Listopad 2007

Případ Gross

Jiří Pehe

V českých médiích se už objevilo mnoho spekulací i tzv. zaručených informací o tom, od koho si vlastně bývalý premiér Stanislav Gross půjčil milióny, které použil k nákupu 31 procent akcií energetické společnosti Moravia Energo.

Zastánci Grosse tvrdí, že bývalý premiér je nyní soukromou osobou, která si může dělat, co chce, a nemusí tudíž nic vysvětlovat. Skalní zastánci sociální demokracie vidí nejnovější Grossovu kauzu jen jako další kolo honu pravicových médií na prominentního sociálního demokrata. Tak jednoduché to ovšem bohužel není.

Jistě, určitá část veřejnosti i někteří analytici kladli v roce 2005, kdy byl Gross nucen odstoupit ze své premiérské funkce, vcelku oprávněně znepokojivé otázky, do jaké míry byl mediální zájem o Grosse přirozeným projevem investigativní žurnalistiky a do jaké míry šlo o hon, jehož účelem bylo nejen ukázat moc médií, ale také zdiskreditovat vládnoucí stranu. Podobné problémy, jako měl tehdy Gross s vysvětlováním, jak přišel k penězům na nákup bytu, měli totiž i ostatní prominentní politici. Zatímco Gross byl nakonec takříkajíc uštván, politici jako Vlastimil Tlustý z Občanské demokratické strany nebo lidovec Miroslav Kalousek mediální zájem hravě odrazili.

Poněkud trapným poučením z celé kauzy se tak nakonec zdálo být, že z nejvyšších pater politiky musí odejít nikoliv politik, kterému je prokázána korupce, ale politik, který není dostatečně obratný, aby odrazil média. Jedním z důsledků Grossovy tehdejší anabáze také je, že mnozí lidé, kteří by měli brát velmi vážně jeho současné angažmá v nákupu akcií Moravia Energo, už dopředu namítají, že se jedná jen o další mediální hon zadaný "bůhví kým".

Jenže otázky, které vzbuzuje současné Grossovo jednání, jsou mnohem důležitější, než otázky z roku 2005. Zatímco oněch 900 tisíc, jejichž původ Gross tehdy nedokázal přesvědčivě vysvětlit, mohlo skutečně pocházet z nějaké půjčky, schopnost údajně relativně chudého expremiéra sehnat desítky miliónů na nákup akcií v lukrativní firmě, je záležitost jiného řádu.

Ještě zdaleka tím nejméně vážným problémem by byla možnost, že si expremiér takové peníze čistým způsobem půjčil. Museli bychom si sice klást otázky, zda by takovou půjčku advokátní koncipient Stanislav Gross dostal, kdyby zároveň nebyl bývalým premiérem a ministrem vnitra, ale budiž. Mohli bychom přijmout například teorii, že expremiér byl schopen přesvědčit nějakého bankovního manažera, že půjčené peníze díky svým skvělým podnikatelským instinktům zmnoží a půjčenou částku rychle vrátí.

Obyčejný občan se sice jistě ošije nad představou, že v demokratické společnosti, kde si lidé mají být rovni před zákonem a mají mít rovné příležitosti, využívá bývalý politik svých známostí jak v bankovním sektoru, tak nejspíše i zákulisních informací z byznysu, ale Gross by naneštěstí nebyl ani prvním, ani posledním politikem - u nás či jiných demokratických zemích-, který takto balancuje na hraně etiky a zákona ve snaze využít svého postavení k tomu, aby se obohatil.

Horší možností je, že si Gross připravoval tento obchod už v době, kdy byl ještě ve vysoké politice. V té době měl k dispozici nejen potřebný mocenský aparát, ale měl také přístup k privilegovaným informacím. Znamenalo by to, že teď není v situaci, kdy jenom zpětně, dokud to ještě jde, využívá svého bývalého vlivu a kontaktů, ale že už v premiérské funkci nebo ve funkci ministra vnitra svého postavení de facto zneužíval k tomu, aby se v budoucnosti mohl obohatit.

Tato hrozivá možnost může navíc mít ještě rozměr, který je z hlediska fungování demokracie nanejvýš znepokojivý. Podle některých mediálních informací může totiž Gross fungovat jen jako nastrčený prostředník v obchodních zájmech někoho jiného. Peníze si ve skutečnosti nepůjčil, ale byly mu poskytnuty tímto někým jiným k transakci, z níž nemá mít zisk zdaleka jen expremiér. Jestliže se takový obchod připravoval už v době, kdy byl ve vládních funkcích, navozuje to otázku, kdo v této zemi skutečně vládne.

I kdyby se nejrůznější mediální zprávy tohoto druhu nakonec ukázaly být jen neopodstatněnými spekulacemi, je v zájmu tohoto státu, aby Gross své jednání řádně vysvětlil. A pokud to neudělá on, měly by tak učinit státní orgány. Vždyť už jen skutečnost, že rukama expremiéra prošly desítky miliónů korun, které si k nákupu akcií neznámým způsobem opatřil, by v každé vyspělejší demokracii vzbudilo zájem přinejmenším daňových úřadů.

Zároveň je velmi důležité vědět, zda Grossův případ není jen vrcholkem ledovce. Stejně jako Gross takříkajíc zpackal svůj případ v roce 2005, je i nyní docela možné, že je v hledáčku médií opět jen proto, že není stejně prohnaný v zakrývání podezřelých praktik jako někteří jiní politici. Jinými slovy: Grossův trik s akciemi, které by mu mohly pomoci k pohádkovému jmění, se možná v české politice vyskytuje v různých alternacích častěji, než si myslíme.

Celá jedna generace politiků vstupovala do pozic velkého vlivu relativně chudá - alespoň pokud je srovnáme s jejich kolegy na západ od nás. A mnoho z těchto lidí, anebo alespoň jejich příbuzných, rychle a záhadně zbohatlo. Anebo přinejmenším disponují majetkem, který sice nelze označit jako bohatství, ale na který si ve svých funkcích nemohli vydělat. Někteří, jako Gross, jsou možná jen dostatečně nešikovní nebo si natolik jisti svou neohrozitelností, že je média nakonec polapí. Jiní jsou možná chytřejší.

V okolí některých nejvyšších současných i minulých politiků se pohybují a pohybovali lidé, kteří ve svém takzvaném podnikání porušují přinejmenším pravidla rovné soutěže tím, že mají přístup k privilegovaným informacím a mohou pro své klienty takříkajíc „zlobbovat" důležitá rozhodnutí. Jak z toho profitují politici, kteří je zaštiťují, se máme bohužel šanci dozvědět mnohem méně, než v případě bohorovného Grosse, který si evidentně nedává pozor.

Je jasné, že obyčejný občan, který platí daně, podniká nebo je zaměstnancem v rámci platných předpisů, a obecně dodržuje pravidla hry, musí v takovém prostředí ztrácet víru v demokratický systém. Nejde zde o nějakou závist. Jde o to, že lidé jako Gross, byli do svých funkcí zvoleni proto, aby sloužili veřejnosti. Ve skutečnosti ovšem někteří, jak se zdá, slouží především zájmům svým a mocných skupin. Od demokracie je v takovém případě ovšem už jen krok k oligarchii. Jak takový systém funguje, si můžeme snadno ověřit třeba v Rusku.

(www.pehe.cz)