Prosinec 2007

Semetriku na vás, termiti!

Luděk Frýbort

Probírám se tak ve svém výstřižkovém archivu a podumávám, jak dlouho už je tomu, co noviny začaly přetřásat otázku, kdo všechno by v příštích prezidentských volbách mohl být alternativou k dosti již okoukanému a mnohými nemilovanému Václavu Klausovi. Všelijaká jména padala a padají, ale rozpaky zůstávají. Jsou mužové schopní a moudří, kteří však nemají naději být schváleni partajními grémii; obávajíť se páni partajníci, že by jim takový prezident třeba moc koukal na prsty, což by bylo nemilé. Jsou naproti tomu jiní, které by ta či ona partaj milostivě schválila, ale vzhledem k jejich schopnostem i charakteru by na hradě českých králů mohli převzít leda roli šaška. Avšak hle: tady dává jedna čtenářka na uváženou – mnohdy lze nalézt v čtenářských dopisech víc důvtipu než v článcích renomovaných žurnalistů – proč by vlastně nemohla být příštím prezidentem – potažmo prezidentkou – žena? Pisatelka sice šije svůj návrh na míru paní Livii Klausové, doufajíc, že by ona dáma „do prezidentského úřadu vnesla vedle potřebné odbornosti a profesionality i laskavou ženskost a noblesu,“ ale našly by se i jiné kandidátky s týmiž vlastnostmi a nadto i s určitou politickou zkušeností.

Ano, proč vlastně ne? Bylo a je na světě vládkyň statečných a moudrých, slouživších své vlasti k užitku i k ozdobě; proč ne v Čechách? I když nutno připomenout, že ani sukně není automatickou zárukou politické zdatnosti; zrovna ve dnech, kdy píši tyto řádky, mizí v propadlišti neúspěšných jedna truchlivá postava pohlaví ženského. Ale totéž už potrefilo a ještě bezpochyby potrefí i nejednoho mužského mrťafu, takže bych z pádu paní Kuchtové neodvozoval dalekosáhlé závěry. Ostatně si počkejme: jak tak karty padají, je velmi dobře možné, že až ta hodina udeří, stane v čele první světové arcivelmoci dáma jménem Hillary Clinton. Na ní pak můžeme studovat způsobilost ženského pokolení k žezlu vládcovskému; není vyloučeno, že se ledakdo bude divit i ušima.

Neboť bych silně vzal v pochybnost onu „laskavou ženskost“, jak se o ní zmiňuje autorka výše dotčeného dopisu. Nevím, kde se vzalo to klišé: žena u vlády = něha a laskavost sama. Dějiny mnoha staletí nic takového nepotvrzují. Politika vesměs byla a dodnes z podstatné části je doména pánská; která z dam se do ní dokázala probít, musela osvědčit něco po čertech jiného než nějakou holubičí laskavost. Podívejme se do vlastní historie: najdeme v ní císařovnu a královnu českou Marii Terezii, která zajisté byla něžnou matkou svých mnoha dítek i oddanou družkou svého chotě Františka Lotrinského, ale na poli státnickém – oho! Žena tvrdá, bojovně neústupná, jejíž život proběhl v téměř neustálých válkách, a nebylo vinou jakési hypotetické ženské měkkosti, že v nich většinou podlehla. Pohlédneme-li přes hraniční hory, ani tam neshledáme nic příliš jiného. Paní Margaret Thatcher, vladařka ostrá jako meč, jakou britská říše neměla… nu ano, od časů královny Viktorie. S protivníky a škůdci dovedla zatočit nemilosrdně jako žádný z mužů; lze mít za to, že kdyby býval byl na jejím místě některý gentleman, dodnes by nad ostrovy Falklandskými vlála za občasných protestů a diplomatických nót vlajka Argentiny, hospodářský život by pak skomíral pod diktátem levicových odborů. Nebo Golda Meir, vůdkyně Izraele v jeho nejosudovějších chvílích. Nebo Indíra Gándhí, jakkoli nemusíme souhlasit s její prosovětskou orientací, ale bojovnice to byla rázná, s nikým se nemazlící. Co se přítomnosti týče… nu, vychází jakási hvězda na Východě, jménem Julie Tymošenková. Někoho může mýlit její líbezná tvář a půvabně kol plavé hlavičky obtočený cop, ale jsem dost dlouho na světě, abych v jejím výrazu rozpoznal známku tvrdosti, když se nehlídá. Stane-li se vůdkyní osudem těžce zkoušené Ukrajiny - v této chvíli o tom ještě není rozhodnuto - lze čekat, že bude hájit svou politickou vizi jako lvice; a padne-li, padne v boji. O paní Hillary Clinton jsem se už zmínil; nepokládal bych za vyloučené, že bude-li to ona, která převezme řešení amerických patálií, budou si ještě všichni vzpomínat na váhavého střelce G. W. Bushe.

Ale necítím se povolán k vydávání proroctví. Spíš by mě zajímalo, kde a z čeho se vzala představa laskavě shovívavé, měkce poddajné ženské vlády. Omyl to být nemůže; ten by se v našem podvědomí navzdory všem očividným skutečnostem tak tvrdošíjně neudržoval. Spíš bych řekl, že je v ženské duši obsažena jak něžná příchylnost, tak i neústupná tvrdost, a v povrchním pohledu lze obojí zaměnit. Máme sklon vycházet z běžné zkušenosti šťastnější části manželů, dětí a rodičů: družka láskyplná, rodinná pečovatelka oddaná až k sebeobětování… je to tak, pánové? Bezesporu je, od špatných příkladů odhlédnouce. Kde se ale, povězte mi, vzalo tolik vtipů o zlých tchýních? Kde tolik posměšků na adresu tohoto lidského typu? Jak probíhá onen záhadný přírodní proces, jímž se milovaná a milující dívka, mladá manželka, poznenáhlu mění v… snad ne zlou semetriku. Spíš ve vládkyni, tvrdě a ve vší rozhodnosti prosazující své pojetí rodinného řádu. A vlastně se ani nemění, jen v ní stářím převáží pud lvice, připravené hájit své doupě s mláďaty tak, jak by žádný lenivý, nerozhodný samec nedokázal. I to je zaklato v ženské duši a projeví se v pravý čas.

Děláme chybu, pánové i dámy, odvozujeme-li představu ženy v politice ze své rodinné zkušenosti. Neodpovídá jí nikterak, a když, tedy spíš tchýnímu obrazu dámy řízné, baby zarputilé, která si do jednou pojatého rozvrhu nenechá mluvit ani od svých nejbližších. A je to, tak pravím, dobře. Když se dohromady houbeles děje, jen nějaké rozpočty, volební boje a ostatní demokratický rituál, mají své místo u kormidla státu pánové se svou diplomatickou konciliancí, se svou ochotou ke kompromisu, se svou kumpánskou neformálností, s níž se, protivník neprotivník, po lítém parlamentním boji dovedou sesednout nad skleničkou a veselit se v chlapské družnosti. Když prý finští politici chtějí vyřešit nesnadný problém, sejdou se v sauně. Čeští v hospodě. Tak je to přirozené, tak to má být. Ale když přijde železo na železo a je třeba ne kolegiální kulance, nýbrž pádného rozhodnutí, zastane tu službu lépe nějaká nekompromisní, bratra neznající, svou vizi tvrdě prosazující lvice. Jak tak koukám na okolní svět, může to velmi brzy být aktuální požadavek. V království českém, vší myslitelnou i nemyslitelnou neplechou prolezlém, rovněž tak.

Kostky na hradě pražském jsou s nejvyšší pravděpodobností vrženy, takže se nemusíme rozptylovat úvahami, kdo na něm vystřídá Václava Klause. Místo toho si můžeme zateoretizovat: která z obecně známých dam by se nejlépe vyjímala na hradčanském trůně, kdyby to přišlo tak daleko? Když vyloučíme herečky a zpěvačky, tento plevel moderního vkusu, jaký je výběr? O státnických vlohách paní Livie Klausové, jak ji navrhuje pisatelka výše zmíněného čtenářského dopisu, je zatím málo známo, leda bych soudil, že musí mít ve své domácnosti boží trpělivost a mimořádnou odolnost proti vyskočení z kůže. Ale jsou zde i nositelky sukní, které už své nadání osvědčily: taková paní Jana Hybášková například, Hana Marvanová, Petra Buzková… zajisté by roucho prezidentské uměly nosit důstojně, ke cti a užitku zemí českých, ne k pochybné leckdy reklamě, neřku-li k ostudě.

Řeknete mi pravděpodobně, že všechny jmenované dámy to už z politce zkusily, ale velké slávy si nevydobyly; jedna dosud působí jako představitelka nevýznamné partaje, druhá s politikou znechuceně praštila a třetí z ní byla vyštípána mazanějšími spolupartajníky; to že má být kvalifikace pro úřad nejvyšší? Pravím, že má a je. Že někdo neobstál v těch všelijak proháčkovaných partách filutů s jejich nikdy neobjasněnými korupčními kšefty, že někdo raději opustil zavšivené partajní prostředí, než aby se účastnil jeho chytristik, je důkaz způsobilosti, ne selhání; šikovných filištínů a obratných obratlovců má česká politika dost a k ničemu kalému. Čímž přechodně opouštím téma kalhot či sukní jako součásti prezidentského úboru, neboť mě napadá… můj Bože, Republika česká, země zázraků! Hraničí s nadpřirozenem, že se nezhroutila pod údery politického filištínství a nikdy nepotrestaných megazlodějen, nýbrž naopak dosahuje pozoruhodné prosperity. Kdyby měla ty úděsné stamiliardy, co během dlouhých osmnácti let zmizely v podvodnických kapsách, kdyby měla k dispozici stamiliardy jiné, promrhané za nezodpovědné podmazávání tupomyslnější části voličstva, jak by dnes mohla vypadat! Jenže nevypadá a vypadat nebude, protože jí na prameni sedí neschopná, zato vychytralá a žravá žába, postkomunistická politika. Já vím, že je to marná touha, ale kdyby se kromě jmenovaných dam dostali k rozhodování i ti z mužů českých, kteří také nevydrželi v její jedovaté atmosféře nebo z ní byli jakožto nebezpeční vypuzeni… namátkou jmenuji pány Václava Fischera, Čestmíra Hofhanzla, Zdeňka Bártu, plukovníka Kubiceho, z dosud činných knížete Karla ze Schwarzenbergu… co? Že jsou nezkušení a chovají se netakticky? Že nedovedou chodit ve vyšších patrech politiky? Právě proto, drazí občané, právě proto; umění v tom chodit není za současného stavu zrovna doporučením. Inteligentní, čestný, nehrabivý člověk, nevidící cíl svého snažení jen v prospěchu svém a nanejvýš své partaje, se v politické praxi okouká a zkušeností nabude poměrně snadno. Úhořovitý, všeho schopný filištín nebude k ničemu, ani kdyby se v ní motal sto let. Nebo aspoň k ničemu dobrému.

No, nechám těch nářků, každý národ má takové vládce, jaké si zaslouží, což v daném případě není žádná sláva a hned tak nebude. Přesto, když tak koukám na ty kejkle, čachry, jeden do druhého organicky vplývající korupční skandály, volám: ženu na hrad! Nějakou českou baronku Thatcherovou, ostrou, nekompromisní, kamarády a kamarádíčky neznající! Pořádnou semetriku na vás, termití bando!