Prosinec 2007

Jak Češi a Maďaři přišli o „menšiny“

Bohumil Doležal

Nebudu mluvit k žádnému konkrétnímu titulu, omezím se na poznámku k záležitosti menšin: je to téma, které Čechy a Maďary spojuje i rozděluje, takže není divu, že se k němu vztahuje i nemalá část darovaných publikací. Snad přispějí k lepší vzájemné informovanosti.

Je pozoruhodné, že pokud jde o národnostní složení obyvatelstva, prošly obě země obdobím slávy a pak se jakýmsi uskrovněním dostaly do stavu dnešního. Období slávy a současné období uskrovnění jsou si v obou případech dosti podobné, cesta od jednoho k druhému je ovšem dosti odlišná.

Pokud jde o Maďarsko (u nás se zavedl zvyk říkat „Uhry“, aby vznikl dojem, že to s Maďary nemá zase až tak moc společného; v maďarštině žádný ekvivalent ke slovu Uhry, uherský neexistuje, podobně jako v češtině se německé böhmisch i tschechisch překládá jedním slovem: český), trvalo období slávy – vezmeme-li v úvahu utvoření a trvání moderního maďarského státu – zhruba půl století, od rakousko-uherského vyrovnání po konec první světové války. Technikou vytvoření státu byla dohoda s Vídní o dělbě násilně unifikované Rakouské říše. Princip dělení byl historický (obnova historického Maďarského království). Vzniklý stát, spojený se západní částí bývalé říše jen velmi volně, byl národnostně velmi pestrý, Maďaři jako jeho zakladatelé a ústřední politická síla hráli klíčovou roli. Přitom (vycházím ze stavu k roku 1908) představovali jen něco přes 45% obyvatelstva obnoveného království (když započteme i Chorvatsko a Slavonii). Kromě devíti milionů Maďarů žilo v zemi 2,8 milionů Rumunů, 2,1 milionu Němců, 2 miliony Slováků, 1,7 milionu Chorvatů, 1 milion Srbů a přes 400 tisíc Rusínů. Maďarští politici se nejprve snažili o vytvoření fikce „maďarského politického národa“, v němž se spojí etničtí Maďaři i „národnosti“. Ukázalo se, že něco podobného je pro „národnosti“ nepřijatelné, protože samy usilovaly o to, aby se konstituovaly jako politické subjekty a navíc často šilhaly přes hranice (do Rumunska, Srbska, do českých zemí). Proto bylo „vedoucí úlohu“ Maďarů třeba prosazovat čím dál tím víc brutálním tlakem. Jejich politická a kulturní vyspělost měla být legitimací k ovládání těch ostatních. Tento způsob vládnutí skončil katastrofálním rozpadem na konci první světové války. Maďaři na něm mají velký podíl viny. Je neobyčejně těžké říci, co vlastně měli v těch padesáti letech dělat. Jasné je jen to, že neměli dělat to, co dělali.

Hvězdná hodina českého státu (říkalo se mu tehdy československý) trvala pouhých dvacet let. Vznikl na konci první světové války při rozpadu Rakousko-Uherska díky aktivní účasti českých exilových politiků na jeho destrukci. Češi zvolili radikálnější řešení než Maďaři v době vyrovnání (umožnila to i skutečnost, že nové uspořádání střední Evropy bylo plodem mimořádně krvavé celoevropské války). Technikou byla dohoda vítězů války (Češi k nim byli započteni) o dělbě staré monarchie. Principem mělo být budování národních států podle práva na sebeurčení národů. To byl vzhledem k promísení obyvatelstva úkol víc než obtížný, a tak ke slovu přišly i zájmy zainteresovaných (Francie a státy účastné na porcování rakousko-uherského medvěda). Pozoruhodné je, že útvar, který vznikl – Československá republika – se svou národnostní pestrostí velmi podobal někdejšímu Maďarskému království: z celkem 13,5 milionů obyvatel bylo 6,8 milionů Čechů (51,5%), 3,2 miliony Němců (23,4%), 2,3 miliony Slováků (14%), 800 tisíc Maďarů (5,5%), 500 tisíc Rusínů (3,5%), 70 tisíc Poláků (0,5%) ad. K posílení české pozice byla vytvořena fikce „československého národa“, politického a zároveň etnicky jednotného, hovořícího dvojí verzí společné československé řeči, českou a slovenskou. Zbytek byly „menšiny“, které se do státu dostaly spolu s územími, bez nichž by byl údajně nefunkční. „Československá“ jednota se začala brzy zajídat i samotným Slovákům. Toto řešení národnostní otázky poznamenalo demokratický charakter státu a přispělo k jeho zkáze v letech 1938-39.

A jak vypadají oba státy dnes? Ve všech ohledech až na jeden jediný jsou si velmi podobné: jsou zhruba stejně veliké (Maďarsko je o fous větší) a mají skoro stejný počet obyvatelstva (ČR jich má o fous více). I počet obyvatelstva, hlásícího se k menšinám, je zhruba stejný (něco mezi 2-3%). Rozdíl je pouze v tom, že skoro 4 miliony Maďarů žijí mimo svůj národní stát, z toho 2,4 miliony v sousedních zemích, z velké části v pásmu při hranicích s Maďarskem (zbytek je v důsledku velkých masových emigrací roztroušen po celém světě). Tato zkušenost zůstala Čechům ušetřena. Pokud by se někdo chtěl do maďarské situace vcítit, nechť si představí, že by Morava byla odtržena od Čech a rozdělena mezi Rakousko, Slovensko a Polsko.

Cesta obou zemí k národní homogenizaci byla velmi odlišná. Maďarsko nabylo dnešní podoby (až na některé maličkosti) trianonskou smlouvou v červnu 1920. Trianonská smlouva je součástí versailleského systému mírových smluv, jimiž byla uzavřena první světová válka. Princip, podle něhož se postupovalo, byl stejný jako v případě ČSR po první světové válce: utváření národních států na základě práva na sebeurčení národů. V maďarském případě se to, jak vidno, úplně nepovedlo. Přispěla k tomu i technika dělení – rozhodnutí vítězů, Maďarsko bylo sice formálně smluvní stranou, ale ve skutečnosti jen objektem dohody. Když něco podobného postihne Čechy, říká se tomu diktát. Princip se dostal do zjevného konfliktu se zájmy vítězů a sousedů Maďarska a po pravdě řečeno v některých případech (Sedmihradsko) i s nepřehledností etnické mapy oblasti a promísením etnik.

Cesta ČSR k etnické homogenizaci byla úplně jiná: po druhé světové válce zůstalo území zachováno a homogenity bylo dosaženo tím, že největší menšina (německá) byla skoro celá vyvlastněna a deportována do Německa z rozhodnutí československé vlády požehnané vítěznými velmocemi. Protože drtivá většina Němců žila v české části státu, zjednodušilo to situaci především budoucí České republice. Vše se pak uzavřelo sametovým rozdělením Československa v roce 1992. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat zásluhy politiků, kteří se o klidný průběh dělení zasloužili, nemohu nepřipomenout, že základním předpokladem klidného dělení byla skutečnost, že historická hranice mezi českými zeměmi a Slovenskem je neproblematická a prakticky se kryje s etnickou hranicí mezi Čechy a Slováky.

Hodnocení všech těchto skutečností se na české a maďarské straně dosti výrazně liší. Zbývá tu hodně práce a je tu prostor pro objektivitu a dobrou vůli. Maďaři to mají jednodušší: nejsou v pozici vítězů. Obávám se, že historie střední Evropy nemá v řadách zdejších národů vítěze žádného. Vítězstvím by byl věcný a spravedlivý pohled. My Češi k němu máme zatím dost daleko.

(www.bohumildolezal.cz)