Listopad 2007

Věčný sen o Marsu

Martin Uhlíř

Kdyby Američané neukončili program Apollo, mohli dnes letět k rudé planetě. Možná ten vědecko-fantastický příběh znáte: líčí potíže astronauta, jehož raketě po startu z Měsíce selhaly motory. Astronaut se coby neovladatelný meteorit řítí nad měsíčním povrchem, pod ním září světla osad vybudovaných lidmi. Povídka se jmenuje Maelström II a počátkem 60. let ji napsal Arthur C. Clarke. Proč se o ní zmiňujeme? Děj se má odehrávat někdy kolem roku 1990.

Vývoj kosmonautiky nedokázali předpovědět ani spisovatelé sci-fi, ani vědci. Meziplanetární lety měly být počátkem nového tisíciletí samozřejmostí. Málokdo naopak tušil, že televizní signál budou šířit z vesmíru družice, a už vůbec nikdo si nedokázal představit, že se armády zřeknou monopolu na satelitní navigaci.

Když se před padesáti lety ozvala z kosmu první družice Sputnik, vyvolalo to překvapení, šok i euforii. Družici vypustil stát, který byl elektrifikovaný pouze z jedné třetiny a vládl mu značně neschopný byrokratický aparát – jenže všichni viděli jen to, že podceňovaní Rusové otevřeli brány vesmíru a získali strategickou převahu zcela nového druhu. Zároveň se probouzely Spojené státy, které se nechtěly nechat zahanbit. Nic se proto nezdálo nemožné.

Dnes obíhá Zemi zhruba 900 umělých družic, z toho jen asi desetina je vojenských. Na kosmonautice závisí doprava, telekomunikace, vývoj nových technologií i řada oblastí vědy. Hovořit o nesplněných očekáváních by tedy bylo nespravedlivé. Přesto se ale můžeme ptát, proč ještě lidé neobývají Měsíc a proč zatím nedoletěli k Marsu či Venuši.

Nikita Chruščov kdysi tvrdil, že sovětské rakety pohání do vesmíru socialismus. Ve skutečnosti létají spíš na tvrdou valutu, vynesení jednoho kilogramu na oběžnou dráhu stojí v dnešních cenách kolem dvaceti tisíc dolarů. Po druhé světové válce se kosmonautika odpoutala od Země díky vývoji mezikontinentálních raket. Později se hnacím motorem stalo soupeření o prestiž, které ovšem s koncem studené války ustoupilo do pozadí. Příčina nesplněných očekávání se tedy zdá být nasnadě – dva nejdůležitější zdroje peněz vyschly.

Jenže je to mnohem složitější. Sovětský svaz neměl k pilotovaným letům za hranice oběžné dráhy nikdy dost sil, soustřeďme se proto na USA. A dejme slovo současnému šéfovi NASA Michaelu Griffinovi: Kdybychom neučinili celou sérii chybných rozhodnutí, byli jsme dnes na Marsu, napsal v březnu na stránkách časopisu Aviation Week & Space Technology.

Spojené státy nejprve soustředily obrovské úsilí na program Apollo, když se však Američané nasytili reportáží z měsíčního povrchu, několika škrty pera jej celý poslaly do šrotu. Unikátní rakety Saturn, velitelské i přistávací moduly Apolla se stěhovaly do muzeí. Odborníci se rozprchli, firmy měnily výrobní program. Místo aby Američané dál rozvíjeli Apollo, zaměřili se na raketoplán – stroj, který značně předběhl svou dobu: spoustu toho sice umí, zároveň je ale nesmírně drahý a nepraktický. Z hlediska provozních nákladů by měl smysl pouze tehdy, kdyby startoval jednou týdně (ve skutečnosti létá zhruba čtyřikrát do roka).

Druhou kouli na nohu si Spojené státy uvázaly, když se v roce 1993 rozhodly, že se zúčastní stavby Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Odborníci při stavbě ISS získali obrovské zkušenosti, které se mohou v budoucnu hodit. Jenže orbitální komplex stál už Američany nejméně sto miliard dolarů a přitom stále není jasné, kdy bude dokončen a k čemu má vlastně sloužit. Není divu, že se NASA rozhodl hodit přes palubu jak raketoplán (přestane létat v roce 2010), tak otesánka na oběžné dráze (poslední Američan by měl ISS opustit nejpozději v roce 2017).

Kdybychom se raději soustředili na rozvíjení dědictví Apolla, tvrdí Griffin, mohli jsme mít základnu na Měsíci už počátkem 90. let. Pak by byl čas vyrazit k rudé planetě. Peněz na takové plány dostal NASA dost, jen s nimi špatně hospodařil.

Chyby minulosti ovšem nelze vzít zpět. Podle Griffina je nyní reálné, že měsíční základna vznikne nejdříve v roce 2021. Pokud se v té době rozhodneme, že je příštím cílem Mars, pak první přistání lidí přichází v úvahu až v roce 2037.

Šéf NASA zároveň předkládá analýzu, z níž vyplývá, že všechny tyto plány lze uskutečnit, aniž by utrpěl program výzkumu kosmu pomocí automatických sond. Jeho úřad k tomu potřebuje, aby dostal od vlády jasné zadání a v řádu desetiletí stejný přísun peněz jako nyní, jen každoročně opravený o inflaci. Tak jako v současnosti, věnoval by NASA na pilotované lety zhruba 60 % rozpočtu.

Na celou věc se však lze podívat také očima Griffinových odpůrců: proč se nesoustředit na lety robotů a člověka posílat k Měsíci či Marsu až v okamžiku, kdy se vynoří nějaký vážný důvod pro takovou expedici? Široká diskuse o těchto otázkách by měla začít nejpozději s nástupem nového prezidenta do Bílého domu. Bez ní se totiž může stát, že Američané zopakují chybná rozhodnutí z počátku 70. let, kdy uložili k ledu program Apollo.

(Respekt, www.respekt.cz)