Prosinec 2007

Nacionalismus a populismus v české politice

Bohumil Doležal

Nejprve pár slov k vymezení pojmů. Chtěl bych zdůraznit, že v době, kdy se ve střední Evropě vytvářely moderní národy, byl nacionalismus spojen s úsilím o demokratizaci společnosti. Během procesu emancipace středoevropských národů však docházelo, jak je to v emancipačních procesech běžné, ke konfliktům a třenicím, které podstatně pokřivily kvalitu demokracie, k níž úsilí směřovalo. Pramenily z toho, že se jazykově-národní a teritoriální vymezení vznikajících politických národů nekrylo, že si politické národy střední Evropy – většinou v důsledku historických reminiscencí – zpravidla nárokovaly také ty oblasti, které již obýval jiný národ. Základním principem této „deformované“ demokracie bylo: svoboda a demokracie pro nás, útlak pro ty ostatní.

Během politického vývoje středoevropských národů pak vznikaly zvláštní „opravňující ideologie“, které měly legitimovat deformace demokracie. Česká varianta, která je základem dnešního českého nacionalistického populismu, je ve své rafinované lstivosti snad nejpodivnější a zároveň nejoriginálnější v celém regionu.

Východiskem byla ideologie zakladatelů první Československé republiky v roce 1918. Byla shrnuta především v politickém pamfletu T. G. Masaryka „Nová Evropa“. Nový „československý“ (prakticky český) stát má být podle toho pevností demokracie ve střední Evropě k obraně proti jejím úhlavním nepřátelům. K nepřátelům patří katolicismus (pro mnohé – ne pro Masaryka – pak všeobecně křesťanství), aristokracie a Němci – vesměs z historického hlediska ve své podstatě antidemokratické síly. Základy tohoto vymezení jsou „pragmatické“. Katolická církev a aristokracie byly spojeny se starou monarchií, kterou bylo třeba demontovat, Němci také, navíc tvořili nemalou část obyvatelstva nového státu (cca 3,2 milionů lidí) a bylo třeba nějak zdůvodnit, proč mají být nedobrovolnými obyvateli národního „československého“ státu. To byla v podstatě státní ideologie první republiky. Kritizovat ji bylo sice povoleno, ale skutečná a důsledná kritika z demokratického hlediska se v podstatě neuskutečnila.

Masarykův nástupce Beneš tuto ideologii během druhé světové války ještě obohatil o socialistické prvky, přičemž se z politického oportunismu nechal inspirovat ruským komunismem – zvlášť v představě o omezení svobody soukromého vlastnictví a svobodného hospodářství, které bude řídit stát, a v představě o „zjednodušení“ struktury politického života (politických stran). V důsledku nelidských opatření proti německému obyvatelstvu ČSR (sudetští Němci byli nejprve oloupeni o veškerý majetek a o skoro všechna občanská práva a potom deportováni do zničeného Německa) se ve vnitropolitickém životě ČSR cestou precedentu prosadilo, že platnost lidských a občanských práv může být podřízena zájmu národa a státu. Čeští komunisté pak tuto ideologii převzali v ještě radikálnější formě a – což je komické – obrátili ji i proti jejím tvůrcům (s výtkou, že nebyli dost radikální). V tomto stavu byla česká oficiální státní doktrína v roce 1989, kdy se Rusové stáhli ze střední Evropy a v důsledku toho se komunistický režim v ČSR zhroutil.

Podstata českého nacionalismu spočívá tedy v této tezi: Češi jsou ve střední Evropě jedineční tím, že na rozdíl od všech ostatních středoevropských národů nejsou žádní nacionalisté. Jejich historická úloha má spočívat v tom, že budou pevností demokracie ve střední Evropě. Součástí tohoto poslání je boj s nepřáteli demokracie, s katolíky, aristokracií a s Němci. Podle této ideologie – a není to bohužel jen česká ideologie - se středoevropské národy dělí na vítěze a poražené. K vítězům opatří Češi, Slováci a Poláci, k poraženým Němci, Rakušané a Maďaři. Dělení souvisí s výsledkem dvou posledních světových válek. Prvek otevřeného boje je dnes, kdy jsou všechny tyto státy členy Evropské unie, poněkud přitlumen a aktualizuje se jen ve vypjatých okamžicích – například když je třeba vymoci z Němců nebo z Rakušanů nějaké odškodnění.

Pokud jde o katolickou církev, konkretizoval se český Kulturkampf ve sporu o chrám svatého Víta na Hradčanech, který komunisté v polovině padesátých let minulého století konfiskovali katolické církvi údajně ve prospěch českého lidu a „znárodnili“, tj. zestátnili, a nynější české úřady trvají na tomto rozhodnutí, ačkoli nynější český národ je z dobrých 80% čistě ateistický a není jasné, co si s katolickým kostelem počne.

Pokud jde o aristokracii, existují u nás jen trosky této společenské vrstvy (používání šlechtických titulů je u nás zakázáno), a konflikty vznikají v souvislosti se soudními spory o navrácení majetku zkonfiskovaného po roce 1945.

A konečně největší problém, způsob, jak ČSR zúčtovala po druhé světové válce s obrovskou německou menšinou. Obtížnost tohoto problému spočívá v tom, že možnosti praktického zadostiučinění jsou nyní – po více než šedesáti letech po válce - velmi omezeny, že navzdory tomu máme neustále před očima německý a rakouský příklad - nekonečný řetězec omluv a odškodnění za druhou světovou válku prakticky už v třetí generaci po této válce - a že nevracení majetku zkonfiskovaného komunisty je u nás upraveno tak, že se netýká Němců deportovaných po válce ze země, ale i velmi často těch, co tenkrát směli zůstat. Z těchto skutečností se živí špatné svědomí české politiky.

Podstatné je, že v těchto všech ohledech jsou tři největší české politické strany (ODS, ČSSD a KSČM) naprosto jednotné a soutěží pouze o to, kdo bude vystupovat důsledněji a energičtěji. Pokud by někdo chtěl jednat zdrženlivěji, bude oběma ostatními vášnivě napaden, protože jde o voličské hlasy. A kvůli dezorientované veřejnosti je to přitažlivé – klasický příklad populismu.

Je zde třeba zmínit, že bezprostředně po převratu v listopadu 1989 existovala v české společnosti jakási dobrá vůle a že se mnozí pokoušeli podrobit tuto nacionalistickou ideologii kritické revizi. Musím sebekriticky přiznat, že tento pokus, na němž jsem se rovněž podílel, skončil totálním krachem. Nejen, že se nepovedlo celou otázku dostat do politické roviny, nýbrž i akademické instituce (univerzity, akademie věd) jsou dnes převážně ovládány nacionalisty. Jen v médiích zbývá ještě prostor, který je ovšem asi tak velký, jako prostor pro skutečnou opozici v Putinově Rusku.

Nepříjemný důsledek této nacionalistické a populistické ideologie je, že nás izoluje od našich západních (v politickém slova smyslu) sousedů (Německo, Rakousko), protože je prakticky naměřena proti nim (podle ní jsou, když ne nebezpeční, tedy aspoň nedůvěryhodní). A je namířena proti Evropě a proti Západu obecně, protože je postavena na nevěcných a nemravných zásadách. V době, kdy se svět stává opět pořádně nebezpečným, kdy se hlásí ke slovu nebezpečí islámského radikalismu a kdy se pro východoevropské země stává znovu aktuálním ruské nebezpečí, představuje paralyzující jed, který Čechy činí bezbrannými vůči skutečným nebezpečím tím, že je mobilizuje proti nebezpečím fiktivním.

(www.bohumildolezal.cz)