Listopad 2007

Český šéf Hollywoodu

Alena Plavcová

Filmový producent Norbert Auerbach je jediným Čechem, který se dostal v hollywoodské továrně na sny až na nejvyšší místa. Život muže, který nastartoval kariéru Brigitte Bardotové, Sylvestera Stallona a rozhodoval o filmech Felliniho, by vydal na tlustý román. Dnes žije jeden z někdejších nejvlivnějších mužů filmového průmyslu v Praze. Ve čtyřiaosmdesáti hraje golf, plave, jezdí na běžkách a čas od času na chalupě v Rakousku klábosí se svým nejlepším přítelem Klausem Mariou Brandauerem. Ženy mu nikdy nebyly lhostejné, dnes to ale vypadá, že by dal přednost kozímu sýru - tedy pokud mu ho zrovna jeho čtvrtá, tentokrát česká manželka povolí. Před Vánoci vydal knihu vzpomínek Z Barrandova do Hollywoodu.

Chodíte ještě někdy normálně do kina?

Relativně pravidelně, protože jsem členem České filmové a televizní akademie, takže musím vidět všechny filmy nominované na toho českého... na tu českou kočičku. Ale zase tak moc často do kina nechodím, protože po sedmé hodině už se se mnou nemůže mluvit (směje se). Je to komický - člověk stárne, nemůže spát, a přitom chodí do postele čím dál dřív. Já hodně čtu.

Ještě pořád, po tolika letech u filmu, máte filmy rád? Nezevšedněly vám?

Některé filmy skoro nenávidím. Ale jinak samozřejmě mám film rád pořád. Jenomže bohužel úroveň českých filmů není zrovna nejlepší. Já miloval jen Kolju. A Želary byly velice dobrý film. Ve svém žánru se mi líbili i Rafťáci, to byla legrace.

Za svůj život jste jistě přečetl hory filmových scénářů. Spletl jste se někdy v odhadu?

Ne. Ale je pravda, že kdysi za mnou přišel producent, že chce dělat film o boxu a že to napsal nějaký začínající herec. Nejdřív jsem ho odmítl, že na box do kina nikdo nepřijde. Pak jsem navrhl, že když se vejde do dvou a půl milionu dolarů, zkusíme to. Film byl neuvěřitelně úspěšný - ten mladý herec byl Sylvester Stallone, film se jmenoval Rocky. Když jsem byl ještě prezidentem v United Artists, nechal jsem to jednou spočítat: Za jediný rok jsme měli 3500 nabídek scénářů! Ale já nikdy nerozhodoval sám, v United Artists vybíralo filmy dvanáct lidí.

Český divák má tendenci vnímat rozdíl mezi americkým a evropským filmem jako konfrontaci umění a komerce. Co vy si myslíte - je film víc umění, nebo byznys?

Máte stoprocentně pravdu, v Evropě pořád uvažujeme o filmu jako o kulturní aktivitě. Ale podle mne je film zkrátka moc drahá věc na to, aby to byla kulturní aktivita. Nejen natáčení, ale i distribuce a reklama stojí strašné peníze. A já osobně jsem proti tomu, aby tohle všechno subvencovala daň, kterou platí občan. Ony existují ale i velmi umělecké americké filmy, jen na ně chodí málo lidí a nemluví se o nich. Jinak Američani zkrátka dělají komerční filmy, to je účel celého toho průmyslu. A proč evropské filmy nevydělávají peníze? Je zvláštní, jak často zapomenou filmaři na toho nejdůležitějšího člověka u filmu, na diváka, který si zaplatí lístek do kina. V Americe taky režisér režíruje, scenárista píše scénář, producent je producent, jsou to různá řemesla. Kdežto v Evropě to jednoho člověka napadne, sám napíše scénář, pak to zrežíruje, udělá si hudbu... Důsledek je, že nemá od toho filmu odstup. Můj otec to přirovnával k člověku, který je nesmírně zamilován do své ženy, a ta je pořád blízko něj. Takže on je nakonec jediný, kdo neví, jak má ta žena ošklivé nohy!

Odsuzujete autorské filmy?

Výjimkou je pár absolutně geniálních lidí jako Spielberg, Miloš Forman - i když zrovna on má úžasného scenáristu. Asi i Coppola, jenže ten je na to moc líný.

Myslíte, že americký film převálcuje ten evropský?

To už se přece stalo! Americký filmový - nebo spíš už bych měl říkat mediální - průmysl je tak ohromný, že se to nedá ani porovnávat. Třeba v roce 2006 utržily americké filmy asi 9 miliard dolarů! Amerika je taky země, kde jediní domorodci jsou Indiáni. A Indiáni moc filmů netočí, takže je tam nejlepší živná půda pro mezinárodní charakter filmů.

Požádal vás některý z českých režisérů, abyste mu pomohl?

Ale jo. Jenže vždycky jsou to lidi, kteří mají problémy, ne ti úspěšní (směje se). Jsem ještě pořád zamotaný do nějakých projektů... A mimo to přišlo tak 20 tisíc lidí a každý by chtěl vědět, jak dostat Oscara. A když náhodou sedím s někým v taxíku a taxikář slyší, že jsem od filmu, tak když platím, řekne: „Promiňte, pane, já jsem taky něco napsal...“ (směje se). Každej si tady myslí, že je filmař.

A máte recept, jak získat Oscara?

Film se musí líbit divákům, pro získání Oscara není žádné zvláštní kritérium, i když je to samozřejmě těžší pro neanglicky mluvený film. Ale víte, kolik je na světě festivalů? Tři tisíce! V dvě stě devíti zemích. A jen málo z nich má jméno. Nedávno jsem slyšel, že Hřebejk dostal cenu na Denver Film Festivalu. Já vím, kde je Denver, ale že by tam byl film festival, to si nepamatuju. A už vůbec to nemá vliv na úspěch toho filmu.

Často říkáte, že herce nemáte rád. To ve vás zanechaly takový nepříznivý dojem filmové star, s kterými jste se stýkal, jako Brigitte Bardotová nebo Barbra Streisandová?

Já vyrostl ve filmovém prostředí a u nás na Barrandově ve vile se to hemžilo herci: Vlasta Burian, Werich a Voskovec, Adina Mandlová, Lída Baarová, Marlene Dietrich... Pro nás děti to prostě byli lidi, kteří navštěvovali našeho otce a které si najímal. Ale herci a herečky, o tom jsem přesvědčen, mají špatný charakter, nejsou to lidi, na které byste se mohla spolehnout.

Je velký rozdíl mezi filmovými hvězdami z dob vašeho dětství a těmi dnešními?

Dnes jsou herci moc vidět. Pokaždé, když otevřu televizi, tak vidím buďto Dejdara, nebo Bohdalovou. Nebo Bro-žo-vou! A mám toho dost. Jako kdyby tady nebyli žádní jiní. A ještě dělají i reklamu. Rozdíl oproti Americe ale je, že čeští filmoví herci jsou dobří i na divadle. No jen si zkuste představit Bruce Willise, jak hraje Death of a Salesman (Smrt obchodního cestujícího). To by se muselo jmenovat Death of the Bruce Willis! Vždyť on má pořád jeden výraz.

Producent patří mezi nejvlivnější lidi u filmu. Říká se, že leckterá herečka by pro velkou roli udělala cokoli...

Něco vám řeknu: Když jsem přišel z vojny, já byl čtyři a půl roku v armádě, tak jsem ještě nebyl ženami moc zkažený. A moje první přítelkyně byla taková malá starlet, hvězdička. Krásná, krásná dáma. Já se strašně zamiloval, vypadalo to, že si ji vezmu. Ale můj otec byl proti: „Vždyť spala s celým Hollywoodem!“ A začal říkat jména. Já ho chvilku poslouchal: „Tati, kdyby Paula spala opravdu se všemi těmi chlapy, neměla ani čas se nasnídat!“ Zkrátka je to přehnaný. A vůbec, to už nefunguje. I když se v Hollywoodu samozřejmě pořád točí spousta mladých holek, které si myslí, že udělají přes postel kariéru u filmu. Jenže dnes už si nikdo netroufne obsadit někoho, kdo neumí hrát.

Je pravda, že mezi herci v Hollywoodu panuje velká řevnivost?

Řev-ni-vost? (nemůže si vzpomenout, co to slovo znamená).

Herecká žárlivost.

Jo. Absolutně. Když se v Hollywoodu setkají dvě herečky, objímají se a pusinkují, ale každá má v ruce za zády nůž. Herci jsou jako děti, chtějí všechno hned a jsou okouzlující, jen když něco potřebují. Jednou mi Robert De Niro volal ve čtyři ráno z Japonska, abych rychle vyřešil jeho problém - režisér měl větší pokoj než on! No proč volá mně, a ne hotelové službě? Já to ale chápu, člověk musí být trošku blázen, aby se postavil před kameru. Rozumím i tomu, že by chtěli hrát každou roli. Podívejte se na naši paní Veškrnovou. Ta by nejradši hrála Mary Stuart, i když vůbec není ten typ. Když se na ni člověk dívá ve starých filmech, hrála tam ty mladé, veselé, trošku naivní holky velice dobře. Ale viděla jste ji ve Chvíli pravdy na Vinohradech? Ona tu Kathleen Hoganovou sice hraje pěkně, ale lehce. A ta role nebyla myšlena lehce.

Přesto, máte mezi herci nějakého dobrého přítele, kterému můžete kdykoli zavolat?

Já mohu zavolat komukoli, jenže mi to musí taky vzít! (směje se) Řadu herců, s nimiž jsem pracoval, považuji za velmi dobré známé, například Seana Conneryho nebo Sophii Lorenovou. Jediný, koho ale pokládám za opravdového přítele, je Klaus Maria Brandauer. Máme chalupy ve stejné vesnici v Rakousku a známe se z doby, kdy vůbec nebyl slavný. Ale ani Klaus není někdo, na koho se můžete spolehnout. Jednou mě pan Bartoška poprosil, jestli bych ho nemohl dostat do Varů na festival. Honil jsem Klause po celým světě, ale nakonec řekl, že přijde. A nastal ten den. Stojíme před Puppem - Bartoška, Zaoralová, celý štáb festivalu plus novináři, televize, Marek Eben. Měl přijet ve čtyři hodiny. Čtyři deset, čtyři třicet - Klaus nikde. Tak mu volám: „Klaus, kde jsi?“ - „Už jsem skoro u vás.“ - „A kde teď jsi?“ - „Za chviličku tam budu.“ - „Klaus, nelži, kde...?“ - „Zrovna vyjíždím z Vídně.“ Ale potom, když dorazil, byl okouzlující.

Setkal jste se v posledních letech s některou z hvězd, u jejichž zrodu jste stál? Například s Brigitte Bardotovou?

Naposledy jsem ji viděl v Saint-Tropez, je to asi tři roky. Šel jsem po náměstí a vidím zezadu dámu. „To je Brigitte, půjdeme ji pozdravit!“ říkám svému příteli. V ten moment se obrátila a já jen zíral: Stará baba vošklivá. Byla to Brigitte, ale strašně, strašně vypadala. Ona měla vždycky dosti zvláštní charakter, vlastně nesnášela lidi okolo sebe. A co s těmi mužskými dělala, to bylo strašný. No, takže jsme se samozřejmě pozdravili, ale já byl tak zklamaný z toho, že se z té neuvěřitelně sexy kočičky stala taková ošklivá paní, že jsem nemohl ani mluvit. Čím jsou ženy krásnější, tím je to stárnutí bolestnější. Ačkoli se říká, že krása je v očích toho, který se dívá...

Jak to, že tak dobře mluvíte česky, když jste prakticky celý život strávil v cizině?

Mně bylo už čtrnáct, když jsme odsud odešli. A doma jsme samozřejmě mluvili česky. Ale už v mládí jsme uměli i německy, naše fräulein byly většinou Němky. A taky francouzsky, chodili jsme do francouzského gymnázia. Ale s maminkou, i když jsme potom žili ve Francii, v Americe nebo v Brazílii, jsme vždycky já a moje dvě sestry mluvili česky. Jenom jsme si potom už na některá slova nemohli vzpomenout. Jednou jsme v kuchyni zapomněli, jak se řekne „vařit“, tak jsme řekli „bojlovat“.

Když rekapitulujete svůj život, kdy jste byl opravdu šťastný?

Můj otec měl takové krásné rčení: „I am happy, aber glücklich bin ich nicht.“ Já myslím, že když je člověk opravdu šťastný jednou za týden, tak je to krásné. Kdyby byl šťastný pořád, bylo by to strašně otravné. Ale samozřejmě se to mění s věkem. Teď v mém stáří když mi žena dovolí vzít si ve čtyři odpoledne k svačině kozí sýr, no tak jsem přešťastnej! (halasně se směje)

Příběh o tom, proč jste se po 89. vrátil do Česka, je známý: Přijel jste za těžce nemocným přítelem, a když zemřel, oženil jste se s jeho vdovou...

Ano, ze smutné vdovy jsem udělal veselou. Ale nebyla to žádná rychlovka, trvalo patnáct let, než jsme se vzali.

Jak se vám žije v Česku?

Člověku se nejlíp žije tam, kde má rodinu a přátele, a já si v osobní rovině nemohu na nic stěžovat. Jinak bych mohl samozřejmě kritizovat politiku a úředníky. Ale na život, který vedu tady, bych musel být v Americe o hodně bohatší, než reálně jsem. Mám tady dům, krásnou zahradu, chalupu v Česku a chalupu v Rakousku... Ale já měl krásný život i ve Francii, krásný život v Anglii. A ne tak krásný život v Americe, protože v Americe když má člověk ambice, tak žije ve stresu. Měl jsem čtyři manželství a mám čtyři syny, které skoro nevidím.

Mají Češi podle vás něco, co se dá obdivovat?

No... Češi jsou v podstatě hodně tvrdohlaví, což na mé ženě mohu demonstrovat velice přesně. Jsou šikovní a chytří - když chtějí. S Čechy se dobře pracuje, akorát že ještě pořád nevnímají důležitost času. Když někdo řekne, že přijde v devět třicet, tak má přijít v devět třicet. Jak mi může někdo říkat, že byl moc hustý provoz, když je Pražák? To s tím nemůže počítat, že bude provoz? Nebo to chování v úřadech. Například včera jsem volal jednu důležitou osobu, dostanu k telefonu sekretářku. „Není tady!“ a buch s telefonem. To se přece nedělá, ne?

Byl jste i poradcem prezidenta Reagana. Co jste mu radil?

To zase tisk přeháněl, měl bych to uvést na pravou míru. Já jsem znal Reagana jako herce a vůbec mě nezajímal. Potom se stal prezidentem, a to se člověk stane hned zajímavějším, že? Já byl zamotán ve Washingtonu do jistých propagačních aktivit, například se organizovala výstava o Americe. A jedním z mých úkolů jako poradce pana Reagana bylo, aby tam vždycky bylo co nejvíc filmů pana Reagana! (směje se) Ale když jsme se setkávali osobně, tak se o politice nemluvilo, protože pan prezident prostě chtěl relax. O čem by taky se mnou mohl diskutovat? Jestli má jít do války proti Číňanům?

Má nějaký současný český politik vaše sympatie?

Já si moc vážím Havla, ačkoliv ho moc dobře neznám a ačkoliv moje žena na něj nadává. Ale možná bych měl podotknout, že Havel není politik. Taky bych řek’, že Klaus je ve své funkci velice uvážlivý člověk, jen škoda, že v našem systému nemá prezident větší moc. Jinak politici, a že jsem jich potkal hodně, jsou pro mě zrovna tak nespolehliví a falešní jako herci. A to, co se děje tady dneska... Po tolika letech totality trvá strašně dlouho, než se vyvine zralá demokracie. Jestliže jsou občané rozdělení padesát na padesát ve svých sympatiích k politickým stranám, je logické, že by se ty dvě strany, jako je to třeba v Německu, měly dát dohromady a dělat už nějakou pořádnou práci. Místo toho se pořád hádají o to koryto.

Jak dneska vypadá váš den?

Třeba zrovna dnes jsem tady s vámi, pak jdu na oběd s šéfem Bontonfilmu, budeme mluvit o distribuci a taky o charitativní premiéře posledního Stalloneova filmu pro autistické děti. A když to všechno nebude trvat moc dlouho, udělám si siestu, na kterou už se těším teďka.

Siestu s kozím sýrem?

To by bylo... (zasní se) Co je dneska? Není nějaký svátek?

Normální úterý...

Tak to žádný kozí sýr bohužel nebude. A potom jdu na prezentaci jedné nové knihy o Barrandovu, a až přijdu domů, tak se musím dívat na Ulici. Protože když se nepodívám na Ulici, tak nevím, o čem mluvit se svou ženou.

Ještě plavete a lyžujete?

No, myslím, že je zázrak, že vůbec chodím! To je pro mne dneska taky sport. Nebo jezdit tramvají. Ale když je lepší počasí, hraji golf, v zimě pojedeme na chalupu do Rakouska na běžky. Lyže už nedělám, jen běžky. A mám rád plavání, v mládí jsem hrál vodní pólo.

Jaký máte vztah k moderním technologiím?

Myslím, že máme doma víc počítačů než kozího sýra (směje se). Na počítači umím jen takové ty jednoduché práce, jako posílat a dostávat e-maily, vyhledat nějaké informace, tisknout... Ale například moje sestra, já mám dvojče v Americe, ta vůbec s počítačem neumí.

Češi se ke starým lidem nechovají nijak zvlášť dobře. Setkal jste se s nějakou urážlivou poznámkou?

To není jen v České republice, to je evropský jev. V Asii má rodina ke starým lidem úplně jiný vztah. V Evropě se ti důchodci, tedy ti senioři, většinou berou tak: No jo, jste starý, tak vás někam posadíme, dáme vám najíst třikrát denně a konec. Ale seniorům by se mělo pomoci, aby zůstali aktivní. V Americe je trend, že si váží seniorů i jako klientů, to u nás ještě neexistuje, taky z finančních důvodů - čeští senioři s tím svým důchodem na tom opravdu nejsou dobře. Když jsem ještě žil v Los Angeles se svojí maminkou, tehdy jí taky bylo přes osmdesát, měla každý den nějaký čaj s přítelkyněmi, různé charitativní aktivity. Některé starší dámy v osmdesáti letech pracovaly v obchodech! A hlavně jezdily autem. Tedy třeba moje starší sestra, které je osmdesát šest, pořád řídí. A neměla by, je strašně nebezpečná na silnici. I když ona už byla nebezpečná, když jí bylo osmnáct (směje se).

Poznal jste mnoho žen, jste po čtvrté ženatý. Víte dnes o nich něco, co jste dřív nevěděl?

V jistém smyslu jsou všechny ženy stejné, ale zároveň je každá jiná. Moje první žena byla tak mladičká, že to ani nebyla žena, ale romantická dívka. Každý večer jsme pili šampaňské, nebo každý druhý večer, nesmím to přehánět... A ta druhá byla úplně jiná, Rakušanka. Ta třetí, Američanka... Nikdy bych si už Američanku nevzal. Strašné ženské! Velice egoistické, nedrží moc na rodinu, vařit pořádně neumějí. Já si nepotřebuji brát ženu, která mě stojí hodně peněz, aby mi pak uvařila hamburger! Ale možná, že bych si ještě vzal Japonku.

Jaké jsou Češky ve vašich očích?

Myslím, že česká žena je dobrá matka a dobrá hospodyně, v posteli jsem jich tolik neměl, tak nevím... (směje se). Ale já jsem s českou ženou velice spokojen. Ona to se mnou nemá lehké. Jak člověk stárne, potřebuje víc a víc pomoci. Člověk zkrátka musí mít štěstí nejen s prací nebo v kasinu, ale taky na ženu.

Litujete něčeho ve svém životě?

Lituji toho, že jsem zmeškal dětství svých synů. Že jsem kvůli kariéře úplně zanedbal rodinu. Kdybych mohl žít znovu, nebyl bych už tak ambiciózní.

Myslíte, že jste měl v životě štěstí?

Určitě. Jinak bych tady neseděl. Především jsem se narodil do rodiny, kde otec se vždycky o rodinu velice dobře staral a ještě k tomu byl úspěšný, takže náš život byl velice bohatý. Bohužel jsme si to tehdy neuvědomovali, my jsme si jako děti mysleli, že každý žije ve vile na Barrandově a má dvanáct lidí, kteří pro něj pracují. Taky jsem měl štěstí, že jsem přežil čtyři a půl roku ve válce, v tankové divizi v první linii, i když jsem byl zraněn. A co se týče mé kariéry, vždycky jsem byl na správném místě ve správný čas.

Dožil jste se vysokého věku. Přemýšlíte někdy o tom, jestli bude ještě nějaké „potom“?

Lidský život je tak krátký, že je zřejmě úplně nevýznamný. Já se kloním spíš k čínské filozofii - že individuální člověk vlastně nemá tak velký význam jako celé společenství. Věřit, že existuje nějaký supermanager tam nahoře, to bych chtěl, a někdy dokonce i věřím. Ale jestli tam sedí, tak vám musím říci, že dělá strašně špatnou práci. Jinak by přece nedovolil všechny ty děsné věci, které se dějí na světě. My nebyli vychováni v náboženství, ačkoli můj otec byl z velice ortodoxní židovské rodiny. Abych pravdu řek’, ještě pořád o tom, co bude „potom“, přemýšlím. Odpověď ale momentálně ještě nemám. Zavolám vám, až ji budu mít! O. K.?

Budu se těšit...

Norbert Auerbach (84) se narodil ve Vídni, ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se jeho otec stal známým filmovým producentem (majitelem Elektafilmu a Slaviafilmu). S jeho jménem jsou spojeny filmy jako Cesta do hlubin študákovy duše či C. K. polní maršálek. Jeho dědeček byl rabín. V roce 1939 utekl před Hitlerem s rodiči a sestrami do Paříže, později přes Brazílii do USA. Když Amerika vstoupila do války, přihlásil se do armády. S Druhou obrněnou divizí se vylodil v Normandii a odtud prošel až k Labi. Byl dvakrát raněn a dvakrát vyznamenán. Po válce dostudoval na Kalifornské univerzitě a vydal se po stopách svého otce. Začal jako poslíček studia Columbia Pictures, kde to dotáhl na šéfa evropské divize. Pak přešel do United Artists, tady se na přelomu 70. a 80. let stal prezidentem společnosti. Stál u zrodu desítek slavných filmů, například s Beatles, Růžový panter, Hair, Rocky, Yentl, West Side Story. Po revoluci se přestěhoval do Prahy, po čtvrté se oženil. Má čtyři dospělé syny.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)