Prosinec 2007

S korunou na věčné časy

Petr Fischer

Sílící česká koruna dělá potíže, ale k euru se vláda nehlásí. Konzervativní kritici Unie vidí v euru víc než jen symbol. Čeští vývozci se opět bouří. Koruna je podle nich tak silná, že to škodí nejen jejich ziskům, ale celému hospodářství. Tato situace se opakuje minimálně posledních deset let. Už po krizi v letech 1997–1998 ekonomičtí odborníci i obyčejní novinářští laici předpovídali, že tuzemská měna bude intenzivně posilovat, a už tehdy dovozci vyzývali centrální banku a vládu, aby v jejich prospěch zasáhly a oslabily kurz. Naposledy se tato vlna mohutně zdvihla před pěti lety. Takzvanou Trutnovskou výzvu, požadující státní zásahy do vývoje kurzu, tehdy podpořilo několik stovek podniků. A to byl kurz koruny k euru někde na hranici třiceti korun, dnes je o tři koruny silnější.

Posilující kurz po celou dobu působil jako nástroj restrukturalizace podniků. Vývozci si stěžovali, ale sílení měny nakonec vždy ustáli úsporami jinde. To vše, aby mohli cenově konkurovat na zahraničních trzích. Situace se mezitím výrazně změnila. Většina vývozců, mimo jiné díky sílící koruně, která tlačila na růst produktivity, dnes nekonkuruje zdaleka jen cenou, ale i vysokou kvalitou. Při určování prodejní ceny vyváženého zboží pořád ještě existuje dostatek prostoru k udržení současných cen, protože marže obchodníků mají stále výraznou rezervu. To vše samozřejmě za předpokladu, že se firmy spokojí s jistým poklesem zisků.

Jemný odborný problém

Není ovšem vyloučeno, že koruna se už blíží hranici, kdy její posilování ztrácí všechny pozitivní efekty a začíná být ekonomicky škodlivé. Na všem negativním se hledá něco pozitivního. Tentokrát se například zdůrazňuje, že silnější kurz udržuje na uzdě inflaci, která by se jinak stala velkým problémem, a Česká národní banka by musela snížit teplotu ekonomiky zvýšením sazeb. To je sice pravda, ale jen opticky. Nižší růst cen nemusí ekonomice nijak pomoci, jestliže dojde k výraznému poklesu konkurenceschopnosti vývozců. Tento jemný odborný problém má mnoho specifických řešení, což velmi komplikuje rozhodování firem. Jejich plánování do budoucna je tak mnohem složitější. Je proto zcela pochopitelné, že tak intenzivně volají po zavedení eura. Má to i jinou logiku: proč pořád počítat s kurzovými riziky a vyhazovat peníze za pojištění, když naprostá většina českých firem vyváží nejvíce do eurozóny?

Existují i další argumenty, které sílení koruny vítají. Nebýt silné měny, byly by dnes ceny benzinu vysoko nad třiceti pěti korunami, což by se negativně promítlo do všech oblastí ekonomiky, včetně těch nejslabších domácností. Proti tomu se nedá nic říci, až na to, že pohyby kurzu koruny k dolaru jsou přímo závislé na pohybech dolaru vůči euru. Po přechodu koruny na euro by tedy ceny pohonných hmot byly zhruba tam, kde jsou dnes. A je tu ještě jedna pádná a málo připomínaná námitka. Dražší ropa může mít podobný „restrukturalizační“ efekt jako svého času silná koruna. Vytváří velký tlak na úspory a na vývoj jiných energetických zdrojů, směruje hospodářství na méně náročné výroby, obrací jej k neropným službám a moderním technologiím.

Ideologie nade vše

Ale to už jsou v zemi aut a televizí přece jen příliš široké úvahy. Podstatné je, že přechod na euro kurz k dolaru přímo neovlivní. Proč se tedy vláda tolik brání výzvám vývozců, které mají tentokrát mnohem racionálnější jádro než v minulosti, kdy byl v jejich slovech více lobbing než národohospodářský ohled? Proč Topolánkův kabinet zavedení jednotné měny úplně ignoruje?

Viditelné jsou pouze ideologické důvody, které už mimo jiné zastavily dobře rozběhnutý stroj CzechInvestu. ODS byla vůči euru vždy chladná. Kromě citlivé nacionální roviny, spojené s dalším ztrácením české politické suverenity, vytahovala i velmi jednoduché ekonomické argumenty. Dodnes si experti strany myslí, že další posilování koruny vůči euru vytvoří české ekonomice výhodnější podmínky při vstupu do eurozóny. Čím lepší kurz, tím lepší srovnání s ostatními. Ale jak upozorňuje například guvernér ČNB Zdeněk Tůma, pozitivní vliv posilování koruny na celkové přibližování ekonomiky k západnímu průměru a dohánění standardu Evropské unie je od určité úrovně diskutabilní.

Protesty a výzvy českých vývozců upozorňují na paradoxní situaci, do níž se česká vláda dostala. Její suverenita jen stěží přímo ovlivní hospodářské procesy v české ekonomice, protože jsou z rozhodující míry dány vnějšími podmínkami, především změnami na zahraničních trzích, z nichž roste síla českého vývozu. Přesto se kabinet brání logickému kroku a odmítá přechodem na jednotnou evropskou měnu usnadnit českým firmám pohyb na trzích, které je živí, a připojit k nim tak definitivně, naplno a s možností plného využití i trh místní. Ale proč, když jde o výhodu společného trhu, kterou ODS i v době největší euroskepse na Evropské unii oceňovala?

Společná měna je pro konzervativní kritiky Unie víc než společný trh. Víc než symbol. Je to potvrzení, že společná Evropa může mít hlubší a trvalejší propojení, než nabízí tradiční spolupráce národních států. A takovému potvrzení, které by bylo i jistým přiznáním porážky vlastní ideologie, se vůdčí a nejsilnější vládní strana zatím snaží vyhnout.

Chybí-li ale z těchto důvodů pevný termín zavedení eura, který by z přijetí společné evropské měny udělal v Česku konečně jasný politický cíl, pak nemá ani smysl dodržovat pravidla, která by vstup do eurozóny umožnila. V takovém případě by vláda měla přestat argumentovat eurem, třeba když potřebuje snížit schodek státních financí. Těžko někdo bude věřit tomu, že to není jen výhodná výmluva. Unie se pořád hodí nejvíc tehdy, když je třeba něco nepříjemného na někoho svést.

(Respekt, www.respekt.cz)