Listopad 2007

Tady vládne Brusel

Více omezující evropský pohled možná lépe odpovídá představám spotřebitelů. Vítězství pro spotřebitele a pro volný trh. Tak Evropská komise minulý týden (od 17. 09. 2007 – pozn. red. CS-magazínu) prezentovala rozsudek evropských soudců potvrzující mnohamilionovou pokutu, kterou komise uložila Microsoftu za šikanování konkurence. Američtí pozorovatelé to přijali s rozpaky. Byla by se stejnou vervou pronásledována také francouzská firma? Proč se vlastně spory amerických high-tech společností nakonec rozhodovaly v Bruselu a Lucemburku (kde zasedají eurosoudci)? Jistý kongresman zabrblal něco o plíživém protekcionismu a o „zapálených regulátorech z Evropské komise“. Když potom komisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesová prohlásila, že v EU „bychom rádi viděli výrazný pokles“ podílu tohoto softwarového gigantu na trhu, opravdu to zapáleně znělo.

V obecnější rovině rozsudek potvrzuje, že pokud jde o regulaci, stává se Brusel hlavním městem světa. Zanícení Evropské unie pro normotvornou činnost má řadu příčin a jednou z nich můžou být protekcionistické pohnutky některých vlád (například té francouzské). I když je však EU velkým trhem čítajícím bezmála půl miliardy spotřebitelů, ani velikost, ani zápal pro věc, ani plíživý protekcionismus samy o sobě nevysvětlují, proč přebírá Americe její roli při tvorbě celosvětově platných norem. Odpověď najdeme spíše v odlišné filozofii na opačných březích Atlantiku.

Americký model je postaven na analýze nákladů a výnosů, kdy regulační orgány zvažují účinek nových předpisů na trh práce a růst a ověřují závažnost případných rizik. V otázce závadnosti či nezávadnosti produktů požívají společnosti presumpce neviny – ukáže-li se tento předpoklad jako lichý, o trest se postará trh (a smršť žalob). Evropský model staví spíše na „principu předběžné opatrnosti“, který je základním východiskem pro většinu směrnic v oblasti životního prostředí a ochrany zdraví. Podle tohoto principu je třeba přijmout preventivní opatření, pokud vědci přesvědčivě zjistí, že hrozí určité nebezpečí, a to ještě dříve, než lze riziko změřit. Tento princip již zažehl mnoho transatlantických sporů, například o geneticky modifikované organismy nebo klimatické změny.

V Evropě se nepředpokládá, že společnosti jsou nevinné. Právě naopak – balík předpisů EU zvaný REACH, který hodnotí bezpečnost desetitisíců chemických látek, obrací důkazní břemeno a požaduje po podnicích, aby dokládaly, že látky jsou neškodné. Podle některých eurokratů je filozofický rozdíl přístupů odrazem dvou odlišných ústavních tradic – americké, kdy je povoleno vše, co není zakázáno, a napoleonské, která vyjmenovává, co stát povoluje, a všechno ostatní zůstává zakázáno.

Více omezující evropský pohled však možná lépe odpovídá představám spotřebitelů a podniků toužících po jistotě. Provozujete-li výrobu po celém světě, je pro vás jednodušší řídit se nejpřísnějším regulačním systémem v celém dodavatelském řetězci. Seberegulace je přesvědčivou výhodou také v celosvětovém obchodě, jehož účastníci musejí důvěřovat dlouhé řadě neznámých aktérů ze vzdálených míst.

Tento posun dokládá nová poutavá kniha Američana Marka Schapira. Když s rešeršemi pro svou práci začínal, firmy se bránily představě, že by americký trh přijal evropské normy pro zboží, jako je kosmetika, a tvrdily, že jejich americké výrobky jsou už tak bezpečné. Jak se však blížilo dokončení rukopisu a třetí země začínaly přejímat evropská pravidla v takových případech, jakými byly například podezřelé karcinogenní látky obsažené ve rtěnkách, společnosti se jedna za druhou vzdávaly a pro svou celosvětovou produkci začínaly používat normy EU. „K evropskému přístupu směřuje dokonce i Čína,“ sdělil Marku Schapirovi jeden vedoucí pracovník ze společnosti Procter & Gamble a smutně dodal: „A to je celkem velká země.“

Kniha si všímá podobných amerických reakcí na evropské předpisy, například ty, které požadují recyklaci automobilů nebo zakazují toxické látky jako olovo nebo rtuť v malých elektrických přístrojích. Buď se podřídíš předpisům EU, nebo se tvůj trh „rozplyne jako pára“, řekl Schapirovi jistý lobbista z počítačového průmyslu. „Zasáhlo nás tsunami,“ komentuje situaci jeden vysoce postavený pracovník z General Motors. Americkým nadnárodním korporacím investujícím do splnění evropských předpisů se dost možná přestanou zamlouvat mírnější domácí předpisy, jež teď slouží jedině k tomu, aby poskytovaly konkurenční výhodu rivalům, kteří nevyvážejí. Schapiro se zasazuje o přísnější regulaci pro americké podniky. I když nemusíme sdílet jeho zaujetí pro zakazování chemikálií, lze souhlasit s jeho prognózou, že americký průmysl bude chtít přísnější normy už kvůli rovným podmínkám na domácí půdě.

Jistý americký činitel přiznává bez obalu, že EU v soutěži regulátorů „vítězí“, a dodává k tomu: „A jak se zdá, přesně o to jim jde.“ Cituje projev komisaře pro zahraniční obchod Petera Mandelsona, který prohlásil, že vývoz „našich pravidel a norem do celého světa“ je jedním ze základů evropského vlivu. Uvedený činitel poznamenává, že s tvorbou evropských předpisů často pomáhají zavedené firmy, a konstatuje, že předběžná opatrnost může být „prachobyčejný staromódní protekcionismus v přestrojení“.

Evropa neměla ani tušení, že zbytek světa se jejím normám přizpůsobí, odpovídá na to líbezně jistý eurokrat. „Je to velmi příjemný vedlejší účinek, ale naším cílem bylo jen vytvořit legislativu, která byla podle našeho názoru potřeba v Evropě.“ Ať už je to ale jakkoli, americká strategie se změnila. Přímé pokusy zablokovat nové evropské předpisy nahrazuje úsilí přesvědčit Brusel, aby začal k analýze nákladů a přínosů přistupovat trochu američtěji.

Pokud je však s exaktním přístupem spojeno odmítání konkurence, může působit spíše jako nedostatek pružnosti. Jak už Evropa i Amerika zjistily, ve světě skutečně probíhá soutěž o to, kdo bude určovat celosvětové regulační normy. Současně sílí protekcionistické tlaky. Možná jsou zapálení evropští regulátoři přesně tím, co nervózní spotřebitelé potřebují, aby si uchovali víru ve volný trh a globalizaci. Budou-li na věc hledět z tohoto úhlu, mohou snad i zastánci Microsoftu doufat, že verdikt z minulého týdne v budoucnu povede k větší celosvětové konkurenci.

(Respekt, www.respekt.cz)