Listopad 2007

V Evropě se hovoří o odsunu

Emanuel Mandler

Seděl jsem v restauraci Na Kahánku a díval jsem se, jak listy sice pozvolna, ale přece jen začínají žloutnout. Měl jsem před sebou noviny, z nichž jsem se dozvěděl, že předseda Evropského parlamentu Hans Gert Pöttering se zúčastnil shromáždění vyhnanců a pronesl projev, který mimo jiné odsoudil vyhnání Němců z východní Evropy po 2. světové válce. A v dokumentačním středisku mi také dali dva hlavní články, polemizující z českého hlediska s Pötteringem a odsuzující jeho jednání i jeho projev. Prohlížel jsem tyto texty a při své lehkovážnosti jsem nechápal, co je na Pötteringově projevu natolik zvláštního, že vzbudil takové emoce. Tak Jan Zahradil píše v Právu: „Za poslední léta se v české politice zavedl zvyk přecházet mlčením občasnou účast německých politiků na těchto shromážděních a považovat ji za nezbytnou součást vnitroněmeckého politického folklóru (jiná věc je, zda je to dobře). Nicméně toto je něco nového“. Já jsem si myslel, že není dobře, když se o jakémkoli závažném sporu (a právě takový je spor s vyhnanými sudetskými Němci) mlčí, a tak mne Zahradilova slova nikterak neuvedla úžas. Řekl jsem panu Machálkovi, jak tuto záležitost vidím, a poněkud mne překvapilo, když se pan Machálek zatvářil zasmušile.

To ale opravdu je něco nového, řekl vážně, Ani ne tak v tom, co řekl, jako že to jsou to slova tak významného činitele. A že se vůbec předseda Evropského parlamentu shromáždění vyhnanců zúčastnil. Hynek Fajmon to v Hospodářských novinách komentuje se značnou otevřeností: „Je opravdu s podivem, že něco takového může předseda Evropského parlamentu udělat. Základní myšlenkou evropské integrace totiž vždy bylo překonání sporů a nevraživosti mezi evropskými národy. Oživování starých sporů této myšlence rozhodně neprospívá. Spíše je tomu naopak.“. Autor se zmiňuje rovněž o jedné z příčin politického klimatu, které vedlo k Pötteringově účasti na shromáždění vyhnanců. Píše: „Podle mého soudu jsme již řadu let svědky soustředěné německé snahy o eliminaci všech pro Německo negativních následků II. světové války. Němečtí politikové soustavně rozehrávají požadavky vůči svým východním sousedům a zvláště vůči Polsku a České republice. Neustále zpochybňují a dezinterpretují odsun německého obyvatelstva z těchto států a vytváří dojem, že to byl krok, který je v rozporu s "evropskými hodnotami.“ Tak to je, ale nemuseli bychom se tomu příliš divit. Každá mocnost, která byla poražena ve válce a byla donucena přihlížet k důsledkům své porážky, po nějaké době začne usilovat o revizi těchto důsledků. Německo přišlo po porážce v 2. světové válce o velkou část svého území a muselo přihlížet tomu, jak je 14 milionu Němců vyhnáno z cizích území do Německa. Představa, že se s tím Němci na věky věků smíří, je falešná. Bylo by zapotřebí, aby se zejména v otázce vyhnání projevil posun k „evropským hodnotám“, a to brzy. Nebo si počkáme na dalšího Hitlera?

Poznamenal jsem, že tak špatné to ještě s námi není.

S tím pan Machálek souhlasil. Pro českou politiku je odstup od výsledků 2. světové války (kterých se drží jako klíště) vysloveně otázkou času, řekl. Čas je totiž hlavní českou zbraní proti vyhnaným Němcům. Čas je mocný a nikdo mu neunikne: řady vyhnanců a jejich potomků řídnou. Jistě, ne zase tolik, aby ti, kteří se nechtějí podřídit křivdě vyhnání, zcela zmizeli. Konec konců česká oficiální politika počítala a počítá s tím, že ti, kteří sympatizují s vyhnanci, nevymizí, ale zůstanou ve značné, bezmocné menšině. Jenomže čas má i svou druhou nepotlačitelnou stránku. Ta se v případě odsunu Němců projevuje v tom, jak je pojímán. V roce 1945 s ním konec konců nějakým způsobem souhlasily i vítězné mocnosti. Čas způsobil, že po polovině století jsou masové perzekuční akce, které zůstaly dlouhou dobu zahaleny rouškou ideologie, odhalovány ve své pravé podstatě. Je celkem zbytečná otázka, zda by ještě před deseti lety politika významu Pötteringa vůbec napadlo zúčastnit se shromáždění vyhnanců; dnes to předseda Evropského parlamentu považuje za samozřejmé. S časem lze závodit – i když zkušenost říká, že to nebývá nejlepší – ale času lze také využít k pozitivním činům. Bylo by možné využít nastávající doby k jednáním (například právě s činiteli Evropského parlamentu), která by vyřešila neblahé stránky minulosti, anebo aspoň přispěla k tomu, že je bude možno vyřešit v budoucnu. Ve svém článku Proč Hans Gert Pöttering mluví o právu na vlast Hynek Fajmon říká: „Základní myšlenkou evropské integrace totiž vždy bylo překonání sporů a nevraživosti mezi evropskými národy. Oživování starých sporů této myšlence rozhodně neprospívá. Spíše je tomu naopak.“ To je řečeno dosti dobře; ale jen pokud k tomu dodáme, že nevyřešené staré křivdy a bolesti nesmí být zakrývány snahou umlčet to, co je nezbytné o nich říkat, aby je bylo možno aspoň zmírnit.