Listopad 2007

Americké obrázky černobílé

Ota Ulč

Jsme tady společností s dosud jakžtakž převažující početní většinou obyvatel s evropskými kořeny. Nesmí se jim ale říkat Euroameričané (což by byl rasismus), na rozdíl od černochů, jimž se musí říkat Afro-Americans (neboť kdyby se tak neříkalo, byl by to rasismus). Avšak na rozdíl od jejich zmenšujícího se podílu – už je jich pouhých 13 procent národa, předběhli je katolicky značně se rozmnožující Hispanics - nezřídka mívám dojem, že se domáhají a dostává se jim stoprocentní mediální pozornosti.

Blíží se prezidentské primárky. Převážně černošské učiliště Morgan State University v Baltimore uspořádalo vystoupení, prezentaci zájemců o nominaci Republikánskou stranou – stranou Abrahama Lincolna s jeho historickou zásluhou na zrušení otrokářství v zemi. Nicméně, Republikáni se v černošských řadách těší minimální podpoře – pouhých jen něco málo přes 10 procent. Jejich sympatie patří Demokratům, vzdor ostudné tradici někdejších obhájců segregace a bezpráví v jižanských státech. Všemožné pokusy Republikánů (jména jako např. G. W. Bush či John McCain) docílit kloudného obratu se prozatím nezdařily. Do Baltimore se na podiu představili kandidáti s výjimkou čtyř nejdůležitějších (Guiliani, Romney, Thompson, McCain), kteří se omluvili předchozími závazky na jiných místech země. Za což byli pak notně kritizováni. Nemohu se ale podivovat skutečnosti, že dali přednost kampani ve státech jako Iowa a New Hampshire se snad jen dvouprocentním černošským podílem tamějšího voličstva, proč by měli usilovat o podporu, která je nedosažitelná.

Uplynulo již půl století od doby, kdy do světového povědomí pronikl Little Rock, hlavní město státu Arkansasu, dějiště násilného konfliktu mezi oprávněnými požadavky černochů a bělošským obyvatelstvem, snaživším se nadále udržet segregaci na principu separate and equal. Tehdy musely zasáhnout ozbrojené složky federální vlády.

Jak tedy dopadlo úsilí již nejednoho desetiletí s prosazováním oné „pozitivní diskriminace“ (Affirmative Action), hodnocením člověka ne podle jeho individuálních zásluh, ale barvy pokožky? Domáhat se integrace i za cenu povinného převážení mládeže několik hodin denně do vzdálených škol, trmácet se v autobusech, aby se tak dosáhlo kýžené kvóty rasového promíchání podle představ federálních byrokratů ve Washingtonu.

Realita těchto dní má ale do takových představ daleko. The New York Times uveřejnily (30. 9.2 007 : A16) podrobnou reportáž s příhodným titulem „Dědictví segregace ve školství trvá – separate and equal.“ Legální proto, že bělošské rodiny již neposílají své ratolesti do veřejných škol s povinnou integrací, ale do privátních akademií, institucí, které ovšem nejsou zadarmo. Situace v jižanském městě Camdenu v Alabamě, tamějším okrese Wilcox: Rosie Colier Shamburger, černošská inspektorka má na starost veřejné školství s žactvem v celkovém počtu 2.200, z nichž ale pouhých deset jsou běloši. Inspektorka s privátními školami nemá nic společného, nikdy do žádné ani nevkročila.

Cynik-realista může upozornit na výhody tak důkladné dobrovolné segregace, s poukazem na situaci v německy pojmenovaném městečku Jena ve státě Louisiana. Před rokem tam došlo k potyčce mezi středoškoláky, když šest černochů zmlátilo bělošského spolužáka tak důkladně, že skončil v nemocnici. Pět z nich bylo obviněno z pokusu vraždy (posléze překvalifikovaného na pouhé ublížení na těle). Jeden z obviněných, Mychal (nikoliv Michal) Bell, šestnáctiletý vazoun, nikoliv ubližované, diskriminované děťátko, který už měl v trestním rejstříku záznam o čtyřech násilných incidentech, byl souzen jako dospělý. O jeho vině rozhodla porota, složená pouze z bělochů, poněvadž černoši, vybraní jako porotci, se k soudu nedostavili. Odvolací soud ale odsuzující rozsudek zrušil z procedurálních důvodů.

Nicméně došlo k mohutné kampani proti údajně rasistické justici, dvacet tisíc protestujících se dostavilo z dálav – z New York City, z Chicaga - domáhajících se zprošťujícího rozsudku těchto „Jena Six“ násilníků. Přispěchali ovšem velebníčci Jesse Jackson a Al Sharpton, znamenitý tlučhuba, vydávající se za mluvčí všech černochů. Neustálým zdůrazňováním bělošského rasismu jako té hlavní, věru jediné příčiny všeho zla, jejich kredit oprávněně chřadne. (Barack Obama, vlivný kandidát na prezidentskou nominaci Demokratickou stranou, se do této Jeny nedostavil. Newsmax, 10/2007 : 8-9, se ale zmiňuje o jeho důvěrném vztahu ke kazateli bohoslovci jménem Jeremiah A. Wright, Jr., černošském rasistovi, nenávidějícím bělošskou Ameriku, který připustil, že pokud se Obamovi podaří vyhrát primárky, bude se veřejně od něj distancovat.)

Již zmíněné NYT uveřejnily (30. 9. 2007 : WK13) úvahu Orlando Pattersona, nikoliv bělošského profesora sociologie na Harvardově univerzitě. Započal ohodnocením justičního výkonu miscarriage („potrat, zmetek“), že vůbec došlo k zatčení pěti černochů, kteří zbili jednoho bělocha. Uvedl, že v USA za mřížemi dlí dva miliony osob, z nichž polovina jsou černoši, ona menšina 13 procent. Je ovšem neoddiskutovatelné, připustil, že černoši se dopouštějí vražd sedmkrát častěji (a vraždí zejména ve vlastních řadách), než činí běloši. Desetina všech černochů ve věku od 20 do 35 roků je ve vězení. Třetina černochů má zápis v trestním rejstříku a téměř dvě třetiny jich nedokončí povinnou školní docházku – což je výkon daleko horší než jak tomu bylo v dobách rasistickému systému segregace.

Mluvčí typu Jesse Jacksona a Al Sharptona, kteří svádějí všechnu vinu na bělošský rasismus, žijí v minulosti, popírají realitu, troufá si napsat Patterson. Jakoby neviděli katastrofální situaci v černošských rodinách, nedostatek odpovědnosti otců, že 70 procent dětí je nemanželských, vyrůstá pouze s matkou. Otcovská autorita chybí, hledá se náhražka v příslušnosti ke gangu, který frustrované mládeži (unemployable, unreformable, unmarriageable) takovou autoritu nahražuje.

Patterson není se svými názory sám. Tuze si vážím názorů publicistů jako jsou Thomas Sowell, Walter Wiliams či Shelby Steele, černochů, jimž se ovšem nedostává pozornosti nejvýznamnějších médií.

Rádoby liberální establišment má rovněž potíže, jak se vyjadřovat, nakolik kritizovat, případně i zatracovat osoby kalibru jako je Condoleezza Rice, ze začátků v rasistické jižanské Alabamy se vyšvihnuvší do jedné z nevýznamnějších rolí ve státě. Trhat ji na kusy by se přece jen příliš nehodilo.

Více jedovaté kanonády však míří na Clarence Thomase, jenž je sice příslušníkem této menšiny, ale není černoch. Vyrostl v nuzných poměrech rovněž na Jihu, otec od rodiny odešel, syna vychovával dědeček. Vzdor přemnoha překážkám, podařilo se mu vystudovat, docílil právnické vzdělání na prestižní univerzitě Yale (rovněž alma mater Billa a Hillary Clintonových). Jako Demokrat dost radikálního temperamentu našel zaměstnání ve státě Missouri a pracoval pro senátora Johna C. Danfortha, Republikána, posléze přešel k Ronaldu Reaganovi, stal se významným činitelem v odboru pro lidská práva, a brzo po svém jmenování soudcem u odvolacího soudu, si ho tehdejší prezident George H. Bush (otec nynějšího G. W. Bushe) pozval, vyzpovídal a v roce 1991 nominoval na soudce Nejvyššího soudu, poté co se uvolnilo místo po Thurgoodu Marshallovi, jediném černošském soudci.

Jenže Thomas nesplňoval předpoklady, jež by se u člověka jeho rasy a jeho chudobných začátků daly očekávat. Mnohonásobně se prohřešil: odmítal privilegia Affirmative Action, odmítal onen „cult of victimization“, velejednoduché svalování viny z vlastních nedostatků. Jinými slovy, oportunista, jidáš, zrádce vlastní rasy.

Během pěti dnů trvajícím výslechu v senátním výboru, když se nemohla najít záminka, pro niž jeho nominace by se dala zamítnout, hledaly se hnidy, až se přece jen našly: Thomas je sice černoch, ale není černoška a tak se na něho vytáhlo s obviněním feministickým, že je – či přesněji, byl – harašitel. Vyštrachána byla a národu se představila Anita Hill, jeho dřívější podřízená, která ho v kariéře následovala z místa na místo. V celonárodně televizním a rozhlasovém vysílání, den co den, vypovídala, jak ji krutě harašil, aniž vysvětlila, proč vzdor takovému příkoří stále se ho držela, a s nynějším obviněním tak závažným přišla teprve teď po deseti letech.

Média nezapochybovala o její věrohodnosti, nikterak nedokazatelné.

Nepodařilo se však Thomasovu nominaci zhatit, soudcem na nejvrcholnější stolici se stal. Při projednávání případu zřídka kdy promluví, dává přednost písemnému vyjádření – zpracoval 300 svých soudních opinions. Je mu teď 59 roků.

Teď začátkem října 2007 vyšla jeho kniha memoárů s titulkem My Grandfather’s Son (Syn mého dědečka), v níž se též vyjadřuje o hanebném pronásledování s využitím z zneužitím oné Anity Hill. Píše, jak vyrostl v podmínkách strachu z Ku Klux Klanu, ale že „největší strach nezažil v Georgii ale ve Washingtonu, D. C., kde sice nebyl pronásledován bigoty v bílých robách, ale levicovými fanatiky zabalenými do svatouškovství.“

Tuze mě překvapilo, že televizní kolos CBS ho pozval k interview v hodně sledovaném vysílání 60 Minutes (30. 9. 2007).

„Jste černoch?“ zněla první otázka.

„Jsem člověk,“ odpověděl.

Odpovídal klidně, k věci. Na mne udělal výtečný dojem. Jinak tomu ale bylo v pokrokových kruzích. The New York Times v úvodníku 5. října 2007, nazvaném The Angriest Justice (nejspíš bych přeložil jako Soudce nejvíc rozzlobený) vyslovily názor, který se nedal interpetovat jinak, než jako doporučení, aby ze stolice této úplně nejvyšší rezignoval.