Listopad 2007

Další varianty emancipace

Ota Ulč

Takové výviny již hodně pronikly ze západního do asijského světa. Připomínám si zážitek z mezipřistání na tokijském letišti, kdy k nám na palubu přistupovala skupina místních ženáčů cestou za sex-turismem do Thajska. Manželky se s nimi přišly rozloučit a popřát příjemnou zábavu. Poslušné to putinky, pochvalovali si vládci tvorstva.

Nyní už dotyčné, mnohonásobně šálené, neváhají reagovat. Roste počet rozvodových návrhů z jejich iniciativy a též jsem se dočetl o výsledku výzkumu mínění ženské části japonské veřejnosti o volbě místa budoucího věčného spánku: na popularitě totiž získává přednost nesdílet společný hrob s manželem, celoživotním partnerem.

E-mailem jsem obdržel video záznam o novince, jejíž popularita patrně zachvátí celý svět, s výjimkou toho mohamedánského, ovšem. Je to totiž nabídka dámského oblečení z materiálu zdánlivě průhledného, takže na sukni či kalhotách ke spatření se nabízejí sice jen virtuální, ale znamenitě autenticky přitažlivé svůdné kalhotky, téměř magnetické podhoubí, jen si na takový zadeček sáhnout a polaskat.

Námitku, že jde o lacinou vulgaritu ponižování, potupy ženství, lze šmahem vyvrátit, že přece nikdo se proti své vůli do takové novinky nebude soukat. Nikoliv tedy potupa, ale spíš dráždění či i výsměch onomu druhému, donedávna dominantnímu pohlaví.

Pokračujme od kalhotek ke kapsám, od intimit k investicím, zdrojům buď náramného obohacení či ochuzení. Z japonské škály hodnot dosud nezmizel předpoklad, že peníze, vydělané nikoliv v potu tváře, ale pouhými spekulačními manipulacemi, jsou něco špinavého. V zemi tam tolik prosperující, bohaté, úspory domácností dosáhly obrovské výše - odhadované na 12,5 triliony dolarů – a v bankách vesměs ležely ladem, vynášely jen minimální úrok.

The New York Times uveřejnily (16. 9. 2007) detailní zprávu o feministicky významném fenoménu a jeho dopadu. Desítky tisíc dobře situovaných středostavovských manželek tam totiž propadly vášni spekulovat na burze, a to se soustředěním na pohyby, výkyvy kurzů zahraničních měn – jak roste či klesá dolar proti libře, australské peníze proti euru. Transakce lze realizovat elektronicky, okamžitě. NYT zveřejnily portrét hospodyňky Mayumi Torri, zručné investorky, která v roce 2007 ztučnila své konto o 150.000 dolarů. O svém počínání napsala knihu, přibývá knih jakož i privátních klubů investorů. Fenomén takového bažení či lakoty též přispívá k emancipaci ženy v domácnosti, která od plotny a plenek si odskočí ke kompjútru poslat příkaz koupit či prodat to či ono. Vznikla tak i příležitost si otevřít soukromá konta a získat tak i jmění bez vědomí pana manžela. Docházelo k investicím vlastních peněz nebo právě i peněz nic netušícího chotě.

Načež v létě 2007 v USA praskla bublina s neodpovědným poskytováním úvěrů, ledacos se začalo kácet, s pořádným postižením finančních trhů i v zahraničí. Přemnoho milionů prodělali profesionální makléři, ale i s notným dopadem na mnohé japonské domácnosti. Tento druh spekulací je zejména riskantní zásluhou praktik zvaných margin trading - možnosti investovat s vypůjčenými fondy. Pustím se do transakce s pramálo vlastními penězi, ale s vypůjčeným, až stonásobným, obnosem. Takže když odhad pohybu té které měny se mi povede, můj zisk bude stonásobný. Nebo se ale nepovede a pak budu mít stonásobně větší malér, což se s obtížemi bude vysvětlovat nic netušícímu manželovi. V onom pojednání NYT je zmínka o paní Ipoh, věk 36, plné jméno neuvedla, její manžel dosud nic neví, leč nevyhnutelně se dozví. Takto se jí podařilo prošustrovat sto tisíc dolarů, veškeré rodinné úspory.

Spekulační tendence v národě setrvávají. Stále se tam proinvestuje obrovské množství peněz, 9,1 miliard v přepočtu na dolary, den co den. Ale vzdor právě absolvovanému otřesu, celková ztráta 2,5 miliard dolarů zas tak strašná pohroma není. Tolik peněz se za dva týdny utratí v loterii a sázením na koníčky. Emancipované ženy od svých spekulativních pudů odrazeny nebudou.

Muži se věnují boji a ženy kuchyni. Tak tedy bývalo, ale zcela již není. Za druhé světové války početné příslušnice něžného pohlaví nosily uniformy a mnoho z nich v Sovětském svazu se podílely v přední frontové vřavě. Jednou z mých nejlepších studentek byla důstojnice izraelské armády, co svižně deklasovala své arabské protivníky. Doma v Americe jsem nedávno postřehl interview s někdejší uprchlickou holčičkou z Vietnamu, nyní důstojnicí, absolventkou prestižní akademie ve West Pointu. Mařenka, nejstarší dcera Pavla Pecháčka, dlouholetého ředitele českého vysílání Svobodné Evropy, absolvovala neméně prestižní námořní akademii v Annapolisu a stala se jednou z prvních kdy pilotek v nejnáročnější službě přistávat se superstíhačkami na palubě mateřských letadlových lodí.

Významným feministickým požadavkem bylo docílení rovnosti žen v branných silách. Od roku 1973 jejich počet ve vojenských uniformách vzrostl čtyřnásobně – zhruba na 200 tisíc z celkového počtu 1,5 milionu. Pravidla zakazující intimní styk mezi pohlavími se dodržují se stejnou důkladností, s jakou se Američané vyhýbali alkoholu v dobách prohibice. Během konfliktu Desert Storm se Saddámem Hussajnem v Kuvajtu, docházelo k otěhotnění téměř pětiny (18%) příslušnic námořnictva a v případě dvou lodí takto obtěžkána se stala každá třetí tam se vyskytující žena (NewsMax, únor 2005).

Když tedy rovnoprávnost, tak do všech ničivých důsledků. Harvardova univerzita průzkumem mínění žen v uniformě zjistila, že 70% respondentek sice souhlasilo s rovnoprávným bojovým nasazením, ale jen 11% by takovou příležitost vítalo. Nelze se jim divit. Válka ve Vietnamu stála život více než 58 tisíc mužů, ale žen tam zahynul asi jen necelý tucet. Dosavadní výsledky válečného střetu v Iráku se značně zhoršily v neprospěch žen.

Ženy v rolích policajtek, požárnic, kapitánek ba i generálů průmyslových koncernů. Za úplatu též spolu zápasí ve volném stylu v mazlavém bahně k potěše mužů, nejspíš že úchyláků. Mnohý český návštěvník Thajska též neopominul unikátní podívanou, totiž box zvaný Muay Thai, proti němuž západní verze pěstních rohovníků je záležitost ohleduplných gentlemanů. Křížení boxu, judo a karate, smí se zasáhnout pěstí, strčit loktem, kolenem, též nakopnout protivníka od hlavy k patě, kamkoliv. Bitce předchází rituál s mnoha úklonami, k tomu kvílí píšťaly, rytmus se zrychluje, aby bojovníky i diváky dostal do správného varu.

A nyní se dočítám (NYT, 16. 9. 2007: A8), že v oné zemi něžných buddhistů, kde jsem jednou postřehl rozkošné doporučení přes celou ulici „Buďte vlídní ke zvířatům a proto je nejezte“, na tomto nezřídka krvavém gladiátorském počínání se v rostoucím počtu začínají podílet místní dívenky, půvabné, křehké, delikátní postavičky. Jejich počet se prozatím odhaduje na pět tisíc a v zemi se již zrodilo víc než sto tréninkových center pro potřebný um. Každou sobotu odpoledne na rozsáhlém stadionu v Bangkoku si lze užít takovou podívanou. Některé účastnice, proměnivší se v razantní dračice, tvrdí, že tak činí ze záliby, ale pro většinu tím jediným motivem jsou peníze. Však je to činnost méně potupná a zdravotně méně riskantní než prostituce.

Příznivci thajského boxu tuto jeho feministickou verzi velebí slovem EMANCIPACE. Když se žena ocitne v nesnázích, že se na ni začne sápat ožralý námořník, třikrát tak značný hromotluk, ohrožená květinka ho skolí zásahem mezi oči, nebo, ještě lépe, zručným kopem do rozkroku.