Listopad 2007

Případ politicky korektní hanebnosti

Ota Ulč

V jednom z dřívějších textů (Od sněhu pod palmy a zpět) jsem se zmínil o projíždce Severní Karolinou, kde právě vybuchla mediální bomba: v březnu 2006, tedy víc než před rokem, na prestižní a nákladné univerzitě Duke (účtující přes 40.000 USD ročně) v městě Durhamu, 47 studentů na sportovním týmu lacrosse uspořádalo party, na níž se jim za úplatu prezentovalo několik striptérek. Málo se vyznamenaly: jedna z nich, černoška s jménem Crystal Magnum, několikanásobná neprovdaná matka, se dostavila natolik zpitá, že nebyla schopna ze sebe vysoukat souvislou větu. Posléze obvinila tři mládence, že ji tupili, mučili, znásilnili.

Oheň, rozdmychaný obviněním z rasismu, vypukl okamžitě. Na místo se začali sjíždět a bouřit černoši z povolání, typu všudypřítomného velebníčka Al Sharptona. Rektorát zarazil další činnost celému sportovnímu týmu, profesoři podepsali petice, domáhající se přísného potrestání, před obydlím obviněných se srocovali zejména černoši, vyhrožující násilím, domáhající se razantní retribuce. A porota (tzv. Grand Jury) se usnesla zažalovat – to vše bez špetky sebemenšího důkazu. Zkouška DNA vyloučila všechny tři obviněné, na těle žalobkyně se našly stopy spermat nezjištěných osob, ale nic z toho nezajímalo okresního prokurátora Michaela Nifonga, bělocha, právě usilujícího o znovuzvolení, k němuž potřeboval podporu černošských voličů. Vehementně připravoval proces, v němž hrozil trest až třiceti roků odnětí svobody. Po roce trápení a obrovských výlohách na obhajobu, pravda se konečně přece jen prosadila, když Roy Cooper, generální prokurátor Severní Karoliny, oznámil zrušení veškerých obvinění a ostře kritizoval počínání prokurátora Nifonga.

Chci si pospíšit s odpovědí na předpokládanou otázku, proč by měl český čtenář mařit čas seznamováním s jakýmsi vzdáleným případem. Činím tak proto, že jde o nikoliv ojedinělý úkaz s notnou dávkou pokrytectví, konformismu, zbabělosti, na což Amerika nemá monopol. Však stačí se rozhlédnout po Evropě, kde se takové tendence úspěšně zahnízďují a prosazují, do značné míry zásluhou nejpokrokovějších humanistů, multikulturalistů, ve jménu boje proti rasismu, sexismu, dalším ismům. Však již i na Matiční ulici došlo, ozvaly se mnohé rozhořčené hlasy, od Petra Uhla až po eurobyrokraty v Bruselu - vždy s přesvědčením o vlastní morální superioritě.

Takto si počínal již zmíněný velebný pán Sharpton a nebylo to poprvé. Tuze se například angažoval v roce 1987 v kauze tehdy patnáctileté žalobkyně a údajné oběti jménem Tawana Brawley. Školní docházce se vyhnula a odjela autobusem navštívit ve vězení svého bývalého milence. Po pár dnech, zatoulanou a špinavou, ji někdo objevil. Přednesla báchorku s nařčením, že ji unesla skupina bělochů, rasistů, jeden s policejním odznakem. Několik dní ji znásilňovali, též vlastním lejnem pomazávali.

Dva černoští ultraradikální právníci spolu se Sharptonem obvinili všechny činitele státu New Yorku, od místní policie až po liberálního guvernéra Mario Cuomo, z rasistického spolčení. Mediální overkill zasáhl americkou veřejnost, až se tedy po mnoha měsících důkladného vyšetřování a výslechu víc než stovky svědků zjistilo, že záškolačka si vše vymyslela. Napřed slevila z údajného znásilnění – toliko prý obtěžování. Laboratorní zkoušky též zjistily, že žalobkyně se pomazala psím hovínkem.

Soud přikázal jejím poradcům náhradu škody ve výši 345.000 dolarů, lhářka měla platit 185.000 dolarů. Ovšemže neplatila, přestěhovala se do Washingtonu a změnila si jméno na Maryam Muhammad. Kazatel Sharpton posléze usiloval rovněž se do Washingtonu odstěhovat a to přímo do Bílého domu, kde se mínil usadit jako nový prezident země. Leckdo o tomto nehorázném podvodu publikoval, například Robert D. McFadden et al. knihou The Tawana Brawley Hoax (Bantam Books, 1990).

O případu pronásledování tří nevinných studentů v Severní Karolině prozatím vyšla jedna kniha, s dlouhým a výstižným názvem Until Proven Innocent: Political Correctness and the Shameful Injustices of the Duke Lacrosse Rape Case (St. Martin’s Press, 2007, s. 420) dvou autorů. K. C. Johnson, historik na univerzitě v NYC, o němž slyším poprvé, a Stuart Taylor, bývalý reportér The New York Times, jeden z nejlepších komentátorů v justičních záležitostech, jehož jsem mnohokrát vídal a obdivoval jeho perfektní analýzy ve vysílání veřejnoprávní televize PBS. Vzhledem k jejímu politicky korektnímu zabarvení jsem se podivoval, že se tam se svou odvahou a integritou mohl tak dlouho udržet. Již ale byl odtud vypuzen.

V knize, recenzentem charakterizované jako riveting narrative (ohromující vyprávění), tím oprávněně nejzřetelnější zloduchem je prokurátor Michael Nifong, jehož nejvyšší prokurátor státu označil jako rogue (darebák) prosecutor, posléze oprávněně zbavený své funkce, ba i oprávnění vykonávat jakékoliv právnické povolání. Bělocha Nifonga tito autoři zatracují jako rasistického demagoga, který ve snaze docílit svého znovuzvolení se podbízel černošským voličům, a záminka zničit životy tří studentů mu přišla velmi vhod. Manipuloval žalobkyni, striptérku, která se začala zmiňovat o znásilnění teprve, když jí hrozilo umístnění v psychiatrické léčebně. Přinášela vzájemně si odporující obvinění, odvolávala svá odvolání, z původního počtu dvaceti údajných násilníků se postupně uskrovňovala, až došla k pouhým třem. Nifong případu využíval ke své maximální publicitě, o žalobkyni se výlučně vyjadřoval jako o oběti (victim), aniž by se aspoň jednou byl obtěžoval ji vyslechnout. Když nebyla schopna rozpoznat v policejní řadě své údajné útočníky, Nifong poručil druhé a pak třetí zopakování, jen aby to vyšlo tak, jak potřeboval. Poté, co DNA zkouška obviněné vyloučila, Nifong tento kardinální důkaz neviny zatajil. Jeden z obviněných navíc předložil zřetelný důkaz, černé na bílém, totiž stvrzenku z bankovního automatu spolu se svou fotografií, s přesným časem a místem, tuze vzdáleným od místa údajného spáchání zločinu. Nic z toho Nifonga nezajímalo, odmítl se setkat s obviněnými a jejich obhájci. S neutuchající vervou se dál věnoval manipulaci medií a slovutné univerzity.

Autoři knihy ve svém hodnocení nešetří sdělovací prostředky, včetně těch údajně nejsolidnějších. Ta si libovala ve výmyslech o „noci, kypící rasistickou potupou, rostoucím strachem, který vrcholil v sexuálním násilí.“ The New York Times rovněž prezentovaly jednostranné reportáže a úvahy, a pokračovaly tak i když už celá ta kauza se očividně začala rozpadávat. Imponuje mi přiznání v britském prestižním týdeníku The Economist (15. 9. 2007: 46), že se na těchto hanebnostech politické korektnosti rovněž podílel.

Ona presumption of innocence, předpoklad neviny i u sebezřetelnějšího, přiznavšího se multimordýře, na což se v pokrokových kruzích dává vždy tak značná váha, v tomto případě zmizela. Nejen v mediích, ale i u profesorského sboru. Osmdesát osm tzv. activist professors, pedagogů aktivistů, využilo příležitosti příjemně morálně se rozhořčit, ba i rozběsnit (podpora chudé černé holky proti třem dobře situovaným bělochům, na něčem takovém se přece nedá prodělat), spolu s některými, třeba jen předposranými kolegy, pod nátlakem davu s plakáty s požadavkem CASTRATE! Signatáři formulovali dopis (v knize nazván jako inflamatory – rozněcující), v novinách univerzity zveřejnili celostránkový inzerát, zatracující bez sebemenšího důkazu své žáky jako bělošské rasistické zločince. Slovy poučeného The Economist, „politicky korektní profesorský sbor se dopustil přesně opačného (mirror image) rasismu, jaký se vyskytoval v jižanských státech v padesátých letech“ – a sluší se dodat, že Severní Karolina je součástí onoto Jihu. Když zásluhou výsledků zjištění DNA už nemohlo být o nevině zatracované trojice pochyb, profesoři napsali dopis (tentokrát s 87 podpisy), v němž nadále se odmítali omluvit – tak důkladně odolávala jejich politická korektnost. Naopak, ostře zaútočili na své kritiky.

Richard Broadhead, rektor univerzity, jenž tehdy okamžitě zatratil celý lacrosse tým, zrušil plánovaná utkání po zbytek sezony, ve zřetelném úsilí vlísat se v přízeň rozvášněných humanistů, též nebyl ochoten či schopen kritizovat propagátory oné lynch-mob mentality. Autoři Stuart a Johnson vyslovili domněnku, že tento rektor usiloval vyhnout se osudu Lawrence Summerse, rektora slovutné Harvardovy univerzirty. Ten se totiž provinil utrousením politicky nekorektní poznámky o všeobecně známé, měřitelné, ověřitelné samozřejmosti, že ženy spíš vynikají v humanitních oborech než v matematice, přírodních vědách. Značná bouře morálního rozhořčení vypukla a Summers, výtečný vědec a administrátor, ne zcela dobrovolně rezignoval.

Duke univerzita nabídla znovupřijetí studentům, vůči nimž se tak padoušsky zachovala. Nedivím se jejich reakci, že o takové učiliště, školu života, neprojevili zájem. Budou ji nejspíš žalovat a to o mnoho peněz. Stát jakož i padoucha Nifonga nemine povinnost pořádné, mnohamilionové kompenzace poškozeným. Nejspíš ale dojde k mimosoudnímu vyrovnání za zavřenými dveřmi.

Z prozatím jedněch poněkud otevřených dveří mnoho náznaku na dodatečně docílenou spravedlnost nepřichází. Dočetl jsem se, že soud vynesl prozatím jeden rozsudek nad Nifongem, který chtěl zničit tři životy třicet let trvajícím uvězněním: odsoudil ho totiž k pobytu za mřížemi po dobu jednoho dne.