. Já jsem mu tehdy pár článků napsal, ty vyšly. Byly to věci na muklovské téma, ale také o situaci československého lehkého průmyslu.

Tady je nutno poznamenat, že exilový tisk (kromě nadstandardně blahobytného Tigridova Svědectví) neplatil honoráře, neměl na to. A také žádné z těchto novin a časopisů neuživily své redaktory, takže jejich naprostá většina dělala – často za pomoci rodinných příslušníků – noviny „bokem" vedle jiného, „chlebového" zaměstnání. České slovo, viděno očima člověka nedávno přišlého z domova a jazykově vybaveného na to, aby mohl sledovat západní periodika, působilo celým svým pojetím i jazykem poněkud archaicky, prvorepublikánsky. Totéž platí i pro Národní politiku, rovněž vycházející v Mnichově, redigovanou tehdy Milošem Svobodou. To byl list původně prchalovský, který už v té době ale přešel na takové obecněji konzervativní, řekněme národnědemokratické pozice. Byl však natolik tolerantní, že tiskl třeba i Ivana Svitáka.

Posrpnová emigrace přispěla podstatně k tomu, že se exilové listy, založené částečně hned po roce 1948, stávaly pestřejšími, zajímavějšími a méně frázovitými. Vyloženě moderní a na vysoké úrovni, srovnatelný s domácími Literárkami, byl Text, také vydávaný v Mnichově, kam mimo jiné psávali mladší komentátoři Svobodné Evropy – Karel Jezdinský, Sláva Volný a další. Tyto výborné noviny se bohužel udržely jen relativně krátce, myslím, že necelé dva roky. Pokud mám teď po letech jmenovat oblíbené autory, napadá mě spontánně vlastně jen Josef Škvorecký, který aspoň pro mne nejlépe vyjadřoval životní pocit a zkušenost mé generace, a ze starších ovšem Ferdinand Peroutka. Tituly vznikaly a zanikaly, ale jen málokteré měly celosvětový dosah. Z těch nadregionálních nutno zmínit aspoň výborný Západ, vycházející v Kanadě, a také švýcarského Reportéra.

Z „nadregionálních", které měly navíc snahu prorážet železnou oponu a také tisknout domácí autory, je třeba uvést především Svědectví, pod vedením Pavla Tigrida tehdy v podstatě liberální a už tolik nekoketující s „třetími cestami" a s „oprávněnými zájmy SSSR ve střední Evropě" jako za časů, kdy ještě do řízení listu mluvili Radomír Luža a Jiří Horák. A pak samozřejmě Listy, které v té době měly nejpreciznější informace z domova, vystupovaly coby orgán „československé socialistické opozice" a v podstatě navazovaly na linii reformního komunismu. Co do profesionality a intelektu stály Listy i Svědectví vysoko nad průměrem exilového tisku. Na obou mi vadilo, že vypadaly suše a střízlivě, bez sebemenší snahy o optickou atraktivnost, a že měly sešitový, nikoli novinový formát.

Nemohl jsem se politicky plně ztotožnit se Svědectvím ani s Listy, ale respektoval jsem, že konají záslužnou práci. A také jsem oceňoval, že nepropadají obecnému zlozvyku veškerého ostatního exilového tisku: rituálním tanečkům kolem všemožných výročí národních katastrof: od Bílé hory přes Mnichov a únor 1948 až po srpen 1968.

Abych to shrnul: četl jsem v té době každé exilové i krajanské periodikum, které jsem dostal do rukou, stejně jako celou knižní produkci exilových vydavatelství; nedostatky jsem pochopitelně pozoroval, ale byl jsem hodně shovívavý, protože jsem si uměl představit, s jak nesmírnými potížemi a osobními oběťmi se to všechno rodí.

S kým jste se o redakčních věcech – formát, grafická úprava, vhodní přispěvatelé, témata – při zrodu Práva lidu radil? A jaké rady jste dostal?

Znovu podotýkám, že se s periodickým vydáváním nepočítalo – mělo vyjít pouze jednorázové číslo k 100. výročí založení strany. Ústřední tajemník exilové ČSSD dr. Miroslav Tuček svým návrhem, aby to bylo Právo lidu, vlastně tu novinovou formu předurčil. Když o tom informoval v oběžníku všechny členy ústředního výkonného výboru, zareagovala z nich asi polovina vcelku souhlasně, ale bez konkrétnějších přání. Z USA se ozval Čestmír Ješina s protestem, že by to měla být spíš brožura, protože tu si prý každý schová, kdežto noviny zahodí. A měl i nějaké detailní představy, že by tam neměla scházet fotka břevnovské hospody U kaštanu a portréty zakladatelů strany před sto lety. Měl tedy na mysli typickou jubilejní tiskovinu. Do přípravy takového produktu by se mi zcela jistě nechtělo, protože nerad u práce zívám. Od Radomíra Luži ještě došla připomínka, že by to „neměl být výstřel z dětské pistolky", a otázka, kde hodláme sehnat aspoň tisíc adres. Poslal ale také dlouhý příspěvek, který jsem seškrtal zhruba na pětinu. Což jsem rigorózně udělal všem autorům, kteří se rozepsali příliš doširoka.

Dr. Tuček si především přál, abychom otiskli (aspoň ve výtažcích) desítky pozdravných poselství od Socialistické internacionály a spřátelených stran, což jsem akceptoval. A slušelo se pochopitelně, aby na titulní straně přišel ke slovu předseda strany Vilém Bernard. V Praze tehdy vyšlo prohlášení Sto let českého socialismu, podepsané dokonce i Václavem Havlem, který tehdy ještě zdůrazňoval, že jeho srdce bije na levé straně hrudníku. Tak bylo jasné, že i tento materiál patří do čísla. Dále už mi do obsahu, výběru autorů ani layoutu nikdo nemluvil, v neposlední řadě z prostého důvodu, že nás dělily stovky, ba i tisíce kilometrů. Sám jsem napsal úvodník plný na tehdejší dobu odvážného historického optimismu, netuše, že už za nějakých dvanáct let na má slova dojde.

Snažil jsem se, abych do pouhých čtyř stran formátu A3 dostal co nejvíce autorů a aby to nebyli jen samí partajní funkcionáři. Poměrně hodně místa jsem dal mezinárodnímu komentáři Karla Jezdinského, který v té době, myslím, ještě ani členem ČSSD nebyl. A na titulu jsem měl dva další nestraníky: báseň Karla Kryla a fejeton Josefa Škvoreckého. Aniž jsem věděl, že číslo nebude jen jednorázové, jsem tím vlastně exilové Právo lidu nasměroval do budoucnosti: pryč od úzkoprsého vnitrostranického zpravodaje k revui otevřené celému demokratickému názorovému spektru. Ani mě nenapadlo, že bych snad měl layout někomu předkládat ke schválení.

Musel jsem za pochodu řešit technické problémy, zejména kdo mi tu češtinu vysadí. Pracoval jsem tehdy převážně v Holandsku, a tak jsem v Arnhemu našel tiskárnu specializovanou na cizojazyčné prospekty, katalogy apod. To nulté číslo nakonec vysadil Holanďan, který neuměl slovo česky, čistě přenášel optické vjemy ze strojopisu do své linotypky. Vypadal při té práci jako divák na pingpongovém utkání. Bylo s podivem, že udělal jen minimum překlepů a sazečských chyb, o poznání méně než mnozí čeští sazeči.

Citujete popaměti, nebo máte redakční archiv s tehdejší korespondencí?

Vyprávím ty zažité věci většinou popaměti, vždyť je to pro mne všechno jako včera. Takzvaná dlouhodobá paměť na rozdíl od krátkodobé funguje relativně spolehlivě do vysokého věku. Pokud však uvádím nějaký citát v uvozovkách, pak je vždy doložitelný v archivu.

Zeptal jsem se na to, s kým jste se radil. Vy jste odvětil, že jste nic nedával ke schválení. To otevírá zajímavý problém vašeho nového postavení. Jako vydavatel Práva lidu jste se stal brzo mocným mužem. Vaše moc spočívala ve schopnosti vydávat a rozšiřovat zajímavý časopis, což je sice pracné, ale takový vydavatel pak má víc moci než kdejaký desetinásobný předseda — zejména v podmínkách exilu. A zvlášť když produkuje, a tím i kontroluje klíčový komunikační kanál exilové komunity, jakým byl každý z těch mála dobrých časopisů. Jaké byly první reakce na nutné seškrtání příspěvků do jubilejního čísla? Odhadl bych, že jste neměl čas ani chuť posílat zkrácené verze k autorizaci.

Co je to „moc"? Když například předseda exilové strany něco pronese nebo ústřední výkonný výbor přijme nějaké usnesení, tak „poslední slovo" má skutečně redaktor, který určuje titulek, umístění, velikost a druh písma, případně ilustraci k tomu, eventuálně to i okomentuje. Má tedy „moc" nějakou kauzu třeba i nadměrně zdůraznit, anebo naopak potlačit až do bezvýznamnosti. Ať vědomě či podprahově, myslím, že žádný tvůrce sebeskromnějšího listu není proti pokušení této moci obrněn. Příklad: exilová ČSSR uznávala takzvanou Radu svobodného Československa, měla v ní i pár zástupců. Já jsem ten spolek, ze kterého jsem po krátkém členství vystoupil, považoval za neúměrně ambiciózní, za zcela zbytečnou instituci, která jednou, až dojde na lámání chleba, nebude mít na vývoj doma sebemenší vliv. lák se i v roce 1989 stalo, ale ještě půl roku předtím si ti samozvaní hodnostáři mysleli, že jednou vjedou na Václavské náměstí na bílém tanku, případně že je tam pozvou nějací zreformovaní komunisté. – A tak jsem skutečně využíval (či dokonce zneužíval) svou „moc" tím, že jsem nikdy neuveřejňoval rozsáhlé povídačky Rady svobodného Československa, nýbrž o nich nanejvýš zařazoval kamsi na nevýznamné místo stručnou noticku. Je mi jasné, že jsem tím „dělal politiku", a byl jsem si toho vědom už tenkrát.

Profesor Jaroslav Krejčí napsal ve své vzpomínkové knize Mezi demokracií a diktaturou, že Jiří Loewy byl „mimořádně nadaný a obětavý, ale také velmi samostatný novinář". Co můj ctěný přítel Krejčí napsal o té samostatnosti jako jemnou a taktní výtku, to beru jako kompliment. Aniž bych si příliš fandil, bylo mi jasné, že bud' budu dělat časopis, který nebude samoobsluhou pro grafomany a ješity, ale který bude mít páteř, osobnost, tvář, anebo toho nechám. To ovšem vyžadovalo, abych exilové Právo lidu dělal poněkud „autoritativně", podobně jako Tigrid Svědectví. Já jsem od počátku odmítal všechny pokusy o ustavení redakční rady, a když mi ji jednou na schůzi v Curychu chtěli vnutit většinovým usnesením, složil jsem funkci. Protože by to bylo znamenalo okamžitý zánik listu, nebylo usnesení realizováno. Aby se takové situace neopakovaly, záhlaví „Ústřední orgán Československé sociální demokracie" jsem změnil na „Československý sociálně demokratický čtvrtletník".

To vůbec neznamená, že jsem se nikdy s nikým neradil. Přímo jsem vyhledával kritickou radu například u profesora J. W. Brügela v Londýně, kterého jsem pokládal za vysoce kompetentní osobnost, u našeho nestora Václava Holuba a několika dalších. Radil jsem se s nimi o úrovni i zaměření novin, ne o jednotlivých příspěvcích, a nikdy jsem se taky neptal, mám–li, či nemám určitou věc zařadit. Dr. Brügel byl veliký fanda a také aktivní autor exilového Práva lidu, ač se o domácím předchůdci listu vyjadřoval takto neuctivě: „Poválečné Právo lidu byl mizerný plátek, což ale neznamená, že snad předválečné Právo lidu byly dobré noviny."

Silnou pozici mi také dávala okolnost, že exilová ČSSD zaplatila pouze nulté číslo. Na víc neměla. Když hospodář Josef Jíša napsal oběžník, že pokud hodlá Loewy pokračovat ve vydávání Práva lidu, bude si na to muset sám sehnat prostředky, já je skutečně sehnal. Strana pak už celých dvanáct let nepřispěla ani krejcarem a také nikdo z funkcionářů se nesnažil – kromě verbálních projevů dobré vůle – nějaké zdroje sehnat. Ale abych se vrátil k začátku otázky: tehdy e–maily neexistovaly a já dlouho neměl ani fax. I kdybych si byl chtěl nechat od autorů někde v zámořské tramtárii schválit zkrácené verze jejich příspěvků, nebylo by to technicky možné.

Reakce se různily: kromě několika dotčených ješitů se našli i takoví, kteří vděčně uznávali, že redakční úprava byla velice citlivá, takže ponechala vše, co bylo na výpovědi podstatné, čímž příspěvek získal na kvalitě. Kromě toho jsem nejednou musel krátit ještě při špíglování (lepení zrcadla), když někde něco přebývalo, takže autorizace už nebyla možná. Vlastně se dnes trochu divím, že z toho až na malé výjimky nikdy nevzešel problém.

Proč jste podepsal úvodník jménem Práva lidu? To se dělá u periodik pod stanovisky, s nimiž souhlasí celý redakční tým. Občas je to také způsob, jak se může schovat vedení firmy za „celý kolektiv pracovníků" Ale proč jste k tomu sáhl vy, jediný redaktor příležitostného tisku?

V mimořádných podmínkách se nelze vždy chovat podle zvyklostí etablovaného média. Mohl jsem ovšem úvodník nechat úplně bez podpisu, ale to se mi zdálo divné. Nemohl jsem to podepsat jako „Ústřední výkonný výbor ČSSD", protože k tomu mě nikdo nezmocnil. A nemělo smysl, abych se pod to podepisoval já, protože mě znalo jen pár desítek lidí uvnitř partaje. Kromě toho jsem pod vlastním jménem začal vystupovat až poměrně pozdě. Měl jsem totiž ve smlouvě s koncernem paragraf, že významnější mimopodnikové aktivity podléhají schválení správní rady, a tak jsem nechtěl riskovat nějaké komplikace. Nebyl jsem dost dlouho ani napsán v tiráži, tam byl uváděn dr. Miroslav Tuček se svou curyšskou adresou. „Cely redakční tým" jsem nejen v nultém čísle, nýbrž po celých dvanáct let byl prakticky já sám – s aktivním přispěním ženy. Čili jsem neviděl důvod, proč bych něco nemohl podepsat jako Právo lidu.

Je v tom podpisu už ukryté vaše odhodlání, že se stáváte „Právem lidu"? Je to také zrající, případně hotový plán na další čísla?

V dané chvíli jsem byl „Právo lidu" já, aspoň pro to jediné, výjimečné nulté vydání. Pochopitelně v tom podpisu byla obsažena i vědomá provokace vůči režimu, který, jak se možná pamatujete, drze uváděl název Práva lidu v podtitulku hlavičky Rudého práva.

Zrající, natož hotový plán na další čísla v tom zcela určitě nebyl. K pokračování jsem se rozhodl až o řadu měsíců později, především na nátlak čtenářů nultého čísla, kteří se dožadovali pokračování. Takovou poslední kapkou možná bylo pět australských dolarů v dopisní obálce přiložených k ceduli s adresou a s poznámkou „na rok 1979" nebo dopis osmdesátiletého socdemáka, který napsal: „Plakal jsem štěstím, když jsem viděl tu drahou starou hlavičku Práva lidu."

Jak nulté číslo přijalo vedení exilové strany? Sešli jste se nad ním?

Nesešli, ačkoli v tom roce k dvěma schůzím předsednictva (ve Vídni a v Curychu) došlo, ale obě se konaly ještě před vydáním Práva lidu. Snažte se oprostit od představy, že jsme měli finanční prostředky na to, abychom se mohli pravidelně někde sjíždět – funkcionáři ústředního výkonného výboru byli rozesetí po čtyřech kontinentech a cesty si zpravidla museli hradit z vlastní kapsy.

Nicméně písemně se k prvnímu Právu lidu vyjádřili snad všichni funkcionáři vedení, a to většinou kladně, někteří vysloveně nadšeně. Jen jeden skeptik z Vídně, který předtím nepřipustil možnost, že by se vydání podařilo dát do kupy za daných podmínek a lhůt, usoudil, že to je „dítě mrtvě narozené", pokus, jakých už zažil hodně, takže v tom nemáme v žádném případě pokračovat. Tehdejší hospodář (pokladník), sídlící ve Švýcarsku, napsal, že se mu to sice líbí, ale že jsme tím vyčerpali partajní pokladnu až do dna.

Jedno číslo nultého vydání vycházelo asi na dva švýcarské franky, jestli dobře počítám. Jak úvahy o možnosti pokračovat vypadaly dál?

Bylo mi od počátku jasné, že list, který se z nemalé části bude rozdávat zdarma v uprchlických táborech a navíc v co možná největším množství pašovat do Československa, nemůže být finančně rentabilní. Cena předplatného měla relativně nízký strop, musela zůstat v rámci možností průměrného exulanta a také odpovídat cenovým relacím ostatního exilového tisku.

Čili věděl jsem, že se při odstartování dalších čísel už s pravidelnou periodicitou pouštím do zaručeně ztrátového podniku, a to i za předpokladu, že autoři i redaktor budou pracovat bezplatně. S příjmy z inzerce také nebylo možno počítat, i když pak v pozdějších letech nebyly zcela zanedbatelné.

Bez sponzora by tudíž list musel zůstat jepičí epizodkou. Vedení exilové strany vyčerpalo, jak už jsme si řekli, své skromné finanční rezervy za nulté číslo; brzy bylo zřejmé, že se exilová ČSSD nehodlá a snad ani nemůže zatěžovat opatřováním dalších prostředků pro tento účel. Já jsem nicméně zůstával optimistický; věřil jsem, že na dobrou a správnou věc prostě musí být možné sehnat peníze.

Snad jsem až příliš naivně spoléhal na mezinárodní solidaritu sociálnědemokratických stran, které přec takový projekt „musí" podpořit. Podcenil jsem vliv tehdy právě rozkvétající nové ostpolitiky. A tak nastala nezáviděníhodná situace: číslo 1/1979 už bylo v tisku, ale ještě jsem pořád nevěděl, kde vzít na úhradu faktury, až mi ji tiskárna pošle.

S kým jste vlastně počítal, že to nakonec zaplatí? A kdo to zaplatil?

Když na to pomyslím, dostávám ještě dodatečně husí kůži. Neměl jsem jediný konkrétní příslib odnikud, pouze přesvědčení, že dobrá a správná věc nemůže ztroskotat jen pro nedostatek peněz. Věřil jsem, že prostředky seženu. Že je musím sehnat, protože mi nic jiného nezbývá, když už jsou noviny v tisku a v nich oznámení, že budou vycházet pravidelně, byť i jen čtvrtletně.

Jel jsem do Bonnu na ústředí nadace Friedrich Ebert Stiftung a tam rovnou za ředitelem dr. Grunwaldem. Ten mě viděl v životě poprvé a nic o mně nevěděl. Ale pomohly mi dvě věci: zaprvé jsem mohl položit na stůl slušně vyhlížející nulté číslo Práva lidu. Docela jinak se vyjednává, když už má člověk něco v ruce, než když jenom vypráví o jakýchsi mlhavých projektech. Zadruhé se sice říká, že „na ksicht se nedává", ale já jsem zřejmě byl do té míry prodchnut vědomím, že musím za každou cenu uspět, že jsem asi působil velice přesvědčivě. Každopádně mě Grunwald nevyhodil, dokonce k jednání přizval ještě svého náměstka Horsta Heidermanna. A tak jsme setrvali v delším srdečném rozhovoru, v němž mi bylo naznačeno, že je jim projekt sympatický, ale že jde o brizantní politickou záležitost, kterou musí konzultovat s vedením Sociálnědemokratické strany Německa, zřejmě i s Willym Brandtem osobně.

Obával jsem se, že se tím věc nadlouho odsune, jenže už asi po týdnu mi oznámili, že z partaje dostali zelenou. Později jsem se dozvěděl, že se za nás vehementně přimluvil tehdejší mezinárodní tajemník SPD Hans-Eberhard Dingels, s nímž jsem se seznámil asi půl roku před touto záležitostí. Pozitivní roli tu zřejmě sehrál také Dingelsův osobní přátelský vztah k rodině zemřelého ústředního tajemníka exilové ČSSD dr. Josefa Šádka. A tak to dopadlo dobře, Právo lidu 1/79 se ještě expedovalo, když už mi z Bonnu přišel šek se „startovní pomocí" 12 000 DM. Pro nadaci, která po celém světě financovala milionové projekty všeho druhu, to ovšem nebyly žádné peníze, kdežto v našich skromných exilových podmínkách to byl cenný provozní kapitál zhruba na čtyři čtvrtletní čísla Práva lidu. A tak se vydávání mohlo rozjet v pravidelné periodicitě zatím s ročním výhledem. To už byl úspěch.

U SPD jste s hledáním peněz začínal, nebo až končil?

U nadace blízké SPD jsem s hledáním zdrojů začínal. Měl jsem do Bonnu i geograficky blízko (hodinu vlakem či autem) a nejlépe jsem se vyznal v tamních poměrech a také v mentalitě. Věděl jsem, že Friedrich Ebert Stiftung účinně a velkoryse pomohla exilovým stranám, španělské, portugalské a také řecké za plukovnického režimu, a tak mě napadlo vyzkoušet, jestli zásada mezinárodní solidarity platí i pro nás zpoza železné opony.

Brzy jsem zjistil, že je v tom podstatný rozdíl: Španělsko, Portugalsko i Řecko nepatřily do sovětského bloku, takže pomoc poskytnutá ke svržení tamních diktatur nehrozila konfliktem s mocným Sovětským svazem. Nicméně jsme přec jen měli určitý bonus z předválečných časů: vždyť exilový ústřední výbor SPD sídlil v letech 1933-38 v Praze a v sedmdesátých letech ještě byli na čelných místech SPD lidé, kteří něco o té historii věděli, Willy Brandt a Herbert Wehner i z vlastní zkušenosti. Cítili tedy zřejmě určitý morální závazek. Velkou překážku ovšem představovala takzvaná nová ostpolitika dobrých vztahů s SSSR a jeho satelity.

Jaké vztahy měli členové vedení exilové ČSSD k sociálnědemokratickým stranám v zemích, kde se usadili? Vstupovali do nich? Byl jste v SPD?

Myslím, že většina členů vedení exilové ČSSD vstoupila do sociálnědemokratických stran hostitelských zemí. Kromě dr. Miroslava Tučka v Curychu, který ve švýcarské straně zastával i nějaké vyšší funkce, ale neznám žádný případ, kdy by se byl český sociálnědemokratický exulant nějak významněji angažoval ve straně hostitelské země – zcela na rozdíl od reformních komunistů. Jiří Pelikán se dokonce za italské socialisty dostal do Evropského parlamentu.

Sám jsem do SPD vstoupil hned po příchodu do Německa, ale vždycky jsem byl jen řadovým členem. Ani na schůze základní organizace jsem moc nechodil, protože se tam řešily samé komunální problémy a mně bylo srdečně jedno, jestli dopravní světla či omezení rychlosti budou tam, či onde, mě zajímala globální politika. A o té se nedalo se strejci v místní organizaci diskutovat. Byl jsem asi na všech sjezdech SPD, ale jako „mezinárodní host", a znal jsem se tedy s řadou aktivních politiků, poslanců, členů ústředního aparátu atd. Z SPD jsem vystoupil v roce 1990, když už mohla ČSSD legálně působit doma.

Jak blízko měli exiloví sociální demokraté k sesterským stranám na Západě v ideovém a programovém smyslu slova?

Sdíleli jsme s nimi – všeobecně řečeno – „světový názor", shodovali jsme se v opuštění marxistických reziduí a v pragmatickém přístupu k sociálnímu tržnímu hospodářství. Ve srovnání s etablovanými, svobodnými stranami jsme ale museli mít nutně úplně jiné priority. Pro nás měl naprostou přednost úděl zemí, jejichž sociálnědemokratické strany jsme reprezentovali. Když tedy v Socialistické internacionále začala převažovat tematizace problému Sever–Jih na úkor vztahu Západ–Východ a když bylo patrné, že levice řady etablovaných stran dělá rovnítko mezi USA a SSSR, nemohli jsme tuto politiku sdílet. Na druhé straně nemělo smysl, abychom s protestem odešli prásknuvše za sebou dveřmi (jak někteří naši radikálové navrhovali), protože tím bychom se byli sami odsoudili do izolace a navíc přenechali volné pole reformním komunistům.

A jak se vám líbili vaši němečtí spolustraníci? Ve stranách — i velkých a vnitřně pluralitních — bývá zajímavé sledovat, jak vypadá jejich typický člen a typický vysoký funkcionář. Viděl jste něco takového v SPD? Podobali se v něčem českým sociálním demokratům? Měl jste pocit, že jste mezi svými?

Opravdu nevím, jestli existuje „typický" člen a „typický" funkcionář nějaké strany. Pochopitelně se mohou časem vytvořit určité shodné typy ve stranách s dlouhou kontinuitou, které už mají svou štábní kulturu, svůj zavedený způsob výběru a vývoje funkcionářů – od píky, v mládeži, až úplně nahoru. Takové „typické" české socdemáky bylo možno potkat ještě po válce a také v exilu. Měli to, čemu se říká „stájová vůně". Není náhoda, že se u nás sociální demokracii kdysi říkalo „strana slušných lidí".

V té SPD, kterou jsem poznal v sedmdesátých a osmdesátých letech, už sice určitá kontinuita zase byla a také masová základna (strana měla v té době přes milion členů), ale zmítaly jí generační konflikty. Hrubě zjednodušeno by se to dalo zredukovat jako spor mladých, značně levých radikálů s usedlejší, konzervativnější a obvykle odborářsky orientovanou většinou strany. Pro ty levé radikály jsme my exulanti byli „studení válečníci" (a oni pro nás „užiteční idioti" sovětské politiky), ti starší se zase vyčerpávali lokálními nebo skupinovými problémy, které nás nezajímaly. Obecně mezi námi exulanty a průměrnými členy SPD obvykle chyběla společná historická a osobní zkušenost.

Výjimku tvořili lidé, kteří uprchli z NDR, takže měli vlastní zážitky s komunismem, anebo také socdem Němci vyhnaní od nás nebo z Polska, s nimiž jsme sdíleli společnou zkušenost antifašismu, antikomunismu i ztráty domova. Proto jsme si s nimi obvykle rozuměli nejlépe. Když se po roce 1978 začaly rozvíjet naše styky se Seligerovou obcí a já se účastnil jako delegát exilové ČSSD jejího velkého shromáždění v Dachau za účasti Bruna Kreiského včetně noční manifestace na půdě někdejšího koncentráku, měl jsem poprvé na Západě silný pocit, že jsem mezi svými. Pocit se upevňoval, když jsem se s těmito lidmi postupně seznamoval blíže a poznával, o jak cenné lidi byla naše republika jejich nedobrovolným odchodem ochuzena.

Pocítil jste jako výrazně politicky činný exulant zájem německých úřadů o svou osobu? Zajímal se někdo o vaše působení, byl zvědavý na vaše názory?

Ne, nezajímal. Pokud narážíte na to, že při Brežněvově návštěvě ve Francii prý byl Pavel Tigrid pod dohledem, či dokonce přechodně internován, pak jsem nic podobného v Německu nezažil. Určitě jsem také neměl odposlechy atd. Kdybych byl ovšem začal v garáži vyrábět bomby a plánoval vyhození bonnské ambasády SSSR do povětří, věřím, že by si mě byli velice rychle začali všímat. Takhle o mne projevil zájem jen finanční úřad.

A zájem z Prahy? Jako vydavatel a aktivní člen vedení exilové strany jste pro ni patřil k nejzajímavějším lidem. Jistě si odpovědná místa lámala hlavu, jak se vám asi vede.

Tam zájem nepochybně byl. Ale doznávám, že jsem nebyl v Pardubicích na příslušném úřadě, abych se dozvěděl více podrobností. Nebyl jsem tam z pohodlnosti, ale asi také proto, abych se nevystavoval zbytečným osobním deziluzím – těch už jsem v životě zažil dost. Kromě toho mi nejde ani tak o můj osobní svazek: mne by mnohem víc zajímaly svazky institucionální, tedy např. o exilové ČSSD, o Právu lidu, o vydavatelství PÓL, o Seligerově obci a tak dále.

O několika případech však vím i bez Pardubic. Už v kriminále jsem si nacvičil instinktivní nedůvěru vůči příliš zvědavým lidem. Když se tedy někdo začal moc zajímat o věci, do nichž mu nic nebylo, zasvítila na mém semaforu červená. Bud' jsem ho cíleně dezinformoval, nebo jsem s ním prostě omezil či přerušil styky. Že nám za oněch časů i jako rodině byla věnována pozornost po několika liniích, svěřila po převratu mé ženě také jedna bývalá pracovnice československé ambasády v Bonnu.

Institucionální případ, o kterém vím, byli dva členové Základní organizace Německo v exilové ČSSD. Oba ty lidi nám nejen doporučil, nýbrž přímo vnutil Radomír Luža, který písemně vyjádřil uspokojení, když jsme je konečně přijali za členy. Ve svém pamfletu o exilové ČSSD ale Luža zapomíná, že nám tyto vši nasadil do kožichu on osobně, a tak jednomu z nich věnuje celou kapitolu, aby dokázal, že Základní organizace Německo byla infiltrovaná. O arcizrádci Chalupovi, s nímž Luža celé roky úzce spolupracoval, se zato ve své knize zmiňuje pouze několika větami.

Co se těch dvou našich kvaziagentů týče, jsem si jist, že žádnou škodu nemohli nadělat. První z nich byl přílišný popleta a zmatkář, také neměl k ničemu důvěrnému přístup. Druhý pak byl natolik nápadný svou zvědavostí, že jsme ho velice rychle odizolovali od všeho důležitějšího.

Pochopitelně jsem si byl svého exponovaného postavení vědom. Nemohu říci, že bych se byl bál nějakého atentátu na způsob bulharského píchnutí deštníkem, ale trochu nejistoty člověk přec jen měl, aby se najednou neocitl pod náklaďákem apod. Ale hlavně jsem měl starost, aby něco nevyvedli rodině, především dětem. A tak jsem pečlivě vážil všechny informace o nich a ani zbytečně nevykládal nebo do Československa nepsal, na které univerzitě studuje moje dcera. Nikdy jsem ale nepropadl permanentní fobii ze špionů a nehledal agenty za každým křovím.

Co jste jim vykládal? Že Právo lidu finančně podporují Číňani?

Myslím, že jim věrohodnost informací byla lhostejná, pokud byl jejich příjem řádně zaknihován. Je zajímalo něco úplně jiného: jak je možné, že rozumný člověk provozuje vydavatelskou činnost, která je po řadu let ztrátová. Nechápali především to, že někomu (například novým uprchlíkům v lágrech) posíláme noviny zdarma nebo že za jejich pašování do ČSSR dokonce ještě platíme! A tak mi poslali na krk finanční úřad. Shodou okolností zrovna v den, kdy padala berlínská zeď, takže jsem na to absolutně neměl náladu. Kontroloři došli k názoru, že má činnost nebyla vyvíjena za účelem zisku, že to bylo hobby, tedy daňově irelevantní. Musel jsem vrátit pár tisíc na starých daňových úlevách, zato už jsem pak od nich měl pokoj. Bylo to na sklonku roku 1989, kdy už naše vydavatelská činnost stejně končila.

S podporou od německých sociálních demokratů jste vystačil celá léta až do roku 1989, nebo Právu lidu pomáhal na svět ještě někdo další?

Nelze si to představovat tak, že snad Friedrich Ebert Stiftung poukazovala nějaké pravidelné podpory. O každou dotaci se muselo zvlášť a znovu žádat a vyřízení nebývalo nijak rychlé či výsledek předem jistý. Kromě toho jsem si pod sebou řezal větev sám, protože jsem jako funkcionář partaje byl dosti často nucen žádat nadaci o nějaké stipendium či výzkumný úkol pro někoho z našich lidí, o startovní pomoc pro nově příchozího uprchlíka a podobně. Nadace také podporovala desítky disidentů uvnitř ČSSR, na jejichž výběr jsme my neměli vliv; šlo především o reformní komunisty. Ředitelství nadace ale vidělo výdaje pro Čechy a Slováky jako celek a tvrdilo, že dostáváme mnohem více než jiné opozice ze států východního bloku. Bylo zřejmé, že se u nás se změnou režimu vlastně vůbec nepočítá, v nejlepším případě s nějakým slabším odvarem pražského jara.

Ale k druhé části otázky: sporadicky pomohly menšími, spíše symbolickými částkami i rakouská SPÖ a nizozemská PvdA. Britští labouristé i švédští socialisté sice pomoc slíbili, ale nikdy nedali, Francouzi také ne. Několik let nás držely nad vodou dotace od amerických odborů, které pro Právo lidu vyjednal známý lingvista Jiří Veltruský, zástupce odborové centrály AFL/CIO v Paříži a náš člen. Postupem času začalo hrát důležitou roli i předplatné – měli jsme sice mnoho neplatičů, ale na druhé straně také angažované čtenáře, kteří předplatné velkoryse zaokrouhlovali směrem nahoru, anebo prostě vypsali šek. V posledních letech už jsme měli i určité příjmy z inzerce.

S odstupem musím konstatovat, že ustavičné starosti o finanční přežití listu byly na celé vydavatelské činnosti to nejméně příjemné. Kdybych žil sto let, už by mě nikdo nepřiměl k tomu, abych dělal znovu pro sebelepší účel fund rising – připadal jsem si nejednou jako žebrák před kostelními vraty.

Jak se do Práva lidu dostalo Slovo k odsunu?

Do všech exilových redakcí tehdy docházely nejrůznějšími cestami materiály z domova, převážně chartistické. A my je tiskli, protože jsme jejich multiplikaci považovali za svou samozřejmou politickou povinnost vůči domovu. Jen jsme obvykle sténali nad epickou šíří chartistických textů, na jejichž formulování se zřejmě nepodíleli novináři profesionálně navyklí na určitou kázeň, co se rozsahu týče. V disidentských textech nebývalo příliš rozlišováno mezi relevantními věcmi a úplně podružnými detaily, mnohdy i bolestínskými prkotinami. Text skupiny Bohemus se ostatně v originále Slovo k odsunu nejmenoval, ten titulek jsem tomu dal já, protože původní byl mnohem obšírnější. Čili: dostal jsem to někdy koncem roku 1979 na stůl anonymně jako celou řadu jiných věcí, z nichž jsem podle vlastní úvahy důležitější uveřejňoval celé, méně relevantní v zredigované zkratce a prkotiny ve formě noticek, anebo vůbec ne. Autorskou pětku, která se za pseudonymem Bohemus skrývala, jsem neznal, dozvěděl jsem se její složení (Pithart, Příhoda a další) až po převratu. Někdo věrohodný se mi však zaručil, že to je autentický materiál z Prahy. Asi rok předtím vyšel ve Svědectví ještě podstatně ostřejší materiál o odsunu od Jána Mlynárika pod kryptonymem Danubius. V německy mluvících zemích jej tehdy zpopularizoval Přemysl Janýr starší svými články ve vídeňském listu Arbeiter-Zeitung, ve Frankfurter Rundschau a také (3. 3. 1979) v mnichovské Die Brücke pod titulkem Anklage gegen die Vertreibung der Sudetendeutschen (Obžaloba proti vyhnání sudetských Němců), který naznačil, že autor je chartista. Janýr byl v té době ještě členem vedení exilové ČSSD. Počítal jsem tedy především s jeho podporou, když jsem materiál, došlý těsně před uzávěrkou, zařadil do Práva lidu 1/1980. K mému nemalému zklamání Janýr obrátil o 180 stupňů a spolu s Radomírem Lužou spustil ostrou kampaň proti redaktorovi, který se opovážil uveřejnit tak brizantní materiál, aniž si k tomu vyžádal souhlas ústředního výkonného výboru.

O uveřejnění Slova k odsunu jsem rozhodl takřka sám, Jen po konzultaci s historikem J. W. Brügelem a jedním členem předsednictva, který mě nejdříve povzbudil, ale pak – když už bylo číslo v tisku – zařadil ze strachu z následků zpátečku a distancoval se od toho. A tak tedy Slovo k odsunu koncem ledna 1980 v Právu lidu vyšlo. A nastal poprask.

Nutně jste tím vyděsil celé vedení strany bez ohledu na názor jednotlivých členů na odsun. Profilovat se na kritice odsunu, to je pro každou stranu ještě teď pokus o politickou sebevraždu. To vám museli i nejvěrnější přátelé hned po přečtení čísla volat a ptát se na vaše duševní zdraví. Pamatujete si ještě, jak vypadaly první reakce?

Nebylo to tak zlé. Nezapomínejte, že jsme žili ve svobodných zemích, kde byl člověk na názorovou pluralitu zvyklý. Kromě toho nám venku nikdo nevymýval lebky permanentní antisudeťáckou hysterií. Naopak jsme byli v prostředí, kde jakékoli etnické čistky platily (a platí) za zločin proti lidskosti. Takže pro mnohé čtenáře to bylo slovo svým způsobem osvobozující; rok předtím už zaznělo ze Svědectví – a nyní se k tomu přidalo Právo lidu. Pro internacionalisticky orientované sociální demokraty, stejně jako pro univerzalistické křesťanské demokraty nebo globalistické liberály, to bylo konstatování samozřejmých pravd. Také jsme se mylně domnívali, že si umlčená veřejnost doma už stačila uvědomit, že od Benešovy cesty do Moskvy, Košického programu, poválečné pseudodemokracie a odsunu vedl k únoru 1948 a srpnu 1968 přímočarý logický skluz po nakloněné rovině.

Otištění Slova k odsunu vzbudilo v exilu nemalou pozornost, která však zdaleka nebyla jen negativní, naopak. Ostrá kritika vlastně přicházela jen ze sedmičlenné Lužovy frakce. Pro tu to byla vítaná munice k štvanici proti Právu lidu, která dospěla až k vyhlášení hesla „Než takové Právo lidu, tak raději žádné!", když už bylo jasné, že frakce nedostane list pod kontrolu. Nechyběly hypotézy, že jsem to celé napsal sám, pochopitelně „v žoldu Sudeťáků". Uveřejnění Slova k odsunu ale nezpůsobilo (nanejvýš prohloubilo) roztržku v exilové ČSSD, která už tu byla několik let předtím, vlastně od roku 1978. Kritikům nejvíc vadilo, že materiál vyšel pod pseudonymem Bohemus a že jsem se tvrdě vzpíral vyjevit, kdo z pražských disidentů se za ním skrývá – ostatně jsem to tehdy ani sám ještě nevěděl. Na studii došlo postupně 43 reakcí, které jsem všechny otiskl v Právu lidu 3/1980. Nejméně dvoutřetinová většina reakcí byla pozitivní. Některé lidi ani tak nepopudilo Slovo k odsunu samé jako můj redakční úvod, který nebyl příliš diplomatický a zbytečně přilil oleje do ohně.

Nebyla to určitě náhoda, že jste z dostupných materiálů z Prahy pro svůj časopis vybral právě tohle téma. Jak vypadala vaše osobní cesta k problému odsun/vyhnání? Vy jste ze severních Čech?

Ani bych v tom nějak prvoplánově nehledal subjektivní důvody. Bylo to tou dobou aktuální téma. Už asi rok probíhala diskuse k Mlynárikovým tezím otištěným ve Svědectví, takže ten výběr byl spíše profesní, žurnalistický. Nepochybně k tomu ale přispělo to, že jsem se v postoji k tematice odsunu s autory textu vcelku shodoval. Tou dobou už přece musel každý soudný člověk vidět, že odsun byl v mnoha směrech tragický především pro Čechy: vedl k retardaci kdysi kvetoucí a průmyslově vyspělé země, poškodil ji na sto let ekonomicky, sociálně, morálně a psychicky, zdevastoval nenapravitelně její nejpokročilejší oblasti, uvrhl ji do závislosti na Sovětském svazu, pomohl vyhrát poslední svobodné volby v roce 1946 komunistům, čímž otevřel cestu přímo k únoru 1948. I dnes, s dalším časovým odstupem, hodnotím odsun především jako nesmírné české harakiri, z něhož mělo v dlouhodobé perspektivě prospěch jenom Německo: ze zaostalého agrárního Bavorska je zásluhou nezištné Benešovy pomoci, který obětoval to nejlepší, co měl – miliony pracovitých rukou – jedna z nejvyspělejších oblastí Evropy.

(pokračování)

Zpátky