Listopad 2007

Diplomaté - jejich výběr, um i imunita

Ota Ulč

Jak má vypadat správný diplomat? Ottaviano Maggi (16. století) vyžadoval teologické vzdělání, znalost Platona a Aristotela, architektury, matematiky, vojenských věd a hudby, též znalost řečí řecké, španělské, francouzské, německé a turecké a navíc aby se zajímal o poezii.

Nároky matky Kateřiny Veliké se lišily: měl to být mladý muž s perfektní pletí a schopností zkonzumovat obrovské množství alkoholu, aniž se zhroutil. Její dceruška na carském trůnu zdůrazňovala jinou kvalifikaci a sice zdatnost v carské posteli. Mocnosti si pak vybíraly správné šampiony k výkonu této tzv. boudoir diplomacy.

Výtečný Adlai Stevenson, který dvakrát podlehl Dwight Eisenhowerovi v prezidentských volbách, charakterizoval diplomatickou činnost třemi slovy: protokol, alkohol a geritol (posilující výtažek pro chabnoucí pány a paní). Však účast na recepcích, společenských snídaních, obědech a večeřích je součástí povolání, kde se zastane plno práce. Případné závistivce potěším sdělením, že to nemusí vždy být nic moc medového – ne každému by například chutnaly ovčí oči v aspiku.

Sir Harold Nicolson, významný britský státník dvacátého století, mezi žádoucími vlastnostmi diplomata zdůrazňoval trpělivost, smysl pro humor a schopnost odolat pokušení vanity neboli ješitnosti.

Nejvíc se mi líbí definice, kterou v 17. století vyřkl sir Walton: „Diplomat je počestný muž, vyslaný do zahraničí lhát pro dobro své vlasti.“ Takto se například úspěšně vyznamenával Anatol Dobrynin, velvyslanec SSSR, který ve Washingtonu působil téměř čtvrt století. Henry Kissinger ho pochvalně charakterizoval jako člověka „no more deceitful than job required“ – ne víc podvodného a klamajícího, než jeho zaměstnání vyžadovalo.

Každopádně jde o kariéru pro mnohé natolik žádoucí jako někde ve filmu či televizi. Však aby to byl pořádný rozdíl mezi pobytem v zahraničí, ve velkých metropolích, pohybovat se na blyštivých recepcích se šampaňským, než mařit čas nudou, zrak si kazit nad ciframi někde v účtárně.

Kde se tedy diplomatickému řemeslu vyučit, jak se k němu dostat, třeba i bez vyučení? Nejen ve Francii či Velké Británii měli nejschůdnější cestu absolventi elitních škol. V USA už tomu tak rozhodně není. Nikoliv již absolvent univerzity Yale a správný WASP (White Anglo-Saxon Protestant), ale spíš z plebejské univerzity státní a pokud možno příslušník rasové menšiny nebo aspoň žena s pokožkou jakoukoliv. State Department pořádá písemné zkoušky dvakrát do roka, úspěšný kandidát pak postupuje do druhého a dalšího kola. Kritéria to jsou všelijaká – jeden z mých studentů neuspěl jen proto, že odmítl redukovat svou značnou váhu o vyžadovaných 40 kilogramů. Jedna z mých bývalých studentek donedávna působila na konzulátu v naší matičce Praze, než ji přeložili do Helsinek. Jiná její spolužačka vydávala víza v Káhiře, povýšila pak do Nikaraguy a nyní je zpět ve Washingtonu v roli jakéhosi kádrováka či kádrovačky při výběru zájemců o takové řemeslo. Občas se u nás v Binghamtonu ukáže.

Nemám dost přehled o situaci s kritérii výběru v České republice v nynějších sametových podmínkách. Jan Drábek z Vancouveru jel velvyslancovat do Keni, ač o Africe toho příliš nevěděl, zatímco Petr Skalník, s nímž jsem se seznámil v Kapském městě, antropolog specialista na africké záležitosti, dostal umístěnku do Libanonu, o němž nic nevěděl. (Mého přítele, amerického konzula slovenského původu, který uměl maďarsky, z Budapešti přeložili do Bangkoku a neúspěšně jsem ho konejšil tvrzením, že to aspoň nadále má od téhož písmena B.)

Před listopadem, v době budování vědeckého komunismu, se kádry o diplomacie zaplňovaly ze tří zdrojů: z funkcionářů se širokými lokty, s konexemi estébáckými, s konexemi příbuzenskými. Přísné dodržování socialistického principu odměňování podle zásluh: kdo se narodil do rodiny významného papaláše, se za tuto zásluhu dostal mezi vyvolené. Proto syn generála Dzúra, normalizačního ministra, byl diplomatem v Kanadě, proto syn Gustáva Husáka velvyslancoval v Bělehradu. Bratři, sestry, synové, dcery, i vzdálenější příbuzenstvo jelo budovat socialismus co možná nejdál od socialismu. Víc žádoucí snad byla jen kariéra v oboru zahraničního obchodu s většími možnostmi obohacování – okrádání.

Jaká asi výtečná konexe, kvalifikace se zasloužila o unikát, jež zaznamenal světových tisk: v padesátých letech, ještě za Gottwalda, prvního dělnického a též syfilitického prezidenta, v Uruguaji v roli generální konzula republiku reprezentoval člověk, který nemluvil ani jednu řeč – on totiž notně koktal.

V USA, kandidát, dřív než si může nasadit velvyslanecký cylindr, musí získat schválení Kongresu. Tam se jde představit a prokázat svou kvalifikaci. Odpovědět například na otázky, kdo to byl Deng Xiaoping (Teng Sio-pching), co to je islám, kolik je Korejí. Tyto tři otázky dostal Richard Kneip, bývalý guvernér státu Jižní Dakota, nominován jako velvyslanec do Singapuru. Nezvládl ani jednu z nich a přesto uspěl.

Melvin Sembler, makléř s realitami, nominován reprezentovat USA v Austrálii, do dotazníku o svých kvalifikacích napsal, že mluví anglicky a to plynně.

Diplomaté jsou buď profesionálové, nebo tzv. političtí – individua, která se do funkce dostala proto, poněvadž v té původní neuspěla. Senátor, guvernér prohraje ve volbách a tak z místa debaklu je poslán reprezentovat svou zemi někam do dálav.

Nejsou to jen ve volbách poražení, ale i kamarádi neporažených, bohatci pěchující partajní pokladny, manželky mecenášů. Reagan poslal do Botswany stavebního podnikatele Theodora C. Maino s dvojí kvalifikací: jednak že rád střílí slony, jednak že podporuje skauty.

Američané vymysleli podivnou novinku, totiž tzv. jednodolarové diplomaty – multimilionáře, jimž erár platí ročně jeden – prý nezdaněný symbolický dolar.

Politický velvyslanec ale není zárukou fiaska, stejně tak jako profesionál není zárukou úspěchu. Někteří z politických, jako například John K. Galbraith a Patrick D. Moynihan, oba profesoři z Harvardu a pak velvyslanci v Indii, si počínali znamenitě. Jak ale napsal právě tento Galbraith, je cosi značně perverzního v povolání, jímž se člověk celý život lopotí po řebříčku od příčky sekretáře třetího, druhého, prvního, k chargé d’affaires, velvyslaneckému radovi až pak úplně nahoru k šéfování té které ambasády, zatímco nějaký totální ignoramus začne hned nahoře a podle toho to někdy – nezřídka – vypadá.

Výtečný odborník Malcom Toon, někdejší americký velvyslanec jak v Praze, tak v Moskvě, napsal o své zkušenosti na námořních manévrech ve Středozemním moři, kde se mu jeden admirál svěřil, že už brzo půjde do penze a tak by si rád šel někam zavelvyslancovat a jak to tedy zařídit. Toon odpověděl, že i na něho již čeká penze a že tedy on, někdejší námořní důstojník, by si rovněž někde rád zaadmiráloval. Lampasák explodoval nad takovou nehorázností.

Není adresa jako adresa - raději se spěchá do Paříže než Ulánbátaru. Na světě je hodně tzv. hardship posts, z několika ne vždy se vylučujících důvodů - politických, ekonomických, klimatických, civilizačně kulturních. Na nepříjemná místa se jede v naději, že pobyt bude krátký a pomůže v kariéře a přesunu do více žádoucí končiny. Nikdo příliš nespěchá do Bagdádu či Kábulu.

La Paz, bolivijská metropole, získala zaslouženou reputaci „pohřebiště diplomatů“. Tam totiž v rekordní nadmořské výši nezřídka puká srdce, dochází k infarktům nejednoho tam delegovaného diplomata. V předlistopadové éře Sofie bývala uklizištěm pro zasloužilé soudruhy příliš dinosauřího typu, tehdy tam svou kariéru též končil stalinistický veterán, primitiv Václav David.

Jemenská Sana proměňuje mnohé zoufalce v alkoholiky. V Rio Muni (nynější Equatorial Guinea), kde v hlavním městě majitelů telefonů bývalo tak poskrovnu, že v seznamu byli uvedeni jen křestními jmény, v americkém zastupitelském úřadě z velké kopie vládní pečeti na zdi vylezla zelená, velmi jedovatá mamba a jeden diplomat ze zoufalství uškrtil druhého. Ze čtyř na oné truchlivé vartě tedy zbyli jen tři.

V knize Diplomatic Practice (autor R. G. Feldham, 1980) se lze dočíst o správných praktikách, jak hosty zvát a pozvání přijímat či odmítat, jak rozesadit a jaké pití k jaké krmi servírovat. V Moskvě vyšla kniha Diplomatický protokol a praxe (autor F. F. Moločkov, 1977). Na 247 stranách se novicům dostává mnoho rad. „V chůzi se nekolébejte, choďte vzpřímeni, s důstojností! Nedrobte chléb do polévky! Kosti nevyplivujte! Nikdy si nestrkejte nůž do úst! Na nikoho se nedívejte příliš upřeně a vyjeveně!“ Autor též chlácholil slovy „Nebuďte zklamáni, budete-li mít dojem, že vás všichni ignorují.“

Čím vzdálenější mravy, tím ovšem víc úskalí. Na recepci v arabské zemi hostující hodnostář tehdejší ČSSR vypil misku s hypermanganovým roztokem, místo aby si v ní umyl konečky prstů. Totéž, byť ne s našincem provinilcem, se událo v Saúdské Arábii a místní panovník se vskutku zachoval královsky: aby hosta ušetřil ztrapnění, svou misku rovněž vypil.

Sir Maori Kiki, ministr zahraničních věcí nového státu Papua New Guinea, muž doby kamenné, na sira povýšený královnou Alžbětou, napsal knihu s výstižným titulem Deset tisíc let v jednom lidském životě. Ten tedy měl nárok na řadu společenských kopanců.

Diplomat nereprezentuje sebe, ale svou zemi. Jeho akreditaci – že je persona grata - musí předcházet souhlas hostitelské země. Osoba židovského původu by neuspěla v nejednom přísně islámském státě. Nikaragujští sandinisté kdysi jmenovali Noru Astorgu jako svou velvyslankyni do Washingtonu. Tato značně atraktivní soudružka, též zvaná Mata Hari sandinistické revoluce, se proslavila vlákáním Reynaldo Péreze Vegy, krutého generála bývalého režimu, do své postele, v níž mu podřízla krk od ucha k uchu. Po delším uvažování Washington její přítomnost schválil, s doporučením nesedat si k ní příliš blízko na recepcích.

Hostitelská země může provinivšího diplomata vykázat prohlášením za persona non grata - nebo ho jen ignorovat (tzv. limited diplomatic boycott). Nebo prohřešky ignorovat a přenechat je masmédiím, za předpokladu, že země vysílající se dovtípí a dotyčného odvolá.

Akreditovaný diplomat u velvyslaneckého úřadu má imunitu neomezenou. Kdyby v opilosti za volanetm přejel jakékoli množství chodců, nepůjde do vězení, ale na letiště, ze země ven jako osoba nežádoucí. Zdeněk Pisk, někdejší první tajemník velvyslanectví ČSSR, se pokusil zrekrutovat Franka Mrkvu, zaměstnance State Departmentu, aby nainstaloval odposlouchávací zařízení do kanceláře důležité osoby. Mrkva vše pověděl FBI a Pisk se musel pakovat. Bývalo by mu ale hrozilo zatčení, být pouze členem československé delegace u OSN v New Yorku. Ti totiž mají jen tzv. functional immunity, omezenou v souvislosti s výkonem legitimní funkce. Příkladem nám poslouží Jan Kavan, bývalý zákonodárce, ministr zahraničních věcí, jemuž se na parkovišti Valdštejnského náměstí podařilo nabourat několik automobilů. Když se pak Kavanovi dostalo náramného povýšení do funkce předsedy Valného shromáždění OSN a býval si v New Yorku zopakoval své proslulé demolition derby, tamější policie by mu mohla oprávněně nasadit klepeta a strčit do šatlavy.

Imunitu mají i diplomatické vaky (pouch). Číňané za takový vak pokládají jen písemnosti, které diplomat může nést v aktovce. Většina států není tak úzkoprsá a zásilku o váze 50.000 liber nepokládá za něco zvláštního. S vakem rekordního rozsahu se Sověti prezentovali v přístavu v Baltimoru: vážil 35 tun, s označením „embassy household goods“ čili kuchyňské hrnce. Ani jeden americký celník se neobtěžoval dostavit k inspekci.

Diplomat s krásným jménem Waldo Emerson Waldron-Ramsey, velvyslanec státu Barbadosu u OSN, měl psa, který v městečku Pelham pokousal osm sousedů. Pelhamský starosta tedy poslal velvyslancovi slušně formulovaný dopis, se sdělením, že došlo k pokousání „nerozumného množství lidí“ (the number of times that this dog has bitten people in the area is far from reasonable) a doporučil policii zlého hafana odstřelit. Velvyslanec elegantně květnatě odpověděl, že takový zásah by mohl mít tragické mezinárodní důsledky. Experti mezinárodního práva se pak dohadovali, zda pes může mít imunitu.

Rovněž se objevila otázka, zda imunitu může mít mrtvola. V dávném již roce 1962, Karel Žižka, šifrant československé mise u OSN s oficiálním titulem atašé, mínil se svou ženou zběhnout k imperialistům. Estébáci se o záměru dozvěděli¨a dotyčnou manželku Věru v jejím bytě zavraždili (tento stranický úkol prý osobně vykonal Miloš Vejvoda, šéf rozvědky, za války příslušník protektorátního vládního vojska, nasazený do Itálie po boku esesáků honit partyzány, po válce velmi činný v teroru padesátých let, po vraždě Žižkové povýšen, dotáhl to na náměstka ministra zahraničních věcí, snad i působil v Ženevě v organizaci OSN, zabývajícími se lidskými právy – čili muž na správném místě). Když Žižka po noční službě přišel domů a uviděl krvavý výsledek, natolik jím to otřáslo, že se služebním cadillacem registrační číslo DPL-41 vyrazil do ulic. Z Manhattanu se rozjel po dálnici, nebezpečnou jízdou zalarmoval policii, ta s kvílícími sirénami se pustila do pronásledování, Žižka havaroval a zahynul.

Američané nařídili soudní pitvu a Praha protestovala, s odvoláním se na diplomatickou imunitu. Což bylo zdůvodňování dost nesmyslné. I kdyby dotyčný měl imunitu neomezenou, ta přece končí vyprcháním funkce, natož pak života.

Studentům, zájemcům o kariéru v diplomatické službě, poskytuji dvě informace – jednu dobrou, druhou méně dobrou.

Volných míst přibývá.

Přibývá jich ale spolu s rostoucím nebezpečím. Za posledních deset let ztratilo život víc amerických diplomatů než za předchozí víc než dvě století. Zahynulo už víc vyslanců než generálů na bojišti.

A jelikož dochází ke globalizaci všemožných problémů, volných míst bude pravděpodobně přibývat i v českých řadách.