Prosinec 2007

Mír v říši temnot

Luděk Frýbort

Ve dnech, kdy píši tyto řádky, spějí k vyvrcholení protestní nepokoje v Barmě – pardon, v socialistické republice Myanmar, jak tu nešťastnou zemi už před časem přejmenovali její vládci. Inu, když darebácká firma neví ostudou kudy kam, přemaluje vývěsní štít, to je starý trik. Jak to pozdvižení skončí, o tom si netřeba činit iluzí: bosí, hluboce mírumilovní budhističtí mniši – jaké hovadství to už musí být, aby dokázalo vzbouřit jejich trpělivost - statisíce roztrpčených, ale stejně bezbranných obyvatel… je jen otázkou počtů, kolik krve musí vytéci, aby burmánská generalita obnovila klid v ulicích Rangúnu. Nebo též mír, to zní vznešeněji. Vzpomínám si, jak jsem kdysi, po udušení tzv. pražského jara, vyléval hořkost svého srdce jisté západní dámě, k čemuž mi odpověděla: „No, ale zato je teď u vás mír.“ Býval bych jí přál užít si aspoň kousek takového míru, aby se jí rozjasnilo v kotrbě. A to, podotýkám důrazně, byl náš husákovský mír ještě holé nic proti tomu, co za přihlížení celého světa už přes půl století drží u krku Barmánce. Štve mě to, že bych facky rozdával.

Protože, víte, já jsem měl příležitost je poznat. Nerozpakuji se říci, že jen málokde jsem našel lidi tak hodné, poctivé, přátelské a nezáludné jako v Barmě; a už vůbec nikde jsem nenašel lidi, jichž by mi bylo tak hluboce, bezmocně líto. Osud mi zatím nedopřál navštívit Severní Koreu, ale je-li tato říše zla na prvním místě světového žebříčku stupidity, stojí Myanmar (v této souvislosti je papalášské jméno trefné) na druhém. A naděje není. Ne že by svět mlčel ke krveprolití v Rangúnu (po přejmenování Yangon) a v Mandalaji, zrovna se dočítám, že se USA hotoví k jakýmsi sankcím, i Evropská unie se jich dožaduje, jenže, achich achich, v rámci OSN. V Radě bezpečnosti. Ó, bohové. Netřeba být věštcem k předpovědi, že z toho nebude nic, leda nějaká nemastně neslaná rezoluce, a i tu smete ze stolu hlas rudé Číny. Neboť darebák darebákovi, velký sup malému oči nevyklove.

Přičemž Čína… no dobře. Je to nepokrytá diktatura, pod jejímiž úsměvy se skrývá strach, což při jisté vnímavosti pozná každý, kdo tam zavítá. Ale aspoň poskytuje svým poddaným – zdaleka ne všem – kousek skromného blahobytu. Plný hrnec výměnou za svobodu, to je obchod, jenž uspokojí otrockou duši. Barmánští oficíři neposkytují nic a ani se nenamáhají to předstírat, jen bídu a chaos, který by cizímu pozorovateli mohl připadat směšný, kdyby si dokázal vyhnat z duše soucit. Sem měli filmoví tvůrci umístit své ztvárnění Pána prstenů a ne na Nový Zéland; tady by našli svůj Mordor, atmosféru tmy a ponurosti. Ledaže Tolkienova pohádka navzdory všemu končí dobře, čehož se barmští lidé nadít nemohou. Jak také? Sílou svých statečných srdcí ne, protože ta na cynické generály neplatí, a zvenčí, ze svobodného světa… leda těmi řečmi. Rezolucemi. Jděte se vycpat, demokrati.

Nechme iluzí; aby se něco pohnulo, musel by Západ zakročit silou. Vypráskat generálské příživníky, nabídnout Barmáncům svobodu a demokracii. Jsem si jist, že na rozdíl od Iráku a jiných bláznivých končin by jí rozuměli a přijali by ji. To by ovšem znamenalo jednak konflikt s Čínou, jednak ukrutný povyk ze všech trub intelektuální levice, od evropských vlád přinejlepším obojetnické pomektávání. Navíc by takový zákrok musela provést Amerika, jediná mezi zeměmi Západu, která si zachovala údernou sílu… kdepak. Není naděje pro bosé mnichy v červených rouších, není naděje pro vlídný barmský lid, nevzejde slunce nad temnotami Mordoru. Až tento článek urazí svou cestu od autora k čtenáři, budeme pravděpodobně vědět o vývoji v Barmě víc, ale obávám se, že nic dobrého. Podmínkou jakékoli pozitivní změny by bylo opuštění ideologie míru za každou cenu, což při převládajících náladách v západní společnosti nelze čekat. Snad až, kdoví, snad až jí spadne její vysněný svět na hlavu a bude se muset utkat s mocnostmi tmy v konečném zápase o holou existenci. Jak tak právě padají karty v mariáši světa, není to scénář nikterak vyloučený. Pak by se, spíš mimochodem, mohli dočkat svého i Barmánci. Že je to dosti krutá, krví a dýmem trosek čpící naděje… také bych řekl. Ale kdo se nechopil otěží svého osudu, dokud mohl, poběží za spřežením, až se mu splaší. Dějiny jsou nelítostné, neodpouštějící zařízení, jak už dlouho vědí poddaní barmských generálů, a jak – počkejme si nějaký čas – shledá i Západ, kde se stalo hanbou pozvednout zbraň k obhájení svobody své i jiných.