Listopad 2007

Hon na strýčka býčka

Petr Zídek

Před čtyřiceti lety proběhl v Praze politický proces s novinářem Pavlem Tigridem, spisovatelem Janem Benešem a studentem FAMU Karlem Zámečníkem. Přestože jej řídil sám prezident Antonín Novotný, nakonec skončil pro komunistickou moc polovičním fiaskem a stal se jedním z důležitých mezníků na cestě k pražskému jaru.

Pražské Hlavní nádraží, čtvrtek 8. července 1965 krátce po desáté hodině dopoledne. Na poloprázdném peronu, odkud v 10.43 vyjíždí vlak přezdívaný Západní expres, se loučí dva mladíci. Třiadvacetiletý student FAMU Karel Zámečník má štěstí: díky tetičce ve Francii může poprvé strávit prázdniny na Západě. S rodiči se rozloučil už doma a jediným, kdo ho přišel vyprovodit na nádraží, je o šest let starší spisovatel Jan Beneš. Mladí muži se poznali a spřátelili před několika měsíci, když Zámečník požádal Beneše, zda by mohl natočit jednu jeho povídku jako absolventský film.

„Hele, tohle dej Pavlu Tigridovi,“ vytáhl nakonec Beneš objemný balík plný různých písemností. „Já jsem z toho byl trochu vedle, protože toho bylo moc. Ale nemohl jsem to odmítnout, protože jsme byli kamarádi a komunisty jsem nikdy rád neměl,“ vzpomíná po čtyřiceti letech na začátek svého životního dobrodružství Karel Zámečník ve svém prostorném bytě v patnáctém pařížském obvodu. V botě již měl ukrytých sto dolarů koupených na černém trhu a nyní měl pašovat ještě nějaké protikomunistické tiskoviny. „Schoval jsem balík v jednom prázdném kupé a čirou náhodou to nenašli. V Paříži jsem to dal Tigridovi, on byl nadšený, párkrát jsme se ožrali, on mě začal zvát do Svědectví a k sobě,“ vypráví Zámečník.

Nadaný student FAMU se v Paříži rychle rozkoukal a podařilo se mu získat stáž ve francouzské televizi. Díky kontaktům své tety se navíc seznámil s malířem Josefem Šímou a v televizi uspěl s návrhem natočit o něm krátký dokumentární film. Na ambasádě mu bez problémů prodlužovali výjezdní doložku - byla doba tání a film o českém malíři žijícím v Paříži byl dobrou propagací Československa.

Brzy po příjezdu do Paříže se ozval Zámečníkův pražský kamarád. „Beneš mně k mému překvapení začal psát dvakrát týdně dopisy, některé posílal i doporučeně s uvedenou adresou odesílatele. Byly to zprávy o tom, co se děje v Praze v intelektuálních a politických kruzích. Mně bylo jasné, že je to pro Tigrida, tak jsem mu to ukazoval, on to vždy nadšeně přijal a půjčil si to,“ vzpomíná Zámečník. „Když vyšlo nové číslo Svědectví, viděl jsem s překvapením, že jsou tam celé stránky z těch dopisů otištěny. Myslel jsem, že to Tigrid trochu přepracuje, ale on to vzal do A do Zet a tak to otiskl. Trochu jsem se naštval a říkám mu: Pavle, prosím vás, tohle bude průser. To je přece tak evidentní! A on na to: Ale Karlíčku, prosím vás, teď už je všude svoboda, co si myslíte, že by z toho mohlo být?“

Průser to tedy byl, a pořádný. Pavla Tigrida, který odešel v roce 1948 do exilu, šéfoval vysílání Svobodné Evropy a v roce 1956 založil časopis Svědectví, považoval pražský komunistický režim za nepřítele číslo jedna. Šéf komunistické strany a prezident Antonín Novotný byl podle novináře Karla Jezdinského na jméno Tigrid až hystericky alergický. Trestně stíhán začal být v Československu již v roce 1964, když se objevil na kongresu PEN-klubu v Budapešti, a Praha marně žádala maďarského spojence o jeho vydání. Zhruba ve stejné době začala Státní bezpečnost slídit po přispěvatelích Svědectví. Do jejího hledáčku se brzy dostal poněkud excentrický spisovatel Jan Beneš, který se na podzim 1964 během zájezdu Čedoku zkontaktoval v Paříži s Tigridem a nabídl mu své služby. Odhalit Zámečníka pak byla již hračka: jediným problémem pro StB bylo, jak ho dostat zpět do vlasti.

„Na počátku roku 1966 mi začaly chodit nějaké zprávy z Československé televize, kde jsem předtím jako brigádník pracoval, že by rádi, abych jim pomohl s nějakým pořadem,“ vzpomíná Karel Zámečník. „Za měsíc si vymysleli zase nějakou takovou věc a začátkem srpna 1966 jsem dostal oficiální dopis od ředitele televize Jiřího Pelikána, že chtějí v Paříži otevřít zastoupení televize a že by mě jmenovali jako dopisovatele, ale že musím okamžitě přijet do Prahy. To už byla lákavá návnada, takže jsem na ni skočil. Přiletěl jsem do Prahy a v televizi se mnou dvakrát velmi seriózně jednali. Třetí den jsem měl odjet zpět. V šest hodin ráno někdo klepe na dveře: Tady státní policie, musíte s námi. Já na to: To bude nějaký omyl, za tři hodiny musím být v Ruzyni na letišti, a oni: To máme při cestě, vemte si s sebou ty kufry, a nic nebojte. Když jsme dojeli šestsettrojkou k ruzyňské věznici a začaly se otevírat ty pancéřovaný vrata, říkal jsem si: To tedy nevypadá, že bych odsud za dvě hodiny mohl odjet.“

O tom, jak byly konstruovány politické procesy 50. let, jsme díky řadě svědectví obžalovaných a desítkám podrobných historických studií poměrně dobře informováni. Politické procesy probíhající v době, kterou dnes trochu nostalgicky nazýváme „zlatá šedesátá“, však zůstávají stále poněkud ve stínu. Jedním z nejvýznamnějších byl proces Tigrid - Beneš - Zámečník, který měl podle plánu Antonína Novotného odhalit šéfredaktora Svědectví jako „hlavního osnovatele nepřátelské činnosti proti ČSSR“ a exemplárně potrestat jeho domácí pomahače. Nakonec z toho příliš nezbylo a proces možná spíše urychlil Novotného politický pád.

Rozhněvaný mladý muž

Když se za Karlem Zámečníkem zavřela vrata ruzyňské věznice, již zde seděl jeho kamarád Jan Beneš, kterého StB zatkla s batohem plným lahváčů v pražských Bohnicích, kde bydlel (příhodu barvitě vylíčil ve své knize Indolence). Beneš, jenž zemřel letos v červnu, je hlavní postavou a největší obětí celého případu. Zatímco Karel Zámečník strávil ve vazbě necelých šest měsíců a při procesu byl - nesporně také díky precizní práci svého obhájce Otakara Motejla - zproštěn viny a Pavel Tigrid se odsouzení na 14 let mohl ze svého francouzského exilu jen smát, Jan Beneš byl odsouzen na pět let, z čehož si odseděl 19 měsíců.

Kdo byl Jan Beneš? Narodil se v roce 1936 v rodině architekta a v první polovině padesátých let studoval na střední uměleckoprůmyslové škole obor tvorba hraček. Do konfliktu s režimem se dostal již na vojně: za odcizení samopalu byl dva roky vězněn. Po propuštění střídal různá příležitostná zaměstnání a psal. První povídkovou knihu vydal v roce 1962. „Na jeho knížkách mě zaujalo to, že tam nebyly žádné úlitby pro režim,“ říká Bohumil Doležal, který v šedesátých letech několik Benešových knih recenzoval.

„V Benešových povídkách z prvních knížek cítíte ozvu Salingera, nikoli tzv. socialistické literatury,“ míní historik Pavel Kosatík. „První polovina šedesátých let vynesla vlnu mladých autorů, z nichž velká část se brzy seskupila kolem časopisu Tvář - a k nim patřil i Jan Beneš. Bylo by možné nazvat ho jedním z rozhněvaných mladých mužů té doby,“ říká Kosatík. Podle Emanuela Mandlera, dalšího z „tvářistů“, měl Beneš „úžasnou fabulační schopnost a tu používal proti všem lidem, kteří se mu nelíbili“. Někdejší šéfredaktor Tváře Jan Nedvěd si na Beneše vzpomíná jako na člověka „dobrodružné a velmi těžko zkrotitelné povahy“ a hned to dokresluje příhodou: „Jednou po srpnu se ozývaly strašné rány na dveře redakce. Když jsem otevřel, stál tam Jan Beneš o berlích a zasádrovanou nohou kopal do dveří. Přiřítil se do redakce, složil se do křesla a ze záňadří vytáhl obrovskou pistoli a s rachotem ji položil na stůl.“ Svou nebojácností až provokativností vyváděl Beneš z míry i své vyšetřovatele. „Obviněný Beneš je prudké a drzé povahy,“ píše ve své závěrečné zprávě major Josef Vavřík a spisovatelovu zvrácenost dokresluje faktem, že „zneuctil a zhanobil státní vlajku ČSSR tím, že ji použil jako potahové látky na zahradní lehátko“.

Jan Beneš si s konspirací svého styku s Pavlem Tigridem hlavu příliš nelámal. „Jeník Beneš se prakticky zavřel sám,“ říká Ivana Tigridová, vdova po Pavlu Tigridovi, na zahradě svého domu v Héricy. „Po ta léta, co jsme ho znali, jsme si pořád říkali: Kdy se ten chlapec do toho kriminálu dostane?“ O spolupráci Beneše s Tigridem věděla v Praze spousta lidí, Beneš nejenom že posílal Zámečníkovi dopisy, které pak vycházely jako články ve Svědectví s uvedením jména odesílatele, ale dokonce si od nich nechával doma kopie. Když už nějak konspiroval, mohlo to být StB spíše pro smích: „Jak Beneš, tak i Zámečník v písemném a telefonickém styku používají pro označení Pavla Tigrida smluvených názvů, jako strýc, strýček býček a strýc býc,“ píše se ve svazku „Spisovatel“, který StB na Beneše vedla od roku 1965.

Neopatrní byli také lidé kolem Beneše. Václav Havel řekl 10. května 1966 psychologovi Jiřímu Němcovi, že Beneš je pražským korespondentem Svědectví - zachytil to mikrofon StB. V druhé polovině listopadu 1966 se uskutečnila schůzka bývalé redakční rady Tváře (časopis od počátku roku 1966 nemohl vycházet), na níž Václav Havel informoval o svém výslechu v rámci procesu. V následující diskusi pak Beneše i Tigrida ostře zepsul Jiří Němec. „Z hlediska konspirativního to byl stupidní diletantismus, nejvyššího stupně, protože není možné, aby ilegální pracovník, který vede domácí odboj na široké frontě, mohl takovýmto způsobem být ve styku se zahraničím. (...) Vinen je také Tigrid, protože on není žádný diletant, v těchto věcech měl mít přehled a dirigovat Beneše a nenechat jej dělat takové chyby. Z hlediska ilegální práce je to od Tigrida trestuhodné a jeho činnost nebude příliš slavnou kapitolou v dějinách české Mafie.“ Paradoxně také tuto jeremiádu zachytila štěnice StB.

Jan Beneš vinil ze svého prozrazení Pavla Tigrida. „Můj proces byl vyvolán jeho chybou, neboť mi poslal na účet do Živnobanky blbejch 300 franků - odesílatel Pavel Tigrid, Paříž. A pak tvrdil, že to byla sekretářka,“ řekl Beneš v říjnu 2006. Podle něj byl Tigrid „absolutní manipulátor“ a šlo mu o publicitu před vydáním nové knihy. Pravdivost jeho slov o zaslání indiskrétního šeku potvrzují nejen dokumenty StB, ale také Karel Zámečník. Podle něj ale určitě nešlo o úmysl, ale spíše o „neopatrnost a naivitu“. V každém případě podle archivních dokumentů věděla StB o Benešovi dávno před zasláním šeku a před soudem mohla prezentovat spoustu dalších důkazů „podvracení republiky“ ze strany Beneše. „Určitě počítal s tím, že ho dříve či později zavřou,“ říká o Benešovi Zámečník: „Nenáviděl komunismus a chtěl se stát mučedníkem, symbolem odporu proti režimu.“

Ve svém zápalu nebral Beneš příliš ohledů na své okolí. „Udělal nám děsnej průser,“ vzpomíná někdejší člen redakční rady Tváře Bohumil Doležal. „Vzal jeden článek, který nepustila cenzura, a poslal ho Tigridovi. Dotklo se nás, že to udělal za našimi zády a ten časopis tím ohrozil.“ Text o Masarykovi pak skutečně ve Svědectví vyšel, dokonce s uvedením jména autora Ladislava Hejdánka.

Hendrychova dcera

Proces proti Tigridovi, Benešovi a Zámečníkovi byl řízen z nejvyšších míst. Na počátku března 1967 dostal podrobnou zprávu o vyšetřování přímo Antonín Novotný. Po jejím prostudování napsal 9. března vedoucímu státně-administrativního oddělení ÚV KSČ Miroslavu Mamulovi vlastnoruční dopis, v němž si pochvaluje, že je „materiál zpracován dobře - přesvědčivě“, ale zároveň požaduje „zostřit závěry“ proti Tigridovi, kterého je třeba „odhalit jako nepřítele a s ním i ty, kteří s ním měli styky jako vědomí napomahači, nebo lidi politicky neuvědomělí“. Přestože vyšetřování bylo uzavřeno v březnu, rozhodlo 10. května předsednictvo ÚV KSČ na Novotného podnět odložit proces na dobu po sjezdu spisovatelů, který byl chystán na konec června.

Kauza měla i vnitrostranický rozměr. Antonín Novotný nabyl přesvědčení, že tajné materiály z ústředního výboru, které Svědectví otisklo, se dostaly ven přes dceru jeho stranického rivala a muže číslo dvě v hierarchii, Jiřího Hendrycha. V nepublikovaných pamětech, které vznikly na základě rozhovorů se spisovatelem Rudolfem Černým, k tomu Novotný říká: „Znal jsem slečnu Hendrychovou, uměla to roztočit jako chlap. Obvykle to slavila ve Vltavě, po zavírací hodině tam zůstala uzavřená společnost, ke které patřil i spisovatel Beneš. Když byla vyslýchána, tak přiznala, že když otec přišel ze zasedání předsednictva ÚV KSČ domů, ona mu vytáhla materiály z aktovky a přefotografovala je. Snímky odevzdala J. Benešovi.“

„Hendrychova dcera byl výmysl StB,“ řekl Jan Beneš v říjnu 2006. „Prokazatelně jsem s ní jednou tančil na nějakém večírku na parníku, aniž bych znal její jméno.“ Tajné dokumenty prý Hendrych vytrousil u krejčího a on, který jako „mladý snob“ šil ve stejném podniku se stranickou vrchností, využil příležitosti a nenápadně je sbalil. Podle Otakara Motejla však pověsti o svých stycích s dcerou tajemníka ÚV šířil v té době sám Beneš.

Kromě Antonína Novotného, který chtěl „demaskovat“ Tigrida, zastrašit jeho pomahače a zároveň si zřejmě také vyřídit účty s Hendrychem, měla své zájmy v procesu také StB, která potřebovala dokázat svou nepostradatelnost. „V šedesátých letech docházelo v trestní politice k jakýmsi kampaním,“ říká Zámečníkův advokát a dnes ombudsman Otakar Motejl. „Třeba se řeklo: máme potíže, protože nám mlíkaři ředí mlíko. A teď se v každým okrese zavřel jeden mlíkař. V roce 1964 se vymyslel trestní čin spekulace. A každý okres musel mít svého spekulanta. A dokonce se předháněly, kdo bude mít těch spekulantů víc. Celé to bylo mířeno na to, aby rostla popularita režimu.“ Podle Otakara Motejla toto zaměření represe na exemplární kriminální kauzy dostávalo ze hry aparát Státní bezpečnosti.

Státní bezpečnost tedy nechtěla ponechat nic náhodě. Vytvořila si seznam „kulturních pracovníků“, o nichž věděla, že se sešli v cizině s Tigridem. Tito lidé - Václav Černý, Václav Havel, Věra Linhartová, Jan Grossman a další - pak byli zváni k výslechům, při nichž na ně bylo naléháno, aby se od Tigrida distancovali a odsoudili ho. Soudu byl zároveň předložen více než padesátistránkový znalecký posudek, v němž jeho autoři (mimo jiných docent právnické fakulty UK Pavel Peška) docházejí k závěru, že „hlavním politickým cílem Svědectví je postupné rozvracení a likvidace socialistického zřízení v ČSSR“ a že „rafinovanost a nebezpečnost Svědectví spočívá v tom, že zneužívá různé, často ne právě progresivní nálady a tendence v naší společnosti a že je všemožně podporuje“.

Jak se to vyslovuje francouzsky

Komunistická strana a její represivní aparát učinily pro zdárný průběh procesu všechna osvědčená opatření: soud se konal v malé a zastrčené síni Městského soudu v Praze, veřejnost tvořily zejména osoby vybrané ideologickým oddělením ústředního výboru, StB zaznamenávala celé dva týdny trvající jednání na magnetofon a operativně dopravovala na místo nedostavivší se svědky. Nicméně doba už politickému procesu příliš nepřála. Bylo těsně po IV. sjezdu spisovatelů, na němž došlo k otevřené roztržce mezi stranou a vlivnou skupinou literátů, jiní spisovatelé si dovolili protestovat proti československé podpoře arabských zemí v šestidenní válce s Izraelem. Vše nasvědčovalo tomu, že změny režimu jsou na spadnutí.

Atmosféru doby skvěle ilustruje jedna vzpomínka Otakara Motejla na předsedu senátu Ladislava Fajstavra, který absolvoval práva v padesátých letech jako dělnický kádr: „Znal jsem Fajstavra jako soudce, který soudil normální trestní věci, mladej, vysokej, sebevědomej, takovej chlapáckej člověk, a nejednou 14 dní před procesem crrr zvoní telefon u mě v kanceláři a kdo tam? - Fajstavr. Jestli bych se u něj mohl někdy stavit. Přišel jsem tam a on, že má problém a že se na mne s důvěrou obrací. O co šlo? Jestli bych mu nemohl zjistit u Zámečníka, jak se vyslovují ty francouzský jména. Zůstal jsem štajf,“ říká Otakar Motejl. „Vysvětloval jsem si to tím, že se v té době nechtěl ztrapnit jako jeho kolegové dělničtí soudci předtím.“

Průběh procesu se vymkl připravené režii. Svědci houfně odvolávali vynucené odsouzení Tigrida a začali jej naopak hájit. Václav Havel si dokonce po skončení své svědecké výpovědi demonstrativně sedl na lavici obžalovaných vedle Beneše a Zámečníka. Ten založil svou obhajobu na tvrzení, že vůbec netušil, že existuje nějaký časopis Svědectví, a protože mu nikdo neprokázal opak, zprostil ho soud viny, což překvapilo i samého Otakara Motejla.

Největší nevoli moci však vzbudil Benešův obhájce Jaroslav Tauš. Podle zprávy o procesu, kterou v polovině září 1967 vypracovali pro Novotného společně ministr vnitra Josef Kudrna, ministr spravedlnosti Alois Neuman a generální prokurátor Jan Bartuška, Benešův advokát „převedl celý problém z polohy trestního procesu (...) do jakéhosi konfliktu spisovatelů s možností svobodně publikovat své názory v naší společnosti“. Jaroslav Tauš citoval na Benešovu obhajobu nejen verše „proletářského básníka“ Jiřího Wolkra, ale když prokurátor navrhl trest v horní hranici sazby, dovolil si dokonce přečíst článek z Rudého práva, v němž se psalo, že jakýsi člen Komunistické strany Portugalska dostal za podvratnou činnost ve své vlasti, která byla propagandou líčena jako fašistická diktatura, jen tři roky vězení. „V advokacii stále ještě pracují lidé, kteří chtějí pachatele trestního činu vysekat za každou cenu a kteří jdou tak daleko, že se snad i ztotožní s nesprávnými názory svých klientů,“ píše se ve zprávě. „Z procesu se spisovatelem Janem Benešem se vyklubala provokace a ostuda naší strany! Jak jinak hodnotit skutečnost, že mezi komunisty, právníky, kterým měl být vlastní náš způsob třídního boje s nepřítelem, se našel člověk, který obhajoval vyloženého špiona proti samotným zájmům strany a státu?“ ptá se ve svých pamětech Antonín Novotný.

„Když jsem viděl, co se tam odehrává beztrestně, měl jsem z toho takový pocit, že ten režim už nemůže dlouho vydržet,“ říká Otakar Motejl.

Epilog

Nejvyšší soud 17. srpna zamítl odvolání a potvrdil verdikt městského soudu. Jana Beneše omilostnil v březnu 1968 Antonín Novotný těsně před svou abdikací. Karlu Zámečníkovi se podařilo přes Jugoslávii emigrovat do Francie, kde se - pod jménem Karel Prokop - stal významným režisérem dokumentárních filmů. Otakar Motejl byl v letech 1968-1970 soudcem Nejvyššího soudu a za normalizace hájil jako advokát disidenty. Jaroslav Tauš působil v advokacii do počátku 80. let a brzy poté zemřel. Ladislav Fajstavr soudil až do dubna 1992.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)