Listopad 2007

Ne, nikoli a hovno

Jan Nejedlý

Než se oženíš, pošli uši mezi lidi, říká staročeské přísloví. Než začneš psát sloupek o slovech, měl bys učinit totéž, řekl jsem si a začal se chystat na lov slov. Teplé prádlo, safari košile, overal, pohorky, pokrývka hlavy a místo kulovnice tužku s notýskem zvaným bonzbuch.

Aby nedošlo k mýlce. Nejsem žádný akademický jazykozpytec ani nekritický zbožňovatel češtiny. Jednak si občas pletu íčka, což před vámi zdejší korektorna tají, a jednak jsem nikdy nechápal takové to jazyk jako chrám i tvrz. Jestli jsem kdy v mateřštině něco vystopoval, tak její špatnou slučitelnost s patosem. Ostatně i profesor Šmilauer prý na přednáškách dokládal trojí zápor v češtině těmito příklady: „Ne, nikoli a hovno.“ A co teprve ten pes jménem Profesor (pojmenovaný ještě před hvězdnou kariérou Václava K.)! Když se známí ptali, jak se psíkovi vede, páníček s gustem odpovídal: „Ále, včera se mi Profesor zas vychcal na koberec, asi mu vypráším kožich násadou od koštěte!“ Mám zkrátka češtinu rád, protože pobaví a potěší.

Ale už do terénu. Vyjda z domu potkávám výstřední důchodkyni ve slamáku, která kolemjdoucí zdraví ze své nákupní tříkolky zásadně pozdravem: „Fujtajbl vespolek!“ Je to replika z jednoho českého filmu, ale snad nevyjadřuje nějakou obecnější náladu v národě. O chvíli později míjím dvě puberťačky, které si utahují z dívky před sebou. Jejich narážku „co krok, to poledne“ pochopím až dlouho poté, co si všimnu, že vysmívaná slečna má na sobě kalhoty do zvonu. Tomu říkám metafora! Šup s tím do zápisníku.

Sedím v autobuse. Rozevřu si noviny, abych se dozvěděl, čímpak se dnes blýskli naši „pupíci“ - nový výraz mládeže pro politiky (viz notes). Ale zas je ta politika jen „politý Ká“, jako v tom starém školním vtípku, kdy se nakreslí na tabuli K a poleje vodou. Zbystřím, až když se opiercingovaný mládenec přede mnou zeptá druhého tetovaného: „Máš krédo?“ Že by nějací maskovaní konzervativci? I ne, to myslel kredit do mobilu. Zapisuji.

Za chvilku už kráčím do centra matičky Prahy. Cestou míjím vybledlý nápis na zdi „Komunismus komunistům“, geniální rozřešení věčného sporu o jeden dějinný experiment. Před stanicí metra do sebe strkají dva bezdomovci (bezdéčka, bezďáci, béďové). „Rozkopu tě jako záhon!“ křičí ten opilejší, pročež ve svém notýsku zalistuji na stránku Výhrůžky násilím a přidávám jeho výrok k již zaneseným: roztrhnu tě jako lístek do cirkusu, jako hada, sesekám tě jako vojtěšku, zmaluju tě jak komediant buben, udělám z tebe dva malý do školky, zafackuju ti uši do hlavy - to bych nerad, je to můj pracovní nástroj. Bitka utichá s nabídkou třetího kumpána, aby do sebe raději „hodili pár bernardýnů“ (= piv zn. Bernard). Věru nechtěl bych být cizincem studujícím hovorovou češtinu.

Přicházím k radnici, kde právě probíhá demonstrace. Obyvatelé Klánovic se zde domáhají, aby nebyl kácen jejich les kvůli výstavbě golfového hřiště. Vytáhnout notýsek mne donutí řečník, který dle svých slov víc než klasický golf vyznává „golf chudých čili houbaření“. Moc radních ale - zdá se - pustit uši mezi početný lid nepřišlo. Jako v tom filmu s Austinem Powersem, kde se pověstný Zloun šklebí: „Řekni to mojí ruce, kámo, moje uši už šly na kafe.“ Nevadí, Klánovičtí řekli golfu „ne“, „nikoli“ a podle lingvisty Šmilauera jim zbývá ještě třetí zápor. Neboť čeština - to je pohled na život. A kdyby nějaký Profesor začal štěkat o lesích „modrých, nikoli zelených“, lískněte ho koštětem.

Jak vidno, nálada v národě je výtečná. A sloupek hotov. Fujtajbl vespolek.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)