Listopad 2007

Že by šafránová revoluce v dohledu?

Ota Ulč

Přituhuje v bývalé Burmě či Barmě, vojenskými mocipány přejmenované na Myanmar – v tropickém státu s džunglemi a horami v jihovýchodní Asii, rozlohou osmkrát větší než Česká republika a s podstatně větším počtem obyvatel – je jich přes padesát milionů. A na rozdíl od obyvatel ČR, naprostá většina (80%) jsou buddhisté a tři čtvrtiny národa žijí v jižní části země v povodí řeky Irrawaddy.

Bývalá součást rovněž již bývalého britského impéria, za druhé světové války ji okupovali Japonci. Domorodcům dali jakousi nezávislost s loutkovou vládou protibritských nacionalistů. Ti ale zásluhou chřadnoucích perspektiv Hirohitova finálního vítězství změnili kabáty a přidali se na stranu západních spojenců. V zázemí se značně bojovalo, tam se vyznamenával britský důstojník Orde Wingate se svými tzv. Chindits (Chinde = půl lev, půl orel – mýtický tvor, ztvárněn na mnoha pagodách), přes tři tisíce mužů a několik set mezků - komanda, partyzánské přepady stylem hit and run.

K vyhlášení nezávislosti došlo v pro nás rovněž památném roce 1948. Jakémusi demokratickému počínání udělali vojenští páni v roce 1962 konec a od té doby stále drží otěže. Vládnou bídně, despoticky, do takové země s potenciálem nevyužitých zdrojů se zahraniční investoři nehrnou, navíc škodí zahraniční sankce, životní úroveň klesá, někdejší významný vývozce rýže ji musí dovážet. V porovnání i výkony budovatelů zářných socialistických zítřků v ČSSR vypadaly méně truchlivě.

V Barmě jakoby se čas byl zastavil, víc než třeba v lidových demokraciích, když do Dederonie začali ze Spolkové republiky přijíždět nostalgičtí návštěvníci uvidět dobu, tak jak si ji pamatovali z mládí. Nikdy jsem do Barmy nevlezl, jen v blízkém okolí čenichal. Jeden dobrodinec z Clevelandu mi posílal videa s natočenými zprávami z naší rodné země, jimž ale předcházely zprávy právě z Barmy – prezentace v podstatě téhož žánru. Přenos dlouhého projevu partajního hodnostáře z Praze, neméně bezobsažné povídání generála z Rangúnu.

Posléze se začaly objevovat vábničky tamější státní turistické společnosti k návštěvě, přesně režimem nalinkované, potěmkiniáda s oficiálním doprovodem, neuhnout z cesty, pobyt ve speciálních hotelech a při nerealistickém výměnném kursu za nehorázně moc peněz. Takto potupným slastem se dalo snadno odolat.

Situace se už ale poněkud vylepšila. Při cestách do Kanady se tam někdy vídám s našincem lékařem, vědcem, autorem tak znamenitých prací, že vyvolávají oprávněnou nelibost jeho žárlivých českých kolegů při občasných návštěvách rodné země. Se svou manželkou, pěstitelkou šlechetných koní, spolu cestují do všelijakých tramtárií včetně přejmenovaného Myanmaru. Ukazoval mi fotografie z onoho světa, kde čas se zastavil – pagody, desítky, stovky jich, v džungli, roztroušené, zapomenuté, částečně či podstatně se rozpadávající, neskutečná hollywoodská scenérie.

Hlavní město Rangún, Brity kdysi stavěné v bengálském zálivu, generály přejmenované na Yangon, má již téměř tři miliony obyvatel. Jako jeden z bláznivých bizarních nápadů vládci přikázali státním zaměstnancům v neděli 6. listopadu 2005 v půl sedmé ráno se okamžitě odstěhovat – rodiny nechat doma, sebou si vzít jen to nejnutnější – do nového hlavního města, dva roky právě vytvářeného tam, kde dřív stály jen doškové chýše kolem rýžových polí. O tomto přesném časování odsunu všech byrokratů rozhodl osobní astrolog velícího diktátora, generála jménem Than Shwe. (Bývalý diktátor Ne Win rovněž rozhodoval podle doporučení personálního věštce. A pak ztratil moc po měnové reformě, když nařídil vytisknout bankovky výlučně v hodnotě s devítkami, šťastnou to pro něho číslicí.)

Astrolog rovněž zvolil správnou lokaci nové metropole - 320 kilometrů na sever, směrem k druhému největšímu městu Mandalay. Plánováno ve tvaru čtverce o straně 10 km, sídla pro generály, diplomaty, parlament s letistěm a golfovým hřištěm, vše hlídáno bateriemi, vybavenými protileteckými raketami. Cizincům, aspoň prozatím, je vstup zakázán.

Jak se to tam bude vůbec jmenovat, bude to Naypyidaw nebo Pyinmana? Tak se zeptali (Reuter, 23. 5. 2007) čínští diplomaté a dostalo se jim vysvětlení, že se to dozvědí, „až podmínky dozrají“ (until conditions were right). Všechna velvyslanectví dosud setrvávají v Rangúnu.

Surrealistický záměr s přestěhováním metropole, sídla moci, pozorovatelé vysvětlují jednak paranoidními obavami generálů z invaze amerických imperialistů (jako by ti neměli plné ruce práce s jinými nepříjemnými prioritami), jednak daleko realističtějšími obavami z vlastního národa.

Proti sobě stojí početně si rovnocenné, ale jinak velice se lišící seskupení – mniši a vojáci, každé o počtu 400 tisíc. Zbraně v rukou ovšem mají vojáci, ale mniši mají moc, na níž závisí legitimita vlády generálů. Však proto se dotyčná junta tuze snaží identifikovat s buddhismem, pouští se do výstavby klášterů, v roce 1999 došlo k okrášlení nejpovažovanější pagody Shwedagon (53 tun zlata a 4341 diamantů), nátěrem dalších dvou tun zlata, v národě tak mizerně zbytečně chudobném.

Složení armády se poslední dobou mění přílivem nedobrovolných branců pocházejících z rurálního prostředí. Takový je ale původ i většiny mnichů, kteří volí buddhistickou dráhu s oholenou hlavou a s miskou na žebrotu jako svůj celoživotní osud, nebo jen dočasně, třeba jen na rok. A ti teď, občas hoši z téže vesnice, by se měli utkat jako nesmiřitelní nepřátelé.

Odpor proti nemilované nadvládě má v zemi svou tradici. Tuze vážený, vzpomínaný mnich U Wisara je uctíván jako mučedník, který v protestu proti britské nadvládě v roce 1929 ve vězení držel hladovku 166 dní až do své smrti. Jeho socha teď stojí hned vedle oné tolik zlaté a diamanty krášlené pagody Shwedagon.

Jestliže bývalý diktátor Ne Win si potrpěl na číslici devět, studenti měli jiné preference - připravili povstání 8. srpna 1988 v osm hodin a osm minut ráno. Povstání bylo krvavě potlačené s tisíci mrtvolami. Reakce ve světě nebyla příliš bouřlivá a nesympaticky se netvářili sousední Číňané, kteří necelý rok poté uspořádali vlastní jateční obřady na náměstí Nebeského míru v Pekingu.

Juntu generálů zatracují mluvčí na kterémkoliv konci politického spektra – na takovém postoji se politicky nedá prodělat. Barmská hrdinka, statečná Daw Aug San Suu Kyi, za posledních osmnáct let dvanáct z nich držená v domácím vězení, se v roce 1991 stala laureátkou Nobelovy ceny míru. Nebýt tehdy její kandidatury, tak náramná pocta by byla s velkou pravděpodobností připadla Václavu Havlovi.

Znovu se vracím k české paralele, ke rčení, že Češi by byli ochotni pustit se do rebelie v reakci na zvýšení ceny piva. Jakožto rodák z Plzně, pivní metropole, neodpustím si zmínku o červnových událostech roku 1953, kdy došlo k prvnímu vzepření vládní moci kdekoliv v celém lido-demo orbitu, a důvodem nebylo bažení po svobodě, ale oprávněná reakce na měnovou reformu, jež znamenala ožebračení jak pijáků, tak abstinentů. V Barmě teď došlo k významnému posunu směrem k akvitizaci nejen studentů, ale zejména mnichů, a posledním stéblem, zlomivším hřbet velblouda, bylo náhlé (a v mnohých částech světa rovněž realizované) zvýšení pohonných hmot. Drahý benzin zobtížnil veškerý, beztoho již krušný život v zemi. Národ, přemnoho mnichů v šafránových róbách, se dal do protestních pochodů, armáda se pustila do střelby, plno mrtvých, zraněných a zatčených, došlo k přepadu klášterů, legitimita vojenských pánů utrpěla další notné šrámy.

Celý svět vyjadřuje či aspoň předstírá své rozhořčení. Sankce, jako obvykle, jsou zbraní s neprodyšností ementálského sýra. Sousední Thajsko, Indie, zejména Čína je ochotna z vlastních ziskuchtivých důvodů generálům vypomáhat. Ovšem teď brzo bude olympiáda, do níž Číňané investovali přemnoho peněz, energie a naděje na získání náramné globální reputace, a případné přirovnávání k olympijským hrám v Berlíně roku 1936 jim určitě nebude příjemné. Takže na generály v Rangúnu/Yangonu třeba užitečně přitlačí.