Listopad 2007

Role WC papíru

Petr Zídek

Před dvaceti lety měli Češi jiné starosti. Byla to doba, kdy toaletního papíru nebylo dost pro všechny. Lidé tedy uvažovali o tom, kde ho vzít, popřípadě čím ho nahradit. Na první otázku existovaly v zásadě dvě odpovědi: buď ho koupit v krámu, když náhodou byl, nebo ho ukrást v práci dřív než kolega.

Ještě před nedávným časem jsme se mohli v novinách dočíst, že toaletní papír mizí z úřadů či nemocnic, což je důkaz toho, že zažité adaptační strategie leží mimo oblast racionální kontroly. Když před staletími trpěl člověk každou zimu pravidelně hladem, v létě se přejídal a vytvářel si tělesné zásoby na zimu. Dnes je jídla pořád dost, ale mnozí z nás se cpou jak před hladomorem. Podobně to je asi s kradením toaleťáků: řada z nás si dodnes prostě nemůže pomoci - a šup s roličkou do tašky. Ti lidé by neměli být odsuzování, zaslouží si léčení v diskrétních sanatoriích stejně jako nenažraní tlouštíci.

Jako náhražka připadal před dvaceti lety snad v úvahu papír novinový, ale to byl projev ryzího zoufalství. Většinou se toaleťák nějak sehnal, ale ne v prvním krámě. Tak jako dnes doma hrdě hlásíme „v Lidlu měli akci na avokáda, tak jsem jich vzal hned deset“, okouzlovali jsme před dvaceti lety své rodinné příslušníky tím, že „ve Včele měli toaleťák, tak jsem ho vzal rovnou pět rolí“ (víc by nám jich ani neprodali).

Proč vlastně toaletní papír nebyl k mání? Odpověď najdeme ve dvacetistránkovém dokumentu objeveném v Národním archivu. V červnu 1988 se jím zabývalo předsednictvo komunistické strany, tedy nejvyšší mocenský orgán, v němž zasedali Jakeš, Husák, Indra, Lenárt, Adamec a další (z tohoto zásadního jednání se omluvili Bilak a Štrougal). Materiál je plný dnes již málo srozumitelných zkratek - GŘ OPZ, 5LP, VHJ, HS, MLVD či DNÚ do NSZ. Když se tím nějak prokoušeme, spatříme asi tento obrázek: Nedostatek toaletního papíru se poprvé projevil v roce 1967. Proto byla v roce 1969 zakoupena za 30 milionů korun nová výrobní linka, díky níž byla poptávka uspokojena až do roku 1980. Pak nastaly problémy popisované asi na osmi stranách a následně shrnuté do slov „dlouhodobé neřešení kapacitních možností výroby“. Pozoruhodné je, že mezi obviněnými byli již tehdy také novináři: „Negativně se odrazila v nákupu toaletního papíru i určitá panika, k jejímuž zmírnění nepřispěly ani masové sdělovací prostředky.“

Soudruzi samozřejmě přijali řadu opatření, např. MLVD SSR a ČSR dostaly za úkol „zajistit průzkum potřeb mimotržních odběratelů v letech 1989-1995“. Jako cíl, k němuž se mělo v blíže neupřesněném zářném zítřku dospět, bylo vybudování výrobních kapacit o objemu 50 tisíc tun toaletního papíru ročně, „což by umožnilo realizovat roční spotřebu 2,5 kg/obyvatele a tím se přiblížit k evropskému průměru“. Dodejme, že podle francouzské Wikipedie je dnešní průměrná evropská spotřeba 13 kilogramů toaleťáku na hlavu. V 80. letech již nemohli komunističtí vládci díky videu a satelitní televizi před masami utajit, jak vypadají obchody v Rakousku nebo Německu. Stav „vnitřního trhu“ jim proto dělal velké vrásky. Ještě v říjnu 1989 přijalo předsednictvo ÚV KSČ opatření, která měla vést k tomu, aby do roku 1995 bylo v krámech dost alespoň vybraných „nejvíce nedostatkových“ druhů zboží - chladniček, automatických praček, van, elektrických sporáků, jízdních kol a vodovodních baterií.

Citovaný dokument z června 1988 může být podkladem ke smělé historické hypotéze: pád režimu způsobil nedostatek toaletního papíru. Vždyť je to zřejmé. Rok 1967 - není toaleťák. Rok 1968 - režim se hroutí. Rok 1969 - toaleťáku je díky nové lince dost, takže začíná normalizace komunistické moci. Osmdesátá léta - toaleťák zase chybí, na novou linku nejsou peníze, dovozy z Číny nestačí, takže tu máme listopadový převrat 1989.

K podobnému závěru už ostatně dospěla i chorvatská spisovatelka Slavenka Drakuliová, která v eseji Vpřed do budoucna zmapovala problematiku toaletního papíru v téměř celém východním bloku. „Jeden z indikátorů pádu komunismu byl právě toaletní papír,“ píše. „Chudoba byla hrozná i z jiného důvodu - nevěděli jsme, že existuje něco lepšího. Jakmile jsme se to dozvěděli, zatoužili jsme po lepším - po lepším toaletním papíru. Komunismus byl odsouzen k zániku.“

Historická role toaletního papíru je tedy zřejmá. Možná, že na něj čeká další. Stačí vyjet někam na východ od Evropy, a člověk používající toaleťák je hned považován za barbara. Jediný správný postup je přeci levá ruka a tekoucí voda! Uvidíme, jak ten střet civilizací dopadne. Zatím můžeme přemýšlet, zda papír ekologický, či normální.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)