Listopad 2007

Ticho

Emanuel Mandler

Měl jsem náramnou chuť odepsat panu Hedvíčkovi na jeho internetový článek Pokrytecky antisemitští čeští novináři, ve kterém mimo jiné a zejména napadá české novináře za TICHO, které se rozhostilo kolem plánovaného pochodu neonacistů o výročí Křišťálové noci. Ta noc (z 9. na 10. listopad 1938) byla velmi důležitá, protože sloužila v Německu jako signál k otevřenému, brachiálnímu pronásledování židů. Když tedy čeští neonacisté o výročí Křišťálové noci chtěli letošního prosince táhnout Prahou místy, v nichž před druhou světovou válkou žili a pracovali pražští židé před druhou světovou válkou, byl to také jakýsi signál. K čemu a proč? Tak daleko jako Německo v roce 1938 nejsme a židé tu už prakticky nejsou. Pan Hedvíček se zabývá touto choulostivou otázkou v souvislosti s jinými věcmi; žádná z nich není pro naše obyvatelstvo lichotivá. Spíše, než by kladl otázky, přichází autor s odpověďmi. Také o nějakých vím, ale je patrné, že „moje"otázky byly kladeny z jiného úhlu.

Posléze mi pomohla náhoda. Po dosti velké námaze se mi právě před čtrnácti dny podařilo zjistit irskou adresu Václava Machálka a navázat s ním písemný styk prostřednictvím e-mailu. Napsal jsem mu; byl jsem přesvědčen, že jde o otázky, s nimiž si pan Machálek bude vědět rady, a že mi odpoví. A tak jsem ho oslovil:

Vážený a milý pane Machálku,

vím, že Vás - jako obyčejně - obtěžuji. Ale internetový článek pana Rosse Hedvíčka Pokrytecky antisemitští čeští novináři mne zaujal natolik, že mne to přinutilo soustředit se na několik otázek, které mohou být k něčemu dobré. Jak mne znáte, nemusí také být k ničemu. Vy to poznáte snadno, a proto Vám je posílám k posouzení. Zdaleka mi nejde jen o uvádění důležitých věcí, které sice s tímto případem souvisejí, ale byly již v obdobných případech řečeny a naznačeny (kupříkladu meze svobody projevu). Za zvláště aktuální považuji Hedvíčkem zmiňovanou kardinální otázku TICHA v českých médiích, pokud jde o cokoli židovského nebo izraelského. Závažné věci týkající se existence Izraele, jsou ze zpravodajství eliminovány, nebo se mihnou na dvě tři vteřiny na obrazovce. S tím souvisí práce a názory lidí v médiích (redaktoři a další), kteří místo, aby informace zprostředkovávali, je v některých oblastech života tlumí. Případy, které pan Hedvíček uvádí, jsou výmluvné a snaží se naznačit, že v naší společnosti se rozprostírá celkové antisemitské klima.

Pan Machálek mi odepsal:

Společenské TICHO je opravdu jednou z kardinálních otázek, které zatěžují českou společnost. Domnívám se, že antisemitismus (o němž nepochybuji) by zdaleka nebyl tak rozprostraněný, kdyby nebylo onoho TICHA. Sledujte prosím se mnou ireálný, virtuální příklad, který se koneckonců dotýká reality víc, než by se mohlo zdát.

Tedy: mladý muž XN je v době války povolán na vojnu. Je to zlá válka, protože národ, do jehož armády byl XN povolán, nenávidí nepřítele na nejvyšší míru - zčásti právem, zčásti v důsledku nepochopení. Nenávist obyvatelstva je tak mocná, že se každý odváží říci o nepřátelích pouze něco ošklivého, škaredného. Kdyby se tedy XN, který je zapřisáhlým nepřítelem kolektivní nenávisti, jakkoli ohradil proti panujícímu rasismu nebo aspoň svůj odpor naznačil, odmítlo by všeobecné mínění jak to, co říká, tak jeho samého. Špatně by to s ním dopadlo. Co má dělat? Má se stát hrdinou a nechat se pověsit? Na to nemá povahu. A tak mlčí a dělá to, co ostatní.

Jistě, tento příklad je přehnaný. To je výsada příkladů, že mohou být přehnané. Ale z vlastní zkušenosti, když jsem ještě pracoval v naší zemi, vím, že základ tohoto příkladu je pravdivý. V našem, českém prostředí se projevuje mimo jiné právě TICHEM. Co se rozhodujícím instancím nelíbí, o tom se MLČÍ. Nechci Vás poučovat, ale přesto uvedu další příklad, tentokrát zcela reálný. Představte si, že jste jako mladý absolvent vysoké školy nastoupil do některého z českých médií. V takovém případě velmi brzy pochopíte, že je ve Vašem zájmu mlčet (anebo uvádět pouze negativní zprávy) o určitých lidech (G. Bush), státech (USA), národech a rasách (samozřejmě hlavně o židech). Kdybyste patřil k samostatným a navíc i statečným lidem, postavil byste se proti převažujícím a silným konvencím a paradigmatům. Tak byste si ovšem dlouho ve svém novém zaměstnání nepobyl. V daném případě jste totiž porušil TICHO

A teď si představme, že toto TICHO pokrývá Česko už v některých důležitých oblastech více než desetiletí (předtím ji pokrývalo TICHO komunistické). Myslím, že bychom kladli nepřiměřené nároky na tento národ, kdybychom si mysleli, že se najde dost vyspělých a odvážných lidí, kteří se dokáží tím či oním názorem nebo jednáním TICHU vymknout. Ale nešť. Jsou mezi námi. Jsou to lidé, kteří si bez ohledu na TICHO myslí své. Například o židech.

Ale nejde jen o židy. Antisemitismus je těžko představitelná, hluboká nenávist existující sama o sobě, vždy však je součástí paradigmat, která určují, jak má člověk uvažovat a co má dělat. V českém prostředí je to soubor konvencí, který náš dřívější zapisovatel už před léty nazval národní tiskovou konvencí. Z dnešního pohledu má tato národní konvence čtyři ramena.

První rameno je nacionalistické a má především za úkol zajišťovat v co největším rozsahu xenofobní rys provázející českou společnost. V současné době jsme byli (anebo ještě jsme) svědky vysloveného výbuchu tohoto ramena, když se Američané odvážili při snaze o obranu svého (a také našeho) kontinentu požádat Česko o pár hektarů půdy pro stavbu radarové základny. Strejdové z vesnic a vesniček z poměrně dalekého okolí se proti tomuto záměru razantně (a odborně) postavili; česká půda nesmí být znesvěcena nějakými Američany! Také okolnost, že se proti této tupé xenofobii postavila nemalá část inteligentních lidí (takže hovořit v tomto případě o jednotě je pochybné), zdůrazňuje význam druhého, konformního ramena této všeobecné konvence. Nejde o konformismus, který bychom neznali. Nejmocněji působil a působí v drsném a lze říci celonárodním odporu proti snaze měnit výsledky druhé světové války - lidštěji řečeno proti všem, kteří neuznávají vyhnání Němců za spravedlivé a oprávněné. V tomto smyslu panuje už delší dobu TICHO.

Třetí rameno sestává z jiráskovsko-nejedlovského pojetí českých dějin, které chrání před poškozením) marxisticko-nacionalistické pojetí českých dějin (nacionalističtí historici mu říkají "české" pojetí) naplněné spoustou bludů. Toto "pojetí" konzumují lidé od školy až po soustavné sledování televize. -

Společným jmenovatelem toho všeho je rameno poslední, plebejsko pseudodemokratické. Pravda, jeho působnost se vztahuje většinou, i když ne vždycky, k minulosti, ale je mocné. Podporuje nenávistný přístup proti všemu, co pochází z minulosti (zejména proti církvím), a k potomkům šlechtických rodů, u nichž otázka, zda jsou bohatí, nerozhoduje. Tato nenávist je hluboce zakořeněna v našem národě, jenž je poznamenán do dneška svým plebejským původem. Jsme šťastni, že nemáme svou šlechtu, že jsme Němce vyhnali a s nimi takřka stoprocentně i židy. Tyto úspěchy xenofobie posilují xenofobní rameno konvence, o níž hovoříme.

Jednotlivá ramena národní konvence se stýkají ve třech plochách. První plocha je majetková (vyhnání Němců, konfiskace majetku šlechtických rodů), druhá, jejíž smysl je propagační, přísluší médiím, která zprávy upravují, popřípadě redukují, a třetí je zde již pojednané TICHO.

TICHO je často používáno proti zprávám o čemkoli židovském nebo izraelském. Není divu, že v ateistickém národě, v němž má antisemitismus hluboké kořeny, se tak důsledně používá proti židům. Ale přesto není TICHO výsadou zpráv o židech a o Izraeli. Používá se kdekoli, kde by se naše obyvatelstvo mohlo zabývat podstatou nepříjemných záležitostí. Občan se totiž tuto podstatu dovídá a zná výlučně z oficiálních pohledů a zdrojů. Napomáhá jí ještě jedna „plocha", přesnější by bylo říct antiplocha. Ta skutečné zprávy nahrazuje články a pořady buď společensky zcela nedůležitými, nebo významnými pouze pro domácký život na obou stranách obrazovky. Tato antiplocha slouží k vytěsnění skutečných zpráv; někdy je vysloveně legrační: tak kupříkladu se divák televize ze zpravodajství během čtyř až pěti vteřin dovídá závažné zprávy (například o postoji Ruska k Íránu) a pak pět minut sleduje, jak naši vědci vynašli nový druh marmelády, který nikde na světě nemají. Mohl bych, nerad, pokračovat.

Co vlastně zbývá? Naděje, že bude přibývat odhodlaných novinářů a čtenářů (diváků), které víc než závažná otázka o tom, jak strejdu Rumpla tahají hasiči z žumpy, do které spadl, zajímá to, co se skutečně stalo. Nemyslete si, pane kolego, že to nesouvisí s antisemitismem. Vždyť neuvědomělí, nevědomí lidé tvoří jeho armádu.

S upřímným pozdravem

Václav Machálek"