Prosinec 2007

Zvláštní operace Šamil

Stanislav Auský

Rozsáhlé dobyvačné plány měly na začátku druhé světové války oba hlavní soupeři euroasijského bojiště. Sovětské plány stále ještě přesně neznáme. Na německé straně měly od prosince roku 1940 formu pokynů (Weisung). Preventivní válku proti Sovětskému svazu se všemi náležitostmi obsáhl pokyn č. 21 Fall Barbarossa, jehož první vyhotovení nese datum 16. prosince. Z něho vyšel pokyn č. 30 z 23. března 1941, který rozšířil válku na Střední východ podporou Iráku. Za tímto účelem byla vytvořena vojenská mise se zpravodajskými úkoly pod krycím názvem Sonderstab F. Další pokyn č. 32 z 11. června 1941 měl řešit strategickou situaci po plánu Barbarossa, po proniknutí expedičního sboru přes Kavkaz a pak dvěma směry, do Iráku a na jihozápad k Suezu. Operace měla nést název Braunschweig. Armádám S. Timošenka se však za letního tažení roku 1942 proti očekávání podařilo uniknout z obklíčení.1) Další skupina armád se soustřeďovala v prostoru Stalingrad a od protivníka se očekával tvrdý odpor.

Německá skupina armád A útočící na Kavkaz měla být složena hlavně z horských útvarů, obsadit prostor Groznyj a částí svých sil uzavřít osetinskou a gruzínskou vojenskou silnici, pokud možno v horských průsmycích. Hlavním úkolem bylo dosáhnout Kaspického moře a obsadit Baku. Krycí jméno operace bylo Edelweiss. Předmětem předloženého článku je episoda, která jí předcházela.

Strategické cíle byly grandiózní. Dalším postupem na jih od Baku měla být obsazena Persie, po ní Afgánistán. V kyberském průsmyku, na hranici s Indií, se měla německá vojska setkat s japonskými. Zdá se to být fantazií? Pouze z poloviny. Tu druhou nesplnilo Japonsko. Němečtí agenti z Brandenburg zbV 8002) odcestovali do prostoru kyberského průsmyku přes Moskvu 21. května 1941.3) Jeden měsíc před začátkem války.

Zpráva o zvláštní akci ŠAMIL4)

Skupina npor. Langeho

Úkolem výsadku Kommandounternehmen Schamil mělo být organizování povstaleckých skupin ve střední části severního Kavkazu. Parašutisté měli chránit naftová pole a zajistit horskou silnici z Grozného na jih do Derbentu, za předpokladu, že Groznyj bude do 14 dnů po provedení výsadku obsazen. Německý postup se v době přípravy operace se zdál být stále ještě rychlý. Nepříznivé počasí zapříčinilo několikeré odložení; původní úkol byl omezen na diversi v týlu sovětské obrany v prostoru silnice na Derbent.

Provedení akce uskutečnily dvě skupiny tradičně pojmenované podle svých velitelů LANGE a RECKERT.

Skupina LANGE odstartovala ve 20. 30 hod. 25. srpna 1942 z letiště v Armaviru. Skládala se z 11 příslušníků německé armády a 19 kavkazskými dobrovolníky. Jejím velitelem byl npor. Erhard Lange. Seskok provedli naslepo z výšky 2.000 m do horského terénu. Výstroj a výzbroj kromě osobních zbraní byla ve vacích na zvláštních padácích, jež měl každý muž připoutané lanem na svůj padák. Kromě dvou lan se ostatní před dopadem přetrhla.

Souvislá vrstva mraků končila asi kilometr nad zemí. V měsíčním svitem prosvětlených mracích byli výsadkáři ze země dobře viditelní a dostali se do palby z kulometů a ručních zbraní z osad, které již byly obsazeny útvary NKVD. Do rukou sovětské bezpečnostní služby pravděpdoobně padla většina vaků s výstrojí, zásobami, vysílačkami, náhradními díly a také se sovětskou měnou. Parašutisté se z osad museli probojovat jen s pistolemi a ručními granáty. Několik dní se soustřeďovali do menších skupin. Velitel npor. Lange byl například prvních 12 dní sám.

Na provedení úkolu se za nastalých podmínek nedalo pomýšlet. V rozkazech k akci se s takovou možností samozřejmě počítalo a jednotlivci či skupinky se měly probojovat na jih. Tam se měly nacházet již existující skupiny místních protisovětských povstalců, s nimiž se zpravodajci měli spojit. Většina výsadku se do sedmnáctého dne s pomocí místního obyvatelstva soustředila v prostoru obce Baču-Borzoi, asi 20 kilometrů jižně od Grozného. Nezvěstní zůstali 3 Němci, mezi nimi hlavní radista. Z dobrovolníků chyběl jeden, druhý padl, třetí zběhl a další se zranil při dopadu a jiný se zhroutil vyčerpáním na cestě k místu soustředění. Tato bilance sama o sobě nebyla nijak výjimečně špatná. Větší problémy způsobil hlad a trvalý déšť.

Za pomoci místních horalů se mezitím podařilo soustředit část vaků. Dvaadvacet výsadkářů bylo nyní vyzbrojeno 18 pistolemi, 3 samopaly, 1 automatickou puškou, 1 karabinou. K tomu měli omezené množství střeliva. Našla se i vysílací stanice, ale bez vysílacích podkladů. Náhradní stanice, jak se zjistilo po návratu, uvízla v letadle při shozu. Na nahodilé vysílání - bez znalosti vysílacích časů a klíče - přirozeně nikdo na německé straně nereagoval.

Situace v Čečensku5) na začátku září 1942 zatím málo připomínala válku. Kromě situace na hlavních tepnách vedoucích na jih se zde přítomnost sovětských ozbrojených sil nijak neprojevovala. Je nutné uvést, že skupina ŠAMIL nebyla v tomto prostoru jediná. Její velitel npor. Lange se dozvěděl o dalších německých jednotlivcích a skupinách od informátorů (V-Mann) z řad místního obyvatelstva. Podle nich se teprve 11. září začal přesouvat do prostoru Borzoi z Grozného útvar milice o 4OO mužích a v prostoru Itum-Kale se objevily útvary NKVD.

Podle německých plánů měl být v tu dobu Groznyj již obsazen, ale z mnoha důvodů k tomu nedošlo. V průběhu následujících deseti dnů vzrostl počet sovětských vojáků v oblasti na 2.000. Útvar byl posílen i horským dělostřelectvem. Tak rozsáhlé soustředění sil mohlo být namířeno jen proti německým diverzním skupinám. Sovětská správa nasazovala do prostoru, kde se výsadek nacházel stále nové jednotky. Jejich úkolem bylo zajistit týl fronty v předpokládaném směru německého útoku. Nešlo tedy o vysloveně „protipartyzánská akci" jednotek NKVD.

Zhoršení situace výsadku způsobil i další faktor, se kterým se nepočítalo. Horský terén byl ovládán povstaleckými protikomunistickými skupinami, v německé terminologii „bandami",6) Výsadek se stal předmětem intrik třech hlavních skupin. Šlo o zajištění co největšího podílu na slíbené pomoci. Langeho cílem bylo sjednotit tyto skupiny pod ústřední velení; 13. září se rozhodl opustit předhoří a organizovat štáb pro tento úkol ve vysokohorském pásmu. Až na zajištění dostatku střeliva se tento manévr podařil. Docházelo k několikahodinovým až celodenním střetům. Boje se přenesly do výšek kolem 3.000 metrů. Tam se nemohly pravidelné útvary Rudé armády ani NKVD udržet. V těchto prostorech měla sovětská správa málo vlivu i v době míru.

Koncem září přenesl Lange těžiště své činnosti znovu do nižších poloh. Spojil se s gruzínským útvarem (okolo 400 mužů) a očekával příchod ingušského praporu, jehož velitel s ním navázal spojení. Předpokládal také větší možnost spojení se s novým německým výsadkem poddůstojníka Reckerta, jehož přítomnost mu oznámili místní důvěrníci. Ten však zatím na ústní a písemné výzvy neodpovídal. Důvěrníci také oznámili, že se k zásahu proti výsadkům se připravuje kombinovaný prapor armády a NKVD. Souhrou všech uvedených údajů se Langeho malý útvar dostal na vrchol své činnosti.

Německý výsadek byl v tuto dobu již více než měsíc trvale nasazen; aktivně prováděl propagační činnost, malou válkou trvale unikal před sovětskými bezpečnostními složkami. Psychický a zdravotní stav mužstva se pohyboval na okraji zhroucení. Je třeba zdůraznit, že tuto dobu prožili v téměř trvalém hladu, vystaveni účinkům velehorského klimatu v otevřeném terénu. Po všech ztrátách zůstalo ve skupině 5 původních příslušníků wehrmachtu a 4 kavkazští dobrovolníci, všichni příslušníci útvaru Brandenburg. Kudy probíhala na sever od nich čára fronty, Lange nevěděl. Informace dostával jen od místních důvěrníků a spojení s radiostanicí Reckerta se mu nepodařilo navázat. Vydal písemné instrukce pro další činnost místních důvěrníků a zahájil postup severovýchodním směrem k vlastním jednotkám.

Do 1. října 1942 postupovali bez průvodce a zásobování horským pralesem. Jednou obsazenou linií sovětské obrany prošli nepozorováni. Získat místního průvodce se jim však nepodařilo, protože již neměli peníze na jeho zaplacení. Museli proto vyměnit za místní služby své dvě poslední automatické zbraně. S touto pomocí přežili pak další dva týdny, kdy byli usilovně hledáni i na horských stezkách sovětským vojáky v síle praporu. Zdravotní stav celé skupiny byl ubohý. Pro nedostatek jídla a požívání neznámých lesních plodů trpěli žaludečními a ledvinovými potížemi. Všichni prodělali třítýdenní neurčené onemocnění s horečkou. Trvalé hledání cest a získání zpráv o stavu fronty vyžadovalo delší přestávky v pochodech.

S přibližováním se k frontovému pásmu se skupina někdy dostávala do trvalého styku s rudoarmějci, v některých obcích dokonce s nimi bydleli i týden ve stejných domech. Místní obyvatelé je vydávali za příslušníky malých horských kmenů, s nimiž nebylo možné se domluvit.

Při dalším postupu na Ačaluki museli překročit železniční trať a hlavní silnici mezi Ordžonikidze a Grozným. Za pomoci převaděčů se jim podařilo tuto silně hlídanou komunikaci překročit. Dne 23. listopadu narazili na druhou sovětskou obrannou linii. Na tomto místě je dostihly zprávy jejich důvěrníků z vnitřního Čečenska, že armáda pronikla do hor a podařilo se jí zničit většinu skupin místních vzbouřenců. Jejich nejúspěšnější vůdce Šaripov při těchto bojích padl.

Od 4. prosince se skupina snažila nalézt v prostoru Keskem vhodné místo pro přechod fronty. Teprve v noci z 9. na 10. prosince prošli nepozorovaně frontu v úseku německé 50. pěší divize u města Věrchnij Kurp.

Ode dne svého výsadku parašutisté urazili do 10. prosince - dle měření krokoměrem - 550 kilometrů pěšími pochody.

Výsledky akce je třeba posuzovat z pohledu, npor. Langeho, který vycházel ze situace poloviny prosince 1942 a ze zhodnocení stavu německého postupu, jak ho dle válečné dokumentace známe dnes. Hlášení npor. Langeho:

1. Narušování činnosti sovětských branných sil v prostoru výsadku a zvýšená činnost „banditů" za přítomnosti německých vojáků.

2. Vázání sovětských bezpečnostních sil v místech činnosti výsadku a vznik pocitu nejistoty z jejich přítomnosti.

3. Posílení odporu místního obyvatelstva.

4. Získání přesných zpráv o stavu a vztazích místního obyvatelstva k sovětské správě.

5. Německá propagační činnost a její výsledky.

6. Zpravodajské údaje o sovětské obraně a stavu Rudé armády.

7. Místní průzkum.

8. Seznam 103 spolehlivých místních důvěrníků, kteří mohou být v budoucnu využiti.

Zpráva velitele výsadkové akce, hlavně za podmínek, kdy měl zdroje informací pouze od místních důvěrníků, s tolika překážkami jaké musel zdolat, staví autora zprávy do situace, kdy může vidět výslednou hodnotu své činnosti pod tímto zorným úhlem. Průběh akce a jeho rozhodování bylo ovlivněno ztrátou rádiového spojení, čímž akce získala v podstatě nahodilý charakter. Údaje z akce, získaných za vysokých obětí, nemohly být nakonec ani využity.

Následující podmínečné souvětí „kdyby bylo...“ se ve zpravodajství a válečné činnosti nevyskytuje. Na konci prosince 1942 bylo zřejmé, že německý postup na Kavkaze je zastaven a nemůže pokračovat. Lange však u frontových jednotek nebyl přítomen, byl v týlu nepřítele a do 14 dnů po svém výsadku se postupu Kavkazem na jih nedočkal. Technické provedení výsadku bylo neúspěšné, což bylo pro tuto činnost v minulé válce téměř pravidlem.

Zpráva dobrovolce Zagolova,

člena skupiny Reckert je pokračováním předešlého dokumentu a tedy součástí akce ŠAMIL. Byla napsána až 8. března 1943, v době kdy německá armáda ustupovala z Kavkazu a nebylo pravděpodobné, že by se tam vrátila.

Skupina byla vysazena v noci z 29. na 30. srpen do neobydleného prostoru jižně od obce Šali (30 km jižně od Grozného). Skupině velel poddůstojník Reckert, její přesné složení není známo; vybavení skupiny přistálo spolu s výsadkem. Jeden z dobrovolníků po přistání zběhl. Ve zprávě je uvedena také radiostanice, ale zprávy o její činnosti jsou kusé. Musela být shozena se skupinou Reckert a její činnost je spojena s dodávkou zbraní pro místní povstalce. Měla zřejmě nahradit stanici Langeho, která se nehlásila. Skupina navázala spojení s místními „bandity" a již 6. září byla přivedena do jejich tábora. První Reckertovou snahou bylo najít Langeho skupinu a spojit se s ní. V polovině září přišel s prvními zprávami jeden z dobrovolníků Langeho. V jeho skupině měla být žena, jménem Čoloková, bývalý politruk. Po seskoku se převlékla do civilního obleku a zběhla k „rudým". Dalším zběhem byl bývalý sovětský kapitán Čamilov. Svou zbraň odevzdal prvnímu civilistovi.

Tábor „banditů" se do konce září rozrostl na 50 ozbrojených mužů. Byly v něm i ženy, děti a také nezbytné stádo ovcí. V jeho širokém okolí se rychle zvyšoval počet útvarů Rudé armády s dělostřelectvem, tanky a stavěla se opevnění polního typu.

Poměrně slušný vztah mezi německými výsadkáři a místním obyvatelstvem byl vystaven pochybám pouze jednou. Místním protisovětským „banditům" byla slíbena dodávka zbraní a střeliva. Až dosud byli vyzbrojeni snad všemi typy ručních zbraní, které byly dodány na Kavkaz během první světové a po ní v občanské válce. Střelivo téměř neměli. Krize nastala po noci, na kterou Reckert slíbil shoz zbraní, k němuž nedošlo. Byl vystaven výčitkám, povstalci dokonce začali pochybovat, zda má spojení s německou armádou. Němcům byl zachován status hostů, horalé se o ně starali jako předtím. Být majitelem zbraně má u horala význam převyšující vše ostatní. Proto když se dodávka uskutečnila (65 vaků během jedné noci), bylo nadšení o to větší. Důvěrníci v následujících dnech oznámili, že shoz by pozorován ze strany "rudých", ti však nebudou zasahovat, pokud nebudou sami napadeni.

Po dodávce zbraní se povstalecká skupina zvýšila asi na 350 mužů z horských samot v okruhu 25 km. Nepodařilo se však z nich zorganizovat vojenský útvar. Horalé měli vrozenou nevůli podřídit se autoritě jiné osoby a na základnu přicházeli a odcházeli dle svého rozhodnutí. Část převzala zbraň a následující den zmizela. Výcvik v zacházení se zbraní odmítali, palebnou kázeň jim nebylo možné vnutit, ale projevovali se jako výborní střelci.

Aby útvar mohl pokračovat v malé válce, musel se Reckert rozhodnout pro její organizování způsobem, který by odpovídal zvykům života horalů. Šlo o vybudování několika malých základen, odkud by byla řízena průzkumná a sabotážní činnost. Reckert chtěl využít všeobecného protisovětského zaměření obyvatelstva k založení politické organizace a k podchycení obyvatelstva v okruhu vlivu výsadkové skupiny. Předpokládal, že to bude možné, protože výsadek měl u obyvatelstva naprostou důvěru. Malá válka by se tím zvětšila na akce, proti kterým by sovětské správa byla bezmocná.

Po letecké dodávce zbraní došlo k útoku rudoarmějců v síle asi 500 vojáků. Srážky trvaly dva dny. Devadesát „banditů" sice v boji obstálo, jen jeden z nich byl zajat a druhý raněn, ale dvoudenní boj na místě neodpovídal jejich způsobu akce, zaútočit a zmizet kamsi do hor. Po skončení bojů se skupina rozpadla. Horalé neobstáli také jako jednotka. Během bojů, když jim hrozilo obklíčení, se každý snažil probojovat na vlastní pěst. Kromě Reckerta zůstal ve skupině pouze jeden německý parašutista, čtyři původní dobrovolníci a jeden Osetinec, který byl vysazen s jinou skupinou. Podle zpráv důvěrníka jim hrozilo další obklíčení, museli se stáhnout do jiného údolí, kde čekali na místní kontakt šest dní bez jídla.

V době trvalého tlaku jednotek Rudé armády a NKVD Reckert onemocněl žloutenkou, ale přesto se vydal sám na průzkum. Když se ve stanoveném termínu nevrátil, čekal na něj zbytek skupiny další dva dny. Pak se zbývající zpravodajci rozhodli vrátit k linii fronty. Cestou zpět nenalezli ani svou radiostanici. Všechny domy v jejich prostoru byly vypáleny, obyvatelstvo prchlo do lesů a ze strachu se jim bálo dále pomáhat. Konec jejich činnosti byl podmíněn i zvýšenou činností Rudé armády, která prováděla opevňovací práce, přesunovala do údolí s komunikacemi těžké zbraně, střelivo a zásoby. To vše zajišťovaly nové automobily britské a americké výroby. Cestou na severozápad znova narazili na stopy Langeho paraskupiny, ale na určeném místě ho již nenašli.

Předkládám tyto podrobnosti záměrně, protože realistický popis diverzních akcí a osudy jejich členů se zřídka dostávají do vojenskohistorické literatury. Kromě toho existuje snaha zveličovat důležitost akcí a jejich význam je měřen osudem jejich příslušníků.

V polovině listopadu se německá armáda pokoušela proniknout na Gruzínskou vojenskou silnici, jednu z mála komunikaci vedoucích do jižního Kavkazu. Na tomto směru měly být činné obě jmenované diverzní skupiny a podle náznaků tam působily i další. Obyvatelstvo z města Ordžonikidze (nyní opět Vladikavkaz) bylo evakuováno na jih od města a tábořilo v údolích. Německá 13. tanková divize pronikla do vzdálenosti dvou kilometrů severně od města a na této čáře se také německý postup zastavil. Na sovětské straně byla vyhlášena všeobecná mobilizace a do armády povoláni muži od šestnácti let.

Přes všechnu obrannou činnost Rudé armády působily na území těsně za frontou aktivní skupiny místních povstalců a zběhů z Rudé armády. Osm z nich se rozhodlo přejít s výsadkáři na německou stranu. Linií fronty prošli za dne u obce Salugardan 12. prosince 1942. Podobně jako skupina Langeho předali vojenské rozvědce deník s údaji o území, kterým prošli.

Pozorování

Stanovisko obyvatelstva vyplývalo ze silné a individuální potřeby být svobodnými jednotlivci a z bezohledného sovětského teroru tyto vrozené vlastnosti potlačit. Do vypuknutí války sovětská správa snížila počet Čečenců a Ingušů téměř na jednu polovinu:

1918 ........780.000

1940 .......480.000

Během těchto let byla likvidována vrstva obyvatelstva stojící v čele obou národů. Byli to představitelé náboženského života, svobodnou volbou vybraní předáci horských obcí a všichni, kteří dosáhli vzdělání. Oba národy tak byly zbaveny svých tradičních vůdců. Ještě více se vzdalovaly ve svých odloučených horských obcích od ostatního světa. Prvním poznatkem v německém pozorování obyvatel bylo částečné přenesení autority bývalé vedoucí vrstvy na náčelníky místních lupičských band.

V zemi přesto existovala ilegální politická strana „Kavkazští bratři" údajně s 32 000 členy, rozšířená hlavně v horských oblastech. Jejím vůdcem byl Hassa Israilov Těrlojev. Přirozeným projevem odporu proti sovětské správě byly přepady politických funkcionářů, jednotlivých příslušníků policie nebo i jejich skupin. Zběhové z armády nacházeli u horalů útočiště a obce odmítaly evakuaci před německým postupem. Sovětská správa považovala oba národy za nepřátelské a zbavila je povinné vojenské služby. S přibližující se frontou se teror zvyšoval. Krátce před příchodem německého výsadku byly nasazeny skupiny provokatérů, které se vydávaly za turecké emisary sbírající podpisy pro turecký protektorát nad severním Kavkazem. Přátelství k Turecku je zde dost velké a ti, kdož podepsali, zaplatili životem.

Sovětská armáda v prostoru výsadku byla málo ukázněná. Tento stav ještě zhoršovalo nedostatečné zásobování. Vojáci se toulali po okolí a vyměňovali části oděvů a zbraně za jídlo, někdy tábořili ve velkých skupinách po lesích a působili dojmem týlových útvarů, které nebyly podrobeny výcviku. Sklizeň na polích nebyla ještě sklizena a musela ji provádět přítomná Rudá armáda. Jevy uvolnění kázně však nepostoupily tak daleko, aby dosáhly projevů hromadné neposlušnosti. Špatné životní podmínky sovětských zajatců v táborech na německé straně byly známé a sovětská propaganda toho využívala. Negativně to ovlivňovalo prestiž německé armády. Ofenzivní sovětská propaganda však naproti tomu měla malý úspěch, protože představovala Německo jako zemi, kde sedlák hladoví, Hitlera jako kulhavého, hluchého a slepého vůdce a téměř všechny důstojníky se skleněným okem.

Všeobecné poznatky

Obě německé skupiny strávily celou dobu své činnosti převážně mimo obydlí ve středohorském a částečně velehorském terénu v trvalém pohybu a s minimální výstrojí. To samo, bez vnějšího ohrožení, představuje velmi malou šanci na přežití. Pro doplnění obrazu o předpokladech přežití jsou ze závěrečné zprávy převzaty údaje o klimatických podmínkách.

Po celou dobu mezi 25. srpnem do 10. prosincem bylo počasí mírné, spíše chladné než teplé. Do příchodu zimy přicházel denně krátký, ale vydatný déšť, což bylo již na začátku zdůrazněno. Slunné a mírné počasí přichází na počátku listopadu s nočními mrazy. Počasí je pak stálé bez bouřek a mlhy. Zima začíná koncem listopadu, je mírná s nočními mrazy -3 až -4 stupně. Sněhu nenapadne více než 50 cm. Ve velehorském pásmu je ho více a teplota klesá až na -30 stupňů.

Nejproduktivnější část obyvatelstva žije ve středohorském pásmu. Výše do hor se uchylují lidé s kriminálními sklony, hlavně ke krádežím. Lidé jsou fyzicky výjimečně zdatní, snášejí nepohodu a nedostatek jídla s přezíravou nevšímavostí. Pohostinnost a projevy sympatií jsou pro ně příznačné. Měli někdy strach z policejních akcí útvarů NKVD, ale nebyl znám případ, že by vyzradili výsadkáře sovětským složkám. Průvodci a důvěrníci při jejich převádění, nechávali dalšího průvodce přísahat na korán, že splní svůj úkol. Horské obce neměly charakter kolchozů, skládaly se z rodin, v jejichž čele stál nejstarší člen a stejně byla svým staršinou řízena i obec. Ženy stály v pozadí, staraly se o hospodářství a početné děti.

Náboženství ustoupilo u mladší generace částečné do pozadí. Jeho zachování spolu s osobní svobodou byly dva hlavní cíle boje proti bolševismu. Zdobené oblečení a vlastnictví zbraně jsou zvlášť výrazně vyvinuté instituty. Za zbraně se dá obržet všechno a střelba z nich se pociťuje jako životní radost. Muži se sdružují do ozbrojených skupin dvojího druhu. Ve větších skupinách se zabývají loupeží a mezi obyvatelstvem mají uznání jen tehdy, když jejich násilné akce jsou vyvolány odporem proti státní moci. Ozbrojené akce motivované politicky jsou podnikány malými skupinami a mají u obyvatelstva bezpodmínečnou podporu a uznání.

Další možnosti

pro pokračování výsadkových akcí v kavkazském prostoru nebyly příznivé. Sovětské velení zajistilo svůj týlový prostor stálými vojenskými posádkami. Malé paradesantní skupiny ve spolupráci s místními obyvateli mohou mít jen místní úspěchy. Větší akce proti těmto místním posádkám lze provádět pouze za podmínek odpovídajících dodávkám zbraní a střeliva.

Jestliže však dojde k odříznutí Kavkazu a přerušení zásobovacích cest z vnitřního Ruska, mohou se podmínky pro povstání znovu zlepšit. Při tom by musela být sovětská vojska vázána rozsáhlými vojenskými akcemi v kavkazském prostoru. Nezávisle na tom je možné dále provádět zpravodajské akce. Podmínkou je však podrobit muže vybrané pro desant zvláštnímu výcviku, konstatoval v závěru svého hlášení npor. Lange.

Závěr

Zpravodajské výsadky měly za úkol vyzkoušet podmínky na přípravu diversních a bojových akcí za předpokladu, že:

- německý útok Severním Kavkazem během 1942 bude úspěšný a motorizované útvary proniknou na západním pobřeží Kaspického moře a odtud na jih do Persie;

- obrana Stalingradu bude pokračovat v úkolu, které jí určoval vázat na sebe sovětská vojska, umožnit oddělení území na jihu včetně Kavkazu a vyvolat na něm protisovětské vzpoury. Turecká neangažovanost by byla v tom případě vyloučena.

Operace ŠAMIL byla v rozsahu německých operací akcí podružnou a mohla přispět jen k ohrožení obrany v prostoru Grozného vyvoláním povstání v horách jižně od města. Tato úvaha je možná za současného přístupu k podrobným mapám tohoto prostoru. Z Grozného nevede žádná silnice překračující severokavkazský hřeben.

Málokterá výsadková akce minulé světové války skončila úspěchem. Rozhodně nesplnily očekávání ozbrojeného zásahu v týlu nepřítele, kde je výsadek vždy nejvíce zranitelný. Platí to hlavně o větších skupinách, výsadkovou rotou počínaje. Vysazení se dalo těžko utajit a na místě výsadku se vždy našel dostatek materiálu prozrazující velikost a možný úkol výsadku. Nejzranitelnější byly radiostanice, které se mnohdy poškodily nebo padly do rukou nepřítele. Za druhé světové války byly ještě rozměrné a těžké. Pokud se neztratily při seskoku, bránily svou vahou rychlému pohybu obsluhy, a ta je v krizových situacích ponechávala na místě. Ztrátou radiostanic(e) byl posléze výsadek odsouzen k neúspěchu. I cvičeným a mladým lidem se těžko překonávalo fyzické vyčerpání, hlad a vystavení klimatickým podmínkám, hlavně vlhku. Demoralizující byly především dny strávené v odloučení po seskoku. Všem těmto podmínkám byla vystavena skupina akce ŠAMIL v plné míře.

Pozn.

1) Srovn. např. Carell Paul, Stalingrad, Praha 1994, str. 42 ad.

2) Brandenburg zbV (pro zvláštní použití) 800, ve své konečné organizaci divize se čtyřmi pluky a pomocnými útvary, byl jedinečným útvarem v dějinách válek. Za dobu své existence od 1. září 1939, kdy měl dvě roty, se rozvinul v ofenzivně zpravodajský a diversní útvar německých branných sil. Podléhal přímo náčelníkovi vojenské zpravodajské služby admirálu Canarisovi. Nebylo akce, ve které by nebyly nasazeny jeho části nejen v předvojích vyšších útvarů, ale i jako diverse, postupující z týlu nepřítele vstříc německému vojsku. Na základě jeho činnosti byly upraveny paragrafy Haagské konvence o způsobu vedení válek, poněvadž Brandenburg se řídil v jakýchkoliv situacích vlastními pravidly, jež byly pak převzaty jako mezinárodní.

Dějiny jeho činnosti shrnul jeho příslušník Helmuth Spaeter v knize "Die Brandenburger, eine deutsche Kommandotruppe zbV 800" (2. doplněné vydání 1982).

Operace ŠAMIL je obsažena v uvedené knižní publikaci na stránce 351 v jednom odstavci. Tyto údaje mohou sloužit jako příklad rozsahu činnosti tohoto útvaru. Při zpracování příspěvku autor vycházel z Hlášení npor. Langeho č.1490/42 ze dne 5. ledna 1943 a zpráva dobrovolce Zagolova Nr. 18/43, jejichž kopie se nalézají v archívu autora.

3) Viz článek Auského Stanislava, Naše rodina 1992.

4) Náboženský a politický vůdce muslimských horalů Kavkazu imám Šamil (1798 - 1871) se po smrti svých předchůdců stal i vojenským představitelem Čečenska a Dagestánu a pokračoval 25 let v boji za nezávislost a proti ruskému pronikání na Kavkaz. 25. srpna 1859 by donucen složit zbraně veliteli ruských vojsk knížeti Barjatinskému. V zajetí mu byl přikázán pobyt s rodinou ve městě Kaluga. Odtud mu byla povolena pouť do Mekky a v Medině roku 1871 zemřel.

5) Současné Čečensko je jedním ze šestnácti hlavních ohnisek napětí mezi národnostními skupinami na Kavkaze. Obvykle je uváděno ve spojení s malým sousedním národem Ingušů, s nimiž má společnou historii boje za zachování nezávislosti, násilných deportací a pokusů být jako národ vyhubeno. Oba národy byly v dobách bojů za svobodu Kavkazu nejvěrnějšími přívrženci imáma Šamila. Po jeho porážce v roce 1859 byli Čečenci z rovin pod Kavkazem vysídleni do hor a jejich země rozdělena ruským přistěhovalcům a těrským kozákům. V revoluci roku 1917 se připojili ke Svazu horců Severního Kavkazu. Po roce byl svaz likvidován vojsky gen. Děnikina. Za vlády Sovětského svazu byla na jejich zemích ustanovena autonomní Čečeno-Ingušská republika. V době německého pokusu proniknout Kavkazem na jih se znovu postavili proti sovětské vládě a v únoru 1944 byli prohlášeni za nepřátele socialistické vlasti a vysídleni do střední Asie. Až v roce 1957 jim byl povolen návrat.

6) Německé označení nepravidelných útvarů je Banden a z toho odvozeno Banditen pro jejich příslušníky. V tomto smyslu nemá pejorativní význam.