Prosinec 2007

Události od 18. října do 15. listopadu 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Čtvrtek 18. října

Postupně všichni přicházejí na to, že stavba Národní knihovny není realizovatelná na Letné a zjevně ani vůbec, protože ministerstvo kultury na ni nemá peníze. Vláda na ni nemá peníze. Zaplatili pouze přípravné práce, mj. náklady spojené s výběrovým řízením (na stavbu, na kterou nemají prostředky, no to je vynikající!) Vážení, nemohli byste si z nás dělat srandu aspoň nějakým méně okatým způsobem?

Jak se dalo očekávat, všichni teď myjí Topolánkovi hlavu za neúspěch při volbě do RB OSN. Neúspěch to je, ale upřímně řečeno zase až o tolik nejde, nepochybně se na něm podepsalo Rusko (politický neklid v ČR mu prospívá, shnilá hruška se třese a už brzy spadne Putinovi do klína) a Čína (česká politická linie jí nevyhovuje a jakékoli oslabení Západu zase ano) daleko víc než projev Václava Klause o globálním oteplování. Česká veřejnost bude ovšem dotčena stejně, jako kdybychom nebyli s Německem 3:0 vyhráli, ale prohráli, a do preferencí vlády a ODS se to promítne. Co kdybyste přestali brát politiku jako fotbal? Jsou to opravdu, ale opravdu dvě různé věci!

Obliba prezidenta Václava Klause dramaticky klesla (ze 73 na 65%). Výsledek je třeba brát s rezervou (jde o průzkum agentury STEM, u níž se těžko bráním dojmu, že nahrává ČSSD), ale stejně: pokud by byl plus minus správný, sotva jej lze považovat za „náhodný výkyv způsobený metodikou“, jak poněkud alibisticky tvrdí prezidentův mluvčí Hájek. Nevěřím taky, že by se do něj promítl prezidentův postoj ke globálnímu oteplování nebo ke Kaplického blobu (to vadí jen intelektuálům). Spíš se podobné prezidentovy iniciativy sčítají do jednoho celkového „uměleckého“ dojmu, který sdílí čím dál tím víc „obyčejných“ lidí, a který by se, pokud by šlo o někoho, kdo není zrovna prezidentem, ale jen obyčejným smrtelníkem, dal shrnout do slov: jsi nějaký moc chytrý, aby ses z toho…

Jiří Hanák se v Právu pozastavuje nad tím, jak se mohl předseda ČSSD Paroubek opovážit převzít cenu, nazvanou po sudetoněmeckém sociálním demokratu Jakschovi, který v londýnském exilu „začal surfovat na vlně německého nacionalismu“ a nechtěl se dohodnout s Benešem. Je třeba dodat, že se nechtěl dohodnout s Benešem o tom, že se mají tři miliony jeho spoluobčanů, českých Němců jako on, nechat okrást o veškerý majetek a svinským krokem vyhnat do Němec. Zároveň Hanák volá po ocenění těch českoněmeckých kolaborantů, kteří byli ochotni jít Benešovi a komunistům na ruku. Je to trochu, jako kdyby dnes usiloval o postavení trojpomníku Josefu Plojharovi, Emanuelu Šlechtovi a Zdeňkovi Fierlingerovi. Možná, že ještě o fous horší.

Prezident Klaus vyzývá k podpoře jaderné energie. Tuto zprávu je třeba posuzovat v souvislosti s požadavkem ČSSD, aby o energetické politice ČR nerozhodovala vláda, ale Poslanecká sněmovna. V tom případě by Tlustý a spol. (jak se zdá pod ochrannými křídly pana prezidenta, což není zase až tak překvapivé) mohli pohodlně svrhnout vládu předstírajíce, že slouží dobré věci. Zelení totiž nemohou přistoupit na další budování atomových elektráren a stop stavbě dalších jaderných bloků je součástí koaliční smlouvy.

Ústavní soud rozhodl, že telefonní odposlechy advokáta Čapka, který zastupuje Františka O. Kinského v jeho majetkové při se státem, byly nezákonné. Je to jakýsi dílčí úspěch, odposlechy se konaly v rámci široce založené akce proti advokátům-zrádcům a nepřátelům vlasti, hájícím nároky zněmčilé šlechty. Byla rozjeta za vlády ČSSD. Představitel Advokátní komory Václav Vlk k tomu prohlásil: „Máme dvě brzdy, které nedovolí opakování historie z padesátých let – zákaz trestu smrti a pak skutečnost, že stát nezasahuje do soukromí advokátů, nezkoumá jim spisy a nesleduje, s kým a o čem se baví.“ Pan doktor Vlk je obrovský optimista. Trest smrti není k teroru nutně zapotřebí, na jistou dobu ho zrušil i J. V. Stalin, aniž by to jeho krutovládě ubralo na síle, a pokud budou advokáti náležitě prohnilí, nemusí jim stát vůbec zasahovat do soukromí, stačí, když si je např. koupí. Pokud veřejnost bude svolná s tím, aby v určitých případech (podezření z „vlastizrady“) neplatily žádné regule – a česká veřejnost bývá s něčím podobným srozuměna velmi často – jsou všechny brzdy pro kočku.

USA chce navrhnout Rusku, aby na činnost amerického radaru v ČR dohlíželi ruští experti. Je mi líto, ale o přítomnosti ruských expertů na našem území by měla rozhodnout ČR (jde bohužel o formalitu, protože české veřejnosti „ruští experti“ na rozdíl od těch amerických nevadí - já se bohužel pamatuji na jaro 1968, kdy se to u nás ruskými experty jen hemžilo, podnikali tu dokonce jakési „spojovací cvičení“; a taky se pamatuji, jak to skončilo). Pokud tu budeme mít najednou Rusy i Američany, octneme se znovu v roce 1945. Ruští vojáci nemají na našem území co pohledávat.

Karel Steigerwald vytýká v MfD Paroubkovi (v souvislosti s jeho docela slušným vyjádřením k procesu s Brožovou-Polednovou), že „dává přednost tomu, co je“ (podle něho) „správné, před tím, co je podle zákona“. V tom případě Paroubek nedělá nic odsouzeníhodného: když je zákon špatný nebo nedokonalý, je třeba trvat na tom, co je lepší a dokonalejší. Např. dávat přednost lidskosti a spravedlivosti před Benešovými dekrety bylo a je docela v pořádku. Pan Steigerwald, tento Jiří Pehe dnešního Hradu, si citlivě vybírá řešení, která se budou líbit lidu: teď např. jde o to lynčovat (sametově, samozřejmě) jednu starou bábu. To bude sranda!

Jakási pubertální dívka se v rámci akce „mládež vede Mladou frontu Dnes“ obrací s výčitkami na své spoluobčany a rodiče. „Kde jste byli vy všichni ušlechtilí Evropané, když se vraždili nevinní lidé v Jugoslávii“? Milá holčičko, když se nevinní lidé v Jugoslávii (Bosňáci, Srbové, Albánci, jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou) rozhodnou, že se budou mezi sebou vraždit, nezabrání jim v tom nikdo na světě. Naší starostí je, aby se nevraždili (přitom nebo i jindy) nevinní Češi. Jak říkal Karel Havlíček (kterého znáte spíše pod jménem Havlíček Borovský: „člověk se má starat především o ty, kterým může opravdu pomoci.“ To za prvé. Za druhé, patetická výzva: „Milá maminko, milý tatínku, chci, abyste bránili náš svět…“ Neměla byste, děvče, počítat s tím, že vás pořád bude bránit tatínek s maminkou. Koukejte se o „bránění našeho světa“ začít starat taky sama! Už na to máte léta. Musím se přiznat, že z pohledu na naši nejmladší generaci, jak ji prezentuje MfD, mám žaludeční potíže.

Pátek 19. října

Bývalé prokurátorce Brožové-Polednové navrhli trest pět let. Je to hluboko pod spodní hranicí trestného činu napomáhání k vraždě, ale zároveň vysoko nad fyzickými možnostmi obžalované. Takže jí trest nejspíš přeruší ze zdravotních důvodů do té doby, než umře. Jaký smysl má takový výkon spravedlnosti? Zavřeli osobu nepochybně vinnou, ale až někde v druhé nebo v třetí řadě, a nezbude jim, než ji hned zase pustit. Nesnižuje to vážnost soudů i zákona? Podle obhájce Brožové-Polednové je „naprosto mylné“ uvádět, že bez přispění obžalované by k absolutním trestům nedošlo“. Má úplně pravdu, o trestech se rozhodovalo v politbyru. Jenže je taky pravda, že obžalovaná při výkonu justiční vraždy ochotně napomáhala a spoluvinu nese. Soudce v případu prohlásil: „Rozsudek vyhlásíme s plnou parádou 1. listopadu“. Bude se rezervovat největší jednací síň, aby se čtení verdiktu mohli zúčastnit všichni, kdo chtějí. Ve skutečnosti je jen velmi málo důvodů ke slávě. Po sedmnácti letech podivného otálení se podařilo odsoudit jednu osobu, která navíc nepatřila k těm nejvýznamnějším. Dotyčná je navíc, jak se zdá, dementní a tudíž taky bezbranná (na rozdíl od Grebeníčka st. nedělala například v podstatě žádné obstrukce. Reportérovi MfD řekla přes zavřené dveře svého bytu: „Měla jsem už umřít. Proč mě proboha soudí až teď, po takových letech?“ Člověk, který je za těchto okolností schopen cítit jakési uspokojení z naplnění spravedlnosti, musí být dost zvláštně ustrojený.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek napsal v dnešním Právu: „Přestože náš prezident obrousil ostré hrany kategorických stanovisek, tak k tématu globálního oteplování přednesl projev diametrálně se lišící prakticky od všech ostatních.“ Proboha, co je na tom špatného? Špatné je nemít pravdu (netvrdím, že Klaus má pravdu), a ne se lišit od ostatních.

Podle dalšího průzkumu STEM Klausovi věří 73% občanů a jeho důvěra od posledního podobného průzkumu stoupla o 1%. Průzkum se týká důvěryhodnosti ústavních činitelů a jeho výsledky jsou dosti zvláštní – na třetím místě (druhý je předseda ÚS Rychetský) se umístil předseda PS Vlček. Klausovy výsledky v tomto a ve včera zveřejněném průzkumu se prý liší proto, že ten včerejší hodnotí Klausův výkon v posledním měsíci, kdežto zde jde o dlouhodobý trend. Jako laický pozorovatel bych ale spíš řekl, že oba průzkumy není třeba brát příliš vážně.

Koaliční krize ohledně schvalování energetické koncepce (ve vládě, nebo v Poslanecké sněmovně?) se vyostřuje. Poslanec Tlustý se ohrazuje proti tomu, aby byl označován za „rebela“ ODS. Má pravdu, to označení je velmi, velmi milosrdné.

V MfD se ke kritikům projektu Národní knihovny přidal historik architektury Pavel Kalina. Říká mj. „Nechápu, jak může být řešena Národní knihovna na letenské pláni bez celkové koncepce toho místa.“ Na tom je něco pravdy, poukazoval na to před časem i Václav Havel, který patří k obhájcům projektu. V každém případě je ten obludný bolševický Apellplatz nutné co nejrychleji zastavět – čímkoli, dřív než tam Filip s Paroubkem, až se proderou k moci, začnou zase pořádat májové švancparády. Zastavět. Řekl bych skoro čímkoli.

Místopředseda PS Filip vykonal oficiální cestu do Běloruska a domlouval tam přátelství a spolupráci. Naše zahraniční politika je vícekolejná. Předpokládám, že panu Paroubkovi vystupování jeho politického spojence nevadí.

Sobota 20. října

Podle výkonného výboru KSČM je prý u nás „s velkou mediální podporou rozvíjen kult osobnosti současného prezidenta republiky Václava Klause, je pěstována představa o jeho výjimečnosti, právu autoritativně hovořit i k těm otázkám, ke kterým zjevně nemá odbornou kvalifikaci“. To je opravdu směšné (kult prezidenta tu bude, až se v té funkci zahnízdí pan Filip nebo pan Paroubek), jediná otázka je, zda komunisté podobnými hloupými řečmi nemaskují svou ochotu podat Klausovi několik pomocných volitelských rukou.

Také podle průzkumu CVVM má nyní ČSSD poměrně velký náskok proti ODS (ČSSD 36%, přibrala 3%, ODS jen 30%, ztratila jedno). Vzhledem k tomu, že komunisté mají stabilních 15% (+0,5), zelení a lidovci tratili po 1% (zelení 9%, lidovci 8%), je poměrně citelná ztráta koalice, kterou předpověděl už STEM, víceméně potvrzena. Rudý blok by měl 105 mandátů v PS, což by mu stačilo k pohodlnému vládnutí. Ještě chvilku, a Paroubek začne snít o předčasných volbách – zvlášť když se v ODS i u zelených projevují známky rozkladu. Paroubkova představa je zjevně koalice se zelenými a lidovci (podobně se dnes v rozhovoru pro Právo vyjádřil místopředseda Sobotka, který neoplývá příliš samostatnými a osobitými vizemi): podle současné prognózy CVVM by sice ČSSD stejně jako dnes nutně potřebovala komunisty v zádech, ale nevypadalo by to tak blbě, Paroubek by v té kolaboraci s komunisty nebyl sám, měl by lidovecké a zelené alibi.

Kaplického návrh Národní knihovny, z něhož se stalo zjevné politikum, se líbí 60% obyvatel Prahy a 44% obyvatel ČR. To je, řekl by jeden, dostatečná podpora, aby se politici nemuseli bát, že si poškodí preference, když budou pro. Zvlášť když ČSSD nejevila žádnou chuť tu věc použít jako politický klacek na koalici. Co si od tažení proti Kaplickému ODS a Bém slibují? Preference jim to, jak vidno, nezvedá.

ODS má další vnitřní problém, novou „euroústavu“, na níž se nakonec EU včetně ČR nyní shodla. Skupina „rebelů“ ve straně žádá referendum (změny vůči původní, ostře odmítané podobě považují zjevně za nedostatečné), Topolánek si dovede představit schválení v parlamentu. Výkonná rada se usnesla, že se obrátí k Ústavnímu soudu, aby zjistil, zda nový text není v nesouladu s Ústavou ČR.

Pondělí 22. října

Polské volby vyhrála dosti drtivě Občanská platforma (cca 44% k 31% pro PiS). Kaczyńského vláda měla díky účasti Sebeobrany a hlavně Ligy polských rodin poněkud panoptikální charakter, některé nápady ministra Giertycha a protiněmecká posedlost premiéra a jeho spolupracovníků občas překračovaly hranice zdravého rozumu. Otázka je, nakolik si Polsko a střední Evropa Tuskovým vítězstvím pomohly – Kaczyński byl loajální vůči USA, nechtěl stahovat polské vojáky z Iráku (označil to za dezerci, což je imponující otevřenost) a nedělal obstrukce se stavbou protiraketové základny. Tusk zjevně z populismu vojáky stáhnout chce, a pokud jde o základnu, hodlá zřejmě z téhož důvodu Američany vydírat. Člověk si u našich severních sousedů nevybere. Kdyby to byl jen jejich problém – ale základna je i náš problém.

Jak jsme už psali, chce ODS nechat posoudit eurosmlouvu Ústavním soudem. Ústavní soud se ovšem prý může záležitostí zabývat až v procesu ratifikace, ÚS není konzultační kanceláří vlády, potřebuje kauzu.

Jiří Paroubek si v Právu vyřizuje účty s Alexandrem Mitrofanovem, který někde vyšťoural a zveřejnil citáty z jakéhosi jeho mimořádně vykutáleného interního projevu (Paroubek tam mj. upozorňuje, že dopad vládních reforem patrně nebude zdaleka tak tragický, jak to líčí propaganda ČSSD – a taky on sám – a že se na to strana musí připravit). Ve své polemice nazývá Mitrofanova „samozvaným expertem na sociální demokracii“ (po dlouhé době zase jeden samozvanec). Pozoruhodné jsou též temné poznámky o tom, že je Mitrofanov za to, jak píše „placen“ (to taky známe, podle Paroubka, když už někdo píše proti němu, měl by to aspoň dělat zadarmo). A konečně pozoruhodné je i předsedovo pojetí svobody slova. Nedá se s ní (zatím?) nic dělat, naštěstí je jí tolik, že „slova ztratila na váze“. A žádný pisálek nezabrání tomu, aby ČSSD po příštích volbách zase převzala vládu v zemi (a pak uvidíte, holoto! – to ale už čtu mezi řádky). Článek končí sdělením, že pan Mitrofanov není předsedovým kamarádem. Názory pana Mitrofanova např. na americký radar jsou mi víc než vzdálené, ale tady plní jen svou novinářskou povinnost a pan Paroubek se nemá co rozčilovat. Pozoruhodné je, že to, co pan Paroubek pronáší za zavřenými dveřmi, říkají a říkali premiér Topolánek a hlavně někteří jeho poradci nahlas a veřejně; nevím, je-li to lepší nebo horší, v každém případě je s tím pak míň práce.

Nicméně Jiří Paroubek převzal v Branneburgu cenu Seligerovy obce (sudetoněmeckých sociálních demokratů) – přes např. nepříčetně zuřivý komentář Jiřího Hanáka v Právu, o němž jsme tu psali. Nevím sice, čím si ji zasloužil, ale sám fakt, že byl ochoten ji přijmout, udělení jaksi zpětně opravňuje. Je pozoruhodné, že v téhle věci není Jiří Paroubek (na rozdíl od jeho pravicových oponentů) fanatik.

Václav Klaus obvinil architekta Kaplického, že útočí na demokracii. Demokracie v pojetí pana prezidenta je něco skutečně zvláštního.

Úterý 23. října

Před několika dny unikla z Nejvyššího státního zastupitelství informace, že žalobce Zdeněk Dostál, jemuž nejvyšší státní zástupkyně svěřila k prošetření způsob, jak uzavřelo případ vicepremiéra Čunka jihlavské státní zastupitelství, žádá, aby se v Jihlavě věcí zabývali znovu. Nyní si nejvyšší státní zástupkyně vyžádala čas dva týdny, během nichž definitivně rozhodne. V Právu předpokládají, že nehodlá vzít v potaz Dostálův názor. Je krajně obtížné zbavit se dojmu, jakoby česká státní zastupitelství byla terénem zpolitizovaným natolik, že kdyby se jim člověk bez politického zastání a zázemí dostal do rukou, dopadne jako Edmond Dantčs v pařátech pana de Villefort.

„ODS si podle Factumu pohoršila víc než ČSSD“ – tímto titulkem maskuje Právo skutečnost, že podle tohoto nejnovějšího průzkumu agentury Faktum Invenio zůstávají síly ODS a ČSSD v podstatě vyrovnány (ovšem v PS by měl stejně rudý blok solidní převahu čtyř mandátů). Průzkum připisuje pouze otazník k tomu, k čemu došly shodně STEM a CVVM, jenže otazník dosti výrazný, protože aspoň kolem voleb se vždycky ukázalo (jindy se to ukázat nemůže), že prognózy Factum Invenio bývají zdaleka nejpřesnější.

Zato CVVM zkoumalo vážnost nejvyšších státních institucí a zjistilo, že prezident ve srovnání s červnem propadl o 6 bodů. Jeho důvěryhodnost je i tak velmi vysoká (66%), ale možná, že lidem jde už trochu na nervy jeho snaha strkat nos do všeho, co se octne v jeho blízkosti (a co mu umožní na sebe upozornit). Klaus je prezident – kverulant a dává občanům i světu nepřímo na vědomí: heč, oč jsem chytřejší než vy. Vyvažuje to sice populismem, ale pachuť osobní nesnesitelnosti populismus natrvalo nepřekryje.

Městský soud v Praze zrušil na neveřejném zasedání magistrátní zákaz pochodu pravicových extremistů bývalým pražským židovským městem pro údajné vážné procesní vady. Procesní vady sem, procesní vady tam, ty se snad dají opravit, podstatné je, že jde o mimořádně nestydatý akt teroru proti našim spoluobčanům, kteří jsou navíc velice slabí na to, aby se mohli před rabiáty nějak účinně bránit. Organizátoři si kromě toho dělají z české veřejnosti srandu (předstírají, že chtějí v Maislově ulici v den výročí Křišťálové noci protestovat proti válce v Iráku). Nejsem pro to, aby se trestali různí popírači holocaustu jen za své nehorázné názory, dodává se jim tím zbytečně publicita (nehrozí jim za ně ani plynová komora, ani Bytíz, ale jen pár měsíců fešáckého kriminálu a aureola mučedníka). Ale tohle není věc prezentace názoru. To je akt násilí.

Kancléřka Merkelová se zúčastnila slavnostního shromáždění k padesátému výročí vzniku Svazu vyhnanců. Při té příležitosti slíbila, že brzy předloží koncepci památníku obětem vyhnání a že tuto myšlenku vždycky podporovala.

Přiblížilo se nekulaté 51. výročí maďarské revoluce a budapešťské ulice opět zaplavili kraválisté. Situace v Maďarsku je skutečně nešťastná: chápu, proč velmi mnoha lidem vadí postkomunističtí socialisté obecně a nynější premiér Gyurcsány zvlášť. Na druhé straně příležitost zvolit jiné řešení tu byla v letech 1988-89. Teď už je pozdě, MSZP má platnou demokratickou legitimaci, získala ji ve svobodných volbách, a škoda, která by se dnes způsobila revolučním řešením, je nesrovnatelně větší než užitek, který by revoluční řešení přineslo. Demokracie spočívá v dodržování pravidel. Je např. omyl tvrdit, že Hitler a Gottwald se dostali k moci dodržováním demokratických pravidel. Při bližším ohledání zjistíme, že se dostali k moci tím, že demokratická pravidla mnohonásobně a brutálně porušili.

Opět se rozhořel spor o karlovarské oplatky. Totiž o to, zda je mají právo vyrábět jen dnešní karlovarští (předpokládám, že nejde o žádnou ruskou mafii), nebo i ti, co byli kdysi z Karlových Varů svinským krokem vyhnáni. Naše národní zájmy (stejně jako v případě olomouckých syrečků) hájí zbožný klerikál, europoslanec Jan Březina. Protože v kancléřském křesle už nesedí pan Schröder (t. č. pomáhá svému kamarádovi Putinovi), bude mít jakési problémy s nynější německou vládou. Zápasu Davida s Goliášem o oplatky se budeme ještě věnovat.

„Změnili jsme Polsko. Nedokázali jsme si ale poradit s frontálním útokem médií a opozice“, prohlásil předseda poražené PiS Jaroslaw Kaczyński. Je pozoruhodné, jak jsou si středoevropští postkomunističtí indiáni zleva i zprava podobní: ať se jmenují Kaczyński, Paroubek, Topolánek nebo Fico. Prohráli ne proto, že jsou výstřední indolenti, ale proto, že se média zpronevěřila svému základnímu poslání dělat jim lobby.

Středa 24. října

Americký ministr obrany Gates v Praze zmínil, že po dohodě s Moskvou mohou Američani aktivovat již vybudovaný raketový systém teprve tehdy, až získají důkaz o existenci (zjevně bezprostřední) hrozby z Íránu. Zároveň hodlá navrhnout Moskvě, aby měla na americké protiraketové základně (i u nás) své vojenské „kontrolory“. Korektně dodal, že to záleží také na souhlasu české strany. Topolánek byl krajně zdrženlivý a odmítl plán komentovat. Má k tomu nepochybně pádné důvody. V rozhovoru pro MfD prohlásil náměstek ministra zahraničí Pojar, že ruská vojenská mise, dohlížející na radar, není špatný nápad. Já bych řekl – při vší úctě k našemu velkému spojenci – že je to nápad přímo zhovadilý. V LN se ptá Zbyněk Petráček: „Hrozí víc Rusové u radaru, pod kontrolou Američanů i svého velení, nebo Rusové v mafiánském žoldu, jakékoli kontrole se vymykající“ a zřejmě to považuje za řečnickou otázku. Omyl: Rusové pod kontrolou svého velení jsou tisíckrát nebezpečnější než jakákoli ruská mafie.

Dva důstojníci Pohraniční stráže za účinné pomoci jednoho záklaďáckého rotvajlera vylákali na hraničním přechodu Mikulov českého emigranta na čs. území, když chtěl utéci, postřelili ho, a poté, co se mu podařilo přeběhnout čáru, přitáhli ho přes ni zpátky. Ze zpráv není jasné, proč o něj měli takový zájem. Dostali tři roky s podmínkou, rotvajler byl shledán nevinným, jeho čin je promlčen a navíc jen plnil rozkazy. Podle mého skromného názoru byli všichni včetně rotvajlera velmi iniciativní, dělali víc, než museli, a nějaký ten rok kriminálu natvrdo by jim velmi slušel (rotvajler je bohužel právně nepostižitelný). Nemohu si pomoci, tihle lidé jsou mi ještě odpornější než Polednová-Brožová. A to včetně právně nepostižitelného rotvajlera.

O smlouvách ohledně zřízení amerického radaru se bude hlasovat někdy v únoru – březnu příštího roku, vlastně paralelně s volbou prezidenta. Pokud jde o Klause, prohlásil vicepremiér Bursík: „Očekáváme, že dá jasné vyjádření. On říká, že má jasné a ostře řezané názory, tak ať nám dá názor na radar. Není nutné brát ohledy a šetřit pana prezidenta a měnit harmonogram projednávání“ (na dobu po volbě, jak navrhuje Filip). To jsou jasná slova, o které si pan prezident už dlouho koleduje.

Někteří poslanci ČSSD vyjádřili rozpaky nad Paroubkovou polemikou s Mitrofanovem, o které jsme psali včera. Poměry v ČSSD jsou příliš harmonické, a podezíravého člověka by mohlo napadnout, zda v pozadí oněch mediálních sporů a vnitrostranické kritiky není náhodou snaha „přátel“ maximálně ztížit Paroubkovi případný budoucí kotrmelec doprava (zvládl by ho stejně bravurně jako zvládl po nástupu do premiérské funkce kotoul vlevo). Paroubek si jakýsi prostor k podobnému manévru pořád nechává volný: nejde jen o přiznání, že vládní reforma nemusí být zrovna sociální katastrofou (taky že jí nebude, což ovšem není žádná zásluha koalice, nikdo dnes neudělá reformu, která by jen náznakem mohla být sociálně obtížně snesitelná); v relaci na to, co řekl v Praze Gates, Paroubek sice znovu zásadově odmítl výstavbu radaru, ale zároveň americkému ministrovi přiznal, „že přichází s novým přístupem, k věci, a ten je třeba studovat“. Jiří Paroubek je muž mnoha tváří.

Předseda Občanské platformy Tusk chce zlepšovat vztahy Polska s Německem a Ruskem. Je logické, že to říká, ale pokud by to opravdu dělal, byla by to politika stejně katastrofální jako ta Kaczyńského, jen zrcadlově obrácená. Je zapotřebí si vybrat, ostatně ne mezi Ruskem a Německem, ale mezi Ruskem a Amerikou. V tom měl Kaczyński jasno. Jasno neměl v tom, že kdo si vybere Ameriku, měl by se zároveň snažit, o když ne přátelské, tedy aspoň civilizované vztahy s Německem. Obojí spolu souvisí.

Pokud jde o hodnocení činnosti polských médií v době voleb, existuje dvojí, zcela neslučitelné hodnocení. Podle pozorovatelů OBSE veřejnoprávní média zjevně nadržovala vládě (v tom se naše situace výrazně liší od polské, naše veřejnoprávní televize soustavně nadržuje sociálním demokratům, ať jsou u vlády nebo ne; papaláši ČT dobře vědí, že socdem vedení je na nepodporu háklivější než ti ostatní, a pak není těžké si vybrat). „Odvolená“ vláda se domnívá, že média spolu s opozicí jsou strůjci jejího neúspěchu. Dá se to sloučit? Ano, například tak, že média vládu podporovala natolik humpolácky, až to způsobilo její volební neúspěch.

Čtvrtek 25. října

Jak se dalo očekávat, americký návrh, aby činnost radaru v Brdech na místě monitorovali ruští důstojníci, vyvolal největší rozhořčení mezi zanícenými odpůrci radaru. Dá se tedy soudit na to, že Rusové, ač poslední americké iniciativy označili za krok správným směrem, pořád ještě nejsou spokojeni. Zdá se ovšem, že Američané důvody ruského odporu docela dobře nechápou.

„Případ Kubice“ se teď vyřeší tím, že z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu odejde nejen on, ale i (všichni?) tři dosavadní náměstci, řada dalších důstojníků a také mluvčí Kosinová. Ministr Langer pronáší na adresu odcházejícího slova chvály, která má v tomto kontextu lehce pokrytecký charakter, sociální demokraté jásají. Nepovažoval jsem způsob, jakým byla loni před volbami prezentována Kubiceho zpráva, za politicky korektní a nedovedu si představit, že by na tom Kubice neměl svůj díl viny. Jenže takovýto hromadný solidární odchod není jen tak sám o sobě. Zkušenost z tohoto (a hlavně z minulého) režimu je, že pokud se skupina lidí rozhodne reagovat tímto způsobem, musí k tomu mít velmi vážný a respektabilní důvod. Maně si vzpomínám na Tvář v roce 1965. Přirovnání nemusí sedět (nejsem odborník na bezpečnostní problematiku a nevidím dovnitř ministerstva vnitra), ale je mi to na základě této osobní zkušenosti krajně podezřelé, nedovedu si představit, že by ti, co odcházejí, tak učinili z pouhého rozmaru a jsem velmi zvědav, zda se jich někdo v novinách ujme.

Václav Klaus vyzval odpovědné orgány, aby zabránily extremistické demonstraci v pražské židovské čtvrti. Proč by se nevyprofiloval, ničemu tím nemůže uškodit a svým preferencím pomůže. O co demonstrantům jde, je zjevné každému. Na celé věci mne nejvíc mrzí, jaké obrovité publicity a nepřímé reklamy se dostalo v podstatě bezvýznamné skupince několika stovek lidí. Celý stát je na nohou. Normálně by na to měl stačit jeden fungující odbor magistrátu a v případě nutnosti stovka dobře vycvičených policistů.

Poslanec Chytka poslal ve víru sněmovní debaty exministra Ratha do prdele. Pro spravedlnost třeba doplnit, že tak učinil až poté, co dr. Rath nazval poslance vládní koalice en bloc „chladnokrevnými bestiemi“. Od incidentu s Miroslavem Mackem uplynula delší doba a panu doktorovi už zjevně otrnulo.

Velmi těsnou většinou zamítli poslanci vládní koalice opoziční požadavek, aby o energetické koncepci státu napříště rozhodovala Poslanecká sněmovna. Pokud by byl prošel, byl by hrozil rozpad koalice, protože Sněmovna by mohla v rozporu s koaliční smlouvou prosadit další výstavbu jaderných bloků. Ukázalo se však, že tzv. rebelové (Tlustý, Raninec a Schwippel), takto příznivci „jádra“, nejsou ještě připraveni dovést vládu ke krachu: zdrželi se hlasování a návrh neprošel. Topolánkova vláda zdolala ve svém slalomu mezi Skyllami a Charybdami další branku.

Pátek 26. října

Ruská reakce na současnou americkou vstřícnost je typicky gromykovská: všechno, co Američané navrhují, je sice zásadně nepřijatelné, ale na druhou stranu se zdá, že začínají chápat ruské obavy. Musejí prostě svou vstřícnost ještě pořádně umocnit. „Praktické, ale přidat musíš“, říká v jakési hře V+W velitel pirátského škuneru (mimochodem taky slovanská duše), když mu jeden z protagonistů nabízí tenisovou raketu a budík místo míčku. To, že americké nabídky vzbudí v Praze obavy (šikovně podněcované proruskou lobby), ale Rusům poslouží jen jako odrazový můstek pro další vydírání, se dalo čekat. Rezolutní a hysterická nespokojenost různých Zaorálků a dalších Trokavců je jasný a srozumitelný signál.

Vedení policejního prezídia nařídilo podle Práva policejním útvarům, že nesmějí bez svolení centrály nikoho prověřovat. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda takovou míru centralizace znala předlistopadová policie, přesněji řečeno „VB“ (nedělalo se to tenkrát tak, že teprve, když někdo překročil hranici žádoucího, dostal přes nos?). Je těžké si to vyložit jinak, než že naše současná policie je zpolitizovaná přinejmenším stejně jako ta předlistopadová, pouze s tím rozdílem, že tenkrát byla partaj fakticky jen jedna, kdežto dnes jsou přinejmenším tři (ČSSD, ODS, KSČM)?

Primátor Bém, poté co zaregistroval prudký pokles své změřitelné popularity, hodlá o „blobu“ ještě jednat a vytvořit za tím účelem nejrůznější týmy.

Právo se pozastavuje nad tím, že v USA jsou hákové kříže na akcích neonacistů běžnou věcí, kdežto teroristické organizace typu Al-Kajdá FBI tvrdě potírá. Bodejť by ne, Američané jsou praktici. Vědí, že nacismus je nevzkřísitelný, kdežto Al-Kajdá je, bohužel, zatím neodstranitelná. Dnešním nebezpečím nejsou nacisté, ale islámští teroristé. Jsou ještě horší než nacisté (a to už je co říci). Pokud jde o extremisty, kteří chtějí uspořádat pochod židovskou čtvrtí, měla by na ně stačit stovka dobře vycvičených policistů a nemělo by být třeba celonárodní mobilizace. Naproti tomu národní celonárodní mobilizace by bylo třeba ve věci amerického radaru (pro radar!), jenže na to se každý vykašle a půjde demonstrovat svou občanskou statečnost do židovského města, kdy by mělo stačit sto policejních pendreků.

Jiří Franěk píše v dnešním Právu: „Připustit tuhle demonstraci na území Židovského města, tím spíš 10. listopadu, by zkrátka bylo proti rozumu a slušnosti. Ale pokud to nestačí anebo pokud je snad rozum a slušnost skutečně v rozporu se zákonem, pak jsou všechny ty paragrafy dobré tak na věšení záclon.“ Jakkoli si myslím, že demonstraci je třeba zakázat, případně rozehnat (bylo by zároveň velmi užitečné zabránit různým vychcánkům, aby se na tom profilovali), nemohu souhlasit s jasně naznačenou tezí: Když jde o Rozum a Slušnost, musí jít všechny paragrafy stranou. To totiž moc dobře známe. Např. z roku 1948.

Zdá se, že Jiří Paroubek začíná mít se svými „přáteli“ jisté potíže. Sobotka a Škromach se od něho tu a tam rádi distancují (zřejmě to považují za prospěšné pro vlastní profilaci) a dokonce i dr. Rath vyjádřil jakýsi obdiv k Miloši Zemanovi, což je v paroubkovské ČSSD výraz té nejhroznější hereze (mám jen dojem, že pan Rath Zemana přece jen podceňuje, pokud ho chce využít a pak kopnout do zadnice stejným způsobem, jako to před časem úspěšně učinil Paroubek (jinak by to nešlo, pro Ratha a Zemana je jedna partaj moc malá). Je velmi nepravděpodobné, že by si to Zeman nechal líbit ještě jednou).

V Bruselu se (aspoň podle LN) bude znovu debatovat o Benešových dekretech, a to na půdě výboru pro občanské svobody a vnitro. Podnětem má být usnesení Slovenského parlamentu o tom, že dekrety jsou věčné. Skoro bych řekl, že daleko vhodnějším podnětem je případ olomouckých syrečků a karlovarských oplatek. Povaha dekretů a alibistického postoje EU bude v debatách o přítomných problémech daleko jasnější než v debatách o minulosti, a tam, ke se debatuje o svobodném podnikání a hospodářské soutěži, daleko přehlednější než v různých výborech pro lidská práva.

Jenom pro pořádek cituji stanovisko Václava Havla k otázce radaru (tak jak je podle LN sdělil agentuře DPA): Havel je proti jakýmkoliv ústupkům Rusku a snahu Moskvy o zasahování do dění ve střední Evropě, je to podle něho neblahý pozůstatek studené války. Exprezident se jednoznačně postavil za výstavbu radaru, který považuje za důležité bezpečnostní opatření pro Spojené státy i pro Evropu. „Tady není možné dělat Rusku žádné ústupky, to by bylo to nejhorší,“ dodal. Havel má pravdu od A až do Z.

Sobota 27. října

Ministr Langer konečně objasnil, proč tolik lidí odchází z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu: nejsou totiž dostatečně vzdělaní a prchají tedy zjevně před případnými prověrkami, které by tento jejich handicap, na nějž jsou u policie ČR tolik citliví, odhalily. Informace pana ministra musí každého člověka, lehce znepokojeného tím, co se v ÚOOZ děje, dokonale uklidnit. Představte si tu ostudu, kdyby po vzdělanostních prověrkách prosáklo na veřejnost, že pan Kubice nevěděl, kdy se narodil W. A. Mozart, jeho náměstek Vlas neměl ponětí o tom, co je to neutronová hvězda, mluvčí Kosinová napsala ve zkušebním diktátu „policisté a policistky se připravovaly“ a navíc ještě vyšlo najevo, že 97% policejních důstojníků v ÚOOZ neovládá španělštinu!

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu Topolánkova vláda „českou zahraniční politiku otočila směrem Washington a jako symbol své loajality zvolila stavbu radaru i přes nesouhlas většiny veřejnosti“. Jsem rád, že Právo už je zase ve staré formě a že tu už zase máme přisluhovače amerického imperialismu. Zatím sice ve vládních křeslech, ale to jistě náš pracující lid (dnes se říká decentně veřejnost) za podpory Sovětského svazu (dnes se jmenuje Ruská federace) brzy zmákne.

Milan Kundera obdržel státní cenu za literaturu. K jeho literárním zásluhám nejsem kompetentní se vyjadřovat, protože poté, co jsem si ještě na fakultě přečetl jeho knihu Umění románu, v níž dovodil, že autoři jako Proust mohou být snad zajímaví jako jacísi formální experimentátoři, ale největším spisovatelem všech dob je stejně Honoré de Balzac, nepřečetl jsem už od něho ani řádku. To co psal předtím (když si odmyslím politický rozměr věci, Kundera měl ovšem štěstí, že začal publikovat až poté, co odezněla vlna nejdivočejšího literárního stalinismu) mi připadalo líbivé a šikovně kýčovité, literatura pro dámy. Kundera se ovšem s tím, co napsal před rokem 1967, vypořádal jednoduše: prohlásil to za neexistující od samého počátku.

Vladimír Putin přirovnal na summitu EU - Rusko stavbu protiraketové základny ke kubánské krizi z roku 1962. To tak docela nesedí: Chruščov nepředstíral, že buduje systém protiraketové obrany (nepředstíral vůbec nic, prostě po způsobu tehdejší ruské politiky lhal, až se mu od huby prášilo). Na druhé straně je to pro pana Putina nebezpečná iluze. Spousta popletenců tenkrát, později i dnes si namlouvalo a namlouvá, že se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu. Kdeže. To, co provedl Nikita Sergejevič, nebyl akt odvahy, ale pouhé nebetyčné drzosti. Chtěl vědět, jak daleko až může ve vydírání mírumilovného Západu jít, a podstatně to přehnal. Pak se okamžitě podělal. Na skutečný jaderný konflikt ani on, ani jeho podřízení vůbec nepomýšleli.

Jiří Paroubek se propadá do podivného případu s charitativní činností své exmanželky a jeho straničtí „přátelé“, jak se zdá, ho nechávají tak trochu ve štychu. Zdá se (což se ostatně dalo čekat), že jeho pozice ve straně pomalounku slábne. Vytáhl ji sice kdysi z nejhlubší bídy, ale jeho agresivní politický styl se po volbách už příliš neosvědčil. Pokud se v dohledné době nevykáže nějakým přesvědčivým nebo aspoň na pohled efektním úspěchem, může dopadnout jako Zeman, s nímž má ostatně hodně společného.

Prezident Klaus udělí zítra nejvyšší státní vyznamenání. Bude zajímavé sledovat, kolik bude mezi vyznamenanými nebožtíků.

Václav Klaus (cituji dle Martina Weisse z dnešních LN) prý před časem prohlásil u příležitosti zahrnutí ČR do schengenského prostoru: „S pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu… Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas... Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí, co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.“ Je zajímavé, jak málo stačí panu prezidentovi k nabuzení vlasteneckých pocitů: žandáři a fronty na hranicích. Ostatně nedivme se mu, on to můře brát z té ideální strany: pokud náhodou jede přes nějaký hraniční přechod, určitě tam nemusí stát ve frontě. Postřehy tohoto typu vykazují zjevnou a hlubokou spřízněnost s tím, co kdysi řekl prezident Havel o svítidlu za nevím kolik tisíc: jenže ten to hned schytal ze všech stran. Vlastenectví a kolíkování spolu nesouvisejí tak úzce, jak si to pan Klaus představuje.

Tentýž prezident Klaus prohlásil: „Nevylučuji, že se osobně zúčastním případného pochodu proti neonacistům“. I způsob, jak naši papaláši reagují na pokus extremistů o lajdácky zamaskovanou antisemitskou demonstraci, stojí za jakýsi komentář.

Pondělí 29. října

Prezident Klaus pronesl ve Vladislavském sále u příležitosti předávání státních vyznamenání předvolební projev. Jeho obsah byl národně-demokratický. Horoval za naši národní suverenitu, proti pokusům omezovat ji, ať už ze strany Bruselu nebo nehodných sousedů, které nacionalistické (chce se mi napsat lehce fašistoidní, ale myslím, že si to netroufnu) křídlo ODS, jehož je nekorunovanou hlavou, označuje za „osu zla“ (Německo, Rakousko). Je pozoruhodné, že Rakousko, které v poslední době dalo najevo nevoli nad Benešovými dekrety (právem), nad protiraketovou základnou a Temelínem (neprávem), schytalo jen „neideologické“ výtky za odpor k využívání jaderné energie v ČR, kdežto Německo, jehož politici začínají vrtět ocásky preventivně už padesát metrů předtím, než potkají nějakého českého kolegu, a mohou se přetrhnout horlivostí při papouškování české státní ideologie ohledně tzv. odsunu (byl to následek příčiny a dělali to tenkrát všichni, takže se nikdo nemá co divit), to schytalo naplno za údajný revanšismus „v nikoliv nevýznamných politických kruzích“. Klaus zjevně zneužívá toho, že Němci si navykli chovat se v těchto věcech poměrně zbaběle a chce si očividně šplhnout u komunistů, jejichž hlasy by mu dosti prospěly. Sledoval jsem tentokrát celý ceremoniál. Je zvláštní, že nikomu u nás nevadí, jak nedůstojná a bombastická je to šaškárna. K čemu potřebujeme takové cirkusové vyvádění, copak se státní svátek a vyznamenání zasloužilých (Klaus je vybral opatrně, ale sotva mu může někdo vytknout, že vyznamenal někoho, koho neměl) se nedá oslavit střízlivěji a uměřeněji?

V Právu dojatě vzpomínají na ruského špióna, který pomohl pro svou vlast ukrást Američanům atomovou pumu. Těším se, až budou podobně dojatě vzpomínat na špióny nacistické Abwehr, ti byli to samé v černém, co právě zesnulý soudruh Feklisov (tak se ruský fízl jemnoval) v rudém.

Jiří Paroubek povolil a jmenoval dva ze sponzorů, kteří poskytli finanční podporu charitativnímu sdružení jeho exmanželky.

V Mladé frontě Dnes se pozastavuje Pavel Novotný nad tím, že se katolický klérus dosud neomluvil za podporu Franka ani za vlastní hříchy z dob občanské války, a šifra „tom“ píše o „Frankových pohrobcích“ z Lidové strany. Považuju to za nevěcné a sprosté. Omlouvat by se měli také a především republikáni, kteří dovedli zemi na pokraj rozvratu, spojili se s anarchisty a komunisty, vydali se na pospas Stalinovi (ať byl Franco, jaký byl, Španělsko Hitlerovi nevydal), dopouštěli se přinejmenším stejných ukrutností jako druhá strana, a to s časovým předstihem. Omlouvat se za podporu Franka je stejná zhůvěřilost jako omlouvat se za křižácké války. Je těžké říci, která z těch dvou soupeřících stran byla horší. A když se má o Lidové straně mluvit jako o „Frankových pohrobcích“, je třeba o Zapaterových socialistech mluvit jako o proradných mnichovanech, kteří kteréhokoli spojence opustí a prodají, když se dostanou do nesnází.

Úterý 30. října

Královéhradecký krajský soud začal projednávat případ sbormistra Kulínského. Vyšetřuje teď všechna údajná sexuální zneužití najednou, jde celkem o 49 případů, z toho o 6 případů sexu s nezletilou. Všechno se stalo před mnoha lety, z povahy věci vyplývá, že ve velké většině případů, ne-li ve všech, bude stát, jak to v takových případech bohužel bývá, tvrzení proti tvrzení. Podnět k obžalobě dala bývalá Kulínského manželka, je těžké se ubránit dojmu, že za tím stojí velmi osobní důvody. Soud je v nezáviděníhodné situaci: pokud se bude striktně držet regulí, není vyloučeno, že zůstanou nepotrestány závažné trestné činy. Pokud vyhoví „společenské objednávce“, může se stát, že spravedlnost dostane na frak. Nechápu, proč si to oběti nechaly líbit – tenkrát a tak dlouho potom. Respektive jedno vysvětlení tu je: účinkování v souboru bylo natolik lukrativní, že jim to za to stálo. To by samozřejmě Kulínského neospravedlňovalo, ale jim by to žádnou pěknou morální legitimaci nevystavovalo. Takže jediný, kdo zjevně může být spokojen, je Kulínského exmanželka: soubor je zřejmě v troskách a Kulínský je existenčně zničen. Ale tak jako tak, tenhle soud je bitva, která nebude mít žádného vítěze.

Parlamentní mluvčí rakouské FPÖ pro otázky vyhnanců reagoval promptně na Klausův státně sváteční projev: Benešovy dekrety musí být zrušeny, odporují základním evropským hodnotám a lidským právům. Nejde o žádné zpochybňování poválečného uspořádání a základů ČR a SR, to jen tvrdí čeští a slovenští politici, aby se vykroutili z morální odpovědnosti. Je zábavné (ale dalo se to předpokládat), že na kritiku SRN se ozvou z Rakouska, politici SRN už na spory o dekrety rezignovali a se svými českými kolegy se baví výlučně o společné budoucnosti, jak jim to bylo z české strany nadekretováno (jak výstižné slovo!). Zdá se jen, že si tím u Klause dvakrát moc nepomohli. Že Klausovi šlo v jeho projevu hlavně o to, aby namazal něco medu kolem huby komunistům, si všimli ve všech novinách, zdá se, že pan prezident vyčerpal svůj politický potenciál a začíná se opakovat.

V Praze se sešlo předsednictvo týmu pro Národní knihovnu, který ustavil primátor Bém, poté co pražští radní znejistili realizaci Kaplického projektu a vznikla kolem toho vzrušená mediální debata. Vzrušení se uklidnilo a ukazuje se, že hlavním tématem týmu teď bude otázka, zda soutěž proběhla regulérně. Pokud se zjistí, že neproběhla, nebude už, jak se dnes říká, co řešit. Velmi nedoporučuji, aby MOV svěřil Praze konání olympijských her – pan primátor, pokud bude ještě primátorem (a proč by nebyl, je poměrně mlád a např. jeho budapešťský kolega sedí ve funkci už sedmnáct let) by na papaláše z olympijského výboru po jejich skončení mohl vytáhnout, že neproběhly regulérně, a žádat pro město i pro vlast tučné odškodné.

Jiří Paroubek se majetkově vypořádal se svou exmanželkou. Ze smlouvy, zveřejněné na jeho webových stránkách, podle Práva vyplývá, že jezevčík Andy připadne paní Paroubkové, kdežto vůz Renault Mégane jejímu bývalému choti. Je to pěkné uznání toho, že živá bytost má neskonale větší cenu než neživá věc, a předpokládám, že všechny milovníky zvířátek potěší tak, jako potěšila mne.

Podle agentury CVVM je nejdůvěryhodnější politickou stranou ČSSD. Věří jí 52% lidí, polepšila si proti roku 2005 o 22%. Druzí jsou zelení s 38%, třetí ODS s 34% (ztratili proti roku 2005 8%), čtvrtí komunisté s 29% (přibrali 4%). To je pozoruhodné: spousta lidí zjevně nevolí strany, kterým důvěřuje, nýbrž ty, kterým nedůvěřuje. Jaký má smysl takovýhle průzkum, kromě toho, že vylepší image ČSSD? Dále si podle něho víc než čtyři pětiny myslí, že všechny existující politické strany se o lidi zajímají jen v době voleb, téměř každý osmý, že strany zajímají jen výhody a zájmy jejich členů a více než dvě třetiny respondentů souhlasí s tvrzeními, že politické strany rozdělují veřejnost, jsou zkorumpované a kritizují jedna druhou. Nejlepší by tedy bylo je rozehnat, když už to nejde, ponechat jich co nejméně, tedy jednu. Pokud bude strana jen jedna, nemůže rozdělovat veřejnost, nebude mít koho kritizovat, jen sebe, a to, jak víme, strana, která je jen jedna, obyčejně nedělá. Zabránit nevýhodám, plynoucím z toho, že se strana zajímá jen o výhody a zájmy svých členů, bude hračkou – členství bude pro všechny občany povinné. A tomu, aby se strana o lidi nezajímala jen v době voleb, se zabrání tím, že se volby zruší. Ostatně, když bude jen jedna a budou v ní všichni, tak nač by byly volby?

Středa 31. října

Událostí dne je (další) aféra Čunek. Tentokrát už jsou rozkolísáni i jeho straničtí kolegové (senátorský klub jej přímo vyzval k odstoupení z funkce vicepremiéra, ministra i předsedy strany, poslanecký klub se zatím nevyjádřil, ale i tam roste nevole nebývalou měrou). Díky tomu se k ráznějšímu postupu odhodlal i premiér (je závislý na stanovisku lidovců, protože na nich závisí osud vlády). Zdá se, že Čunkovy dny jsou sečteny. Premiér hodlá zjistit, jakým způsobem prosákly kompromitující zprávy o Čunkově domácím rozpočtu v letech 1994-1999 na veřejnost. Nevím, co je na tom špatného, lidé mají právo takové věci vědět. Že za zveřejněním stojí patrně nepříliš maskovaný politický úmysl, je málo sporné, ale není to snad samo o sobě nic ilegálního. Někdo vyčuchl, že pan Čunek je po všech stránkách snadný terč, a využívá toho. Takový už je život.

Navíc delikvent se na slavnostní shromáždění u příležitosti státního svátku na pražském Hradě dostavil s neznámou ženou, kterou později mluvčí KDU-ČSL označil za „rodinnou přítelkyni“ a on sám prohlásil, že mu její účast doporučila přímo jeho choť. Protože od pana Čunka lze očekávat úplně všechno, dá se předpokládat, že by mohl v oblasti řekněme „transformace manželství“ a jeho interpretací lehce trumfnout pány Paroubka i Topolánka.

ODS i ČSSD se v poslanecké sněmovně shodly, že evropská „Reformní smlouva“ má být odhlasována oběma komorami parlamentu (a nikoli schválena referendem). Pro referendum byli jen poslanci KSČM a pár Tlustého stoupenců z ODS. Je příjemné vidět, že na některých ne nedůležitých věcech se přece jen nejsilnější koaliční a nejsilnější opoziční strana dokáží domluvit.

Čtvrtek 1. listopadu

Jiří Čunek zjevně dospěl k závěru, že jeho situace je neudržitelná, a po schůzce s předsedy ODS a zelených oznámil, že ve středu rezignuje na funkci prvního místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj. Jako důvod uvedl skutečnost, že se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla znovu otevřít a došetřit případ s úplatkem na vsetínské radnici. Stranický post by si rád nechal, ale nedovedu si představit, že by si něco podobného lidovci v téhle situaci dovolili. Odpor ve straně ostatně nabyl takových rozměrů, že půjde těžko uhasit. Vše se nejspíš rozhodne v úterý na celostátní konferenci strany. Pozitivní stránkou věci je, že opozice ztratí na vládní koalici jeden mohutný klacek. Pokud jde o lidovce, byli loni v pozdním létě obdivováni za to, jak promptně reagovali na Kalouskovu dohodu s Paroubkem. Tentokrát se naopak ukázalo, že mají v některých věcech dost dlouhé vedení.

„Reportéři České televize“ podali Radě ČT stížnost na generálního ředitele Janečka, že cenzuruje televizní zpravodajství. Zabránil jim totiž odvysílat pořad, kritický k bývalému poradci a příteli Mirka Topolánka. To je velmi hezké, ale kde hoši byli, když před dvěma roky po intervenci Jiřího Paroubka ČT zlikvidovala (po pokryteckém tyátru s „odbornou analýzou“) pořad Bez obalu? Je těžké se zbavit dojmu, že zpravodajství a publicistika ČT jsou špatně zamaskovanou depoziturou sociální demokracie.

Pražský soud začal projednávat žalobu na ochranu osobnosti, kterou podal exministr Rath na Miroslava Macka za to, že jej loni na stomatologickém kongresu zfackoval. Rath požaduje omluvu v hlavních zprávách v České televizi a na Nově a za nemajetkovou újmu milion korun. Čtenář zaujatý proti dr. Rathovi se bude jen těžko bránit dojmu, že Macek se opravdu provinil, a to jakousi ledabylostí (kvůli tomu jej ovšem dr. Rath nežaluje). Kromě toho není dr. Rath důsledný: měl by podle známého vzoru zažalovat nejen atentátníka, ale všechny, kdo atentát schvalují. A navíc bychom se měli radovat z toho, oč je náš svět lidštější než ten z roku 1942: dnes jde jen o facky.

Sláva! Ve Španělsku bude konečně odsouzen Frankův autoritativní režim. To je moc fajn, ale zároveň by měli odsoudit taky jeho republikánské předchůdce a protivníky, kteří svou indolencí, neschopností a konec konců i krutostí a slepotou ke krutosti vytvořili podmínky k tomu, že se Franco mohl uplatnit. Nastolení autoritativního režimu předchází vždycky selhání demokracie. Proto by měli zlikvidovat nejen všechny památky na Frankovo období, ale i na to republikánské. Úplně nejjednodušší by bylo celé Španělsko zbourat.

V Madridu rovněž proběhl proces s pachateli madridských atentátů. V té souvislosti v MfD vzpomínají na volební porážku Lidové strany, která po atentátech následovala. Prý se „náhlému obratu v politických preferencích z důvodu vážné katastrofy“ začalo říkat „madridský syndrom“. Ve skutečnosti je politika španělských socialistů stižena mnichovským syndromem (podle Mnichova r. 1938).

Prezident Kaczyński zjevně odmítá gratulovat Donaldu Tuskovi k volebnímu vítězství s tím, že předtím prezident Kwaśniewski jeho bratrovi Jaroslawovi k volebnímu vítězství taky neblahopřál. Kromě toho si žádá blíže nespecifikovanou omluvu. Je zajímavé, jak se ve všech zemích někdejšího ruského záboru prosazuje totéž hulvátství.

V Praze se našly ostatky maďarského politika Jánose Esterházyho. Ve zprávě ČTK se píše, že byl po válce za vlastizradu odsouzen k smrti, ale „život mu paradoxně zachránilo odvlečení do Sovětského svazu“. Je třeba upřesnit, že zachránilo mu život v mírovské věznici, kde v roce 1957 zemřel. Jinak je třeba pochválit slovenské ministerstvo zahraničí, že místo toho, aby zařídilo po československém zvyku rozsypání popela po dálnici Praha – Bratislava, oznámilo nález Esterházyho rodině. To je (po žalobě dr. Ratha na Macka) další hezký důkaz o tom, jak jsme ve střední Evropě v posledním půlstoletí pokročili.

Pátek 2. listopadu

Jiří Čunek se údajně k rezignaci odhodlal až na poslední chvíli, po rozhovoru s lídry obou dalších koaličních stran. Předsedou KDU-ČSL hodlá zůstat a senátorský mandát si chce ponechat. Ve straně ovšem sílí hlasy, žádající jeho odstoupení z předsednické funkce, a je otázka, nakolik by vůbec bylo pro stranu únosné, aby po neslavném a v podstatě vynuceném odchodu z vlády zůstal v jejím čele.

Jiří Paroubek a ČSSD volají po rezignaci vlády. Pokud tak vláda neučiní, budou iniciovat hlasování o nedůvěře. Pak by bylo korektní uspořádat předčasné volby. Ovšemže, preference ČSSD jsou teď zrovna příznivé. Odpovídá to konfrontační, silové politice, kterou ČSSD provádí od voleb. Už předem se dá odhadnout, že pokus vládu svrhnout skončí neúspěšně (je k němu zapotřebí nadpoloviční většina zvolených poslanců) a Paroubek si připíše u svých spolustraníků jen další minus. Čunkovo odstoupení není pro koalici rána, ale dost velká úleva, Topolánek by se ho byl už dávno zbavil, musel ale počkat, až k závěru, že je to nutné, dospějí i lidovci, kteří tentokrát dokázali, že mají mimořádně dlouhé vedení.

Nejvyšší státní zástupkyně se rozhodla vrátit Čunkův případ jihlavskému státnímu zástupci k došetření (to se stalo pak formální záminkou pro Čunkovu demisi). Fungování státních zastupitelství je opravdu zvláštní: nejprve případ vyšetřovali (nikoli ve Vsetíně, kam by to příslušelo, ale v Přerově) tak, že neinformovaný pozorovatel mohl mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka sejmout. Pak případ přeložili do Jihlavy a pracovali na něm způsobem, že neinformovaný pozorovatel musel mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka obvinění zbavit. Přitom se zároveň zjistilo, že přerovské orgány nepochybily. Nato bylo stíhání Čunka zastaveno, ale z Nejvyššího státního zastupitelství unikly informace, že zástupce, který tam zastavení prověřuje, údajně dospěl k závěru, že bylo nezákonné. Neinformovaný pozorovatel musel nabýt dojmu, že v zákulisním zápolení zasáhly síly Čunkovi nepříznivé. Nakonec nejvyšší státní zástupkyně vrátila případ jihlavskému zastupitelství k došetření s tím, že jihlavský zástupce nepochybil, když stíhání zastavil. Neznámí dobráci přitom soustavně a úspěšně pečovali o to, aby vybrané informace z vyšetřování pronikaly na veřejnost. Nakonec se v novinách objevily zprávy, že Čunek si přitížil, když začal jednat s opozicí o společném „protiklausovském“ kandidátovi pro prezidentskou volbu. Je těžké se zbavit dojmu, že o celém případu se rozhodovalo kabinetně a že rozhodující roli v něm hrály politické zřetele.

Čímž se organicky dostáváme k soudu s komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Dostala osm let, soudce zároveň prohlásil, že si z nich vzhledem ke zdravotnímu stavu neodsedí ani den. Takové rozsudky snižují vážnost zákona: je směšné tvrdit, že se tím právně stvrzuje skutečnost, že v případě Horákové (a zástupně i stovek jiných) šlo o justiční vraždu. To přece ví každý a není to třeba potvrzovat soudem, který vynese nevykonatelný rozsudek. Navíc Bob Fliedr v Lidových novinách upozornil na to, že Polednová byla tak rychle odsouzena proto, že neprováděla žádné úhybné zdržovací manévry jako např. nebožtík Alois Grebeníček: zjevně jich už není schopná. Odsoudili bezmocnou senilní stařenu k trestu, který nikdy nebude vykonán, a rozsudek byl vynesen s tím, že trest nebude vykonán. Jaký to má proboha smysl?

Zemřel Paul Tibbets, velitel letadla, které svrhlo atomovou bombu na Hirošimu. Nepřál si mít pohřeb ani náhrobní kámen, aby neposkytl tzv. bojovníkům za mír místo k protestům. Je to smutné: ten člověk plnil rozkazy ve spravedlivé válce, kterou vedly USA proti zemi se zločinným režimem, jež Spojené státy zákeřně a bez vyhlášení války napadla. Pilot sám ještě poměrně nedávno řekl, že splnil vlastenecké poslání a že bomba zachránila miliony životů, které by stála dlouhá válka o japonské ostrovy. To je čistá pravda, jen je třeba dodat - i japonských životů. Bomba kromě toho zachránila minimálně obyvatele Hokkaida před ruskou invazí a následných padesáti let pobytu v něčem jako „Japonská lidově demokratická republika“. Lidé, kteří svrhli dvě atomové pumy, jež rozhodly a uzavřely druhou světovou válku na japonské frontě, měli tu smůlu, že jich bylo málo a bylo na ně dobře vidět. Pustošivé nálety na německá města v posledních měsících války neměly vůbec žádný strategický význam a je těžké si je vykládat jinak než jako akt pomsty, svým způsobem pochopitelný, ale taky právem kritizovatelný. Jenže těch pilotů, kteří je prováděli, byly tisíce. Proti Tibbetsovi mají kliku. Nechci ty lidi ostouzet, byli také přesvědčeni, že plní své vlastenecké poslání. Ale tím méně by měl být ostouzen Paul Tibbets, který v dnešní době zvrhlé „politické korektnosti“ nemůže mít ani hrob. Je to hnusné.

Do Prahy míří Putinův poradce pro „blízké zahraničí“ Jastržembskij. Sám Putin chce zřídit v Bruselu vlastní inspekci, monitorující dodržování lidských práv v Evropě. Stínový ministr obrany ČSSD (!) Hulinský vyjadřuje v Právu své sympatie k zjevně budoucímu ruskému spojenci a varuje ČR před tím, aby vůči Rusku provozovala politiku z pozice síly („Respektujme, že Rusko prostě je největší stát na světě, snažme se s ním vést vyrovnanou politiku, jednat s ním jako s rovnocenným partnerem, a ne tónem ,otec hovoří se synem´“). Ladění tohoto článku připomíná způsob, jak psal v době druhé republiky český tisk o Německu, a považuji ho přinejmenším za poněkud předčasný, než aby mohl být aspoň trochu pochopitelný. A konečně Václav Klaus obdržel od prezidenta Putina Puškinovu medaili, nejspíš za to, že přispěl „k šíření ruského jazyka a vzájemnému obohacování kultur národů“, což je posláním udělené ceny.

Dnes i Právo přineslo informaci o tom, že v Motole byly v masovém hrobě z padesátých let nalezeny ostatky Jánose Esterházyho, jednoho z čelných politických představitelů maďarské menšiny na Slovensku z doby mezi dvěma světovými válkami. Esterázy byl po válce uvězněn, odvlečen do gulagu, v nepřítomnosti v ČSR odsouzen k smrti, po návratu z Ruska mu byl trest „zmírněn“ na doživotí. Zemřel ve věznici na Mírově v roce 1957.

Vedení Krkonošského národního parku hodlá nechat zbourat obludnou Labskou boudu, která vznikla v sedmdesátých letech poté, co původní, „historická“ (a tudíž dřevěná) lehla popelem. Již pouhý pohled na obrázek té strašidelné stavby (já jako dítě pamatuji ještě tu starou, normální) člověka vede k tomu, aby vedení KRNAP držel palce. To je na rozdíl od Kaplického „blobu“ věc přehledná a jednoznačná. Škoda, že se v ní pan prezident angažovat nebude. Vlastně, možná je to dobře, třeba mu ta stavba nevadí.

Sobota 3. listopadu

Na návrh nejvyšší státní zástupkyně odvolal ministr spravedlnosti z funkce olomouckého vrchního státního zástupce Ištvana (státní zástupce Ištvan si kdysi troufl vzdorovat předchůdkyni paní Vesecké, Marii Benešové, v případu Kořistka, tenkrát potvrdil, že neexistovaly důvody pro vzetí pánů Dalíka a Večerka do vazby). Důvodem k odvolání byly úniky informací v kauze Čunek a medializované spory mezi státními zastupitelstvími. Úniky informací v Čunkově případě údajně přispěly i k rezignaci ředitelky Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Strnadové. Poměry ve státních zastupitelstvích vedou člověka, který se z profese musí zabývat politikou, k úpěnlivému přání, aby se těm orgánům pokud možno nikdy nedostal do rukou: výsledek by byl zřejmě nepředvídatelný a v každém případě pro postiženého strašlivý.

S tím volně souvisí zpráva na první stránce Práva: „Opilý detektiv ÚOOZ se vloupal do auta a usnul v něm“. Zatím, prý není jasné, zda chtěl s vozidlem odjet nebo uvnitř něco ukrást. Řekl bych taky, že ze zprávy není jasné také to, zda se tam nechtěl jenom prospat, opilci podobné věci dělávají. Taky z ní není jasné, zda ho někdo opilého do němoty do auta nestrčil. Policii na opilce spícího v kabině auta upozornil anonymní telefonát. Po ÚOOZ se nyní právě jede. Je to jako z nějaké hloupé detektivky.

Jiří Čunek se zuby nehty drží předsednického křesla v KDU-ČSL. Obrátil se na své kolegy otevřeným dopisem, v němž je prosí, aby ho ve funkci podpořili. Tím, že lidovci potichu odsouhlasili Čunkovu rezignaci na vládní posty, se ze záležitosti stala interní věc KDU-ČSL. Pokud si předsedu ponechají, promítne se to do vnitřního napětí ve straně a do stranických preferencí. Poslanci Hovorka a Carbol prý naznačili, že pokud Čunek coby předseda KDU-ČSL padne, nemusí při hlasování o důvěře podpořit Topolánkův kabinet. Není vůbec jasné, jak souvisí interní záležitost KDU-ČSL (kdo bude předsedou) s vládní, resp. koaliční úrovní, ale dá se od lidí jako pan poslanec Hovorka čekat nějaká logika? KDU-ČSL se stává zcela nevypočitatelným politickým útvarem. Za Luxe a Kalouska bývala čitelnější: dělala opozici v koalici, ale přitom velmi dbala na to, aby to náhodou nepřepískla a koalici nezničila. Teď to, co její představitelé provádějí, připomíná kolektivní epileptický záchvat.

Předsednictvo ČSSD navrhlo ústřednímu výkonnému výboru strany (údajně proti jedinému hlasu místopředsedy Škromacha), aby podpořil prezidentskou kandidaturu prof. Švejnara. Podpora je podmíněná, kandidát dostal za úkol do 8. prosince přesvědčit i ostatní strany o své vhodnosti, Pokud se mu to nepovede, důvěra mu bude odňata. Datum není zvoleno náhodně, 7. prosince se má rozhodnout KSČM, koho podpoří. Dalo by se to interpretovat tak, že pan Paroubek zaúkoloval Švejnara, aby do 8. prosince koukal přesvědčit komunisty o své vhodnosti.

Rada ČT se bude zabývat reportáží z 29. října, od níž se odvíjí Čunkův pád. Důvod podle předseda Baumruka zní: „Je závažné, co bylo důsledkem reportáže“. ČT má zřejmě povolené pouze reportáže, které nemohou mít závažné důsledky. Jinak následuje kobereček.

U Krajského soudu v Hradci Králové pokračoval proces proti sbormistru Kulínskému. Považuji za nutné opakovat, co je podle mne zcela zarážející: jak to, že se celá věc provalila až za tak dlouhou dobu? V podstatě jsou představitelné dva důvody: řadě těch, které dnes Kulínského obviňují, tenkrát jeho chování nebylo proti mysli, a to mj. s ohledem na výhody, které s sebou účast ve sboru zejména v době komunismu nesla. Tím Kulínskému umožnily pokračovat – a chovat se tak i vůči těm, kterým to proti mysli bylo, a to zatraceně. Takže jsou spoluodpovědné. Anebo, že je celý případ poněkud nafouknut. Nejspíš platí obojí.

Na počátku prosince se v Rusku budou konat parlamentní volby. Výsledek je předem jasný – zvítězí s obrovským náskokem Putinová strana Jednotné Rusko. Novum proti komunistické minulosti je, že ostatní strany (zejména ta komunistická) nejsou zakázány, ale nemají šanci. Podobný stav existoval např. v meziválečném Maďarsku. Rusové k volbám pozvali 300 pozorovatelů (naposledy jich bylo tisíc) podle vlastního výběru. Důvod je formulován poměrně cynicky: „Naší povinností je pozorovatele na volby pozvat, ale nic víc… většinou neinformují o technickém, zabezpečení hlasování, ale vynášejí politické soudy, které destabilizují vnitropolitickou situaci v pozorované zemi.“ Opravdu, Putinovo Rusko je lepší, než to Brežněvovo. Ale zase neo tolik.

V příloze MfD Kavárna si Petr Steiner, profesor slovanských jazyků na Pensylvánské univerzitě, vyřizuje účty s Petrem Suchým, který polemizoval s jeho textem, o němž jsme se před časem v této rubrice zmínili. Jen pro dokreslení: Petr Steiner kdysi (v roce 2005) v Kavárně srovnával Havlův podpis pod dopisem evropských státníků, kteří souhlasili s invazí do Iráku, s podpisem pod zvací dopis pro ruská vojska z roku 1968. Polemika je vedena v marx-engelsovském duchu (pokud jde o polemické manýry; např.: „Není-li však Rusko z roku 2007 Sovětským svazem z roku 1945, je hledání podobností mezi mými letošními slovy a americkým diplomatickým memorandem z 24. října 1945 čirým farizejstvím a za hlupáka tu není oponovaný, nýbrž právě jen nemotorně ironizující oponent.“ – je zajímavé, že i v ušlechtilém prostředí Pennsylvánie kvete paroubkovština) a pozoruhodná je na ní vlastně jen jedna věc. Pan Steiner cituje jakousi úvahu Georgie Kennana z roku 1951, v níž se mj. říká: „Jakýkoli vládní program budoucího Ruska se bude muset přizpůsobit okolnosti, že mu předcházelo sovětské období, které po sobě zanechalo jak pozitivní, tak i negativní stopy... A když sovětská moc skončí nebo když se její představitelé a duch počnou měnit, nepoletujme nervózně nad oněmi nově příchozími s lakmusovým papírkem, kterým budeme denně měřit, nakolik jejich politické profily odpovídají našemu pojetí ‚demokracie‘... Nikdo nežádá naivní a dětinskou důvěru; nikdo nežádá hloupé nadšení pro vše, co je cizí; nikdo nežádá, aby byly ignorovány skutečné a opodstatněné rozdíly zájmů, které vždy vyznačovaly a budou vyznačovat vztahy mezi lidmi. Musíme očekávat, že ruské národní zájmy budou nejen existovat, nýbrž že i budou rázně a sebejistě uplatňovány.“ Úvahy tohoto typu je možné vést z pohodlného bezpečí Pennsylvánie. Nám bohužel nezbývá, než nervózně běhat s lakmusovými papírky, protože nám jde o to, aby nás Rusko zase nesežralo. Ne zda to, co si doma provozují, odpovídá našemu pojetí demokracie, samozřejmě, že neodpovídá, ale to je jejich problém: ale zda už zase dospěli do stádia, kdy nám budou znovu připraveni poskytnout „bratrskou pomoc“.

Vlastimil Tlustý ještě před hlasováním na krajské konferenci středočeské organizace ODS vzdal boj o předsednické místo a postoupil je tak svému oponentovi Bendlovi. Tím ztratil prakticky všechny pozice v ODS. Vypadá to, že už nemá oporu ani v protitopolánkovské části ODS, jejímž favoritem je teď první předseda ODS a pražský primátor Bém. Pokud jde o novopečeného středočeského předsedu, musím bohužel konstatovat, že na rozhovor s Renatou Kalenskou v LN byl nepřipraven způsobem naprosto neslýchaným. Bylo by bývalo lepší, kdyby ho vůbec nebyl poskytl. Vítězem k. o. se stal nepřítomný dr. Rath, a to je skutečně děsivé.

Pondělí 5. listopadu

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká mluvila v neděli v ČT o tom, že informace z policejních spisů jsou zneužívány v politickém boji. Chce požádat premiéra Topolánka, aby se jimi zabývala BIS. Problém je dost složitý: veřejnost má právo být informována o průběhu vyšetřování tam, kde jde o veřejně činnou osobu, ale „orgány činné v trestním stíhání“ mají právo neříkat nic, co by vyšetřování ohrozilo, a kromě toho by se mělo dbát na to, aby bylo chráněno soukromí vyšetřovaných. Z policie, jak se zdá, unikají informace zcela nekontrolovaně a masivně, a těžko se ubránit dojmu, že je za tím jakýsi politický záměr. Proti zapojení BIS se rezolutně ohradil Jiří Paroubek ve jménu svobody médií. Je hezké, když kozel hájí zájmy salátu.

To, co řekl v ČT místopředseda Nečas o střetu zájmů, v němž je prezidentský kandidát Švejnar, mi připadá hodně nadnesené (tvrdil, že je to kandidát ČSOB, a vznesl řečnickou otázku, zda snad vládu nahradí představenstvo ČSOB). Zdá se, že ČSOB je protistátní organizace a měla by být zakázána, případně znárodněna. Nečas dále prohlásil, že ODS Švejnarovi vůbec neumožní vystoupit v poslaneckém klubu strany. To je ryze paroubkovské prohlášení, nesvědčí o pevnosti v kramflecích a navíc člověk by očekával, když jde o tak neobvyklou věc (vyrazíme s ním dveře), měl by to říci buď předseda strany, nebo aspoň předseda poslaneckého klubu.

V MfD věnovali celou stránku soupeření Švejnar – Klaus. Autorem textů je ekonom Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners. Texty se týkají výlučně ekonomické roviny, přičemž pro posouzení obou kandidátů by bylo třeba vzít v úvahu i politické názory kandidáta, které jsou, řekl bych, důležitější (např. „suverenita“ ve vztahu k Evropě a USA, vztah ČR a Rusko, otázka radarové základny). Tvrdit bez čehokoli dalšího, že „podle některých zdrojů“ byl Švejnar autorem myšlenky kuponové privatizace, kterou později vehementně kritizoval, hraničí s pomluvou, stejně jako konstatování, že „hlavní Švejnarovou kvalifikací pro prezidentskou volbu patrně bude jeho funkce v ČSOB“. Jen na okraj: jsem přesvědčený, že by Klaus neměl být prezidentem, ale vůbec si nemyslím, že je Švejnar tím správným kandidátem. Jsem si jist pouze tím, že Klaus dokáže daleko lépe vyhovět komunistickým představám a zájmům než Švejnar (právě v politické oblasti), a proto Švejnar nemá šanci. Protože o tom, kdo bude prezidentem, rozhodne KSČM jako už tradičně jazýček na vahách. (Podle Lidových novin Švejnar vytýká Klausovi, že při svých reformách na počátku devadesátých let velmi podcenil právní rámec; taková výtka se dá vznést vždycky, vždycky na ní něco bude, a tudíž nemá žádný smysl).

Úterý 6. listopadu

Podle Práva se prezidentský kandidát Švejnar domnívá, že archivy StB by měly být zcela zpřístupněny pro vědecké účely,kdežto pro veřejnost všeobecnou by měly být zpřístupněny v takové podobě, aby lidé mohli posuzovat opravdu soudně, co se stalo, to znamená s určitým úvodem a s vyjasněním, co je pravdivé. Za tenhle názor mu budou komunisté nepochybně líbat ruce. Nejdřív vybereme spolehlivé historiky, u nichž se netřeba bát, že by archivy posuzovali nesoudně. Nejlépe se k tomu hodí ti, co byli s StB tak říkajíc ve služebním poměru. Někdy mám dojem, že to byli skoro všichni. Ti dostanou od ministerstva vnitra zvláštní legitimaci, na jejím základě budou do archivů vpuštěni a uvedou je do podoby, v níž budou moci být zpřístupněny tak, „aby je lidé mohli posuzovat opravdu soudně“. To znamená, něco se vypustí a skartuje, něco se naopak přidá, zbytek se nechá, pak se to celé zestruční a vysvětlí odborným komentářem. Vzhledem k tomu, že podobná činnost se tady prováděla řadu desetiletí, máme na co navazovat.

Pan Švejnar jde dnes do klubu KSČM. „Má výhodu, že o něm nic moc nevím“, prohlásil poslanec Opálka s odzbrojující upřímností. Úkol pana Švejnara je jasný: postarat se o to, aby se na tomto stavu pokud možno nic nezměnilo. Pak má šanci.

Dnes se bude rovněž (poprvé) rozhodovat o další stranické dráze předsedy KDU-ČSL Čunka. Konference ho nemůže odvolat, ale může mu vyjádřit nedůvěru – v tom případě by asi Čunkovi nezbylo než odstoupit. Zdá se však, že lidovci už ztratili hodně z revolučního nadšení, kterým oplývali poté, co se provalil problém se sociálními dávkami a nejasnými příjmy jejich předsedy. Dělá jim asi dobře se v maléru co nejdůkladněji vymáchat.

V neděli v ČT požadoval Jiří Čunek personální změny na policii a na státních zastupitelstvích, pokud se zjistí, že tam pracují lidé odpovědní za únik informací do médií. To neobyčejně rozdurdilo zejména bývalou nejvyšší státní zástupkyni a nynější sociálně demokratickou stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. „Považuji za naprosto skandální, když osoba v pozici obviněného toto vykřikuje. To je konec slušnosti v této zemi. Jde o obrovský nátlak, on skutečně sáhne k čemukoli, i k výhrůžkám. Aby vyhrožoval státním zástupcům, to jsem ještě neviděla.“ Paní Benešová má pravdu v tom smyslu, že např. Milada Horáková si něco podobného nemohla dovolit ani náhodou. Bude zajímavé sledovat, co se bude dít, až se paní Benešová ujme svého resortu – a bude velmi žádoucí to sledovat z bezpečného odstupu (minimálně čtyři sta kilometrů směrem na západ od Prahy).

Magdalena Nová cituje v článku o bourání Stalinova pomníku jakousi pamětnici, která mj. tvrdí: „Mysleli jsme, že potom konečně přijde nějaké uvolnění. Nepřišlo. A navíc jsme byli všichni naštvaní, kolik to všechno stálo.“ Je mi líto, ale ta paní nemá pravdu. Stalinův pomník byl zbořen na podzim 1962 a v roce 1963 se komunistický režim začal velmi intenzivně rozkládat, což se projevilo jako jeho dosti široká „liberalizace“. Nedá se to samozřejmě srovnat s tím, co přišlo po roce 1989, ale pro lidi, kteří tehdy žili a pracovali, to bylo významné a příjemné.

odle průzkumu agentury Median se premiér Topolánek neumí chovat a nevhodně se vyjadřuje. To je sice pravda, ale zároveň je zapotřebí říci, že v těchto věcech je za panem Paroubkem o jeho mohutné panděro zpět. Nemyslím si, že z toho lze jednoduše vyvodit, že svou roli nezvládá (nezvládá ji, pokud jde o chování a vyjadřování); navíc má smůlu, že na sebe vzal roli, která se dá zvládnout jen velmi těžce. Což je ovšem jistě jeho problém.

Schyluje se k další bitvě mezi českým národem a jeho sudetoněmeckými nepřáteli: povede se tentokrát o Emila Škodu, zakladatele Škodových závodů. Jde o zcela zásadní věc: byl Čech, nebo Němec? Kdyby vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci byly normální (a za to, že nejsou normální, nesou v časové posloupnosti poslední odpovědnost Češi, protože při troše slušnosti by byli měli být schopni ty vztahy po roce 1989 v rámci možností „normalizovat“), jevil by se tento spor jako idiotský, protože by nezáleželo na tom, zda Škoda byl Němec, nebo Čech. Ostatně z toho, co o něm píší Lidové noviny, plyne, že byl sice původem Čech, ale přiženil se do německé rodiny a jeho potomci se považovali za Němce (jeho vnuk byl v roce 1945 internován v českém koncentráku, kde „zemřel“, což nejspíš znamená, že mu k tomu někdo pomohl).

Paroubkovi se podařilo zbavit se Miloše Zemana, ale jeho šedá eminence Miroslav Šlouf dosud ve straně straší. Teď se profláklo, že se Šlouf přátelsky stýkal se zavražděným podnikatelem (čti mafiánem) Mrázkem. Paroubek by toho rád využil k očistě strany od Zemanova stínu, ale nebude to mít snadné. Místopředseda Škromach např. prohlásil: V sociální demokracii by se mělo hovořit o jiných věcech… Už se jim podařilo vyštvat Miloše Zemana, teď přicházejí na řadu další lidé.“ To si dovolil poměrně hodně. A pan Škromach vždycky velmi dobře ví, co si může dovolit.

Středa 7. listopadu

Podle průzkumu agentury STEM dala nadpoloviční většina českých voličů v prezidentské volbě hlas Klausovi. Švejnar by dostal jen 28%. Komunističtí voliči se dělí na tři zhruba stejně silné skupiny, jedna by volila Klause, druhá Švejnara a třetí ani jednoho z nich, u lidoveckých voličů vede Klaus jen o něco méně než v celostátním měřítku (48 : 22). Kdyby tyto průzkumy nějak odrážely i stav mysli volitelů (poslanců a senátorů), měl by Klaus vyhráno. Jemu stačí většina lidovců, Švejnar nutně potřebuje i nemalou část komunistů.

V této situaci navštívil Švejnar v doprovodu předsedy Strany zelených Bursíka poslanecký klub KSČM a KDU-ČSL. Obě setkání proběhla ve zdvořilém duchu, žádná z obou stran se definitivně nevyjádřila ano ani ne (proč by to taky dělaly, řekl bych, že nakonec nechají rozhodnutí na vůli svých volitelů, což znamená, že bude zvolen, byť třeba i těsně, Klaus). Podle komunistického místopředsedy Dolejše, který zjevně patří k těm, co by pro Švejnara zvedli ruku, si kandidát u komunistů šplhl tím, že v USA volí demokraty (!), nechce rušit daňovou progresi, myslí si, že by se Evropa měla „emancipovat od vazeb na ostatní globální centra“ (pozdrav pánbůh, nicméně je třeba vzít v úvahu, že je to Dolejšova interpretace) a nepovažuje protiraketový systém za definitivní řešení(?). Z toho by se dalo soudit, že pan profesor se snažil o něco víc, než by bylo žádoucí. Setkání s lidovci se nezúčastnili Čunek ani Kalousek (respektive odešli krátce po zahájení). Těžko říci, znamená-li to něco víc než pouhý nezájem a upřednostnění naléhavějších věcí.

Na včerejší celostátní konferenci KDU-ČSL vysvětlil předseda Čunek sestrám a bratrům, jak v roce 1988 přišel k milionům (třem a půl, jenom). Jeden byl jeho (z úspor), zbytek mu půjčil otec a bratranec na podnikání. Bratranec přišel a dosvědčil to, otec nemůže, zabil se v r. 2006 při autonehodě (člověk cyničtější by prohlásil, že je to jeho jediná, ale podstatná výhoda proti strýci Vikovi). Z porovnání Čunkových vykázaných příjmů a milionové úspory vyplývá, že je něco jako Kafkův umělec v hladovění (a že tuto nezdravou živnost provozoval řadu let s celou rodinou). Sestry a bratři z KDU-ČSL prokázali větší důvěřivost než před časem přátelé z ČSSD v Grossově případě. Nedivme se tomu, jsou to většinou zbožní lidé a věří na zázraky. Čunkova zpráva byla vzata na vědomí a „přijata“ výraznou většinou přítomných (což znamená slabší, ale dostačující většinou nominálních) delegátů konference. Delegáti slabších nervů se před hlasováním vytratili, proti nebyl nikdo. Fakticky to znamená, že případ se povleče dál a bude trápit jak KDU-ČSL, tak (byť i v menší míře) vládu. Koalice a lidovci mají stejně jako sociální demokraté své maléry, ale zdá se, že na rozdíl od nich je neumějí uzavírat. Jejich maléry mají chronickou povahu.

Podobně zachází premiér Topolánek se žádostí nejvyšší státní zástupkyně Vesecké o to, aby se únikem informací ze státních zastupitelství zabývala BIS. V rádiu Impuls se vyjádřil tak, že za nepořádek ve svém resortu v podstatě může Vesecká, ale hlavu jí za to zatím neutrhne.

A rovněž premiér Topolánek, který se svého času sešel s vedoucími činiteli Národní strany, upozorňuje, že Národní strana, která se teď připravuje založit po maďarském vzoru Národní gardu, „nemá neonacistický charakter“. Z toho vyplývá, že Národní garda Národní strany je něco jiného (a snad přijatelnějšího) než Národní garda nějakých neonacistů. Ve skutečnosti je to právě proto nebezpečnější. Nicméně ještě nebezpečnější jsou komunisté a různé kryptokomunistické organizace, které žádné Národní gardy zakládat nepotřebují, k čemu by jim byly.

„Rusové vždy brali Čechy jako své bratry“, prohlásila gubernátorka Petrohradu Matvijenková, která je na návštěvě Prahy. Doufám, že většina našinců ví, že pokud Rusové (tedy ruští politici) označí někoho za bratry, znamená to, že je považují za vhodné ke konzumaci, tj. že by je hrozně rádi (už zase) zblajzli. Je to zajímavý experiment: jsou Češi opravdu nepoučitelní?

Prezidentský kandidát Švejnar je podle LN zásadním odpůrcem kolonizace Marsu. Bylo by zajímavé zjistit, seznámil-li s tímto svým přesvědčením poslanecké kluby KDU-ČSL as KSČM a jak na to poslanci a senátoři reagovali, jak se lišila reakce komunistů od té lidovců.

Čtvrtek 8. listopadu

Prezidentský kandidát Jan Švejnar se sešel se senátory. Senátoři za ODS na schůzce chyběli. Je to zjevně signál, že místopředseda Nečas nemluvil do větru, když ohlásil, že ODS bude Klausova protikandidáta bojkotovat. Působí to poněkud nevychovaně. Švejnar se vyslovil mj. pro „vnitřní toleranci“, v jejímž rámci by si měla společnost říci, co by znamenal případný vliv KSČM na exekutivu. To je poměrně jednoduché. Znamenal by katastrofu, pokud se KSČM nějak zásadně nepromění, což považuju za vyloučené. Přitom problém KSČM není přesvědčení, že všechno pochází z hmoty, nebo víra v tři prazdroje a tři prazáklady a podobné patafyzické teze, nýbrž jednoduše to, že to byla, je a bude proruská lobby. Nic jiného neumějí. Pokud se Václav Klaus bojí tak úpěnlivě o naši suverenitu, měl by se zaměřit nikoli na EU, ale na KSČM. EU by mohla být nebezpečná jen tenkrát, kdyby se v úzkosti rozhodla nás Rusům prodat. Jenže to Klausovi před prezidentskými volbami půjde ztuha – potřebuje komunistické hlasy.

Jiří Paroubek za návštěvy USA prohlásil, že by ČSSD mohla změnit svůj názor na radarovou základnu, pokud se nebezpečí íránských raket stane skutečným. Doposud je jen virtuální. Dalo by se sice zlomyslně namítnout, že opravdu skutečným bude teprve tenkrát, až bude jasné, že na Prahu letí íránská raketa, a tutovka to bude, až to bouchne, protože raketa může být vadná, a v tom případě se nic neděje. Neměli bychom však Paroubkovi křivdit, on si jen nechává otevřená zadní vrátka.

Ruská Státní Duma schválila jednomyslně zákon o pozastavení ruské účastí ve smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Konvenční zbrojení je pro Rusko výhodné z hlediska jeho dlouhodobého cíle – získat zpátky své ztracené evropské kolonie. Na nukleární válku si netroufnou, ostatně by se nedala nijak lokalizovat. Alem pokud se Evropa octne v rozkladu nebo v nesnázích (což se stává často), mohou si solidně vyzbrojené ruské ozbrojené síly snadno poradit s operetními armádami nových členů EU, zvlášť když se dá předpokládat, že Slováci a Češi se nejspíš nebudou bránit vůbec.

Pátek 9. listopadu

21. listopadu se trochu posune náš svět, staneme se součástí schengenského prostoru. Na rozdíl od Klause z toho mám radost, protože to je přímý protiklad světa, ve kterém jsem vyrostl a většinu svého života nedobrovolně prožil. Chtěl bych jen věřit, že se dnešní zjevné výhody nezmění v zítřejší zjevné nevýhody (tj. že kdyby mne např. třeba budoucí Paroubkova garnitura usilovala zavřít a já se uchýlil tam, kde si byl člověk před rokem 1990 jistý, budu mít tutéž jistotu jako za totality). Bude to napříště znamenat, že můžeme dobrovolně a svobodně dál, než jsme mohli dříve, nebo že musíme utíkat do daleko větší vzdálenosti než dříve, abychom byli v opravdovém bezpečí? Dnešní sjednocená Evropa je velmi dvousečná záležitost.

Architekti píší na Hrad Jeho Veličenstvu Václavu Klausovi, protože (stejně jako on, kupodivu) nejsou spokojeni s výsledkem soutěže na stavbu nové budovy Národní knihovny. Nejsou spokojeni ti, kteří nevyhráli. Zdá se, že každá výběrová soutěž je u nás zproblematizovatelná, a musí skončit u soudu. Taktéž každé soudní rozhodnutí je zproblematizovatelné a musí skončit u vyšších instancí. Když už žádné vyšší instance nejsou k dispozici (dokonce i tak byrokratický soudní systém, jako je ten náš, má své limity), mělo by rozhodnout brachiální násilí. Nebylo by jednodušší a levnější, kdyby se výběrové řízení konalo tak, že se na vymezeném prostoru setkají vybrané účastnické týmy (navrhuji někdejší bývalý spartakiádní stadion na Strahově, dalo by se to dělat i za účasti publika) a rozdají si to tam baseballovými pálkami? Na rozdíl od všech nesmyslně formálních řešení by takové silové bylo přece jen z našeho dnešního hlediska nenapadnutelné. Ten, kdo prokazatelně dostal do zubů, nemůže přece mít pravdu.

Paní Urbanovou, korunní svědkyni, v případu Čunek, podle Práva pobavilo, jak její bývalý šéf vysvětluje původ peněz, které v roce 1998 přitekly na jeho účet. Taky jí pobavila výpočetní technika, v níž měl pan Čunek podnikat, ačkoli s ní nebyl, jak si člověk na základě jejího vyjádření může domyslit, dvakrát sžitý. Mne zase pobavilo, že Právo dá prostor zjevně zaujaté osobě k tomu, aby se vyjadřovala nejen o způsobilosti pana Čunka v této věci, ale i o způsobilosti jeho partnera v podnikání, kterého podle svých vlastních slov vůbec nezná. Považuji to za nestoudnost.

Způsob, jak ministr Julínek zametl s prof. Klenerem, zaujal koaliční partnery ODS (Zelení) i člena ODS Miroslava Macka. Rád bych znovu zdůraznil: problém není primárně ve věcné stránce případu, ale v technice. Možná, že ministru Julínkovi nezbylo než prof. Klenera tak říkajíc vyhodit. Ale proč to musel dělat způsobem dr. Ratha?

Známé novinářské eso Práva Jan Kovařík (je v novinářském světě něco podobného jako byl poslanec Kraus v politickém, než ho smetla aféra s kakaovými boby, při té příležitosti považuji za nutné zdůraznit, že považuji přese všechno pana Krause za podstatně slušnějšího) se s odchodem kancléře Schrödera probudil k životu a zatápí kancléřce Merkelové ve věci „Centra proti vyháněním“.

V poslední době rostou rapidně ceny potravinářských výrobků. Nejsem ekonom, ale jako laikovi by mi přišlo nesmírně zábavné, kdyby najednou po dlouhé době přišla ke cti taky zemědělská produkce. Přitom skutečné zemědělce se nám podařilo před plus mínus pětapadesáti - šedesáti lety úspěšně vyhubit a ti dnešní postdružstevničtí velkopodnikatelé se hodí tak nanejvýš na pěstování řepky olejné a k podpoře KSČM.

V Blansku se pro potřebu našich slovenských sousedů (mám podezření, že pro potřebu Ficovy garnitury) vyrábí obří socha Milana Rastislava Štefánika. Bude mít skoro osm metrů a má stát v Bratislavě. Štefánek byl oddaným spolupracovníkem T. G. Masaryka (říkal mu „otecko“), čechoslovakistou, nesnášel se s Benešem (trochu na něj asi žárlil) a svými společenskými styky a diplomatickou obratností velmi podstatně přispěl k vzniku ČSR. V něčem byl konzervativnější než Masaryk a Beneš (byl by tvrději postupoval proti bolševikům a nejspíš by se nebránil tomu, kdyby se stát stal královstvím). Bude zajímavé sledovat, k čemu chtějí Fico se Slotou jeho projektovaný kult využít.

Pan Petráček píše v LN: „Praha nemá svou úřední ,minulostní linii´, před deseti lety ji v česko-německé deklaraci vyčlenila ze vzájemných vztahů. A že ji Václav Klaus interpretuje jinak než Erika Steinbachová ze Svazu vyhnanců? Jsou to jejich osobní pozice. Steinmeier přilétá kvůli živým, kvůli konkrétnímu projektu i pro konzultaci ve věci Bosny a Blízkého východu. Je dobře, že téhle atmosféře už nedominují historické analýzy a vystavování účtů.“ Je mi líto, ale vidím to úplně jinak. Václav Klaus (a všichni i čeští politici) neinterpretují deklaraci jinak než paní Steinbachová, ale jinak než všichni čelní němečtí politici od doby, kdy byla podepsána: podle českých politiků lituje česká strana jen tzv. excesů (masových zvěrstev) v době vyhnání, podle německých vyhnání jako takového. Obě strany vědí o odlišné interpretaci té druhé a obě se tváří, jako by se nechumelilo. Ví o tom pochopitelně taky pan Petráček a taky se tváří, jako by se nechumelilo. Je to hnusné. Jak si můžete myslit, že z toho povstane něco kloudného?

V souvislosti s chystaným pochodem českých nacionalistů (tím nemyslím Václava Klause, ale tzv. „mladé národní demokraty“, mám dojem, že řečeno slovy podobnými těm Miloše Zemana jsou to „zdivočelí občanští demokraté“) Starým Městem vydaly LN návod „co dělat, když se člověk připlete do šarvátky“. Oč je dnešní doba lepší, než ta před sedmnácti lety! Při předlistopadových demonstracích nám nikdo takové návody tiskem neposkytoval, nešlo to.

Sobota 10. listopadu

Jednou z vrcholných událostí nejen tohoto týdne, ale snad i celého roku má být střetnutí policie a „lidí dobré vůle“, jak píší v Právu, s neonacistickými demonstranty. Představitel policie, šéf protiextremistického oddělení Kopečný, srovnal policejní přípravy na možné střetnutí s neonacisty, kteří chtějí uspořádat zjevně provokační průvod kolem židovských památek Starého města, s přípravami na demonstrace proti zasedání MMF a Světové banky v roce 2000. Pan Kopečný řekl ale taky velmi rozumně: „Je jistě právem každého vyjádřit svůj postoj, ale bránit průvodu extremistů vlastním tělem, to je vyložená hloupost. Nebezpečí hrozí od radikálů a nedejbože i od policie, pokud situace bude nepřehledná.“ Demonstrovat svůj odpor proti neonacistům odmítl i ministr Schwarzenberg, rovněž ze zcela rozumných důvodů: „chtějí, aby se o nich co nejvíce informovalo, a já jim tu příležitost nedám. Nedělejme publicitu holým lebkám.“ Podle názoru pana ministra – a to je i názor i můj – by měla konat policie. V době, kdy píši tyto řádky (půl šesté večer) mají zatím v ulicích drtivou převahu anarchisté (neonacisty se policii zjevně podařilo paralyzovat), kteří se ovšem taky velmi rádi perou s policií a devastují město. Snad to dopadne dobře.

Ještě k historickým souvislostem a politické potenci neonacistů. Šéf policejního protiextremistického oddělení Kopečný, kterého jsme už citovali, řekl Mladé frontě Dnes: „Ve třicátých letech to v Německu taky začalo pochody. Ve skutečnosti neonacistům nejde o nic jiného než o záminku k dalším, mnohem nebezpečnějším akcím.“ To historické srovnání je prosím hrozná hloupost: ve třicátých letech v Německu mělo nacistické hnutí obrovskou (byť zatím ne většinovou) podporu ve veřejnosti, přitom aspoň v něčem s ním otevřeně sympatizovala většina. Mělo mnohatisícové, perfektně organizované, aspoň částečně vyzbrojené bojůvky. S dnešními neonacisty se to absolutně nedá srovnat. Politolog Mareš v sobě zase nezapře Klause: „Zatím nebezpečí, že by neonacisté zvrátili režim nebo dokázali vyvolat větší etnické nepokoje, nehrozí. Chybí jim k tomu ekonomická moc.“ To je vysvětlení v podstatě marxistické. Vůbec ne ekonomická moc! Chybí jim jakákoli změřitelná podpora veřejnosti. Kdyby ji měli, a dost velkou, ekonomickou moc si už nějak přitáhli.

Takže nejlépe neonacisty charakterizoval jakýsi obchodník ze Starého města: „O žádnou ideologii jim nejde. Je jim jedno, jestli se porvou v židovském městě nebo na Spartě.“ To je řečeno velmi přesně a vystihuje to taky „společenskou nebezpečnost“ těchto hnutí.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu je zjevně v úplném rozkladu. Nechtěnou spoluprací opozice s koalicí se ho podařilo paralyzovat nejspíš stejně úspěšně jako dnešní neonacistickou demonstraci. Těžko se zbavit dojmu, že v rámci jakýchsi neveřejných kompenzací přinesl pan ministr Langer panu Paroubkovi hlavu pana Kubiceho na stříbrném podnose. Počátkem roku bude útvaru údajně chybět 110 lidí, ti, co neodcházejí, vyčkávají, co bude. A vypadá to, že organizovaný zločin má v tyto týdny a měsíce pré.

Podle stanov sdružení paní Paroubkové „Pomoc pro budoucnost našim dětem“ odpovídá ze jeho hospodaření tříčlenný výbor. Jeho předsedkyní je paní Paroubková, místopředsedou pan Syrový, jméno třetího člena v Právu neznají. Je to nepochybně jezevčík Andy (podobně jako boxerka Šugar – pejsek, nikoli sportovkyně – byla před svým skonem čestnou dobrovolnou pracovnicí nadace paní Havlové).

Václav Klaus u příležitosti německého vydání své knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ prohlásil: „Ano, cítím se jakýmsi novodobým donem Quijotem, který bojuje s větrnými mlýny. Toto přirovnání je pro mne ctí.“ Přirovnání je bohužel příliš slabé a ohleduplné.

V MfD se rozepisují o případu učitele – pedofila. Nemohu si pomoci, ale takový člověk učit nesmí. Je nevyléčitelně nemocný (jistě za to nemůže) a nemoc ho omezuje. Chronického kleptomana taky neudělají skladníkem v supermarketu, a to je daleko nevinnější případ. Nebo jsme snad už dospěli tak daleko, že pedofilie je jen jedna rovnocenná forma sexuální aktivity? A šimpanzům bonobo všestranně prospívá?

Iniciativa „Ne základnám,“ svolává „spolu s odborovými organizacemi“ (pokud se nemýlím, hlavně s tou policejní) na 17. listopadu protivládní demonstraci. Nepůjde už jen o radarovou základnu, ale i o chystanou reformu veřejných financí, situaci v policii a obecně stav demokracie v Česku. Je mi líto, ale tyhle aktivity jsou pro českou společnost do budoucna nesrovnatelně nebezpečnější než výtržnosti neonacistů.

Pondělí 12. listopadu

Policii ČR se podařilo v podstatě paralyzovat všechny akce neonacistů, s levými extremisty měli trošku víc práce, ale taky to dobře dopadlo. A řada politiků si vylepšila image na demonstraci odporu proti imaginárnímu nebezpečí.

Václav Klaus bojuje proti zastáncům teorie globálního oteplování. K Al Goreovi teď přibalil i kancléřku Merkelovou. Mluví o arogantních ekodiktátorech. Tito lidé jsou prý jeho nepřáteli. Zapomněl dodat, že třídními. Václav Klaus, jak se čím dál tím víc ukazuje, má přece jen něco společného s dr. Rathem. A jeho boj proti ekodiktátorům je něco podobného jako boj českých „osobností“ proti fašismu, jen ještě prázdnější a směšnější. Jeho starosti mu opravdu závidím.

Mladá fronta Dnes věnovala několik stránek tomu, co ví „generace 89“ (mladí lidé, kteří se narodili po převratu) o starém režimu. Jak se dalo očekávat, představy jsou leckdy dosti zmatené. Jak by ne, když ani pamětníci nemají moc jasno. Doposud nebyla dost jasně řečena základní věc, která minulost činí přehlednou: v letech 1948 – 89 jsme byli ruskou kolonií.

„Nový JFK“ přišel a promluvil k ženám z duše“, píše Teodor Marjanovič v Mladé frontě Dnes o prezidentském kandidátovi Baracku Obamovi. Kennedy je pro pana Marjanoviče významný zjevně podobně jako don Juan nebo Casanova. Poněkud se mne to dotýká, považuji Kennedyho především za inteligentního a schopného politika, tím by zůstal, i kdyby byl šeredný jako opice.

Tamtéž jsem si přečetl v komentáři Karla Steigerwalda: „Idealismus je nepochybně porucha duše, zlomenina“. Pěkné. Pan Steigerwald je zase bytostný pragmatik. Slušně řečeno.

Úterý 13. listopadu

Spor o mariánskolázeňské oplatky u Evropské komise se zašmodrchal. SRN vznesla námitky proti registraci evropské ochranné známky a její udělení zablokovala. Obhájce českých národních zájmů europoslanec Březina udává, že kromě „historických souvislostí“ jsou v tomto případě německé námitky „i věcného charakteru“. Za nevěcné považuje zřejmě to, když se práva vyrábět značku dovolávají i někdejší němečtí výrobci, okradení a vyhnaní v roce 1945. Pozoruhodné pojetí věcnosti.

Vláda se zajímá o oponenturu odborníků z brněnského Ústavu radiolelektroniky k armádní studii o radaru v Brdech (považují ji za povrchní a nevěrohodnou). Nevím, zda se spor dá jednoznačně rozhodnout na poli vědy, vždycky budou nějaké hlasy proti. Nebezpečnost se dá prokázat jednoznačně, bezpečnost se jednoznačně prokázat nedá. Rozhodující je politická vůle – a ta v případě české veřejnosti zjevně chybí. Václav Klaus se vyjádřil pro BBC poměrně vstřícně k otázce radaru v Brdech. Totiž na první pohled. Jiří Paroubek se vrátil z USA neotřesen ve svém odmítavém stanovisku, ale obohacen o nové poznání.

Východočeská galerie v Pardubicích a Galerie výtvarného umění v Ostravě musí vrátit řadu cenných obrazů dědicům průmyslníka Oskara Federera. Federer byl žid, musel v r. 1939 uprchnout před nacisty, obrazy zkonfiskovala Třetí říše a pak jako německý majetek ČSR. Nynější držitelé lupu se hájili, že obrazy nepatřily Federerovi jako fyzické osobě, ale právnické osobě, obchodní společnosti, kterou vedl. Galerie podaly nakonec, když prohrály všechny soudy, dovolání k Nejvyššímu soudu, ale ten rozhodl v jejich neprospěch. Je příjemné vidět, že aspoň v některých případech nelze krádeže ve jménu vlasti udržet. Mimochodem, zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby někdo měl tu drzost a aplikoval na Federera Benešovy dekrety. Kdyby se byl náhodou přihlásil při sčítání lidu za Němce, měl by malou šanci, protože ani netrpěl (naštěstí včas emigroval, jinak by nepochybně nepřežil), ani se nepodílel na odboji.

Jiří Paroubek se žení, a to 17. listopadu. Byl kvůli tomu kdesi obviněn z netaktnosti vzhledem k významnému datu. Řekl bych, že do toho, kdy se pan Paroubek ožení, nikomu nic není.

Na veřejnost se dostalo prohlášení České frakce RAF. Je pod ním podepsán jakýsi Pavel J. Hejátko, osoba důvěrně známá BIS a ÚOOZ. Frakce vyhrožuje teroristickými akcemi v případě, že bude v Česku postaven americký radar, a obecněji si klade za cíl „nemilosrdně vyhladit všechno americké, a to především týkající se obyvatelstva, kultury, všech vojenských prostředků, znárodnění veškerého celosvětovou krví nabitého kapitálu a využití ostatních prostředků ve prospěch slovanského lidu“ (ten slovanský motiv je pozoruhodný a může naznačovat, odkud vítr fouká). Pan Hejátko později poslal LN mail, v němž vše vydává za marketingový tah k propagaci jeho nové knihy (je údajně básník a spisovatel). Prohlášení se nezdá svědčit o tom, že by tu existovala nějaká fungující rozvětvená teroristická organizace, ale na lehkou váhu bych to nebral.

Pravicoví extremisté (opakuji, to pravicoví není úplně přesné) chtějí uspořádat demonstraci na Palackého náměstí jakýsi „pohřeb svobody slova“, která prý byla zničena tím, že jim v sobotu nedovolili táhnout Maislovou ulicí. Podle rozhodnutí magistrátu demonstrace na Palackého náměstí nemusí být předem ohlašovány, je to jakýsi pražský Hyde Park; předpokládám, že to rozhodnutí pražští radní konzultovali s odborníky od policie a přes dopravu, jako laik bych řekl, že zablokování křižovatky na Palackého náměstí ochromí během hodiny dopravu skoro v celém centru. A kde jsou extrémní nacionalisté, tam budou i anarchisté. Zakázat to tentokrát dost dobře nejde. Policie bude mít zase plné ruce práce. Na její úspěšnosti záleží stejně jako minulou sobotu, možná i víc. Naštěstí se jim tentokrát u toho nebude nejspíš motat občanská společnost, není to dost atraktivní. Nebo ano?

Středa 14. listopadu

Stoupenci Jiřího Čunka uspořádali ve Vsetíně demonstraci, na níž mu vyjádřili svou podporu. Jsou zjevně přesvědčeni, že se pan Čunek stal obětí temných sil. Je sice zjevné, že případ s úplatkem i se sociálními dávkami na něho někdo účelově vytáhl, aby ho politicky kompromitoval, ale pan Čunek se na této kompromitaci sám spolupodílel sice nechtěně, ale neobyčejně mohutně. V jeho nevinu nevěřím.

Nicméně pan Čunek nepochybně počítá s brzkým návratem do vlády. Zjevně proto se teď lidovci dohodli na tom, aby ministerstvo prozatímně řídil jako jakýsi „vedlejšák“ ministr Svoboda. Ve vládě mezitím vypukl spor o odvolání prof. Klenera (vzbouřili se koaliční partneři, moc se jim nedivím, ministr Julínek bohužel akci provedl s rathovským taktem) a premiér a ODS chystají odvetu. Její součástí je Topolánkův požadavek, aby byli do čtrnácti dnů jmenováni noví ministři školství a pro místní rozvoj. Koalice se tak ocitá v jakési krizi, na které mají podíl všichni partneři; pokud by si Topolánek po tom, co pan Čunek předvedl, velmi nepřál jeho návrat, taky bych se mu vůbec nedivil.

Senátoři navrhují uzákonit třetí odboj a uznat účastníkům tohoto odboje statut válečného veterána. Muselo by jít o odboj, ne o (pouhý) odpor, tj. například o „ozbrojený boj, sabotáže, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství, nebo taky organizování veřejných vystoupení na obranu svobody a demokracie“. Problém je, že organizovaný odboj toho charakteru, jako byl v Polsku nebo jako byla maďarská revoluce, se u nás nekonal, šlo víceméně o ojedinělé a izolované akce. Řada z nich byla vyprovokovaná StB, jiné si StB prostě na zatčené vymyslila a brutálními prostředky některé z nich donutila, aby se k nim přiznali. Dále: u špionáže a převaděčství bude třeba vyčlenit ty, kteří to dělali z nepolitických důvodů (např. kvůli penězům); a to bude velmi složité. Skoro se bojím o tom psát, protože vysoký vojenský důstojník přes historii Stehlík považuje zpochybňování protikomunistického odboje za zločin. Bude k tomu účelu vydán zákon? A stanou pochybovači před popravčí četou? Nebo budou pouze vydáni organizovanému opovržení národa?

„Dnes nám, obyčejným lidem, nezbývá nic jiného než začít zde budovat rudé gardy a dávat dohromady rudé odbory, aby se zabránilo rozpínavosti mafiánsko-zlodějského systému a rozlévání modré krve,“ prohlásil prý zlínský komunistický zastupitel Josef Šlahař. Ještě štěstí, že pan Šlahař a spol. nejsou natolik obyčejní lidé. Skoro se mi chce napsat: „zatím“. Jinak gardy je třeba zakázat, jak rudé, tak národní. Je to v podstatě to samé.

V sobotu se uskuteční na Palackého náměstí mítink nacionalistických extremistů (podle organizátorů prý přijde asi tři sta lidí, ale organizátoři mohou účelově mlžit). A kde budou tihle, bude přítomen i jejich anarchistický komplement. Navíc připomínám, že na Václavském náměstí se bude konat demonstrace Ne základnám, a to je jediná věc, na níž se shodnou anarchisté i nacionalisté, takže až si navzájem rozbijí nosy a zbaví se tak nadbytečné energie, mohou se jí svorně zúčastnit. Policie bude mít znovu plné ruce práce. Ví o tom? Navíc v magistrátu začínají pochybovat (např. Bémův náměstek Blažek) o tom, zda udělali dobře, když před dvěma lety zvolili za pražský Hyde Park tak dopravně exponované místo. Lepší by prý bylo něco jako Letná. Nu, do neděle už se to asi nestihne. Úplně ideální Hyde Park by byl bývalý spartakiádní stadion na Strahově. Měl by tu výhodu, že by mohli přihlížet (odděleni zátarasy a bráněni policií) i diváci. Jednou branou by se vpustili holohlaví, druhou anarchisté a začala by revoluční diskuse. Utkání by skončilo, až by už nikdo z obou stran nebyl schopen udržet se na nohou. Hyde Park po česku.

Jedna ze svědkyň v případě Bohumila Kulínského prohlásila, že celá aféra je spiknutí, které má zlikvidovat sbor Bambini di Praga. Nikdy se prý nesetkala s tím, že by se Kulínský choval nevhodně k ní nebo k jiným sboristkám. Upřímně řečeno, na základě toho, co se o věci psalo, nevěřím ve sbormistrovu nevinu, stejně jako nevěřím v nevinu pana Čunka (oba případy jsou si svým způsobem podobné). Ale je zjevné, že jakési vedlejší motivy (likvidace sboru) v případě mohou hrát roli, a přál bych si, aby to, co se stane, byl spravedlivý soud, a ne šikovně zamaskovaný lynč. Proto je třeba se ptát: proč tu věc ti, kteří žalobu vznesli, otevřeli tak pozdě (když jen někomu čtrnáct, má asi potíže se vzepřít autoritativnímu a charismatickému vedoucímu, ale proč s tím čeká do osmadvaceti nebo třiceti, a teprve pak to vybalí?). Proč je tak těžké nevěřit, že to celé zorganizovala bývalá sbormistrova manželka, osoba stejně zaujatá (a stejně důvěryhodná) jako paní Urbanová? Vůbec nezávidím soudci, který má o věci rozhodnout.

Michael Kocáb přišel s tím, že díky domluvě představitelů OF (tj. jeho a Václava Klause) s velitelem západního vojenského okruhu Zachariášem bylo zabráněno nasazení armády na konci listopadu 1989 (tlačili prý na to Biľak a bolševický ministr obrany Václavík). Nu, tlačit mohli, ale nasazení armády bylo vyloučeno, bylo technicky neproveditelné, nižší důstojníci ani mužstvo by neposlechli, protože by dobře věděli, že když neposlechnou, nic se jim nemůže stát. ČSLA, jak jsem ji měl možnost poznat, byla (pokud jde o důstojnictvo) sbor vychcánků, kašparů a blbů, v němž byli tu a tam řídce rozptýleni skuteční profesionálové, kteří v té společnosti většinou trpěli jako zvířata. Představit si, jak tato cháska bere v listopadu 1989 útokem Prahu a masakruje civilisty, je velmi zábavné.

Studenti kritizují exprezidenta, zní titulek v MfD. Jmenováni jsou dva a vyčítají Havlovi, že se zasazuje o postavení protiraketové základny bez ohledu na to, jestli s tím lidé souhlasí. Proč by se měl ohlížet na to, „jestli s tím lidé souhlasí“? Cožpak on není taky člověk a nemá právo na svůj názor? Takové právo má dokonce i aktivní politik a zvolený ústavní činitel – a tím Havel už není. Většina se může mýlit a velmi často se mýlí. Občanská kuráž není dělat to, co chtějí všichni. Občanská kuráž je postavit se třeba všem, když chtějí něco hloupého a nemravného.

V MfD píše Karel Steigerwald o případu obrazů, které bude muset ČR vrátit rodině židovského podnikatele (o případu jsme psali včera). „Jak český stát k obrazům přišel? Lupem. První lupič: nacistické Německo. Český stát byl až druhý lupič. Zkonfiskoval obrazy v roce 1951 jako nacistický majetek zabavený židům. K tomu musel mít komunistický režim hodně silný žaludek.“ Řekl bych, že ani moc ne. Obrazy zabavil na základě Benešových dekretů. Na základě Benešových dekretů se zabavovalo i českým Němcům. Byl to stejně loupeživý akt. O tom pan Steigerwald nepíše. Jak se v tom chudáci komunisté měli rozebrat? Jednou to bylo podle dekretů OK, po druhé to podle dekretů nebylo OK. Čert aby se v tom vyznal.

Čtvrtek 15. listopadu

Jiří Paroubek uvažuje, že zruší svou svatbu kvůli mediálnímu tlaku, jemuž by mohli být vystaveni jeho blízcí poté, co se termín a místo prozradilo. To je jistě soukromá věc pana Paroubka a nikdo nemá právo mu do toho mluvit, jen nechápu, proč není ochoten smířit se s tím, že kromě četných výhod, které pobyt na výsluní moci a vlivu přináší, má tato příjemná věc jako ostatně všechno v životě svou stinnou stránku. Kdyby dodnes podnikal v restauratérství, nemusel by se o své soukromí a soukromí svých blízkých bát (je ovšem otázka, zda by se v tom případě dneska ženil se slečnou Kováčovou).

Na druhé straně je třeba přiznat, že ti, co vytýkají předsedovi ČSSD, že si za den sňatku zvolil tak významné výročí (17. listopad) se hloupě pletou do věcí, do kterých jim nic není. Proč mají Češi takovou potřebu si svá politická výročí hysterickým způsobem zposvátňovat? Pohoršení je stejná nechutná blbost, jako když se čeští nacionálové pohoršovali nad tím, že si kdosi opovážil natočit v Národním památníku na Žižkově reklamu. Měli bychom se na 17. listopadu postit? Je zneuctěním posvátného dne oddávat se sexuálním radovánkám? A měli by být provinilci exemplárně trestáni? Při mravokárných poznámkách, jaké trousili různí političtí svatouškové na Paroubkovu adresu v souvislosti se 17. listopadem, si vždycky vzpomenu na Haškovu povídku o zrádci národa z Chotěboře.

Podle průzkumu STEM ODS opět dohnala a o malounko předehnala ČSSD v preferencích. V přepočtu na mandáty by koalice měla sice v PS jen hubenou většinu jednoho hlasu, ale v říjnu to STEMu vyšlo na slušnou převahu ČSSD a nedávný výsledek Medianu byl pro ČSSD ještě příznivější. Problém asi není v tom, že by se sympatie veřejnosti taky rychle proměňovaly nebo že by agentury chybovaly, ale že sympatie a antipatie veřejnosti jsou momentálně těžko postižitelné. Vláda je neuspokojuje, ale opozice je příliš nepřesvědčila, naopak, řada lidí z ní má právem obavy.

Členové Greenpeace šaškovali před úřadem vlády. To je jen jakási malá předehra k tomu, co se bude odehrávat na 17. listopadu. Proti vládě se spojí všichni: od skineheadů přes sociální demokraty a komunisty až po „občanskou společnost“.

Rusko zvažuje, že umístí rakety středního doletu typu Iskander na území Běloruska (odtud by mohly zasáhnout polskou raketovou základnu, ale ne český radar, mají dolet jen 500 km). Ruské rakety budou nebezpečné a budou hrát rozhodující roli jen tenkrát, když Západ nebo ČR propadne hnilobě (podobné, jaká zachvátila ČSR v letech 1945-48 nebo západní Evropu v roce 1938).

Chybou leteckého dispečera došlo před časem někde nad Švýcarskem k srážce dvou civilních letadel. Jedno z nich bylo ruské. Ruský občan, který při nehodě přišel o ženu a dvě děti, dispečera vyhledal a před očima jeho ženy a tří dětí ho ubodal k smrti. Švýcarské soudy ho odsoudily, a po čtyřech letech z nepochopitelných důvodů propustily na svobodu. V Moskvě jej Putinova zlatá mládež vítala jako hrdinu. Té společnosti je třeba se bát! Vyznává v mnohém ohledu úplně jiné hodnoty než my. Byli jsme pod jejich nadvládou skoro padesát let a důsledky jsou dost strašné. Pokud se vlastní vinou (jinak se to dnes nemůže stát) dostaneme do jejich vlivové sféry znovu, dorazí nás to. Nedávno jsem si přečetl v dějinách Ruska tuto roztomilou story: Poláci dostali na počátku sedmnáctého století bláznivý nápad, že si Rusko podmaní. Vytvořili si za tím účelem vlastního lžicara – údajného syna Ivana IV. – a oženili ho s polskou šlechtičnou jménem Marina Mnišková. Rusové Poláky vyhnali a lžicara zamordovali, Poláci se o anexi pokusili znovu, při té příležitosti se Rusům podařilo zajmout Marinu Mniškovou a jejího tříletého syna. Načež nejen ji, ale i to tříleté dítě pověsili v Moskvě na šibenici. Jistě, Poláci neměli v Moskvě co pohledávat. Ale pro Krista Pána, lidé, bojte se té země!

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky