Listopad 2007

Bolševici v žoldu Říše

Petr Podaný

Když se zhroutilo carské impérium, dostal se k moci revolucí alias pučem (dle úhlu pohledu) Vladimír Iljič Lenin. Rok 1917 se chýlil ke konci. Za svůj vzestup a triumf vděčili Leninovi bolševici paradoxně v nemalé míře zemi, se kterou vedla jejich vlast válku. V plánu Rusko revolucionizovat a rozložit zevnitř poskytlo vilémovské Německo bolševikům desítky milionů zlatých marek. Berlín vsadil na rudého koně.

Začátkem července roku 1917 zachvátila Petrohrad vpravdě protibolševická hysterie a část pravicového tisku volala po bolševické krvi. Bouři rozpoutaly letáky, jejichž vyvěšování a rozdávání zorganizoval ministr spravedlnosti prozatímní vlády v čele s Alexandrem Kerenským. Letáky bolševiky obviňovaly, že je platí Německá říše a že jsou jejími agenty. Den poté, 5. července, podepřela část tisku obvinění zveřejněním některých údajných důkazů.

Věc byla dobře načasována, Němci tehdy začali vítězit na frontě a ve zmatené a výbušné atmosféře (pokus o povstání 3. července) se část vojáků obrátila proti bolševikům. O jejich financování Němci přitom prozatímní vláda věděla od jara téhož roku. Je vhodné zdůraznit, že brát od někoho peníze a být něčí agent, to jsou dvě samy o sobě odlišné věci (sporné a vděčné téma pro šiky historiků). Akce vlády ale splnila svůj účel. Navíc, protibolševickému šílení v hlavním městě vdechla i silný antisemitský prvek; drtivou většinu bolševických vůdců tvořili židé.

Šestého července vydal ministr spravedlnosti Pereverzev na tucet bolševiků včetně Lenina zatykač za obvinění z velezrady. Většina se neskrývala (ve vězení postupně skončilo osm set bolševiků), ale Lenin se uchýlil zprvu do několika tajných bytů a pak do Finska. Do Petrohradu se vrátil až za tři měsíce v předvečer revoluce, jež vstoupila do dějin jako Velká říjnová socialistická (VŘSR). Její význam pro vývoj světa ve dvacátém století byl ohromný. Dosud vycházíme z jejího stínu, ale samotné uchvácení moci bolševiky v metropoli mělo na tehdejší poměry spíše charakter nepříliš krvavého puče - na rozdíl od pozdější sovětské propagandy - jejž v tu chvíli většina obyvatel města ani nezaznamenala.

Ale zpět k říšskému sponzoringu. Někteří vedoucí bolševici Lenina v červenci nabádali, aby se vydal soudu a obvinění proti němu vznesená vyvrátil. Dle jeho názoru ale neměl naději na poctivý proces. Lenin a další hovořili o antisemitské štvanici, dreyfusiádě... V zásadě se omezili na protitvrzení a strohá, polovičatá dementi. Bolševikům v nouzi pomohl zásadně svými protesty Sovět, konkrétně menševici, kteří ve vládních represích proti jejich soudruhům spatřovali protiúder pravice vůči celému bloku socialistů.

Stíhání bolševiků se postupně zastavilo a činnost skončila i zvláštní komise vyšetřující jejich velezradu. Rok poté seděla naopak v bolševických vězeních řada menševických vůdců Sovětu. Bývalé solidarity se svými žalářníky mohli pouze zpětně hořce litovat.

Sázka Němců na revoluci

Suma poskytnutá Berlínem bolševikům je letitým předmětem dohadů, někteří němečtí historici ji vyčíslují asi na osmdesát milionů zlatých marek. Z ministerstva zahraničí šlo na revolucionizaci Ruska podle vyúčtování z 30. ledna 1918 přesně 40,5 milionu marek.

V dochovaných poznámkách ke stručné rekapitulaci německé revolucionizace Východu, již 3. prosince roku 1917 přednesl císaři Vilémovi II. nový státní tajemník ministerstva zahraničí Richard von Kühlmann, lze číst: „Tomuto účelu sloužila destruktivní práce, kterou jsme uskutečňovali za frontou v Rusku, v první řadě podpora separatistických tendencí a bolševiků. Až prostředky, které z naší strany přitékaly trvale různými kanály a pod měnícími se etiketami bolševikům, umožnily jim vybavit Pravdu, jejich hlavní orgán, a rozšířit zpočátku úzkou členskou základnu. Bolševici se nyní dostali k vládě, jak dlouho se udrží u moci, nelze zatím odhadnout...“

Strategie Německé říše zaměřená na dekompozici, rozložení carského Ruska zevnitř, nabyla konkrétnějších rysů roku 1915; měla ale delší předehru, v níž se stále častěji skloňovalo slovo revoluce. Její strašidlo, nové a radikálnější než roku 1905, se stále vznášelo ve vzduchu. Rok před propuknutím první světové války německý říšský kancléř (1909 až 1917) Theobald von Bethmann Hollweg napsal, že je třeba hledět na „ruskou revoluci jako na spojence“.

Že byla vláda císařského Německa připravena využít ve strategii rozkladu Ruska odpůrce jeho monarchistického systému i občanského pořádku, tedy bolševiky a revoluční socialisty, byl zajisté machiavelismus velkého stylu, ale v tehdejším taktizování mocností nic zvláště neobvyklého. Vedle podpory národních hnutí za nezávislost (od Finska přes Ukrajinu po Kavkaz) tak roku 1915 k taktice Berlína na otřesení mocenských aparátů carismu patřila podpora radikálních socialistických odpůrců války v armádě, průmyslových oblastech a významných městech. Opatření: sabotáže, gerilové akce, demonstrace a stávky. Prostředky: propagandistický tisk, letáky, revolvery, dynamit, zboží a především peníze!

Zaplombovaní do Ruska

Ve srovnání s tím, co vydávalo Německo na podkopávání pozice Britů a Francouzů v Africe a Orientu včetně Indie, byly ovšem finance určené pro Rusko velmi nízké. Proti rozkladné taktice Říše navíc působily do jara 1917 její souběžné snahy uzavřít s carskou vládou separátní mír. Poté se v tomto směru napřely naděje Němců na Lenina & Co. a jeho možné uchvácení moci (naplnily se brestlitevským mírem 3. května 1918). To byl i důvod, proč velení německé armády, pod tlakem nevyhratelné války na dvou frontách, nechalo Lenina spolu s třemi desítkami ruských exulantů přejet ze Švýcarska přes Německo, Švédsko a Finsko do Petrohradu, kam dorazili 3. dubna 1917 v noci.

Byla to ona slavná cesta v zaplombovaném vlaku, který měl exteritoriální status; „německé“ a „ruské“ území oddělovala čára křídou na podlaze. Jak už to bývá, plombování byla pravda jen zčásti: jedny ze čtverých dveří, jež dělily ruské emigranty od spacího kupé německých důstojníků, zůstaly otevřené, a tak bylo možné vyjít v případě chuti na perón, popovídat si s lidmi a koupit pivo či noviny.

Pokud šlo o rozhovory s Němci na veřejnosti, s nimiž byli Rusové ve válce, zachovával ale Lenin opatrnost. Stejně tak dbal na to, aby všichni jeho spolucestující uhradili jízdenku z vlastní kapsy. Příspěvky od Němců se zapovídaly, Lenin v tom byl úzkostlivě obezřetný. Israel L. Helphand (Parvus), rusko-pruský sociální revolucionář a milionář, jeden z hlavních podpůrců a financiérů bolševiků, o několik měsíců později na obhajobu Vladimíra Iljiče obviňovaného z velezrady uvedl, že ten od něho pro sebe nepřijal ani půjčku. Ve skutečnosti si bolševici vytvořili velmi promyšlené, složité a někdy ne právě obvyklé metody obstarávání peněz. Jeden z nich si například vzal dědičku bohatého moskevského výrobce nábytku Nikolaje Schmitta. Krátce předtím bolševici získali část dědictví, které týž fabrikant odkázal dělnickému hnutí.

Soběstačný dvořan Lenin

Německé vedení upozornil na Lenina už zmíněný Helphand, jeden z vůdců petrohradské dělnické a vojenské rady z let 1905 až 1906. Viděl v něm stěžejní figuru protiválečného hnutí v Rusku a oceňoval jeho předpoklady pro revoluci: inteligentní, žádný fantasta, konkrétní, nesmiřitelný... Bez Helphanda by se v exilu žijící Lenin sotva dostal v Petrohradu k moci. Důležitou roli v propagaci Lenina v Berlíně sehrál i Alexander Kesküla, Estonec, který vybaven německým pasem zkoumal pro Říši přímo v Rusku výhledy revoluce. Lenina zaznamenal záhy a jednu ze svých obsáhlých zpráv věnoval téměř jen jemu. Je nejradikálnější a největším zlem by pro něj prý bylo vítězství Ruska nad Německem, psal Kesküla. Podivuhodně má stále peníze, dodával.

Za nesplasklým měšcem bolševického vůdce se neskrývalo žádné tajemno. Vladimír Iljič Uljanov, který si od roku 1901 říkal kvůli utajování totožnosti Lenin, byl podle carské hierarchie šlechtic, dvorjanin. Na své živobytí nemusel sám vydělávat, příjmy měl ze „šlechtického kapitalismu“. Jeho matka prodala rodinný statek a syna finančně podporovala až do šestačtyřicátého roku věku. Šlechtickým a neruským původem (mezi předky měl i židy a Němce) se vysvětluje i Leninova dominantní osobnost a častý opovržlivý postoj vůči Rusům. Mnoho významných stranických úkolů svěřoval Nerusům - židům a Lotyšům.

Pro Berlín byli bolševici méně riskantním partnerem než menševici, kteří chtěli rozštěpit německé sociální demokraty. Lenin, ač radikál, z německého hlediska posiloval většinovou pozici „císařských“ socialistů. Leninovy „nebezpečné“ myšlenky o Evropě či světové revoluci se Němcům zdály moc abstraktní, alespoň zpočátku. Spojovací linky mezi německými úřady a Leninovou skupinou probíhaly především přes Helphanda a další osoby, pečlivě od sebe oddělované. Zvláštní kapitolu tvoří spolupráce leninovců s generálním štábem německé armády, který podporoval bolševickou propagaci u ruských vojáků na frontě i v zajetí.

Sponzor stáhl ocas?

Donátor bolševiků Helphand (Parvus) se s Leninem setkal v září 1915 v Curychu. Z pozdějšího líčení ze sovětských dob mělo střetnutí obou mužů kontroverzní průběh („Parvus stáhl ocas mezi nohy...“), což tři roky po schůzce naznačil i Helphand. S kým se ale Lenin nepřel? Mohl to být i zastírací manévr. Oběma mužům bylo jasné, že každý jejich otevřený kontakt, každé přímé subvencování bolševiků je kontraproduktivní. Až příliš často označoval tisk Helphanda za „německého agenta“.

Fakt ovšem je, že už měsíc po setkání s Leninem založil Helphand se skutečným agentem berlínského generálního štábu, obchodníkem Georgem Sklarzem, v dánské metropoli Kopenhagener Handelskontor pro export a import s Ruskem, který obcházel blokádu spojenců. Na založení obchodní společnosti se podílel Leninův důvěrník Jakub Fürstenberg Hanecki, který za tímto účelem přesídlil ze Švýcarska do Dánska a stal se jedním ze tří členů její dozorčí rady. Je pravděpodobné, že výrazná častá konspirativních spojení leninovců a jejich financování se až do listopadu 1917 uskutečňovala prostřednictvím rozsáhlých a velmi lukrativních transkací Handelskontoru, a nikoli přímými transfery peněz z fondů německé říšské vlády.

Část peněz vyplácených hotově Berlínem šla do vydávání tiskovin ruské emigrantské levice (protiválečná propaganda...) mimo carství a do složitého a poměrně nákladného kurýrního systému, který je spojoval s Ruskem. Stěžejní úloha připadala Švédsku a Finsku a podzemním sítím v něm.

Roli ve prospěch zájmů říšské zahraniční politiky a jejích plánů sehrála i část novinářů, publicistů (proněmecké elementy v žurnalistice) a majitelů tiskovin přímo v Rusku, včetně verbování a placení; nejednou se zájmy obou stran překrývaly. Mezi kanály na financování bolševiků zmiňují němečtí historici mimo jiné Nya Bank či Rusko-asijskou banku.

Přes veškerou snahu nešlo říšské sponzorství bolševiků utajit. Některé detaily, jež Berlín znepokojily, otiskl koncem války třeba francouzský list Petit Parisien a další. Také Lenin s tím měl problém, nejen v červenci 1917, když mu někteří sociální demokraté stále hlasitěji vytýkali lokajství ve „službách německého imperialismu“.

Marky do revoluční rulety

V létě 1917 se k bolševikům začaly poprvé přiklánět masy lidu, hlavně dělníků. V březnu měli bolševici sotva dvacet tisíc aktivních členů, koncem července desetkrát tolik a v říjnu až 350 tisíc. To znamenalo i značné příjmy do stranické pokladny z členských příspěvků. Těmi - ani sponzorskými dary - lze ovšem sotva vysvětlit financování mohutného propagačního, agitačního aparátu, který bolševici v onom roce vybudovali. Už v únoru strana vlastnila novou tiskárnu za čtvrt milionu rublů, v půli května k ní přibyl Trud, nejmodernější tiskárna v Petrohradě. Ústřední orgán strany Pravda zvýšil náklad na sto tisíc exemplářů denně. Větší agitační dopad měly Soldatskaja pravda (městské vojenské posádky), Golos pravdy (námořníci) a Okopnaja pravda (frontové jednotky). Úhrnem dosáhlo v létě 41 tiskových titulů bolševiků denního nákladu 350 tisíc exemplářů - a to v několika jazycích. K tomu brožury, letáky nebo plakáty. Žádná ruská politická strana nedisponovala tak úderným propagandistickým aparátem.

Bez peněz z Berlína by to bolševici zvládli stěží. Už 1. dubna říšské ministerstvo zahraničí požádalo o dalších pět milionů marek na „politickou propagandu v Rusku“. Schváleno obratem. Většina peněz měla jít na konto bolševiků. Následovaly další finanční transfery. Už záhy se začalo mluvit o koupené revoluci či o německé revoluci na ruské půdě.

Obavy i fascinace

Vztah Německa (respektive Berlína) k bolševikům byl velmi komplikovaný a projevovaly se v něm protichůdné tendence. Promítaly se do něj i dlouhodobé (imperiální) plány, představy o kulturní misi Němců na východě, kolonizační fantazie, zájem o nerostné zdroje... Část říšských vládních úředníků, stratégů, vojáků hrála s bolševiky dvojí hru ve smyslu: zprvu je třeba je podporovat (uzavření míru v zájmu Německa), ale rozvíjení vzájemných vztahů raději nechat až na novou vládu.

Na vítězné bolševiky se hledělo jako na rytíře štěstěny, jejichž triumf měl být dočasný. Nově otevřená německá ambasáda v Rusku ve svých zprávách vyslovovala domněnku, že jakýkoli tlak zvenčí rudý režim položí. Ve směsici fascinace a obav nad porevolučním vývojem začalo ale už brzy v Berlíně převažovat to druhé. Německo se bálo nákazy; ve strategii bolševických teoretiků bylo úlohou německého proletariátu nést prométheovské světlo revoluce dále na západ.

Po uzavření separátního míru se mezi Němci a Rusy spustil tlustý závoj a hranice mohly překračovat jen vybrané osoby. Pro generála Ericha Ludendorffa, faktického diktátora Německa posledních válečných let, by bylo nejlepší, kdyby z Ruska nepřicházely vůbec žádné zprávy. „Tento socialismus je neplodný a nese v sobě nihilismus,“ zapsal si s jistou dávkou zklamání v lednu 1918 Alfons Paquet, první německý dopisovatel z porevolučního Ruska, který léta předtím hrál významnou roli v německoruských vztazích (i s bolševiky). O necelý rok později došel Paquetův kolega Hans Vorst, v pořadí druhý německý korespondent, k paradoxnímu poznatku, že „objektivní postavení bolševiků se stalo bezvýchodné, ale přesto nelze rozeznat sílu, která by je svrhla či nahradila“. Podle Vorsta nastane konec bolševismu stejně nečekaně a náhle jako u carismu. Stalo se tak ovšem až za dlouhé desítky let.

(Týden)