Listopad 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

9

Jendo,

přijel jsi za mnou do Německa (600 m od švýcarských hranic). Navštívil jsi mě se svým klarinetem, na který tak krásně hraješ. Ve své více než dvacet let staré škodovce jsi ujel něco přes 700 km. Je příjemné léto, které nás rozmazluje svými vlídnými teplými večery. Rozložil sis své noty různých slaďáků, které se poslouchají nejen ušima, nýbrž i srdcem, které je celé rozechvělé. Naše terasa je nejenom dostatečně veliká, má také svůj osobitý půvab. Bambus, sochy, starý klášterní stůl, k tomu dvanáct různých starých selských židlí. Každá z nich je z jiného dřeva: buk, dub, třešeň, smrk, borovice, olše, modřín. A všechny mají svou minulost. Avšak mají i cosi společného: všechny sloužily až dvě stě let v různých krajích dnešní České republiky. Stály ve světnicích na Chebsku, v Jizerských horách, na Šumavě, v Krušných horách, některé zdobily jizbu v Orlických nebo v Lužických horách, jedna dokonce v Krkonoších.

Jistě jsou velmi výjimečné a pozoruhodné tím, že všechny pocházejí z těch oblastí Čech a Moravy, kde se dříve mluvilo německy. Já jsem je shromáždil na své moderní terase, abych si s jejich pomocí přivolával nejen minulost, ale i tesknou vzpomínku na svou vlast. A při těch vzpomínkách na minulost bych se sám mohl do té minulosti vrátit. Do té těžké doby před dvěma sty let. Lidé těchto regionů byli opravdu ohromně chudí, ale pravděpodobně i úžasně pracovití, aby mohli překonat nepřízeň doby.

Představuji si, jak v zimě fičel skrz stodoly vítr. Jak ty početné rodiny seděly kolem kachlových kamen, aby se v zimě trochu zahřály.

Každá z těchto židlí přecházela z generace na generaci, protože i jednoduchá selská židle byla tehdy cennou věcí. Jak často na ní seděla žena s kolovratem mezi koleny? Kolik na nich sedělo dětí, nevěst? Při prostém, skromném jídlu na nich lidé stárli a dožili svůj život. Modlili se Otčenáš, děkovali Bohu za to málo, co měli. Dnes již ztmavlé dřevo těch židlí zažilo štěstí i neštěstí, zdraví, nemoc, ale i smrt svých majitelů. Dlouhý, úzký klášterní stůl, kolem něhož jsem židle uspořádal, je ještě starší. Stopy času jsou zaryté do jeho vrchní desky, červotoči se v něm zabydleli už dávno. Objevil jsem ho šťastnou náhodou v jednom starém domě po Němcích v Rumburku, který byl určen k demolici. Dnes už samozřejmě nestojí. Jak se dostal klášterní stůl do toho domu ke zbourání, to opravdu nevím! Nechal jsem ho zrekonstruovat a teď tu stojí naprosto samozřejmě, jako kdyby sem odjakživa patřil.

Možná se, Jendo, ptáš, pro koho je to všechno tak moc důležité? Odpověď je věru jednoduchá: pro mojí manželku a pro mne. Když se nás na to někdo ptá, říkáme svorně: „Je to kus naší vlasti." A možná, že se při tom díváme trochu do dálky, tím směrem, odkud jsme přišli. A pečujeme o stůl i židle. Přirostly nám k srdci. Ty židle a stůl oživují náš sen mít tu kus vlasti, něco z těch míst, kde byla (nebo ještě je?) naše vlast. Každá z těchto starých selských židlí pochází z jiného kraje. Určitě nebyla ve stavení samotná. Stály kolem stolu po dvou nebo po čtyřech. Nevím. Ten klášterní stůl také nestál v místnosti sám. Jistě měl po obou stranách lavice nebo židle. Z našeho stolu a těch jednotlivých židlí se stala nová souprava: stojí tak samozřejmě vedle sebe, jako kdyby k sobě odevždy patřily. Také že patří – jsou přece všechny z Böhmen. Proto tvoří harmonický celek. Když je v noci naprostý klid, tak si ty židle i stůl mezi sebou spokojeně povídají. Slyším to ale jenom já – jejich krajan.

Když se u nás konají rodinná setkání, ty židle dostávají zvláštní význam. Našich pět dětí, každé se svým partnerem, se shromáždí kolem klášterního stolu. Přiznám se, že se už nemodlíme. Jsme ale rodina, která ještě dokáže o všem spolu otevřeně mluvit. (Což je pak ovšem při dvanácti lidech někdy i dost rušné.) Na rozdíl od klášterních bratrů jíme na tom stole něco mnohem neskromnějšího. Avšak jedno (a nikoli to nejméně důležité!) se nezměnilo: už tenkráte bylo řeholníkům povoleno víno! Co se odehrává v rodinném kruhu, se mě velmi, velmi dotýká: okolo klášterního stolu z Böhmen sedí s námi mladí lidé, kteří mají velkou část života před sebou. Tito mladí lidé sotva znají ještě Böhmen z minulosti.

Ty staré selské židle poskytují zcela zvláštní možnost naší kosmopolitní společnosti, aby se na nich sesedla kolem jednoho stolu. Naše rodina je složena z pěti národů. Z našich dětí se stali Evropané. Nikdo z nich by neukazoval na nikoho prstem snad jen proto, že je jiné národnosti. Tato mládež hodně cestovala, úzkoprsost je jí cizí. Nikdo by druhého kvůli jiné národnosti neztotožnil s nějakou politickou minulostí. Intolerance, ať už by měla původ v čemkoli, nemá u nich prostě místo.

Jednou jsem našim mladým vyprávěl o původu těch židlí a stolu. Ponořil jsem se do jejich dějin. Ten nábytek má určitě nějakou souvislost s kořeny našich dětí, které tkví v té části Čech, kde se kdysi mluvilo německy.

Jendo, dobře víš, že náš dům je vždy přístupný všem otevřeným lidem. Jednoho večera k nám přišel soused Ferenc. Absolvoval konzervatoř jako ty. V roce 1956 uprchl z Budapešti před Sovětskou armádou. Od té doby žije v Německu jako hudebník. Jako každý Maďar se trápí steskem po domově, a přesto zde stále zůstává. Nepamatuji si už přesně, kdo k nám ten večer ještě přišel. Určitě tam byla naše francouzská snacha, jestli tu byla i ta italská, to už nevím.

Ferenc si zapíná svůj sideboard se zesilovači, a ty, Jendo, ladíš klarinet. Ferenc neumí česky a ty zas neumíš německy ani maďarsky. Vlastně spolu nemůžete mluvit. Avšak vaším společným jazykem je hudba. Ten večer hrajete spolu až do úplného opojení. Všechny tóny ladí, stačí jen pohyb ruky nebo mrknutí oka a vše je jasné. Naše francouzská snacha zpívá a pohybuje se celým svým krásným mladým tělem v rytmu vašich vášnivých melodií. Všichni vaši posluchači vychutnali tuto noc, jejich duše jásala, jako by ten sladký čas neměl nikdy skončit. Za ten večer se z vás dvou stali beze slov přátelé. Noc skončila. Hodně jsme vypili a byli jsme nadšeni z vašeho společného umění. Bylo to setkání, které nikdy nemůžeš vymazat z paměti.

Nemůžeš také vyškrtnout naše cesty do Tessina. Tam je vše italské, jazyk, jídlo i pití. Prošli jsme spolu krajinou mého srdce. Tessin je součást švýcarského státu, velká většina obyvatelstva zde mluví italsky. Přesto zde tolerují jak němčinu, tak i francouzštinu, protože jsou homogenní součástí Švýcarska. Proč švýcarští. Italové nebo Francouzi netouží po zemích svých jazyků? Co dělali a dělají švýcarští Němci jinak, že jak Italové, tak Francouzi se ve Švýcarsku cítí doma?

I kdybychom si to nakrásně přáli a třeba i své přání přesně definovali, přesto se „biologický zázrak zapomenutí" ve skutečnosti nemůže odehrát. Dám ti, Jendo, dva příklady: Znám ve Švýcarsku dva bratry. Jeden je právník a působí ve vysoké politice, druhý je známý novinář. Mají italské jméno. Někdy říkají: „...my myslíme a žijeme italsky...", i když jsou švýcarskými státními občany již po několik generací. Jejich italský prapradědeček pracoval v roce 1882 při stavbě Gotthardtského tunelu. Po skončení stavby zůstal už ve Švýcarsku a založil tady rodinu. Od té chvíle by mohlo „jít" v jejich rodině vše po švýcarsku. Ale nestalo se to. Za tu dobu se ti potomci toho italského dělníka rozrostli na 300 lidiček. Scházejí se, mluví mezi sebou německy, ale jsou hrdí na svého italského předka a na své italské jméno. Pijí frascati, chianti, zachovali si italský temperament svého předka, který si předávají z generace na generaci. Výuku italštiny berou jako svou národní povinnost. Proto Češi od nás, českých Němců, nemohou očekávat nějaký „biologický zázrak zapomenutí".

Druhý příklad: Oto Kaskoun ve své knize Toulky Šumavou popisuje (mimochodem velmi objektivně, přesto citlivě) následují příběh: „Putoval jsem od původní strážní věže (Königswarte) vystavěné k ochraně solné stezky a zastavil jsem se nad obcí. Od půvabné kaple vystavěné z rulových spárovaných kamenů byl přehled po obci a lukách v jejím okolí, a to i na bavorskou stranu. To, co mne čekalo v kostele, je hodno čítankového nebo kalendářového příběhu. Prošel jsem portálem v kostelní věži a stanul za chrámovými lavicemi. Interiér byl vytlučen, u poničené oltářní mřížky lidské fekálie. Nad zpustlým oltářem trčel rám oltářního obrazu. Jeho plátno bylo probodáno, rozřezáno a jen zplihlé cáry visely z jeho horního okraje. Na každém byla ještě k rozpoznání hlava anděla. Vyřízl jsem je – a to jsou dnes jediné zachované zbytky původního obrazu. Pak jsem zasedl do poslední lavice k tichému zamyšlení. Zanedlouho vstoupili dva mladí lidé, dívka a mladík. Pokřižovali se a chvíli setrvali na kolenou v modlitbě. Pak se na mne mladík obrátil s bodrým bavorským pozdravem: ,Grüss Gott, schrecklich, nicht wahr?´(Pozdrav Bůh, hrozné, co?) Před kostelem jsme se dali do hovoru. Byli to snoubenci, kteří jako malé děti šli se svými rodiči do odsunu. Před svatbou projevili prarodiče přání, aby navštívili rodnou ves a poprosili v chrámu Páně Pannu Marii o požehnání. Z jejich obličejů a zejména z očí dívky jsem jasně vyčetl, co se dělo v jejich nitru.“

Řada Čechů sleduje s rozmrzením a nelibostí, když sudetští Němci vystupují při svých setkáních ve svých krojích, když nosí s sebou vyšívané prapory svých bývalých měst. Nehledě na stereotypní obviňování sudetoněmeckého krajanského spolku z revanšismu, není v tom jenom kus touhy po kořenech, když se něco takového odehrává? Není to demonstrace jejich původu? A ti dnešní sudetští Němci přece nemají jiný původ než je ten z Böhmen. Ještě dnes dávají babičky a dcery vnoučatům recepty na „böhmische" knedlíky. (Já jsem to udělal také.) Protože to chutnalo i pradědovi. A náš vnuk vypravuje u německého stolu svým přátelům, že rád jí „böhmische" knedlíky, protože „můj děda je z Böhmen“. Můžeš, Jendo, takový projev odsuzovat jako nějaký (nota bene nekalý) politický záměr?

Moje tchýně bydlela v Jiříkově-Filipově. Filipov se stal poutním místem. Jedné nemocné ženě se ukázala panenka Maria a řekla: „Moje dítě, vyléčí se to!" Ve Filipově se pak prodávaly Madony s touto větou. Snad v každém německém domě v Čechách si je mohl najít. Jak se taková Madonka dostala do Curychu, nevím, ale dostala se tam a my jsme si jí koupili. Když tchyně umřela, položili jsme jí do ztuhlých rukou Mariinu sošku. „Musí si vzít s sebou něco z vlasti", řekla manželka. A tak se stalo, že byla moje tchyně pohřbena s touto porcelánovou figurkou z Filipova. Osm set kilometrů od vlasti s ní klesl do hrobu kus Böhmen.

Když jsem se ženil, nebylo pro mne důležité jenom to, že má žena je Němka, ale že také chce z celého srdce se mnou co nejrychleji odjet do Německa. Dcera Karin vyrostla dvojjazyčně. Způsobilo to mnoho nepříjemných překvapení. Například tři děti s Karin v čele běhaly a skákaly po zahradě a radostně vykřikovaly: „Pitomí Němci, pitomí Němci." Asi si nějaký soused udělal legraci a myslel, že když to děti naučí, bude veselo. Nechci ani líčit, jaké jsem z toho měl pocity. Pro mne to zábava rozhodně nebyla! Chtě nechtě jsem musel tříletému dítěti vysvětlit, že na světě je mnoho národností, Češi, Němci a další. Vyprávěl jsem jí o Maďarech, Polácích, Američanech. O tom, že také mnoho Čechů bydlí v Americe a ať si představí, jak by vypadalo, kdyby americké děti běhaly po zahradě a volaly: „Pitomí Češi, pitomí Češi." (Možná by se jejich rodiče mohli bránit lépe než já.) Z těch různých národů jsme my, dcerko, holt Němci, proto není správné hanobit naši národnost - ostatně není správné hanobit jakoukoliv národnost. Jestli se dodnes něco podstatného změnilo, nevím. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že se doma česky mluvit nebude. Lehce se to řekne - vyžaduje to však ve skutečnosti téměř nadlidskou sílu. Naší mateřštinou byla sice němčina, moje maminka do konce života česky neuměla - asi nemohla zapomenout na své odtržení od rodičů a pěti sourozenců, aniž si to svým chováním k Čechům jakkoliv zasloužila). Naším vzdělávacím jazykem byla samozřejmě čeština.

(pokračování)