Listopad 2007

Mengele mi vykal a říkal: Prosím

Ondřej Šťastný

„Jednoho dne jsme se dozvěděli, že Romové z obou bloků půjdou do plynu. Informovali jsme o tom jen jednoho z nich, violoncellistu z Leningradské konzervatoře. V předvečer seděl na schodech a hrál Cikánské melodie od Pabla Sarasateho. Přitom mu po tváři tekly slzy.“ Tak vzpomíná pětaosmdesátiletý Artur Radvanský na peklo jménem Osvětim. V největší továrně na smrt prožil dva a čtvrt roku. Jako osobní sluha osvětimského šéflékaře Eduarda Wirthse pravidelně vídal nechvalně známé zločince včetně „Anděla smrti“, Josefa Mengeleho. Jednou prý dokonce viděl zápis o jeho pseudovědeckých pokusech na lidech. „Slovům tam jsem ale nerozuměl,“ říká.

V lágru potkal i svou budoucí manželku. Ta pracovala jako stenografka na politickém oddělení. „Viděla, jak při výsleších ubíjejí lidi k smrti. Po válce z toho duševně onemocněla a už se nikdy nevyléčila,“ říká Radvanský.

Cyklon B dříve hubil vši

Jak příběh židovského vězně číslo 70315 začal? Gestapo zatklo sedmnáctiletého Radvanského a jeho otce už v roce 1939. Oba skončili v koncentračním táboře v Buchenwaldu. „Špatně oblečené a zpola vyhladovělé nás poslali do kamenolomu. Dole musel každý vzít kámen těžký 20 až 40 kilo a vynést jej nahoru. Kápové nás mlátili stejně brutálně jako esesáci,“ vzpomíná Radvanský na některé spoluvězně. Jako jídlo dostávali vězni v poledne vodovou polévku a večer kousek chleba. Radvanský prý zhubl až na pětatřicet kilo. Zažil také mučení, kdy ho příslušníci SS pověsili za ruce na strom.

A pak přišel 8. listopad 1939. „Po nepovedeném atentátu na Hitlera nedostali vězni tři dny najíst za to, že prý s útokem sympatizují. Nakonec jsme byli bez jídla celkem šest dní,“ vzpomíná Radvanský. To stálo jeho otce život. „Ležel už v agónii, ale když jsem k němu přišel, ještě jednou se probral. Řekl, abych pomáhal mamince a postaral se o bratry. Potom přestal dýchat a já jsem mu zatlačil oči.“ To byl však teprve začátek. Po transportu do koncentračního tábora Ravensbrück se dostal do „odvšivovacího komanda“.

„Nosili jsme uniformy a další textil z fronty do kotle. Když byl plný, voják dovnitř hodil plechovku s nápisem Cyklon B, která měla zahubit vši. Tehdy jsem ještě netušil, že v Osvětimi se takhle zabíjejí lidi,“ vzpomíná Radvanský. Poté, co dělal další otrocké práce v koncentráku Sachsenhausen, dojel 25. října 1942 až na úplný konec civilizace. Do Osvětimi.

„Tenhle tábor byl jiný. I v ostatních koncentrácích byli lidé zneužíváni, zabíjeni a týráni, ale neprovádělo se tam masové vyvražďování takového rozměru jako v Osvětimi. To byla opravdová past smrti.“ Jeho transport byl z těch „šťastných“ - místo pověstné rampy v Osvětimi II-Březince, odkud chodili vězni rovnou do plynu, čekal Radvanského starý tábor Osvětim I, kde byla šance na přežití o něco vyšší. „Když se mě ptali na povolání, vymyslel jsem si, že mám za sebou dva semestry na medicíně. To mi asi zachránilo život.“

Ocelovým perem a inkoustem mu tehdy na levé předloktí vytetovali číslo, které je viditelné dodnes. Po několika týdnech ho coby domnělého medika zařadili do vězeňského nemocničního baráku. Jak mohl obstát, když o medicíně neměl ani ponětí? „Ujal se mě židovský lékař Epstein, který mě naučil, co by měl takový student umět.“

Ale k nemocnici mělo Radvanského působiště hodně daleko. „Esesák Josef Klehr, vyučený stolař, dvakrát týdně četl chorobopisy a rozhodoval, kdo bude zabit. Sám vraždil pacienty fenolovou injekcí přímo do srdce. Jindy zase osobně házel plyn do komor,“ vzpomíná Radvanský. Brzy se měl vězňův osud opět změnit. Na jaře 1943 prý zájem vedení tábora o židovské mediky stoupl, protože se v Osvětimi rozšířila epidemie tyfu. Šéflékař tábora Eduard Wirths tehdy nechal všechny nastoupit a rozhodoval, kam kdo půjde. „Náš blokový starší, nějaký de Martini, mě postavil do první řady a Wirthsovi řekl, že jsem se jako ošetřovatel osvědčil a že jsem rozumný a čistotný člověk. A tak mě a šestnáct dalších vězňů vybrali jako ošetřovatele do lazaretu pro příslušníky SS.“

To se tehdy rovnalo výhře v loterii života. Zatímco okolo umíraly v plynových komorách statisíce lidí, Radvanský se zařadil mezi prominentní vězně, kteří dostávali pořádně jíst, měli čisté šaty a také relativní jistotu, že v nejbližší době nebudou zabiti. Dělal také osobního sluhu samému Wirthsovi. „V pondělí se u něj scházeli všichni esesáčtí lékaři na poradu. Tam se dohadovalo, které pokusy na lidech se budou dělat a jak dopadly ty předešlé.“

Radvanský dodnes vzpomíná, jak za ním po těchto poradách chodil Josef Mengele a žádal ho, ať mu udělá koupel nebo namasíruje krk. „Ve své laboratoři prý neměl pořádnou koupelnu, tak chodil sem. Choval se ke mně velice slušně, vždycky mi vykal a nikdy nezapomněl říci bitte (prosím). Jednou se mě zeptal, co dělají rodiče. Řekl jsem jen, že otec zemřel, o tom, že se to stalo v koncentráku, jsem se nezmínil. Měl jsem z něho strašný strach, nechtěl jsem si na nic stěžovat.“ Bestiální charakter Mengeleho potvrzují i někteří ostatní vězni. Jiný pamětník Osvětimi, historik Toman Brod, vzpomíná: „Když přišel do lágru, hladil děti po hlavičkách a starostlivě se jich ptal, jestli je o ně dobře postaráno,“ říká o vrahovi, který pak tytéž děti mučil a zabíjel při pseudovědeckých pokusech v laboratoři. Tisíce dalších Mengele posílal jedním mávnutím ruky do plynu. A Radvanský dodává: „Někteří spoluvězni ho dokonce viděli, jak nosí dětem lízátka.“

Vězeň Radvanský se také dostal na jedno odpoledne jako uklízeč do rekreačního centra Solahütte, které si SS poblíž Osvětimi postavila. Jaký byl pohled na nacisty ve víru zábavy, zatímco vedle umírali lidé? „Ti lidé byli díky koncentráku na vrcholu kariéry. O vraždění vůbec nepřemýšleli,“ říká.

Během práce v esesáckém lazaretu Radvanský poprvé potkal nacisty, pro jejichž popis nepoužívá slovo „sviňáci“. V dobrém vzpomíná na německou sestru z lazaretu Marii Strombergerovou, která mu prý pomáhala pašovat jídlo a léky pro vězně. Radvanského bezprostřední nadřízený, esesák Olschnegger, zase předával vězňům informace o tom, co se chystá, a nechával Radvanského v nestřežených chvílích poslouchat české vysílání na rádiu, které měl v kanceláři Wirths.

„K Němcům žádnou zášť necítím“

Když člověk poslouchá Radvanského vyprávění, nemůže se nezeptat, jestli zcela mimořádné zacházení, kterého se mu coby židovskému vězni dostávalo, nemusel vykupovat morálně nepřípustnými kompromisy s vedením tábora.

„Svědomí mám naprosto čisté, nikdy jsem nikomu neublížil, snažil jsem se naopak pomáhat,“ říká. Vypráví o tom, jak z kuchyně pašoval vězňům jídlo zabalené do špinavých hadrů či jak v roce 1944 pomohl dostat do vedlejšího tábora Osvětim II síru, kterou chtěli tamní vězni použít k sestrojení výbušniny při chystaném povstání. To bylo krvavě potlačeno.

Jednou z posledních hrůzostrašných vzpomínek je pochod smrti, který absolvoval na počátku roku 1945. „Mohlo být tak minus patnáct. Bez jídla a pití jsme pochodovali tři dny, v noci spali na sněhu. Kdo nemohl dál, toho esesáci okamžitě zastřelili. Nevím, kolik lidí zemřelo, ale bylo jich strašně moc.“

Proč se se svým příběhem Radvanský svěřuje až teď? „Dlouhá léta jsem o tom nechtěl mluvit. Pak jsem začal svůj příběh vyprávět ve školách, ale až teď mě známí přemluvili, abych napsal knihu.“ Ta nedávno vyšla v Německu a brzy se chystá její české vydání. Radvanský se zřekl honoráře.

„Když jezdím po školách v Německu, studenti se mě ptají, jestli se na Němce za holocaust zlobím. Odpovídám, že necítím žádnou zášť, mladá generace za nic nemůže. A že teď záleží hlavně na nich, aby nepustili k moci někoho, kdo by to mohl zopakovat.“

(MFDNES)