Listopad 2007

Výkřiky přes hranice

Martin M. Šimečka

Slovensko a Maďarsko prožívají návrat nacionalismu. Tak vážné to nebylo snad ani počátkem devadesátých let, kdy nacionalismus ve střední Evropě rozpaloval davy. Tehdy to byly vášně omluvitelné snad nejistotou z náhle nabyté svobody. Dnes je to však cynická kalkulace politiků nové generace.

Maďarsko a Slovensko jsou členy Evropské unie i NATO. Obě tyto úctyhodné instituce se zrodily z touhy po míru, jejíž původ je v děsivé zkušenosti dvou světových válek, jejichž příčinou byly různé formy národního egoismu. A právě ten teď nečekaně ožívá jako zombie a vrací dva národy – Maďary a Slováky – do konfliktu z let 1918 až 1945. Do zrušení hranic v rámci Schengenu přitom zbývají sotva tři měsíce.

Konec iluzí

Když v srpnu pochodovala ulicemi Budapešti neonacistická Maďarská garda organizovaná politickou stranou Jobbik a tiše podporovaná hlavní opoziční stranou Fidesz, člověk mohl mít iluzi, že je to postmoderní divadlo, jakási hra na dějiny s prošlou spotřební lhůtou. Ale když se v září celá maďarská politická elita, jinak nesmiřitelně rozhádaná, spojila na obranu maďarské menšiny na Slovensku, jež je prý utiskovaná tamní vládou, bylo po iluzi.

Když v srpnu Pál Csáky, předseda SMK (strany reprezentující maďarskou menšinu na Slovensku), prohlásil, že bude žádat odškodnění maďarských obětí Benešových dekretů, člověk mohl mít iluzi, že je to jen postmoderní politické divadlo pro zasvěcené. Ale když se v září spojily jinak rozhádané slovenské politické strany a v parlamentu prakticky jednohlasně (proti hlasům poslanců SMK, přirozeně) přijaly deklaraci, že Benešovy dekrety jsou věčné, bylo po iluzi.

Události měly potom už rychlý spád. Maďarský prezident László Sólyom prohlásil, že slovenský parlament dal Maďarům „facku“, maďarští politici vyhlásili Slovensku bojkot a odvolali všechny oficiální návštěvy. Prezident Sólyom se vydal na jih Slovenska (do Komárna) „soukromě“ a zopakoval tam svou kritiku. Následovala ostrá reakce slovenského premiéra Roberta Fica, který pohrozil, že maďarského prezidenta „vykáže do prostoru, jenž mu náleží“. Aby toho nebylo málo, předsedkyně maďarského parlamentu Katalin Szilliová přijela také „soukromě“ do slovenské vesnice Podunajské Biskupice u Bratislavy vzpomínat na oběti Benešových dekretů. Sólyoma i Szilliovou vždy vroucně vítal – kdo jiný než Pál Csáky.

Národní mýty

Maďarský nacionalismus je nebezpečný, protože má tuhé kořeny. Jsou staré tisíc let a živené pocitem osamocenosti prastarého národa, jenž se jakýmsi podivným řízením osudu octl uprostřed slovanského obklíčení. Smutek v knihách skvělého spisovatele Sándora Máraie to vystihuje přesně. Důkazem, že karpatská kotlina je nepřátelské prostředí, se pro Maďary stala Trianonská smlouva z roku 1920, která jim uťala údy, neboť valnou část Maďarů vydala napospas jiným státům (zejména Československu a Rumunsku).

Slovenský nacionalismus, byť mnohem mladší, však není o nic méně nebezpečný. Jeho kořeny jsou plebejské, stačí si přečíst komunistického spisovatele Vladimíra Mináče. A plebejská a primitivní je i současná slovenská politická garnitura. Je přesvědčena, že maďarská menšina na Slovensku slouží Budapešti jako trojský kůň, aby pomohla splnit její sen o opětovném dobytí jižního Slovenska.

Ficova volba

Otázka zní – jako ostatně vždy v případě podobných konfliktů – kdo za to nese vinu? Odpověď by mohla znít, že – jako ostatně vždy – obě strany. Jenže v tomto případě, navzdory zmiňovanému maďarskému nacionalismu, vše začalo na Slovensku.

Když loni v létě vyhrál slovenské volby levicový Smer, měl jeho předseda Robert Fico na výběr několik možností, jak sestavit vládní koalici. Zvolil tu nejhorší: nacionalistickou SNS Jána Sloty a smutně proslulé HZDS Vladimíra Mečiara. Zděšení maďarské menšiny (o slovenských demokratech nemluvě) se projevilo rychle: kongres SMK svrhl svého dlouholetého umírněného předsedu Bélu Bugára a zvolil Pála Csákyho, jenž si za pobočníka vybral radikálního maďarského nacionalistu Miklóse Duraye. Srážka nacionalismů byla od toho okamžiku už jen otázkou času.

Otázkou času bylo také to, kdy naplno využije svůj vulgární slovník Ján Slota, který premiéra Fica tlačí svou agendou do role pobočníka. Za poslední měsíc už stihl říci, že Maďaři byli za války horší než Němci a Csáky je pro něj „shnilé lejno“. Ficův ministr kultury Marek Maďarič (jak pikantní příjmení!) zase prohlásil, že žádný Maďar nebyl po válce vysídlen proto, že byl Maďar, ale proto, že byl kolaborant. Víc už snad maďarskou menšinu ani urazit nelze.

Slovenský ministr zahraničí Ján Kubiš (nestraník) si snad jako jediný člen vlády zachoval chladnou hlavu a smutně přiznal, že jak na Slovensku, tak v Maďarsku „nevidí politickou vůli“ ztlumit vášně. Má pravdu. Na Slovensku se totiž zásadně změnila situace v tom, že poprvé od roku 1989 se všechny politické strany sjednotily proti maďarské menšině a SMK – nutno říci, že také její vinou – prakticky vytlačily na okraj politického života. V Maďarsku zase čeká na svou příležitost nacionalistický populista Viktor Orbán, který už dnes z opozice určuje linii protislovenského tažení.

Dívej se, Unie

Pro Evropskou unii se může konflikt národních egoismů dvou jejích členů stát zkouškou síly původní ideje, na níž je založena. Slovensko a Maďarsko ji totiž svým chováním zatím zcela beztrestně popírají. A co je horší, zřejmě se přitom naivně spoléhají na to, že když bude nejhůř, Unie jejich problém nějak vyřeší. Je dokonce možné, že oba státy jdou do sporu s větší vervou, než kdyby byly odkázány jen samy na sebe, případně svoje armády. Paradoxně právě toto spoléhání se na Brusel ještě přispívá k zhoršování situace.

Na závěr přece jen trochu naděje. Minulý týden vyzval premiér Fico maďarského premiéra Ference Gyurcsánye k setkání a v polovině listopadu mají v plánu se sejít ministři zahraničí obou zemí. Snad ještě nebude pozdě.

(Respekt, www.respekt.cz)