Listopad 2007

Několik podob Emila Háchy: hrdina i zrádce

Jan Martinek

Dvaašedesát let po smrti Emila Háchy jej někteří historikové považují za hrdinu a oběť. Jiní však mají protektorátního prezidenta za zrádce, který pomohl legitimizovat nacistickou okupaci. Unavený, zlomený člověk, který se obětoval pro národ a pomáhal uvězněným. Na druhou stranu zvedal pravici na Václavském náměstí a blahopřál Hitlerovi k narozeninám. Podle historiků nelze úlohu Emila Háchy v roli českého prezidenta jednoznačně hodnotit.

„Háchova osoba je typickou ukázkou toho, jak se v historii dá čerpat materiál pro odlišná hodnocení,“ říká historik a odborník na české dějiny 20. století Jan Dobeš. „Můžete říci, že to byl statečný člověk, který se v těžké chvíli postavil do čela národa, a stejně tak v něm můžete vidět zaprodance a zrádce, který napomáhal okupaci,“ míní Dobeš.

Emil Hácha se dostal do prezidentské funkce ve svých 66 letech - 30. 11. 1938. Předtím předsedal Nejvyššímu správnímu soudu ČSR, byl uznávaným znalcem českého práva. Do roku 1989 byl Hácha, od jehož narození včera uplynulo 135 let, komunistickými historiky jednoznačně interpretován jako zrádce. Poté se osoba protektorátního prezidenta přece jen dočkala jakési rehabilitace.

„Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší“

Vyzdvihovaly se spíš jeho dobré stránky. Podle Dobeše je ale při pohledu na Háchu důležité nalézt rovnováhu mezi oběma pohledy. „Všechny argumenty na jeho obhajobu uznávám, byl to vynikající právník a bezúhonný člověk. Nesmíme ale zapomenout na to, že přece jen stál v čele režimu, který legitimizoval nacistickou okupaci,“ říká Dobeš. „Háchova legitimizační úloha byla veliká. Řídil se heslem: „Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší“, což byla jistě pravda, ale platnost tohoto hesla má přece jen určité hranice,“ dodává.

Mnohem shovívavější pohled na Háchu má jiný historik - Jan B. Uhlíř z Vojenského historického ústavu. Ten vnímá Háchu v prvé řadě jako člověka, který se maximálně obětoval pro české zájmy. „On prezidentskou funkci nechtěl, byl do ní dosazen pod obrovským tlakem a souhlasil. Byl to starý člověk a vdovec, který měl života už plné zuby a mohl si už jen užívat důchodu,“ říká Uhlíř. Podle jeho slov se Hácha snažil zachránit, co se dalo. „Nezapomínejme, že po demonstracích 17. listopadu 1939 se zasloužil o propuštění naprosté většiny studentů. U německých úřadů orodoval za zatčené, na druhou stranu za to ovšem musel činit prohlášení loajální k Říši,“ říká Uhlíř.

Jako kontroverzní osobnost vnímají Háchu i pamětníci. Viceprezident nadačního fondu pro Osvětim Felix Kolmer, který přežil holocaust, vyčítá Háchovi hlavně to, že lidem ukázal, že spolupracovat s nacisty je v pořádku. „V tom spočívá jeho zrádcovství. Člověk přestává být hrdinou, když udělá něco, co národu sníží rezistenci vůči zlu. A to byl Háchův případ,“ míní Kolmer. „Ze začátku hrdinou byl, protože na sebe vzal v těžké situaci břímě, které pro něj bylo riskantní, a nebál se toho. Jenže postupem doby přestal být hrdinou, protože udělal tolik věcí, které lidi museli kvalifikovat jako spolupráci s nacistickým Německem.“

Hácha, který například přeložil román „Tři muži ve člunu“ od Jeroma Klapky Jeromeho, byl po skončení okupace uvězněn na Pankráci. Zemřel jako velmi nemocný a zcela zlomený člověk 27.června 1945 ve vězeňské nemocnici.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)