Listopad 2007

Otec Stoiber odchází

Zita Senková

Premiér, který udělal z Bavorska zemi hospodářského zázraku, končí. Zvládnou to Bavoři bez něj?

Bylo to stejné jako uplynulých čtrnáct let. Krojované davy zaplnily Tereziinu louku v Mnichově, kde byl v sobotu v pravé poledne za jásotu naražen první pivní sud. Jako první dostal korbel Edmund Stoiber, zemský premiér a šéf CSU. Počtrnácté zazněly na jeho počest fanfáry. Po skončení oficiální části na něj čekalo jako vždy auto s řidičem. Tento servis včetně ochranky a sekretářky mu zůstane i po neděli 30. září, kdy jeho éra definitivně skončí a on oficiálně rezignuje na obě funkce. Za rok si na Oktoberfestu dá džbánek jako řadový poslanec CSU, kterému nová čestná funkce bojovníka proti bruselské eurobyrokracii nenahradí obrovskou moc a prestiž, na něž byl zvyklý.

Požírač aktů. Asketa. Patron sudetských Němců. Otec bavorského hospodářského zázraku. Dříč. Byrokrat. Nepopulární populista. Málem kancléř. Prušák z Bavor. Pod všemi těmito a dalšími jmény vešel nejen do povědomí Němců i Čechů Edmund Stoiber, bavorský premiér, šéf bavorské Křesťanskosociální unie CSU a jeden z nejúspěšnějších německých politiků. Zítra, 28. září, mu bude 66 let. Dostane ten nejhorší dárek, jaký si mohl přát. Na víkendovémsjezdu CSU v neděli definitivně a nedobrovolně předá svou absolutní moc. Po 14 letech a třech měsících. Na jeho gusto příliš brzy. Pro jeho rivaly v nejvyšší čas. Stoiber chtěl přežít ve funkcích za každou cenu, nejraději do roku 2013. Jeho vlastní strana jej však letos v lednu prostřednictvím potupného puče poslala předčasně do politického důchodu. Jediné, co si vyvzdoroval, bylo osm měsíců „prodloužené“. Nejspíš v marné naději, že se snad na poslední chvíli karta otočí a pučisté si uvědomí jeho kvality. Pošetilá iluze, která beztak nesnadný odchod učinila ještě více nesnesitelným. Stoiber se stal obětí vlastní ctižádosti.

Radši první v provincii

„Ještě jsem stále tady,“ otočil se teď Stoiber na Oktoberfestu se širokým úsměvem a upil z mázu. „I po neděli. Budu pracovat pro mou zemi do poslední chvíle,“ zahlaholil houfu novinářů, kteří se opět marně snažili položit pár dotazů. Vždy bylo snazší získat rozhovor od kancléře či prezidenta než od Stoibera, který svou strohostí a upjatostí vůbec nebyl mediální typ a nedovedl stoprocentně prodat své nesporné kvality. Během recepce sice dovedl sršet vtipem, šarmem i srdečností, ale jakmile se rozsvítily kamery či zapnul mikrofon, zkostnatěl, zaujal obrannou pozici a dovedl se zamotat do vlastních větných konstrukcí.

Kdo se vlastně skrývá za fasádou suveréna s notnou dávkou arogance? Muž, jehož život pracovní i soukromý nikdy neprovázely skandály, rozvody, nemanželské děti. Vitální technokrat, disciplinovaný workoholik, perfekcionista, představitel tradičního modelu katolické rodiny, milující dědeček a náruživý fotbalový fanoušek, který měl krušné dětství, zakusil i hlad a v sedmé třídě propadl kvůli latině. Muž, který se bál překročit svůj vlastní stín a ztroskotal na vlastních ambicích a strachu z toho, že by se jeho velké sny skutečně mohly naplnit. Když je měl na dosah, stáhl se.

Ze stínu svého učitele a předchůdce Franze Josefa Strauße vystoupil díky opakovanému triumfu své CSU a zajištění její absolutní moci. A díky Stoiberově politice se Bavorsko chlubí vzkvétajícím hospodářstvím, nejvzdělanějšími studenty a nejnižší kriminalitou. Zemskou vládu, vlastní stranu CSU i frakci měl Stoiber pevně pod kontrolou a zajímal se o ty nejmenší detaily.

Na začátku své kariéry byl týmovým hráčem a pro týmovou hru nadchnul také spolupracovníky, kterým nevadilo schůzování do pozdního odpoledne pouze se spartánským občerstvením. První trhliny a zřejmě i únava přišly v roce 1998, kdy poprvé suverénně vyhrál zemské volby. Krátce poté zdědil obě funkce -šéfa zemské vlády i strany.

Stejně jako Strauß. To byl zřejmě začátek jeho konce. Provincie pod Alpami začala být schopnému a mocnému politikovi těsná. Jeho pozornost se čím dál více upínala k Berlínu, centru celoněmecké moci. Když se v roce 2000 CDU - sesterská strana jeho CSU -zmítala ve sponzorské aféře, náhle se právě Stoiber stal stabilizátorem celé konzervativní unie. Dva roky poté přišla jeho životní šance. Kandidatura na spolkového kancléře. Změnila se v životní prohru s trvalými následky.

Měl obrovskou smůlu. Od vítězství jej dělilo pouhých šest tisíc hlasů. Porážku nikdy nestrávil - stejně tak jako fakt, že v předčasných volbách před dvěma lety musel zahodit svoji druhou šanci kandidovat proti Schröderovi a přenechat ji čím dál mocnější Angele Merkelové. Ale když jej kancléřka po svém těžce vydobytém vítězství povolala k sobě do kabinetu, Stoiber jí po dlouhém rozhodování dal košem. Upřednostnil být prvním v provincii než druhým v Římě. Ve své sebestřednosti podcenil skutečnost, že nikdo není nenahraditelný. Jeho typickou váhavost využili rivalové a rebelové z řad jeho CSU. Osud všemocného Stoibera byl zpečetěn.

Manažer - Bavorsko, s.r.o.

Každý, kdo jej znal, ví, že v posledních třiceti letech se jeho život řídil kalendářem přetékajícím termíny. Do úřadu přicházel jako první a většinou jako poslední odcházel. Úřadoval také o dovolené či na lyžařském svahu. Neznal odpočinek, měl na sebe extrémní nároky a stejné perfektní výkony čekal vždy od ostatních. Do poslední vteřiny pracoval nejenom na své legendě, kterou se stejně už dávno stal, ale především na další prosperitě Bavorska. Jeho neúnavná píle, houževnatost, nezabrzditelná energie a všudypřítomnost oprávněně znervózňuje vedení CSU, která se v příštích letech bude muset spokojit s politiky „druhé ligy“ typu Huber, Seehofer. Libero stylu Stoiber je v nedohlednu a sám Günther Beckstein, zemský ministr vnitra, který zaujme místo premiéra, se netají tím, že je „mužem přechodné doby“.

Stoiberovi bude 66 let. V jeho případě můžeme říci - pouhých 66. Jeho záviděníhodná fyzička a vůle mu umožnily zvládat závratné tempo, které už po pár dnech odrovnalo mnohem mladší kolegy. Jen málokdo si dokáže představit Stoiberapenzistu, jak se věnuje své zahrádce ve Wolfratshausenu, kde má s rodinou dům. Nebo jak v kamizole zahajuje místní loveckou sezonu.

Psychologie vynucených odchodů profesionálních politiků na vrcholu sil není dosud příliš probádaná. Někteří kolem sebe dělají humbuk a pláčou, jiní zmizí beze slov a upadnou v zapomnění, další se vrhnou na nové aktivity. Do této skupiny se zařadí i Stoiber, který se stane jedním z nejvitálnějších a nejaktivnějších německých penzistů.

Podobně jako další politický veterán a donedávna soupeř - Gerhard Schröder, který se před pár dny stavil u Stoibera ve Wolfratshausenu doslova na vuřt a weißbier. „Kdy se náš důchodce dostane tak snadno k teplému jídlu? “ vtipkoval exkancléř, kterého stihl podobný osud. Také on se do poslední vteřiny křečovitě držel své židle, než přijal lukrativní práci poradce energetického koncernu Gazprom svého přítele z Moskvy, ruského prezidenta.

Právě Putin byl shodou okolností tím státníkem, který jako poslední pompézně přijal Stoibera před pár týdny v Kremlu a přivedl protokol do úzkých, protože krátké setkání protáhl na několik hodin. Pro Stoibera, „pouze“ premiéra jedné ze šestnácti německých spolkových zemí, to byla velká chvíle. Tohle přijetí však připomíná i jedno zklamání: Stoiber si totiž velmi přál, aby jej alespoň na závěr jeho dlouhé politické dráhy oficiálně přivítaly české politické špičky v Praze.

Stoiber byl díky hospodářské síle rozvinutého dvanáctimilionového Bavorska mimo jiné přijímán hlavami států i ve washingtonském Bílém domě, v Pekingu a řadě dalších významných zemí světa, do nedaleké Prahy však obhájce požadavků vyhnanců nikdy pozván nebyl. Hlavním důvodem byla jeho ostrá rétorika především na každoročních srazech sudetských Němců, která vždy vadila české reprezentaci. Na bodu mrazu však styky na nejvyšší úrovni nebyly, protože v Bavorsku Stoiber v minulých letech přijal mimo jiné Václava Havla, Václava Klause nebo Miloše Zemana. Zatímco pro některé ztělesňoval nepřítele Čechů, ve skutečnosti byl Stoiber jedním z mála Němců, kteří se o Česko doopravdy zajímali a kterým nebylo lhostejné sousedství. Právě za jeho politiky vztahy mezi ČR a Bavorskem jen vzkvétají a předčí aktivity v česko-polském či česko-slovenském pohraničí. Kdysi sice tvrdil, že do Česka přijede pouze po zrušení Benešových dekretů, v poslední době však od této podmínky ustoupil. Jeho strategie vůči Praze se mu vymstila. Přijetí se nedočkal, na rozdíl od Becksteina, zatím pořád ještě jenom zemského ministra vnitra, kterého přijal český premiér.

Jedna z prvních SMS po večeři s Putinem putovala z Moskvy do nočního Berlína: kancléřce Merkelové, která téměř obratem odepsala. Právě to bude Stoiber postrádat nejvíce. Možnosti své moci. Politika se pro něj stala drogou a jen stěží za ni najde náhradu. Čestná funkce šéfa týmu pro boj s byrokracií v Evropské unii, kterou mu nabídl předseda Evropské komise José Barroso, bude pouze chabou náplastí pro politika Stoiberova kalibru, díky jehož reformám je Bavorsko špičkou v high-tech, hospodářském růstu, vzdělanostním systému či kultuře.

„Hledejte mě ve Wagmüllerstrasse 18. Ale až od poloviny října,“ řekl novinářům Stoiber, který ještě příští týden vede jednání o kandidatuře Mnichova pro pořádání olympiády v roce 2018. V úterý 2. října přijede do Mnichova dokonce kapela Bundeswehru a na přání Stoibera mu prý zahraje jeho oblíbenou píseň od Beatles Let It Be.

Na rozloučenou. Velkému vleklému odchodu předcházelo velkolepé rozlučkové turné po Asii, doma dokončil mamutí program investic Bavorsko 2020 a stihl se zapojit do aktuální diskuse o přibývajících megamešitách, přičemž žádal, aby minarety nepřevyšovaly katedrály. Bavorům dal doslova v cílové rovince dárek, který se stal posledním zářezem na jeho pomníku - prosadil svoji srdeční záležitost, výstavbu rychlodrágy Transrapid mezi mnichovským letištěm a hlavním vlakovým nádražím. „Létající vlak“ zkrátí jízdu z nynějších čtyřiceti minut na deset. Starosti s financováním nejméně dvoumiliardového projektu už ale ponechal svým nástupcům.

www.dankeedmund.de

Stoiber se stal symbolem Bavorska, symbolem mimořádně úspěšného modelu „Kalifornie pod Alpami“, která patří mezi deset nejmodernějších evropských regionů. Je sídlem významných průmyslových firem, jako je koncern Siemens, výrobce čipů Infineon, automobilky BMW a Audi nebo strojírenský gigant MAN a bankovních domů. Bavorská prosperita láká, země je cílovou destinací 80 procent imigrantů mířících do Německa. Přistěhovalci za posledních deset let zvýšili počet obyvatel o půl milionu lidí. Cesta, kterou se země ubírá v uplynulých čtyřech desetiletích pod vládou CSU, od rozvojové agrární spolkové země ke špičkovému vzoru pro ostatní, je výsledkem politiky, která v posledních patnácti letech nese Stoiberův rukopis. Stoiber a Bavorsko jsou jako siamská dvojčata, jejichž oddělení je příliš riskantní. Bez svého „bratříčka“ nedovedl žít. Jak dokáže žít Bavorsko bez něho, to se ukáže až za několik let, kdy nová garnitura přestane žít z dědictví Stoibera, který nastavil výhybky na mnoho dalších let. Odchod z politiky často probíhá stejně jako rozchod. Čím déle trvá, čím více se oddaluje, tím je to bolestivější.

Pouze hrstka politiků je vnitřně připravena stáhnout se po vypršení mandátu a bilancovat. A ptát se sami sebe, zda existuje také život kromě politiky, zda mají i jiné zájmy, rodinu, děti, zda vůbec umějí strávit večer bez toho, aby hovořili jen o politice. Potrvá zřejmě déle, než na tyto otázky bude moci Edmund Stoiber odpovědět ano.

„Don’t cry for me, Bavaria!“ zpívá Michael Lerchenberg, známý kabaretista, který léta paroduje Stoibera. „Mého odchodu budeš ještě hořce litovat!“ Avšak děkovné a vděčné maily řadových Bavorů již nyní zahltily speciální webovou adresu www.dankeedmund.de, kterou Stoiberovi vytvořila omladina z CSU.

Na slzy je pozdě. Posty jsou nově rozděleny. Končí jedna ojedinělá bavorská kariéra. Éra Edmunda Stoibera, mimořádně talentovaného politika, který se nedokázal rozhodnout, na které židli chce sedět, a přišel o tu nejpevnější. Přál si, aby jeho bavorská kariéra vyústila do kariéry berlínské, strach z možného selhání, nechuť i nezvyk být v roli podřízeného, předčasně ukončily absolutní moc legendy německé politiky i česko-německých vztahů.

(MFDNES)