Listopad 2007

Nobelista vzpomíná na české dětství

Kdysi ovládal český jazyk, skoro jako když bičem mrská. Dnes si ovšem čerstvý nositel Nobelovy ceny za fyziku pamatuje z češtiny jedno jediné slovo: topinka. Němec Peter Grünberg od svého narození v květnu 1939 po šest let vyrůstal v české vesnici Dýšina nedaleko Plzně. Jak sám přiznává, prožíval dětství jako obyčejný kluk. Znalost češtiny se mu tehdy hodila. V hladových válečných letech obcházel v zimě s ostatními dětmi sousedy, aby si zpěvem českých koled vysloužil něco sladkého na zub. Ze všeho nejraději si však nositel Nobelovy ceny hrál se stavebnicí Merkur. Už od dětství se u něj projevovaly technické vlohy; neustále prý něco skládal, montoval a „konstruoval“.

Ani poté, co se Peter Grünberg dověděl, že jej švédský výbor pro udělování Nobelových cen poctil nejvyšším oceněním, nepůsobí osmašedesátiletá vědecká kapacita nafoukaně a v mlýnicích novinářů statečně odolává všetečným otázkám, jež na něj prší téměř nepřetržitě od úterního poledne. Zvlášť ochotně odpovídá na otázky, které s jeho přelomovými vědeckými objevy možná přímo nesouvisí, ale zato jej zavádějí do časů dětství: do Dýšiny u Plzně, kde se jeho otec jako inženýr podílel na konstrukci nových škodováckých lokomotiv. Tam prožil velkou část svého raného dětství a odtud byla jeho rodina po konci války vysídlena.

„Už od dětství jsem se začal zajímat o mechanické konstrukce,“ vzpomíná fyzik, který později objevil efekt gigantické magnetorezistence (GMR), díky němuž se do dnešních počítačů, MP3 přehrávačů a digitálních kamer vejde dříve nemyslitelné množství dat. „Měl jsem tehdy takovou stavebnici. To byly kovové díly, které se daly spojovat šroubky. S tím jsem si strašně rád hrál,“ vzpomíná vědec na českou stavebnici Merkur, nejoblíbenější hračku raného dětství. Tehdy byl teprve předškolním dítětem. „Mě a sestru učila půl roku maminka, ale po válce jsem nastoupil do školy v hesenském Lauterbachu (na západě Německa), kde se rodina po odsunu usadila,“ vysvětluje.

Válečné a poválečné události prý jeho vztahem k Čechům neotřásly. „Na nás se to nijak nepřeneslo. Naše rodina měla mnoho českých přátel a moje matka, která pocházela z Chebska, byla dvojjazyčná. Hovořila plynně česky,“ řekl Grünberg.

Sám si ale z češtiny vybavuje jen střípky. První slovo, které z něj na požádání vypadlo: topinky. „Na těch jsem si vždycky pošmákl,“ olizuje se vážený vědec ještě dnes. Dokázal si ještě vybavit pár zkomolených slov z dětské písničky My tři králové, kterou si s ostatními dětmi v Dýšině koledoval o sladkosti. „Nový rok vám všem přejeme,“ pokusil se rozpomenout v češtině.

Dýšinu s rodinou Grünberg znovu navštívil až po pádu železné opony a kromě toho se v Česku zúčastnil několika vědeckých konferencí. Ještě však chce navštívit Krkonoše – i se svojí ženou, která odtud pochází. Další větev rodiny celou dobu žila u Hradce Králové, odkud pocházel strýc, jenž se oženil s Češkou, prozradil Grünberg.

Dnes nejoslavovanější německý vědec, jemuž k zisku Nobelovy ceny poblahopřáli i německý prezident Horst Köhler a kancléřka Angela Merkelová, však přes veškeré své objevy není nekritickým technofilem a na překotném pokroku zejména v komunikačních technologiích vidí i negativní stránky.

„Vždycky mě rozčiluje, kolik času prosedím u počítače. To pak člověk na spoustu dalších věcí nemá příliš mnoho času,“ přiznává Grünberg. „Na druhou stranu se toho člověk v internetu tolik dozví o všemožných tématech,“ pochválil nakonec věk informačních technologií, k jehož rozvoji sám nemalou měrou přispěl.

(čtk)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)