Listopad 2007

Bdělé oči v kosmu

Tomáš Přibyl

Americké zpravodajské družice dosud sledovaly jen oblasti vně USA. To se má nyní změnit. Dovedou skutečně přečíst dopis, který držíme v ruce? Jsou obavy Američanů z jejich zneužití oprávněné?

Ostraha hranic, ochrana důležité infrastruktury před teroristy, záznam podezřelého shromažďování osob někde v odlehlé části Spojených států. To je nové zadání pro americké zpravodajské družice, které dosud oficiálně sledovaly pouze oblasti mimo území USA. Nyní by pro ně tyto geografické hranice – z vesmíru beztak bezvýznamné – měly padnout. Mnozí komentátoři slibují svět jako vystřižený z Orwellových románů, běžní Američané se obávají o osobní svobodu.

Pod kontrolou prezidenta

Bylo by absurdní se domnívat, že satelity při přeletu nad americkým územím dosud prostě „zavíraly oči“. Samozřejmě pracovaly normálně, mnohdy i intenzivněji, protože získávání dat o známých objektech umožňovalo kalibrovat přístroje a lépe interpretovat údaje získané nad oblastmi, kam Američané neměli přístup. Pozorné oči zpravodajských družic zároveň pomáhaly v kartografii, dálkovém průzkumu Země či při studiu životního prostředí. Využívaly je například organizace jako NASA či americká geologická služba. Dělo se to ovšem ve velmi přísném režimu: každé předání údajů „civilistům“ musel osobně schválit prezident.

Kontrolní mechanismy fungovaly i na nižších úrovních. Na vývoji, výrobě, vynášení do vesmíru a provozu zpravodajských satelitů se sice podílejí různé organizace, vše ale zastřešuje Ministerstvo obrany USA. A tomu svazuje ruce zákon z roku 1878, tzv. Posse Comitatus Act, který stanovuje, že armáda nesmí bez souhlasu Kongresu prosazovat na území Spojených států zákon. Zpravodajské družice proto dosud žádnou „orwellovskou“ úlohu nesehrávaly.

Nyní ale dochází k důležité změně, neboť k údajům z družic by měly mít v budoucnu přístup různé federální a místní úřady. Stane se tak na základě rozhodnutí ředitele Národního zpravodajství (Director of National Intelligence) Michaela McConnella, které přijal letos v květnu. Zveřejněno bylo o tři měsíce později.

Vidí i do garáže

Skutečné možnosti družicového průzkumu patří k nejpřísněji střeženým tajemstvím. Důvod je jednoduchý: ten, kdo je zná, může být pro oči hledící z kosmu neviditelný. Už v roce 1967 psal list The International Herald Tribune, že pomocí snímků z amerických družic lze zjistit pozoruhodné věci; třeba tloušťku zahradní hadice ležící na dvorku. Nicméně když v srpnu 1984 zveřejnil britský odborný časopis Jane’s Defence Weekly záběry rozestavěné sovětské letadlové lodi Kuzněcov, pořízené jen o několik týdnů dříve pomocí supermoderní americké družice KH-11, spatřila na nich veřejnost pouze patnácticentimetrové detaily. Byly to přitom nejlepší snímky, jaké se daly z oběžné dráhy získat. Z námořní zpravodajské služby USA je vynesl jistý Samuel Morison, za což kromě honoráře 250 liber dostal dva roky nepodmíněně.

Od té doby se jistě mnohé změnilo, především díky počítačové analýze fotografií. Pověsti o tom, že družice umí přečíst dopis, který pod širým nebem držíte v ruce, patří však nejspíš do říše pohádek. Zpravodajské satelity se pohybují rychlostí skoro osm kilometrů za sekundu, přičemž zpravidla obíhají ve výšce 300–400 km. Umí sestoupit i níže, ale jen na pár hodin, jinak by shořely v atmosféře. Čím níž družice letí, tím lepší je rozlišení snímků, sledovaný objekt se ale pod satelitem kvůli vysoké rychlosti „jen mihne“.

Pozorování cíle se tím velmi komplikuje. Vojenští experti hledají například cestu, jak zjistit totožnost člověka podle typických znaků jeho chůze či podle charakteristických gest. Problém je v tom, že než kamera dotyčného někde v davu objeví, je družice často za obzorem. Kromě toho existují i další omezení. „Oči ve vesmíru“ generují ohromná množství dat, ale dostat z nich užitečné informace bývá jakýmsi hledáním jehly v kupce sena. Zpracování obrazu je velmi složité i pro moderní počítačové programy a dodnes závisí především na lidské práci.

Družice nicméně nezásobují zpravodajské centrály jen fotografiemi. Využívají radary, lasery, infračervená čidla, sbírají elektromagnetická data. Získávají tak stopy, které jsou na první pohled neviditelné, už třeba jen tím, že běžným optickým prostředkům nepřeje počasí nebo denní doba. Satelity tak umějí odhalit třeba teplotní anomálii v podobě auta v garáži – po zaparkování totiž trvá několik hodin, než motor vychladne.

Satelity jsou ale také nesmírně drahý nástroj. Z ekonomických důvodů mají Spojené státy v kosmu vždy jen maximálně tři velké zpravodajské družice, s jejichž pomocí se snaží pokrývat svět. Ne vždy se to ale daří: když v roce 1986 explodoval reaktor v Černobylu, čekali američtí zpravodajci na první příhodný přelet družice nad elektrárnou celých pět dní. A ani dnes družice neumějí být všude.

Zločin sledovaný z kosmu

Háček je v tom, že všechna tato omezení mohou jednoho dne padnout. Softwarová analýza obrazových dat jde vpřed mílovými kroky. S rozvojem elektroniky dosáhnou časem kvality dnešních družic i výrazně menší zařízení, která navíc vyjdou levněji. Pak by mohla vzniknout celosvětová síť skládající se z desítek satelitů. Nepřetržité monitorování zájmové oblasti už nebude utopií. Zatímco jedna družice zapadne za obzor, druhá nad obzorem vyjde.

Rozhodnutí ředitele McConnella má začít platit v nejbližší době. Až se tak stane, data ze zpravodajských družic se nejprve uplatní při ochraně hranic či zabezpečení infrastruktury. Jde o nalezení slabých míst, která při pohledu z běžné perspektivy unikají: satelit dokáže například zjistit, v kterých místech pašeráci lidí i zboží překračují pod rouškou tmy hranice. Postupně se počítá s rozšiřováním těchto služeb, a tak už v roce 2008 má být na pořadu dne pomoc federálním i místním úřadům v boji proti zločinu.

Sami tvůrci návrhu na využití „technických prostředků dálkového průzkumu“ (jak se zpravodajským družicím oficiálně říká) přiznávají, že věc zdaleka není dotažena. Legislativa řadu otázek vůbec neřeší, až dosud to ostatně ani nebylo zapotřebí. Nikdo například zatím neurčil, které organizace budou moci o družicová data žádat a jaké údaje jim zpravodajci budou moci poskytnout. Tyto nevyřešené problémy popisuje dokonce i studie, kterou si v roce 2005 daly zpracovat přímo zpravodajské služby.

Ministerstvo národní bezpečnosti (stojící v pozadí celého plánu) slibuje, že zaměstná tým právníků, který bude jednotlivé žádosti o data pečlivě posuzovat a může je kdykoliv zamítnout. Veřejná kontrola je však v této citlivé oblasti krajně obtížná, ne-li nemožná. To si ostatně uvědomují i obhájci lidských práv, jimž se nový návrh nelíbí a kteří by byli nejradši, kdyby se současný stav nezměnil.

Nadšeni nejsou ani vědci, kteří se zpravodajskými družicovými snímky také často pracují. Nezískávají je v reálném čase, ale až po letech, nicméně pro většinu studií to úplně stačí. Teď by však mohly dostat přednost otázky národní bezpečnosti. Na požadavky vědců by pak nemusela zbýt kapacita.

Největší obavy však panují z přítomnosti „velkého bratra“ v kosmu, který bude moci, na rozdíl třeba od průzkumných letounů Predator, sledovat obrovské území bez jakéhokoliv pevného záměru a konkrétního soudního příkazu. V současnosti vychází strach veřejnosti spíše z určité démonizace kosmické techniky a přeceňování jejích možností. Časem však mohou tyto obavy získat na reálnosti. Džin je z láhve venku a nikdo dnes neví, co dokáže špičková technika třeba už za několik málo let.

Družice versus letouny Predator

Současné zpravodajské družice poskytují ideální služby v případě, že neexistuje vzdušná převaha nad územím protivníka, a nelze tedy využít jiné prostředky. Spojené státy je proto využívaly třeba nad bývalým Sovětským svazem a dnes s nimi monitorují například Čínu. Obecně se družice hodí k sledování velkých oblastí, například i ke kontrole pověstné americko-mexické hranice. Hůře je lze využít k detailnějšímu pozorování.

Tam, kde je potřeba dlouhodobě sledovat cíl a rozlišit hodně podrobností, zaznamenává naopak velký rozkvět nasazení bezpilotních průzkumných letounů. Jsou levnější, operativnější, jednodušší na údržbu i obsluhu, mají vyšší rozlišení a umí zaútočit na cíl. Jejich nevojenské verze smějí operovat i nad americkým územím, jejich nasazení je ale omezeno velmi přísnými pravidly.

(Respekt, www.respekt.cz)