Listopad 2007

Náš šejk z Rabatu

Petr Zídek

Marocký politik Mehdi Ben Barka, který záhadně zmizel v roce 1965 v Paříži, byl agentem československé StB. Jeho únos a smrt nebyly nikdy uspokojivě objasněny. Dokumenty z archivu komunistické StB ukazují, že Ben Barka nebyl nevinnou obětí marockých a francouzských tajných služeb. V posledních letech života prodával československé rozvědce informace a ovlivňoval v jejím zájmu blízkovýchodní politiky. Jeho dráhu agenta podrobně mapuje dosud tajný spis o patnácti stech stranách.

Místo a čas: pařížský bulvár Saint-Germain, pátek 29. října 1965, několik minut před půl jednou. K proslulé alsaské restauraci Chez Lipp míří rychlým krokem dva Marokánci: student historie Thami Azemmouri a opoziční politik v exilu Mehdi Ben Barka. Uvnitř je čekají režisér Georges Franju, novinář Philippe Bernier a jistý Georges Figon. Plánují společně film o národně osvobozeneckém hnutí. Na chodníku dvojici zastavuje policista Louis Souchon. „Někdo by s vámi rád mluvil,“ říká Ben Barkovi. „Byl jsem pověřen tím, abych vás eskortoval.“ Maročan se pokouší vzdorovat: „Jste opravdu od policie?“ Souchon vytahuje policejní odznak a odvádí Ben Barku k poblíž zaparkovanému Peugeotu 403. „Co mě nejvíce zneklidnilo,“ vypověděl později před soudem Azemmouri, „bylo to, že se Mehdi ode mne vzdaloval, aniž se jedinkrát ohlédl, jako bych tam ani nebyl.“ Když peugeot s Ben Barkou usazeným na zadním sedadle mezi dvěma chlapy vyráží vpřed, zavěšuje se za něj ještě jeden Citroën DS obsazený dvěma dalšími muži.

Od tohoto okamžiku Ben Barku nikdo nespatřil živého, ani mrtvého. Po více než čtyřiceti letech, dvou soudních procesech, tisících novinových článků, desítkách knih stále nevíme, co se dělo dál a kdo byl v pozadí. Jméno Ben Barka se stalo symbolem největšího poválečného francouzského skandálu, který je stále do té míry živý, že předloni o něm byl natočen již druhý celovečerní hraný film.

Ben Barkovi životopisci Zakya Daoud a M. Monjib píší, že „většina těch, kteří v této věci pátrali, se po čase přiklonila k verzi, že šlo o nehodu nebo přehmat“. Ben Barka byl pravděpodobně odvezen na venkovské sídlo jednoho z únosců. V sobotu 30. října odpoledne tam dorazil osobně marocký ministr vnitra Mohamed Oufkir. Ben Barka během výslechu a fyzického trýznění zkolaboval a zemřel. Podle bývalého důstojníka marocké tajné služby Ahmeda Boukhariho byly Ben Barkovy ostatky převezeny v neděli 31. října marockým vojenským letounem do Rabatu a zde rozpuštěny v kádi s kyselinou. Pravděpodobný popis událostí jen velmi málo vypovídá o tom, kdo za celou akcí stál. Policista Louis Souchon byl za podíl na únosu odsouzen v roce 1967 na osm let, další do věci zapletený Francouz dostal šest let. Marocký ministr vnitra Oufkir a pět dalších lidí bylo v nepřítomnosti odsouzeno na doživotí. Spekuluje se o roli francouzských tajných služeb, které přinejlepším nechaly Maročanům volnou ruku a přinejhorším byly za věc přímo zodpovědné. Nejasný je také podíl americké tajné služby: podle svědectví jedné novinářky, která vzápětí za nevyjasněných okolností zemřela, seděl v restauraci Chez Lipp v inkriminovanou dobu důstojník CIA. V roce 1976 odmítla agentura zpřístupnit rodině dokumenty o únosu, přiznala však, že jich má 1846. Dokumenty z archivu československé rozvědky nevrhají nové světlo na únos Ben Barky, jejich obsah však naznačuje další možný důvod, proč někdo mohl chtít marockého politika zlikvidovat.

Cesta pro Maroko: socialismus

Ben Barkovy kontakty s československou rozvědkou začaly v polovině března 1960. Kapitán 1. správy SNB Zdeněk Mičke (krycím jménem Motl), působící na ambasádě v Paříži oficiálně jako druhý tajemník, obědval v kavárně Fouquet's na Champs-Elysées s mužem, kterého v depeši do Prahy z 1. dubna označuje pouze krycím jménem Gogol. Ten měl na stejném místě v půl třetí schůzku s marockým chargé d'affaires Kenfaouim. „GOGOL nakonec souhlasil, že mě představí,“ popisuje událost Mičke-Motl. „V průběhu diskuse s G. a K. tito zpozorovali, že v kavárně je náhodou též BEN BARKA ve společnosti dvou neznámých osob. Došlo tedy prostřednictvím KENFAOUIho k seznámení i s BARKOU a po odchodu GOGOLA jsem oba pozval na večeři na příští týden“.

Večeři pro oba Maročany uspořádal 28. března přímo na ambasádě velvyslanec Josef Urban. Marocký chargé d'affaires se opozdil asi o hodinu a půl vinou koktejlu pro malijskou delegaci, což podle Mičkeho-Motla „bylo velmi výhodné, neboť zatím s B. B. jsme mohli v klidu rozebrat souč. situaci v Maroku“. Ben Barkovy názory se československým diplomatům musely líbit. „Nyní B. B. prý vidí jediné východisko pro svoji zemi: nastoupení cesty budování socialismu, k čemuž prvním předpokladem je naprosté sjednocení všech pokrokových sil země v jedinou polit. organizaci.“ V tomto směru chtěl Ben Barka dokonce jednat s šéfem marocké komunistické strany Alim Yatou.

V průběhu večeře Ben Barka požádal československé diplomaty, aby mu zprostředkovali styk s někým z doprovodu Nikity Chruščova, který byl v příštích týdnech očekáván v Paříži. „BEN BARKA má obavy, aby se strany s. Chr. nedošlo ke schválení byť částečnému fr. politiky v Sev. Africe. Chce detailně vysvětlit situaci i plány, neboť prý může přijít v úvahu i žádost o pomoc mar. silám ve formě dodávek zbraní z ČSR. Velvyslanec slíbil, že bude tlumočit (sovětskému velvyslanci) Vinogradovovi, zda by B. B. nemohl hovořit v příštích dnech s nějakou sovětskou důležitou osobností přímo z doprovodu s. Chruščova.“

Při odchodu se Mičke-Motl s Ben Barkou domluvil na další schůzce, na níž by vše ještě podrobně prodiskutovali. Na zastupitelském úřadě „to nebylo možné a navíc nemohl jsem s ohledem na s. Urbana vytěžovat B. B., jak by situace vyžadovala,“ psal rozvědčík do pražské centrály. Zároveň Mičke-Motl Ben Barkovi „nezávazně nabídl cestu do ČSR“. „Velmi ochotně by přijel a i v blízké době.“

Ben Barka nepochopil, že nabídka cesty do Prahy byla pouhou zdvořilostí. Na druhé konferenci Organizace afro-asijské solidarity v Guineji v dubnu 1960 řekl československému velvyslanci Vladimíru Knapovi, že se chystá do Jugoslávie, Francie a ČSR. Knapova depeše vyvolala v Praze šetření, kdo vlastně Ben Barku pozval.

Celá věc se řešila na nejvyšší úrovni: první tajemník KSČ Antonín Novotný rozhodl, že oficiální pozvání nepřichází v úvahu, protože Ben Barka „je v ostrém rozporu s marockým králem Mohamedem V.“ a že jedinou možností je pozvání po linii odborů nebo jiné společenské organizace. Další podobu styků mezi Československem a Ben Barkou ovlivnila z jedné strany neochota Prahy k oficiálním kontaktům, které by ji mohly kompromitovat před marockým režimem a zhatit výnosné obchody (Maroko bylo po Egyptu druhý největší obchodní partner v arabském světě), a z druhé strany negativní charakteristiky Ben Barky ze strany vůdce marockých komunistů Aliho Yaty, privilegovaného informátora o dění v zemi.

Říkali mu dynamo

Kdo byl Ben Barka? Narodil se v roce 1920 v Rabatu, tehdy hlavním městě francouzského protektorátu Maroko. Pocházel ze skromných poměrů, ale díky píli a nadání vystudoval matematiku a fyziku na univerzitě v Alžíru. V roce 1942 začal vyučovat na gymnáziu v Rabatu a mezi jeho žáky na College impérial patřil i čtrnáctiletý Moulay Hassan, pozdější marocký král Hassan II. V roce 1943 byl jedním z nejmladších zakladatelů Strany nezávislosti (Hizb al-Istiqlal), a když v roce 1944 podepsal její Manifest nezávislosti, byl odsouzen na dva roky do vězení.

Muž malého vzrůstu, půl druhého metru přerůstal jen o čtyři centimetry, měl velké politické ambice. Dokázal být téměř hyperaktivní, což mu vyneslo přezdívku Dynamo. A ze strany koloniální moci další věznění: internován byl od února 1951 do září 1954. To však již francouzské nadvládě nad Marokem zvonila hrana: Ben Barka se zúčastní jednání o nezávislosti v Aix-les-Bains a po jejím vyhlášení v roce 1956 se stává předsedou Národního konzultativního shromáždění. V prvních letech samostatnosti probíhala v Maroku tichá, ale špinavá občanská válka o charakter země. Proti konzervativní monarchii zosobněné králem Mohamadem V. stojí radikální bývalí partyzáni z Armády národního osvobození. Podle důstojníka marocké tajné služby Ahmeda Boukhariho policie v letech 1957–60 fyzicky zlikvidovala na osm set bývalých bojovníků. Také vládní strana Istiqlal se rozštěpila na vůči monarchii loajální proud a radikály, kteří chtěli monarchii spoutat konstitučními pravidly nebo ji rovnou zrušit a provést v zemi řadu socializačních opatření. Hlavním představitelem tohoto proudu byl právě Ben Barka. Již v roce 1958 je však ve straně marginalizován a vzápětí zakládá novou – s názvem Národní svaz lidových sil – UNFP). Od září 1959 však pobývá více v zahraničí než na nejisté půdě vlasti, neúnavně cestuje po světě, setkává se s předními politiky třetího světa a postupně se vypracovává do pozice respektovaného mluvčího rozvojových zemí. Sex ve službách špionáže Devětadvacetiletý československý rozvědčík Mičke-Motl Ben Barkův politický životopis nepochybně zná a uvědomuje si, že jde o významnou osobnost. Přesto je ve styku s ním opatrný, vždyť Praha není z tohoto kontaktu příliš nadšená. V měsících po společné večeři na ambasádě se oba muži vídají poměrně často, iniciativu ke schůzkám vyvíjí většinou Ben Barka. Telefonuje Mičkemu do bytu i kanceláře, zve jej do kaváren a jednou jdou společně dokonce do kina na sovětský film Balada o vojákovi. „V průběhu těchto schůzek získává ŘO (řídící orgán) do značné míry důvěru a přátelství BB, kterého nyní může otevřeně vytěžovat ke všem otázkám týkajícím se Afriky. Značná část schůzek je neustále věnována theoret. diskusím o marx. filosofii a vědeckém socialismu,“ píše se ve shrnutí kontaktů za rok 1960.

Vztahy mezi Mičkem a Ben Barkou se stávají stále důvěrnější: 12. března 1961 žádá Ben Barka svého přítele o 10 tisíc franků na podplacení redakce týdeníku FranceObservateur, aby psal kriticky o politice nového marockého krále Hassana II., nástupce Mohameda V., který zemřel 26. února. Pro pražskou centrálu rozvědky je to příležitost k oficiálnímu získání (slangově nazývanému „verbovka“) Ben Barky. Je mu přiděleno krycí jméno „Šejk“ a ústředí vypracovává několik analýz dosavadních kontaktů. Mičke-Motl má k tomuto postupu výhrady: „perspektivní jeho verbovka na běžném základě se mně zdá nereálnou. ŠEJK totiž má velké ambice hrát prvořadou roli v příštím marockém státě. Z toho důvodu lze spíše uvažovat o nějaké formě spolupráce na polit. podkladě,“ píše 1. července 1961 do Prahy a navrhuje zorganizovat pro Ben Barku pobyt v Československu, o který tak dlouho usiluje. Centrála souhlasí.

Dvanáctého září 1961 přijíždí Ben Barka autem na hraniční přechod Dolní Dvořiště, kde jej očekává jeho přítel Mičke-Motl. Mají před sebou společných osm dní, které vedení rozvědky maskované za Ústřední radu odborů vyplnilo bohatým programem, jenž měl marockého hosta přesvědčit o přednostech komunismu. Hned na cestě do Prahy jsou Ben Barkovi předvedeny České Budějovice, zámek Orlík a stejnojmenná přehrada. Večer jdou oba muži na varietní vystoupení do Alhambry a popijí v Lucerna-baru. V dalších dnech Šejk navštíví brněnský veletrh, strojírenský závod ZPS v Gottwaldově a vzorové JZD v Prušánkách. Zde Ben Barka absolvoval „hlubší diskusi“, během níž uvedl, že „jeho osobním cílem je budování marx-len. socialismu v jeho zemi tak, jak se děje v social. zemích – viz nyní zejména případ Kuby a je-li toto základním znakem komunistů, pak jím též (je)“.

Svým šarmem dokázal Ben Barka oslnit nejen pracovníky JZD. „Na večeři v restauraci U Mecenáše se ŠEJK seznámil s neznámou ženou – pokrokově zaměřenou a docházelo pak mezi nimi k intimním stykům, jak se nám ŠEJK přiznával a uváděl, že jmenovaná je rozvedená, má 5ti leté dítě, je ruského původu a bydlí na Tř. nár. obrany v Dejvicích.“ Ben Barkovi hostitelé tím byli poněkud vyvedeni z míry, ale Šejk jim vysvětlil, že „ve Francii je to mimo záliby jedna z jeho účinných method pro získávání informací. Uváděl, že je podstatně snazší proniknout do těžkých objektů prostřednictvím korespondentek a drobných úřednic, které jdou po penězích a pro něž vcelku otázka fysické lásky je věcí tak běžnou, že je zcela normální je k tomu získat zejména vhodně volenou diskusí. Mistrem v tomto směru prý je jeho bratr... (který) nyní dohodil ŠEJKOVI jednu ze svých milenek, která je v současné době zaměstnána jako písařka v kabinetu min. války MESSMERa v Paříži. ŠEJK ji nyní pozve k sobě do Ženevy, dá jí peníze, bude se jí věnovat, – i když je nehezká – s cílem získat ji, aby mu podávala informace resp. dokumenty z ministerstva.“

Přestože k oficiální verbovce Ben Barky došlo až v únoru 1963, jeho návštěva v září 1961 byla rozhodujícím předělem v jeho spolupráci s československou rozvědkou. „Vzájemné vztahy se ŠEJKEM byly podstatně prohloubeny. Mohu s ním hovořit zcela přímo o všech otázkách rozvědného charakteru,“ psal ve své zprávě Mičke-Motl.

Na podzim 1961 začal Ben Barka prodávat StB dokumenty prezentované jako analýzy francouzské tajné služby SDECE a rozbory francouzského ministerstva zahraničí. V listopadu StB financovala Ben Barkovu cestu do Guineje (3500 franků). Šejk se dokázal odvděčit hned následující měsíc na zasedání Výkonného výboru afro-asijské solidarity v Gaze. Tam československé zájmy hájil pracovník rozvědky Josef Orel-Otáhal, který je dnes jediným žijícím rozvědčíkem, jenž přišel s Ben Barkou do styku a je ochoten o tom hovořit.

„V Gaze vznikla situace, že Číňané se nás pokoušeli vyloučit a Ben Barka nám velmi pomohl. Díky němu jsem třeba vystoupil na jednom výboru,“ říká Josef Orel, který se s Ben Barkou seznámil rok předtím během letu z Paříže do Konakry. Podle Josefa Orla ovšem Ben Barka již tehdy „neviděl dobře perspektivu evropského socialismu, říkal, vy se stejně jednou amerikanizujete“. (Josef Orel byl stejně jako Zdeněk Mičke, zesnulý počátkem 90. let, v roce 1969 vyhozen z rozvědky pro svou podporu obrodného procesu, za normalizace šikanován a rehabilitován po pádu komunismu.)

Území ČSSR pro styk nevhodné

V květnu 1962 se Ben Barka vrátil do Maroka. Kontakty s československou rozvědkou poklesly na intenzitě, protože rezidentura v Rabatu i centrála měly strach z marocké kontrarozvědky, která opozičního politika bedlivě sledovala. V následujícím roce však odchází z vlasti s celou rodinou, tentokrát již definitivně.

Do Prahy Ben Barka přijel znovu 25. února 1963. V konspirativní vile v ulici na Zátorce s ním byl proveden podrobný zpravodajský rozhovor, který se stal základem oficiální „verbovky“. Šejk dostal nové řídící důstojníky: Karla Čermáka-Červenku a Jiřího Vančuru-Vyštejna. V průběhu roku navštívil Prahu ještě třikrát a vždy byl podrobně „vytěžen“. Jeho informace si rozvědka velmi cenila. Její náčelník Josef Houska informoval 17. prosince 1963 ministra vnitra Lubomíra Štrougala: „Spolupráce s DS (důvěrným stykem) ŠEJKEM se v poslední době během 2 schůzek v srpnu a listopadu 1963 ukázala jako velmi zajímavá. ŠEJK přistupuje nyní ke spolupráci mnohem odpovědněji, předává zajímavé informace i dokumenty. (...) K plnému využití ŠEJKA je bezpodmínečně nutný stálý styk s ním, vzhledem k nutnosti průběžného úkolování a vytěžování a na druhé straně se v současné době pro tento styk ukazuje území ČSSR jako naprosto nevhodné,“ psal Houska. Hlavním styčným bodem s Ben Barkou, který v té době pendloval zejména mezi Ženevou, Alžírem a Káhirou, se stala alžírská rezidentura. Za předpokladu pravidelného styku měl dostávat 1500 liber sterlingů ročně a měl mít hrazeny případné výlohy.

Nadšení z Šejka však na rozvědce nemělo dlouhého trvání. Navzdory dohodnutým pravidlům konspirace a bez vědomí svých „řídích orgánů“ přijel Ben Barka 19. srpna 1964 večer do Prahy – se ženou a čtyřmi dětmi! Po bouřlivé výměně názorů a pohrůžce Ben Barky, že odjede hned zpět, se nakonec StB uvolila platit celé rodině tři týdny v Karlových Varech a léčebnou kúru jeho manželce. Pobyt byl využit k dlouhým zpravodajským pohovorům. Důstojníci rozvědky při nich Šejkovi vytkli, že jeho informace „přicházejí opožděně“ a že „opožděná informace není již informací“. Nakonec bylo dohodnuto zrušit roční paušál 1500 liber a odměňovat jej „za to, co skutečně udělá“. Ve stejné době vypracoval jistý kapitán Doubek, jehož pravé jméno se nepodařilo zjistit, třináctistránkový Rozbor spolupráce se Šejkem. Autor konstatuje, že Ben Barka nedodržuje základní konspirační pravidla, v jeho informacích jsou vážné rozpory a pravděpodobně neříká vše, co ví. Závěr je zdrcující: „Je jisté, že ŠEJK je ,pokrokový‘ ve styku s námi, proamerický ve styku s Američany a oportunista ve styku s BOURGIBOU, NASSERem i iráckými a syrskými baasisty,“ píše Doubek a dodává: „Mnoho našich styků, kteří to s námi myslí upřímně, tvrdí, že ŠEJK je mizera. Nevylučují i spojení Šejka se Západem.“ A co horšího – „přátelé“, tedy KGB, se domnívali, že Šejk byl na konferenci afro-asijské solidarity v Alžíru podplacen Číňany a v jejich zájmu manipuloval shromážděním.

Dlouhý Ben Barkův pobyt v Československu nezůstal utajen. V říjnu začaly z Rabatu chodit zneklidňující informace. „Rezidentura sděluje,“ píše se v depeši z 23. října, „že v Maroku je známo, že Šejk byl v ČSSR. V policejních kruzích se soudí, že cílem jeho návštěvy bylo projednání a příprava školení marockých diverzních skupin, které mají být nasazeny na marocko-alžírské hranici.“ Otázka výcviku členů strany UNFP byla s Ben Barkou skutečně několikrát projednávána, v dochovaných dokumentech však o ničem takovém není žádný doklad. Jediným, kdo nakonec speciální výcvik získal, byl v březnu 1965 sám Ben Barka. Od 9. do 16. března ho pracovníci ministerstva vnitra v konspiračním bytě v Klimentské 8 vyškolili v tajnopise, radiospojení, šifrování, obraně proti sledování a zásadách konspirativní práce.

V květnu 1965 se Ben Barka stal předsedou přípravného výboru Konference tří kontinentů, která je plánovaná na počátek roku 1966 do Havany. Kubánský podnik, který má sjednotit národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky v boji proti imperialismu, vytáčí Američany do nepříčetnosti. Jeho pobyt v Praze od 1. do 3. října 1965 má polooficiální charakter, vystoupí dokonce na tiskovce. Na své řídící důstojníky působí vystrašeným dojmem: „ŠEJK se obává fysického násilí či atentátu na svou osobu. Požádal o malý revolver ráže 7,65, který mu byl přislíben pro příští jeho pobyt v ČSSR.“

Žádné příště však nebylo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)