Prosinec 2007

Jak lahodné je být Robin Hood

Luděk Frýbort

Co se zrovna dozvídám z našich hannoverských novin: shoda v německém Bundestagu o nutnosti se zúčastnit vojenského tažení v Afghánistánu je téměř úplná, jen postkomunistická arcilevice se staví proti, podporována v tom pacifistickým křídlem ve straně Zelených. Tak vypadá poměr sil tam, kde se peče politika. V občanské veřejnosti je právě opačný: jak vyplývá z průzkumů, dvě třetiny německého obyvatelstva by hlasovalo, kdyby mohlo, za okamžité stažení německých jednotek z té Bohem prokleté země. Ti, kteří za sebou cítí lidovou, ne však parlamentní většinu, kudy chodí, zlověstně utrušují slovo „referendum“. Českého čtenáře patrně trkne nápadná podobnost s patáliemi kolem toho zatrachtilého brdského radaru, jejž také politická místa ve své většině schvalují, občanská většina však odmítá. Řečí o referendu pak jest rovněž jako vody. Člověk s esoterickými sklony by z toho mohl usuzovat na souzvuk duší, klenoucí se přes hraniční hory od Beskyd až k Rýnu.

Anebo ještě mnohem, mnohem dál. Přinejmenším v okruhu západní civilizace, kdekoli se vyskytne projekt, jehož užitečnost se má projevit až po delší době, nebo přesahuje úzký okruh domácího zápecí, občanská většina k němu říká své NE. Političtí tlučhubové, čijíce v tom prospěch, jejž by nemohli dosáhnout volbami, pak volají po referendu. Pomineme-li tlučhuby: tvoří tedy občanskou většinu lidé prozíravě zodpovědní a vědomí rizik, kdežto vlády a parlamenty sestávají z lehkomyslných tupců? No, ne že bych jak českým, tak německým voleným zástupcům přisuzoval obzvláštní genialitu. Ale tak jednoduché to přece jen nebude. Děláme asi chybu, když pátráme po rozumných, přímočaře vysvětlitelných příčinách toho jevu. Velmi často bývají příčiny i velice nerozumné, vyvěrající z temných hlubin lidských pudů. Zkusme do nich nahlédnout.

V postojích politických vůdců nic zvlášť tajemného nehledejme. Nápadná odchylnost jejich doporučení od hlasů obecného lidu je, zejména co se mezinárodních vztahů týče, dána vyšší mírou informovanosti. Co se občánek dozvídá z novin či z televize, činí odhadem tak asi polovinu toho, co se skutečně děje. Ostatek jsou zprávy informačních služeb, expertízy a analýzy, jež dostává na své pracovní stoly politická elita, tiskovým agenturám je však k zveřejnění nepředává, patrně z ohledu na duševní zdraví prostého lidu, jejž by mohl trefit šlak, kdyby se dozvěděl všechno. Můžeme z toho usoudit, že stav věcí v současném světě zdaleka není tak růžový, jak by se mohlo zdát z optimistických prohlášení všelijakých konferencí; politickým vůdcům je z toho špatně od žaludku a vyslovují se pro různé radary a Afghánistány, ačkoliv vědí, že si tím podřezávají větev volebních preferencí. Zpozorněme také: to už musí být něco, když pánové od politiky riskují své parlamentní sesličky. Však on již praotec Noe začal stloukat svou archu, jelikož měl informace od Hospodina, kdežto optimismu propadlý lid se utopil. Honem, kdepak máme to kladívko a hřebíky?

Inteligentnější, analytického myšlení schopná občanská třetina nepotřebuje informací ani od Hospodina, ani od zpravodajských služeb, protože si je dokáže domyslet ze souvislostí. Je to ten lidský typ, který v žádných kalamitách dějin nebývá v převaze, ale také nelamentuje – to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali – když se potopa přivalila. Pročež i ji můžeme vypustit z této úvahy a zabývat se nadále už jen pohnutkami oné zhruba dvoutřetinové většiny, která je vždy zásadně proti všemu, co by mohlo narušit její blažený, signály potopy nenarušený klid.

Když už necháme stranou všechny nepopulární radary a vysílání zbrojnošů do jakýchsi mohamedánských tramtárií, ani v méně dalekosáhlých záležitostech nelze počítat s velkým porozuměním pro veřejné blaho; duch občanské většiny je výrazně sobecký. Abych podal několik příkladů: dočetl jsem se, že obce, ležící podél projektované dálniční trasy Praha – České Budějovice, by dálnici sice vítaly (ulehčí jim živobytí), ale jako jeden muž žádají, aby se jejich vesnici vyhnula, nejlépe tunelem. Když se na příslušném místě všechny ty tunely sečetly, vyplynulo z nich, že by se slavný erár musel prokopat z Prahy až do Budějic na rynk. Můj přítel, sídlící v jedné dědině poblíž Prahy, mi referoval o obecní schůzi, na níž se přetřásala možnost vybudovat u blízké deponie (z níž obci plynou pěkné peníze) zařízení na využití únikového metanu. Plyny z deponií jsou cenný a vyzkoušený energetický zdroj, argumentoval, nikomu ta věc neškodí a někde stát musí; proč ne u nás? Jest zpráva, že všichni dobří sousedé se mu hotovili prokousnout lýtko. Po druhé straně hraničních hor to není příliš jiné: jistá cestovní agentura se chystala v naší ulici vybudovat své ústředí. Lidé by chodili z práce a do práce, přes den by se trousili zákazníci, jistě ani polovina toho rozruchu a randálu, jako kdyby tam měla být hospoda. Přesto mi hned za týden stál na rohožce ušlechtile se tvářící zástupce občanské iniciativy s podpisovým archem v ruce. NE té podezřelé stavbě! Divně koukal, když jsem ho decentně poslal do háje. Mluví se teď hodně o občanských iniciativách jakožto protiváze oficiální politiky; ale ať jsem ukamenován, jestli by neměl každou občanskou iniciativu vyhodit hned vrátný, přijde-li s požadavky, z nichž kape koncentrované sobectví, o samoúčelném kazisvětství ani nemluvě.

Kromě toho též pohodlnost a myšlenková lenost. Zvykat si na něco neznámého, nikdy takový krám u nás ve vesnici nebyl, ve škole jsme se o něm neučili – pryč s tím! Nechceme! Odmítáme! A zásadní nedůvěra: Co? Chtějí nám tady stavět nějaký radar (domov důchodců, školu, polepšovnu pro padlé dívky) – jistě je za tím nějaká lumpárna! Nedovolíme! A omezenost: Veřejně prospěšné zařízení? Nojo, ale co z toho budu mít já? Jsem proti! Mohu dosvědčit, že západně od Šumavy nebývaly za dřívějších časů takové postoje běžné a kdo k nim měl sklon, spíš se s ním tajil. První změna nastala, když začalo být výhodné vše odůvodňovat ekologicky. Já, to se ví, bych nic neměl proti tomu obchvatu, co má vést kolem mojí chalupy, ale on tam žije vzácný blanokřídlý hmyz! Protestuji! Úzkoprsý egoismus si našel kanál, jímž může beze studu protékat, a ještě se přitom tvářit šlechetně. Ne že by každý ekologický protest byl motivován takto, ale velmi mnohý. Druhou ránu pak dostala občanská zodpovědnost, jakkoli je pro českého exulanta bolestné to připustit, otevřením postkomunistického Východu. Jeho mentální deformace, závist, škodolibost, nedůvěra v poctivý úmysl bližního, neúcta k majetku, to vše našlo příznivou půdu v podobně laděných vrstvách na druhé straně hranice, neboť zlý příklad je snadněji k následování než dobrý. Ale ani tím ještě není řečeno všechno.

Někdy v šedesátých letech začalo být módní pohrdat zatuchlou měšťáckou morálkou. Vlastnosti jako píle, svědomitost, spořádanost, kázeň, skromnost, víra, ohled na potřeby společnosti, se staly předmětem posměchu. Bůh nezemřel v blaženém konci 19. století, jak se domníval Nietzsche, nýbrž na západních univerzitách v roce 1968. Jako obvykle, dokázali bořitelé měšťáckého světa jeho hodnoty popřít, ne však je nahradit. Zároveň dosahoval západní svět vrcholů svého úspěchu; revolučně ladění synáčkové a děvenky pokládali svou svobodu a blahobyt za samozřejmé a nenapadalo je, že by je mohli také ztratit, jak si čím dál úzkostněji uvědomujeme my. Z té atmosféry se zrodil nový hrdina, jímž ovšem nebyl mužný vojín, bojující za Boha, vlast a krále, nýbrž vše popírající osamělec. Rebel. Jánošík. Robin Hood. Zkusme se podívat do internetu, co tam najdeme protestních spolků, pyšnících se jménem středověkého zbojníka nebo se jej dovolávajících. Inflace rebelantství se nedá přehlédnout, ovšem rebelantství bezpečného a s dobře krytou kreditní kartou v kapse.

Jak krásné je být rebel! Člověk si přitom připadá tak zajímavě, sám v spravedlivém boji proti měšťácké společnosti, a přitom to vůbec nic nestojí. Zbojníka ze Sherwoodského lesa honili všelijací šerifové a občas to s ním vypadalo nahnutě; jeho novodobého epigona nehoní nikdo, naopak se těší všeobecnému respektu a noviny o něm píší s uznáním. Kdo by si pak myslel něco o žvanilovi, jemž kanou z huby fráze, nechá si ten soud pro sebe, jelikož by s ním byl sám. Nebo ani ne tak sám, jako ve společnosti mlčící třetiny.

Pomalu by bylo na čase s tím nesmyslem skončit. Od studentské rebelie roku 1968 uplývá už čtvrté desítiletí a nelze přehlédnout, že všechno, s čím vytáhla do boje, se neosvědčilo, zesměšnilo se, ukázalo se být jalové, neužitečné, škodlivé. Současný svět je všeličím nemocný a nelze jej vyléčit naráz; ale mohl by dosáhnout podstatného zlepšení, kdyby dokázal znovu najít měšťácké hodnoty cti, pořádku a společného zájmu, nad nimiž se rádi ošklíbají ti, kteří nic nedovedou dát náhradou. Ti, kteří běžíce v jednotně bučícím stádu, se domnívají být individualistickými bojovníky, ba rebely. Totéž platí, abychom se vrátili k začátku tohoto článku, pro účastníky protestů proti kdečemu ve vlastech českých i přespolních. Je tak lahodné být rebel, ale přišli jste s tím drobet pozdě, dobráčkové. Čas k takovým kouskům byl… no, třeba v Sherwoodském lese ve století třináctém. Nebo za nacistické okupace. Nebo i docela nedávno, kdy rudí šerifové zužovali zemi českou, ničili ji ekologicky i morálně, cizí žoldáky do ní zvali, raket a jiného vražedného nářadí instalovat nechali, a vy… ani muk. Bylo to zakázané a nebezpečné, není-liž pravda, ještě by jeden přišel k ouhoně. Hrdinou je nejlépe být, když se to smí.

Nedomnívám se, že by články jako tento mohly pohnout myslí těch, jejichž nesouhlas je motivován sobectvím, myšlenkovou leností, větou „nestavte silnici u baráku mně, postavte ji u sousedova.“ Ale těm, jimž se líbí být proti, když to nic nestojí, bych rád připomněl: nejdete se svým protestem proti proudu, jak si namlouváte, nýbrž jste vstoupili do proudu současné módy a plavete s ním, k nerozeznání od ostatních. Nezasloužíte si obdiv a pozornost, po níž toužíte, ale otrávené mávnutí rukou – kdybyste už jednou přestali překážet, jelimánci. Protože planety nestojí dobře na horizontu světa, a zítřek může být po čertech horší dneška; až udeří hodina pravdy, ukáže se, kdo je Robin Hood a kdo jen žvanil, zbabělec a blázen.