Listopad 2007

Sexuální otrokyně pro dozorce i vězně

Celá desetiletí nechtěl raději nikdo vzpomínat na tzv. zvláštní bloky v nacistických koncentračních táborech, kde byly vězenkyně nuceny poskytovat sexuální služby svým spoluvězňům a členům jednotek SS. Mluvit ze zjevných důvodů nechtěly ženy nucené k prostituci ani ti, kteří jejich služeb využívali. To vše chce změnit současná výstava v bývalém ženském koncentračním táboře Ravensbrück, jejímž cílem je osvětlit téma sexuální kriminality Hitlerova režimu.

Rozkaz ke zřízení táborových nevěstinců vydal v roce 1941 jeden z Hitlerových nejdůležitějších lidí - Heinrich Himmler: „Považuji za nezbytné velkoryse dát těžce pracujícím vězňům k dispozici ženy v nevěstincích.“

Za Himmlerovým rozhodnutím stála chladná logika: předpokládal, že vězni mužského pohlaví budou s vyhlídkou na sex výkonnější v práci, zároveň však uvážil, že tzv. zvláštní bloky musejí být přístupné všem, aby v táborech nedocházelo ke vzpourám. Dalším Himmlerovým cílem bylo potlačit homosexuální praktiky mezi vězni, které se v koncentračních táborech stávaly běžnou praxí.

Z materiálů vystavovaných v táboře Ravensbrück, kde přišly o život desítky tisíc žen následkem mučení nebo hladu, vyplývá, že od roku 1942 „pracovalo“ v nevěstincích v deseti koncentračních táborech napříč Německem, Polskem a Rakouskem zhruba 200 až 300 nežidovských vězeňkyň. Ze začátku se prý k sexuálním službám upsaly dobrovolně s vidinou toho, že budou po půl roce propuštěny. To se však většinou nestalo. Později byly ženy do tzv. zvláštních bloků zařazovány nuceně.

Jak v knize Ženy v koncentračních táborech Bergen Belsen a Ravensbrück vzpomíná někdejší vězenkyně Erika Buchmanová, „středně dobré ,zboží‘ se posílalo do koncentračních táborů, to lepší wehrmachtu a nejkrásnější a nejsilnější dívky se posílaly důstojníkům a SS“. Šlo o ženy zhruba ve věku mezi 15 až 30 lety, které byly často nejdříve „vyzkoušeny“ způsobem, který nebyl ničím jiným, než skupinovým znásilněním.

„Myslel jsem, že se jí líbím“

Sexuální otrokyně, které již byly zařazeny do tzv. zvláštního bloku, měly většinu dne volno. „Pracovat“ musely dvě hodiny odpoledne, kdy k nim postupně chodilo až osm mužů. Aby mohly být dlouhodobě k dispozici, podstoupila většina z nich nucenou sterilizaci. Někdy se prováděla pomocí rentgenových paprsků zaměřených na vaječníky, jindy pomocí látek přidaných do jídla.

Jak v sérii reportáží uvedla síť amerických veřejnoprávních televizí PBS, obě metody však měly své vedlejší efekty, které často vedly ke zohavení dotyčné ženy. Mnohé z nich pak čekal osud neméně krutý - byly dány nacistickému „doktorovi“ Josefu Mengelemu pro jeho nelidské pokusy.

O nevěstincích v koncentračních táborech a jejich klientele se doposud příliš nemluvilo. Mlčení kolem tohoto tématu se rozhodl přerušit bývalý vězeň v koncentračním táboře Buchenwald, dnes třiaosmdesátiletý Nizozemec Albert van Dijk, který sexuálních služeb za svého pobytu v táboře využil. Vysvětluje, že se do Buchenwaldu dostal ve svých 18 letech za pomoc nizozemským židům a za to, že utekl z pracovních jednotek.

Do tzv. zvláštního bloku se prý dostal po šesti měsících utrpení a zoufalství v táboře. Do jedné z jeho obyvatelek, blonďaté Frídy, se prý okamžitě zamiloval. „Jednoho dne mě poslali do tohoto bloku na úklid. Náhle jsem se s ní ocitl sám v pokoji. Nalila mi šnaps, dýchla na mě cigaretový kouř a skončili jsme v posteli. Bylo to poprvé, a na to se nezapomíná,“ říká van Dijk o ztrátě své nevinnosti. „Byl jsem mladý a naivní. Myslel jsem, že se jí líbím,“ vzpomíná.

Podělit se o vzpomínky ale nemá s kým. „Na setkáních s bývalými spoluvězni z Buchenwaldu jsem se po válce často snažil stočit hovor k tématu zvláštních bloků. Nikdo však o tom nikdy nechtěl mluvit, nebo říkali, že se pletu,“ dodává van Dijk.

Dalším mužem, který se rozhodl promluvit, byl Ryszard Dacko, bývalý vězeň z Osvětimi: „Pokud jsem chtěl dostat kupon, musel jsem si to zařídit u některého esesáka. A ti dávali kupony pouze zdravým vězňům. Nedali by je vězňům, kteří mleli z posledního... Dostávali je často vězni, kteří pracovali jako kuchaři nebo holiči. Já jsem dostal dva... Chtěl jsem se k ní přitisknout, jak nevíc to šlo, protože to bylo už tři a půl roku ode dne, kdy mě zatkli a poslali do tábora. Tři a půl roku bez ženy...“

(reuters, čtk, mib)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)