Listopad 2007

Cenzoři šli po „závadných“ jménech

Jana Machalická

Vladimír Justl, nestor české literatury a divadla a editor spisů Vladimíra Holana získal letos cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře.

LN Patřil jste mezi studenty, kteří po roce 1948 museli odejít z vysokých škol. Jak jste se dostal do takové situace a jak se vám ji podařilo překlenout?

Na podzim roku 1947 jsem se zapsal na češtinu a filozofii. Již předtím jsem byl aktivní v lidové straně, ale po únoru jsem z ní vystoupil, viděl jsem, že změna ve vedení nepovede k ničemu dobrému. Jsem přesvědčený, že i mladý člověk v té době mohl rozpoznat, oč jde. V dubnu 1948, ještě před prověrkami, mně dali distanc na tři semestry, protože jsem byl funkcionářem Spolku posluchačů filozofie. A později přišel papír, že nenalezli důvod, abych studoval na jakékoliv vysoké škole v republice. Za rok poté, 1951, se mně podařilo dostat na filozofickou fakultu do Olomouce. Bylo to možné, protože se našli lidé, kteří byli ochotní pro to něco udělat. V Olomouci bylo i v té době dobré klima, děkanem tam byl bohemista Jaromír Bělič, Jiřina Otáhalová- Popelová byla rektorkou. Měl jsem i další přímluvce. Přijímací pohovor byl velmi laskavý. Je to skoro neuvěřitelné, jaké tehdy bylo na olomoucké universitě prostředí, učili tam skoro všichni, kteří v Praze nemohli anebo měli potíže, třeba anglista Poldauf, historici Polišenský a především Kutnar. Hlavní zásluhu na mém přijetí měl Rudolf Havel z Ústavu pro českou literaturu, přítel Běličův. S Rudolfem Havlem jsem prožil pracovně i lidsky překrásné bratrské přátelství. Zemřel v 82 letech roku 1993.

LN Přišel jste do Odeonu, tehdy Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Jak se vám to podařilo?

Zase jsem měl štěstí. Se SNKLHU jsme začali spolupracovat s kolegy na výboru z díla V. K. Klicpery. Šéfredaktor Jiří Franěk mi v roce 1954 nabídl místo. Přitom musel vědět, jaké mám kádrové materiály. Myslím, že na mém přijetí měl zásluhu ředitel Josef Kalaš. Pomohl mi i v roce 1959 při prověrkách, které u nás vedla dcera Zdeňka Wirtha Božena z ÚV KSČ. Nakladatelství totiž muselo být prověřováno kulturním oddělením ÚV KSČ, stejně jako jiné instituce, které měly ideologický charakter. Kalaš tehdy přesvědčil komisi, že by na mě měli napsat posudek bývalý děkan Bělič a bývalá rektorka Popelová, kteří v té době už působili na pražské univerzitě.

LN Odeon proslul výtečnou grafickou a výtvarnou podobou svých knih, které ilustrovali přední umělci. Kdo tuto tradici založil?

Zásluhu na výtvarné podobě odeonských knih měl šéfredaktor Jan Řezáč - měl rád výtvarné umění a fotografii, také založil fotografickou řadu, kterou převzal Torst. Je to neuvěřitelné, ale ročně jsme vydávali třeba jen 120 titulů, v redakci nás bylo asi třicet. Redaktoři se tak mohli soustředit na svou práci, třeba dávali příležitosti mladým překladatelům a pracovali s nimi.

LN Jak jste mohli platit tak renomované autory jako byl František Muzika nebo Jan Zrzavý?

Hodně jsme vydělávali. Jednak jsme vydávali detektivky a podobnou literaturu, která šla do sta tisícových nákladů. Druhou, takřka geniální záležitostí, byl Klub čtenářů. Dostali jsme seznam abonentů z Družstevní práce, rozšířili ho a získali téměř dvě stě tisíc předplatitelů a potom i víc. Takže jsme tam vydávali knížky, které také udělaly třeba sto dvacet tisíc výtisků. Měli jsme předepsaný odvod na ministerstvo, naše odvody sanovaly Státní nakladatelství technické literatury, které nemohlo vydělat, ani kdyby se zbláznilo.

LN Jak se schvalovaly ediční plány a jak fungovala cenzura?

Paradoxně byla cenzura někdy operativnější v 50. a 60. letech než později v sedmdesátých. Na Hlavní správu tiskového dohledu se posílala stránková korektura a tam šli především po jménech. Lidé, kteří tam seděli, hledali, co by mohlo být ideologicky závadné. Mladá fronta chtěla vydat v roce 1961 Holanovy Příběhy a cenzoři si nevěděli rady s textem. Závadná jména tam nebyla, ale zdálo se jim to divné. Předali to na ÚV KSČ a tam byl vedoucí takový fajn kluk Karel Kostroun, kterého pak taky po roce 1968 vyhodili, a šel pracovat do metra, kde si zničil zdraví. Bolševik měl ale všechno pojištěné, jen tak ho nešlo oblafnout. Kostroun musel sehnat tři kladné posudky. Bohužel obdržel jen dva kladné, a tak Holan nevyšel. Až za dva roky v Československém spisovateli. Po roce 1968 se cenzura zrušila, ale zase - hotová knížka musela na ministerstvo a v případě, že ji nepustilo, šel náklad do háje. A kdo to pak měl platit. Ředitelé byli opatrní, pořád se psaly hromady posudků. Česká scénografie Věry Ptáčkové ležela nejméně rok a nechtěli ji pustit, protože v rejstříku bylo jméno Alfréda Radoka. Byla v tom ale hromada peněz, takže to nakonec vyšlo. Pak jsme zase vydávali nějakého francouzského autora, dělala to Alena Hartmannová a na záložku napsala, že patřil ke skupině André Bretona. Kvůli tomu knihu nepustili, a tak jsme tři tisíce výtisků navezli do zasedačky a přebalovali je do nových, mezitím vytištěných, přebalů.

LN Jak to bylo s pokrýváním překladatelů, kteří nemohli oficiálně vydávat?

Lidé si vzájemně věřili. U některých osob se ale muselo vědět, že je někdo kryje, přesto ve většině případů se nic nestalo. Například Josefa Hiršala v Odeonu a v jiných nakladatelstvích krylo nejméně deset lidí. Na ministerstvu to přece muselo někoho aspoň napadnout. Většina pokrývačů to dělala zadarmo, ale byli i tací, kteří chtěli podíl na honoráři.

LN V Odeonu vycházely herecké memoáry a tato edice byla také vaším dítětem. Jak se vám ji podařilo uvést do života?

Dozvěděli jsme se, že Zdeněk Hedbávný chce psát knížku o Ladislavu Peškovi. Už jsem o něčem podobném uvažoval, ale chyběl ten správný impuls. Pak jsem potkal Olgu Spalovou, která mně řekla, že chodí za Eduardem Kohoutem a dává dohromady jeho paměti. A bylo to. Kohoutovo Divadlo aneb Snář se tak stalo první knihou edice memoárů. Už si nepamatuju, kolik svazků nakonec vyšlo, myslím, že deset, poslední byl Hrušínský a Fabianová, mezitím Boháč, Budil, Pivec, Kovářík, Hübnerová... Edice měla obrovský úspěch, vycházela v Klubu čtenářů a pak šly další vydání mimo ni, Pešek vyšel třikrát. Byla to radostná práce. A musel na ni být čas. Bylo třeba s editorem za herci chodit, a tak jsem je poznal jinak než na jevišti. Tady doma jsem vybíral fotky třeba s Ladislavem Peškem, přinesl jich plný kufr. Chodíval jsem také za Ladislavem Boháčem a potěšil jsem se, protože on byl vzdělaný a kultivovaný člověk, uměl recitovat staročeské texty a měl úžasnou sbírku obrazů holandských mistrů. Byl to umělec vnímaný kontroverzně, jedni ho za ředitelování Národního divadla chválili, jiní haněli, ale v době, kdy jsem ho poznal, už tohle všechno měl za sebou. Také Eduarda Kohouta tato práce těšila.

LN Jak na něj vzpomínáte?

Kohout byl milý a noblesní, několikrát jsem za ním byl v jeho bytě na Kampě. Spolupracovali jsme spolu i ve Viole, kde měl asi 49 repríz pořadu Eduard Kohout Viole. Mám takovou smutnou vzpomínku z konce jeho života. Když ležel v nemocnici na Karlově náměstí, byl už nemohoucí, a protože byl estét, snášel svůj stav velice špatně. Tehdy mě vzal za ruku a říkal - Vláďo, udělej něco, ať už umřu. Byl to úžasný člověk. Když se připravoval ve Viole, bylo vidět, že už se mu těžko vstává, že má zdravotní potíže, a když pak vstoupil na jeviště, byl to zase kluk, celý se rozzářil a mladistvě vykročil.

LN Herci ze staré gardy Národního divadla měli všichni i přesto, že byli bohémští, určitou noblesu. Mívali také klasické vzdělání, bylo v nich něco obdivuhodného. A to se netýká jen našich herců. Nezdá se vám, že tohle povolání postihuje devalvace?

Je jiná doba, v mnohém nepříznivá. Většina lidí myslí jen na sebe. Zdá se, že i charita měla dříve jinou podobu. Třeba Karel Höger celý život finančně podporoval řadu lidí a nikdo to nevěděl, to se zjistilo až po jeho smrti. On se nikdy s ničím nechlubil. Padá to na vrub doby, která je přetechnizovaná a zaměřená proti humanistickému vzdělání. Lidé chtějí hodně vydělávat a všechno tomu podřizují, proč by herci měli být jiní. Hodně nás všechny zkazila televize. Kdo si pamatuje generaci Kohouta, Štěpánka a dalších, dodnes cítí jejich velkou noblesu, byly to oslnivé zjevy.

LN Jak vznikla Viola a jak jste se k ní dostal?

Zakladatelem byl Jiří Ostermann, který měl partu, v níž byla Drahomíra Fialková, Miriam Kantorková, Jiří Martinek. Recitovali, kde se dalo. Třeba v kině Praha před filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech. Pak někdo Ostermanovi řekl, že v Divadelním ústavu pracuje Jarmila Majerová, žena ředitele podniku Restaurace a jídelny v Praze 1, který by jim mohl pomoci s prostorem, kde by se dalo hrát. Majer jim dal k dispozici vinárnu na Národní třídě. Od začátku jsem byl v umělecké radě a šéfem jsem se stal v roce 1965. Kdybychom ale neměli Majera, asi bychom nepřežili. Byl slušný člověk, také múzický, mimo jiné přítel Jana Skácela z gymnázia z Břeclavi.

LN Jak se stalo, že jste se začal zabýval recitací?

V roce 1960 přednášela Ludmila Pelikánová v Ledeburských terasách Máj, můj přítel Mojmír Otruba to uváděl, a tak jsem tam šel. Zvedl se mi z jejího výkonu žaludek a odešel jsem. Vyčítal jsem si to a šel jsem na ni znovu do Divadla hudby a pak jsem o tom napsal. Bylo to naprosto děsivé. Za války mohla mít u jistého druhu publika ohlas. Naddimenzovaně adorovala češtinu, což mohlo za okupace působit impozantně. Zabíjela tím však smysl a poslání textu. Napsal jsem o tom a kamarádi v Divadelních novinách mně to nechtěli uveřejnit, že prý bude skandál. Nakonec to uveřejnili a strhl se strašný kravál. Povolala mě k sobě do bytu, kde mně vykládala, jak ji vzývala Pujmanová a Nejedlý a taky, jak jí miloval Julek Fučík. Pak jsme spolu vedli kuriózní rozhovor, kde mi líčila, jak ji zbožňují vojáci. Nabídl jsem se, že s ní pojedu na zájezd, ale už mě nepozvala. Pak naopak vyšlo něco o mně v Tvorbě, jako že tomu nerozumím, a taky na mě poštvala Nejedlého. No, a já o ní zase po dvou letech napsal do Literárek. To už jsem pravidelně psal o uměleckém přednesu, který mě ostatně zajímal od studentských let. Do toho přišla Viola a Holanova Noc s Hamletem, byl jsem v tom až po uši.

LN Čeho si ve Viole ceníte nejvíc?

Vztahu herců. Kdybyste jen viděla, jaké se tam platily honoráře, pár korun. A oni ani ty peníze nechtěli, všichni to dělali s láskou a spíš se zlobili, že tam ještě nevystupovali. Brzy začala být Viola velice prestižní. Stejně tak byli skvělí diváci a šli s námi. V roce 1977 jsme dávali Madam, vy pláčete, což je Heinův vlastní životopis, který četl Petr Haničinec. Je tam také pasáž o francouzské okupaci Sárska. Nikdo na to nereagoval, aby to neposlali do kytek. Při osmnácté repríze začal jeden chlap tleskat a to se opakovalo po tři představení, potom mě zavolali k estébákům - co prý to tam v té Viole vyvádíte. Řekl jsem - to byste se měli zeptat těch dvou, které jste tam poslali. A byl pokoj. Pospolitost je daná i tím, že ve Viole není rampa. Samozřejmě, že nám pár věcí zatrhli, třeba Mikuláška, dlouho jsme neuváděli Skácela. Zakázali nám i výbor z Fikarovy poezie Kámen na hrob, protože ho tehdy napadl Kozák na sjezdu spisovatelů. A má to ještě jednu pointu: údajně když se to na výboru KSČ projednávalo, nějaká soudružka prohlásila - kámen na hrob přece dávají židé, to bude nějaká židárna, to se musí zatrhnout.

LN Byl jste editorem Vladimíra Holana a léta jste s ním udržoval úzké přátelství. Básník ale s každým nevydržel. Jak se vám to povedlo?

Zeptal jsem se ho na to, když jsme oslavovali dvacet let přátelství. Řekl mi, že jsem ho nikdy neprovokoval. Jen jedinkrát jsem chtěl sám odejít. Chtěl jsem, aby se opsaly jeho rukopisy, protože byly částečně krasopisné, částečně nečitelné. Třeba Noc s Hamletem, to byl kuriózní artefakt, byla na všech možných cárech papírů, od vstupenky do kina přes pijáky až po pozvánky a jiné tiskopisy. Pořád jsem k němu tahal přenosný psací stroj a on to pořád oddaloval. Pak už jsem se naštval a řekl, že jdu pryč, Holan neřekl ani slovo a dal se do diktování. Své rukopisy zásadně pálil a já jsem si mu tenkrát netroufl říci, aby mě Noc s Hamletem dal. Nechtěl jsem, aby měl pocit, že chci rukopis pro nějaké použití. Náš vztah byl pěkný a citlivý, říkal mi Justlíčku, postupně ke mně získával důvěru. Někdy mi sám dával své rukopisy a jiné věci. Já jsme třeba hrozně rád poslouchal, když četl své verše. Bylo to autorské čtení, velmi autentické a uhrančivé.

LN Mnoho se napsalo o Holanově a Werichově vzájemné nevraživosti. Vy jste očitý svědek. Jak to bylo?

O tom panuje spousta legend. Holan se do vily na Kampě nastěhoval v roce 1948 do bytu po Voskovcovi. Werich nebyl moc rád, nevěděl, co to bude obnášet. Tenkrát ještě Werich hrál, a když se vracel v létě z divadla a Holan měl otevřené okno, šel si tam sednout a popíjeli spolu. Ze začátku asi byl ten vztah dobrý. Existuje jedna báseň, v níž se evidentně mluví o Werichovi, který míval společnost - hulákala a dupala a Holana to štvalo. Kromě toho mu nebyl Werichův humor blízký, říkal, nemám rád chechtot. Napsal jsem Werichovi dopis, že Holan je na tom finančně špatně, jestli by mu nemohl pomoci. Brzo mi přívětivě odpověděl a napsal, že je velmi těžké podporovat Vladimíra Holana. Také nebyl dobrý poměr mezi jejich manželkami. Co všechno tyto komplikované vztahy spustilo, se už asi nikdy nedozvíme. Když Werich byl vážně nemocen, Holan, který už bydlel U Lužického semináře, projevoval velkou účast s jeho stavem.

LN Ve Viole jste odešel roku 1992. Neměl jste chuť ještě pokračovat ve svobodných podmínkách?

Byl jsem unavený a rád jsem agendu předal paní Viklické. A popravdě řečeno, bylo mi jasné, že dramaturgie se bude muset hodně změnit a už nevystačí jen s poezií. Myslím, že jsem měl pravdu, Viola dnes z velké části uvádí malé divadelní hry. Poezie se dostala do jiných prostor, je o ni postaráno jinak. Zdá se mi, že do roku 1989 lidé poezii víc potřebovali, bylo v ní mnoho zašifrovaného, posilujícího, vzrušujícího, spojovala je. František Kriegel mi řekl, že si do Violy chodí pro útěchu. Dnes je vše jinak. Kromě toho nám v nových generacích chybí velcí autoři, umřel Skácel, Diviš, Kolář. Je hodně básníků, představují - zdá se mi - velmi přijatelný a dobrý průměr, ale, myslím, že nedorostli ještě osudové jedinečnosti.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)