Listopad 2007

Vzkaz od cvičitele zabijáckých psů

Luděk Navara

Je to opravdu hodně opožděné odhalení: pětaosmdesátiletý Němec Paul Henss za války cvičil útočné psy v nacistických koncentračních táborech v Dachau a Buchenwaldu. USA, kde Henss žije, ho kvůli nacistické minulosti chtějí deportovat ze země.

Obrázek, který je s tím spojen, je typický: novináři rozmlouvají se sousedy, kteří Hensse i jeho ženu pochopitelně považují za mimořádně hodné lidi. Nikdo z nich si asi nedovede představit toho laskavého starého muže, jak cvičí psy, aby „nelítostně kousali a doslova roztrhali vězně na kusy, pokud by se pokusili o útěk“. Tak alespoň charakterizuje Henssovo válečné působení dokument amerického ministerstva spravedlnosti.

Jenže vtip je v tom, že muže podobné Henssovi můžeme najít přímo i v našem sousedství. Zabijáčtí psi vybíhali z dálkově otevíraných dvířek na československé železné oponě ještě před dvaceti lety.

Československá železná opona byla technicky dokonalým dílem. Stejně jako ve Třetí říši existovala metodika na likvidaci vězňů, existovala v komunistickém Československu metodika na chytání uprchlíků. Ti mimo jiné museli čelit samostatně útočícím psům, jak se tito zabijáci v hraničářské terminologii nazývali. Zkráceně: SUP. Šlo zpravidla o dvojici psích sourozenců, vycvičenou k agresivnímu útoku na uprchlíka (v hantýrce hraničářů prosím: narušitele). Psy ani nikdo nemusel pouštět: na některých místech vybíhali dvířky, která se otevírala dálkově – stačil pohyb na elektrickém zátarasu.

Předpis OŠH-I-6 stanovil, i jakou rychlostí mají psi útočit: čtyři sta metrů za pětačtyřicet sekund. Byli rychlejší než jejich nacističtí psí kolegové, kteří zabíjeli podle pokynů, které je naučil Henss? Ale to bylo za války, může argumentovat Henss. Ale českoslovenští psí lektoři učili své svěřence zabíjet v míru. Pokud možno nenápadně. Vlastně to byl záměr: po protestech Západu už Československo nemohlo na hranicích provozovat smrtící elektrickou stěnu, a tak se hledaly méně nápadné prostředky. Psi se opravdu hodili.

Tihle dva se jmenovali Roby a Rišo a jejich útok je dodnes velmi dobře zmapován v archivech bývalého komunistického ministerstva vnitra. V roce 1986 u bratislavské Petržalky zaživa roztrhali devatenáctiletého východoněmeckého mladíka Hartmutha Tautze. Zůstal ležet těžce zraněný v kukuřičném poli dvacet metrů od rakouské hranice a po převozu do nemocnice zemřel. Zločin zůstal pochopitelně utajen.

Do hraničního pásma se na československé západní hranici samozřejmě nesmělo. Vraždění (stejně jako v nacistických koncentrácích) probíhalo beze svědků, neveřejně. Občané, kteří se nezajímali, dokonce (možná) mohli po určitou dobu žít v iluzích o obou režimech. Těžko však věřit Henssovi, že o ničem nevěděl. Stejně jako těžko můžeme věřit jeho československým kolegům. Jenže: jak se vlastně jmenují?

Jak to, že známe zločinného psovoda Hensse z Dachau a z Buchenwaldu a neznáme jeho československé kolegy od řemesla? Ty z Bratislavy nebo ze Šumavy? Proč se stejně usilovně nepídíme i po minulosti našich československých psovodů, kteří učili zabíjet své svěřence v zájmu lepších komunistických zítřků?

Henss možná bude brzy deportován z USA. Na stáří bude hledat nový domov, bude vyhnancem a minulost mu hodně opožděně bude v patách. Za vraždu Hartmutha Tautze nikdo deportován nebyl. Ani obžalován, ani obviněn. Nezajímáme se ani o jména psovodů, ani o velitele, ani o tvůrce pozoruhodného předpisu OŠH-I-6.

Možná nám psovod Henss vzkazuje: zeptejte se svých hodných sousedů, co dělali za komunismu...

(MFDNES)