Listopad 2007

Denacifikace jako návod nestačí

Mykola Shatylov

„Celebrita prodává“, vysvětluje Jan Hnízdil (LN 23. 8. 2007: Nekonečný příběh StB aneb nejsme jako oni?) reportáž kolem odhalených agentů StB, kteří jsou známými herci, zpěváky, spisovateli et cetera. „Ve státě, ve kterém existuje i 18 let po úspěšném privatizačním puči KGB, GRU a jejich tuzemských struktur nesčetně dodnes tabuizovaných témat, by odhalování herců nemělo stát na prvním místě pozornosti masmédií. „Z hlediska držitelů moci je však třeba odvádět pozornost od těch nejdůležitějších věcí všemi způsoby“, vysvětluje na serveru iHNed.cz stejný jev Petr Cibulka. Oba dva mají pravdu. Ale ta je, řekněme, strategická.

Podívejme se na zmiňovaný jev takticky. Svět tak zvané tvůrčí inteligence – to je živné prostředí kterékoliv – ne nutně totalitní – tajné policie. Tomu vděčí vlivem své zvláštnosti jako za dob Shakespearových: závist, skrytý konkurenční boj, nerealizovatelné ambice, přehnaná a falešná úslužnost, patologická domýšlivost. Plus politická naivita. Příkladem poslední, ale zdůrazněme, že pozitivní naivity, je podle mne prohlášení Marty Kubišové zmíněné právě Janem Hnízdilem: „Vašek” (Václav Neckář) „žádný estébák nebyl“.

Až historikové budoucích pokolení, nedbajíce ctnostných přání Jana Hnízdila „nepropírat cizí prádlo“, přece jen prozkoumají všechny archivy Ústavu pro studium totalitních režimů, ukáže se, že většina udavačů jsou spisovatelé, zpěváci, herci, umělci všeobecně. Nic divného. Divné je, možná, něco jiného. Nikdo z těch spolupracovníků StB, na které to již prasklo, se nezmohl na zpověď- soudí se, vykrucují se, vylhávají se. Zpovídat se nikomu nechce. S každou takovou zpovědí by méně senzačně vypadalo každé nové „odhalení“. Proto si myslím, že Hnízdilova výtka: „jen výjimečně se žurnalista zamyslí na tím, za jakých okolností se tito lidé ke spolupráci zavázali, jak je přitom ovlivňovala historie a prostředí“, se vztahuje nikoliv na novináře-odhalitele, nýbrž na odhalené.

Ovšem, nechuť se vyzpovídat je celkem lidský pocit. Člověk těžko přiznává svou vinu. A tím víc, je-li společnost přesvědčena, že je vinen. Zatímco se čas od času pranýřuje ten či onen udavač, o těch, kteří jej nutili stát se udavačem, tj. estebáky z povolání, nepadne ani slovo - nikde a nikdy se dosud nepranýřovali. Název Státní bezpečnost byl sice český, ale její obsah moskevský, čekistický, kágebácký. I gestapáci jezdili svého času poznávat zkušenost ČK – OGPU - NKVD. Studovali pilně, ale své učitele nepřekonali. A dnes tu máme paradox: gestapáci jsou zločinci, jaké svět neviděl, a ti z ČK – OGPU – NKVD – MGB - KGB jsou vesměs odvážní rozvědčíci, vynalézaví agenti, riskující nelegálové a moudří rezidenti… Zločinec žádný!

Když Louis Aragon skládal Ódu OGPU, když Karel Čapek opěvoval Sovětský svaz („Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiném sociálním základě. Tím se SSSR stává dědicem a pokračováním evropské kultury“), tak jeden filozof, jenž utekl z bolševického Ruska, se zamýšlel nad tím, čím začít, když bolševismus jako sociálně politický systém zdechne. Vyvodil, že začít je třeba zbavením určité části obyvatelstva volebního práva a to závodními partajními tajemníky začínaje a tajemníky ÚV konče, partajní aktivisty, tajné policisty a jejich pomocníky-udavače, armádní politruky, bachaře… zbavit je volebního práva na deset let, dokud nedoroste pokolení nenakažené bolševismem. K tomu nabádal v době, kdy bolševismus ještě nedospěl. Když zvážíme, že v Československu panoval čtyřicet let, bylo by třeba zákaz prodloužit alespoň dvojnásobně.

Dnes by už téměř mohl bolševický bachař, soudruh Vondruška začít vhazovat volební lístek do urny, ale nebyl by poslancem. Nesměl by být zvolen. Kdyby tomu tak bylo, pak by zpráva, že zpěvák X.Y. sepisoval udání, nikoho nezaujala, protože svoje dostal - byl potrestán ztrátou aktivního i pasivního volebního práva. Jan Hnízdil by svůj článek také nenapsal a já se bych s ním do diskuse nepustil. Kdyby postbolševický svět dbal nabídky zběhlého filozofa... Ale on nedbal, bylo by to nedemokratické!

Ví lidstvo vůbec, jakým způsobem je možné se vyrovnat s nejstrašnějším politickým systémem v dějinách? A k tomu demokraticky? Pronásledovat nacistické zločince ještě dnes, jak se to děje v Německu, jako návod nestačí. A tak čekejme na další „odhalení”.