Listopad 2007

Galileo a GPS ladí noty

Ondřej Neff

Americko-evropská dohoda o společných frekvencích potěší soukromý sektor. Novinkou devadesátých let byl internet, v první dekádě jednadvacátého století je to GPS, zařízení určující polohu. Hra se opakuje s nápadnou podobností. Nejdřív „to“ používali jen milovníci technických novinek a po několika letech i konzervativci prohlašují, jak jsme bez „toho“ mohli žít.

Mezi internetem a pozičním systémem GPS je ale jeden zásadní rozdíl. Internet nikomu nepatří, nemá žádnou centrálu, nikdo ho neřídí. Lze ho omezovat místně, ale rozhodně ne globálně. Nikde není žádný červený vypínač, kterým se dá otočit do polohy off. Což se o GPS říci nedá.

Systém s vypínačem

Poziční systém GPS je bez nejmenších pochyb od samého začátku čistě vojenské zařízení Spojených států. Oficiálně se jmenuje Navstar GPS a řídí ho Padesátá kosmická peruť US Air Force. Umělé družice GPS umožňují určovat pozici, ale také jsou to tak trochu výzvědné satelity – mají za úkol detekovat jaderné výbuchy. Pro civilní účely uvolnil GPS prezident Clinton před jedenácti lety, ovšem o civilním použití GPS poprvé hovořil už prezident Reagan v roce 1983 poté, kdy Rusové sestřelili jihokorejské dopravní letadlo KAL 007 v jejich vzdušném prostoru. Od roku 2000 skončila politika zkreslování signálu. Nicméně přesto zůstává GPS vojenskou instalací jedné mocnosti. Těžko si představíme, že by třeba rádio nebo televizi Američané vypnuli celému světu. Se systémem GPS by se to teoreticky dalo udělat.

To je primární důvod, proč se Evropská unie rozhodla vybudovat svůj vlastní alternativní systém nazvaný Galileo. Je to projekt mezinárodní. Vstoupila do něho Čína, Izrael i Indie, abychom jmenovali aspoň některé z účastnických zemí, účast podepsala i Ukrajina a uvažuje o ní Rusko.

Jako s každým společným evropským projektem jsou samozřejmě potíže s financováním a řízením. Začátkem tohoto roku EU konstatovala hlubokou krizi a vypuštění třiceti satelitů bylo v tu chvíli v nedohlednu. V polovině července se našly v unijních fondech aspoň nějaké peníze, které by mohly částečně zacelit díru v rozpočtu Galilea, která tam vznikla, když soukromý sektor z projektu vycouval. Taková je situace v okamžiku, kdy Brusel podepsal dohodu s Američany o participaci na americkém standardu GPS.

Je to výhra, nebo prohra, a hlavně, když výhra, tak čí? Američané byli od začátku nervózní z evropských úmyslů vybudovat alternativu jejich GPS. V dramatických dnech po 11. září 2001 vynaložili velký tlak, aby Galileo zastavili. Pomyslný „červený vypínač“ jim umožňoval na celém světě navigaci vypnout – pokud by to bezpečnostní situace vyžadovala. Galileo by poskytl alternativu nejen Evropanům, ale zase celému světu. Bylo a je v americkém zájmu, aby měli na globální systém určování pozice monopol. Existují sice čínské, ruské a indické projekty tohoto typu, ale jenom Galilea mohli brát vážně. Přes všechny snahy se jim projekt udusit nepodařilo a je to jen slabá záplata, že se projekt zatím úspěšně dusí sám. Patří k evropské unijní tradici se ke všemu dopracovat těžce a zdlouhavě, ale jakmile se jednou mašinerie dá do pohybu, do cíle obvykle dojede. Naopak se zdá, že právě tento tlak posloužil jako impuls k rozvíjení projektu.

Americko-evropské antagonismy však nejsou naštěstí tak silné, jak se někdy prezentují v novinách. Už v červnu 2004 byla podepsána dohoda o spolupráci obou systémů, obsahující i bezpečnostní ustanovení o blokaci signálů jedné či druhé strany na bojišti, aniž by byl vyřazen z provozu celý systém. Ve smlouvě byly výslovně zdůrazněny ohledy na bezpečnostní zájmy obou stran. Nejnovější dohoda tedy není přelomem jako spíš pokračováním tohoto trendu. Kompatibilita Galilea s GPS se nedá chápat jako kapitulace Evropy před Amerikou. Tou by bylo jenom a pouze odstoupení od projektu.

Stal se opak: sladění not s GPS povzbudí zájem toho doposud nejvážnějšího nedůvěřivce, totiž soukromého sektoru. Americký GPS se totiž hluboko zakořenil a je směšné si představit, že uživatelé zahodí svoje garminy a tom-tomy, i kdyby nakrásně třicet satelitů Galilea začalo vysílat už zítra, a což teprve v roce 2012, kdy se má Galileo spustit.

Dohoda o sdílení frekvencí je tedy rozumná a výhodná. Kdo v ní mermomocí chce vidět kapitulaci, může se opřít o fakt, že dohoda přejímá americké civilní kódy L2C, L5 a L1C. První zprávy ale hovoří i o převzetí vojenského kódu M-Code. Pokud se tato informace potvrdí, znamenala by významný pokrok ve vojenské spolupráci a transatlantická vojenská vazba by tedy nebyla tak ospalá, jak se má za to. Což by, objektivně vzato, byla ta nejpříznivější zpráva.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)