Prosinec 2007

Špinavá bomba - papírový tygr?

Luděk Frýbort

Dočítám se tadyhle v novinách, že chemický prapor české armády v součinnosti s hasičstvem nacvičoval záchranná opatření pro případ, že by teroristé odpálili tzv. špinavou bombu. Velká novinka to není; v českém i zahraničním tisku se špinavá bomba objevuje snad obtýden, aniž je z toho čtenář zvlášť chytrý. Jak řečená bomba vypadá a jak se s ní nakládá, je známo: vezme takový terorista určité (noviny nepíší, nebo je nezajímá jaké) množství radioaktivního materiálu (nikdo neví jakého) v jakési koncentraci (neznámo v jaké), a pomocí konvenční trhaviny jej rozptýlí po určité ploše (budiž ponecháno fantazii jak velké). Tím dojde k zamoření (aniž se někdo obtěžuje odhadnout jakého stupně) a malér je hotový. Řekl bych, že informační hodnota takové zprávy je hubená. Čtenář se z ní nedozví víc, než už beztak ví: že existuje (nebo může existovat) jakási špinavá bomba, která může být snadno zneužita teroristy. Jelikož jsem občan západní země a tudíž potenciální cíl teroristického útoku, rád bych zvěděl něco víc: jaká je míra mého osobního ohrožení, co proti němu mohu či nemohu dělat, a mám-li se zbláznit hned, nebo až potom.

Nejsem totiž v oboru radioaktivity úplný laik (patnáct let jsem v jistém německém ústavu pracoval na úkolu ukládání radioaktivních odpadů) a je mi známo, že má-li se člověk zbláznit nebo ne, závisí od míry koncentrace. Nepodceňuji vynalézavost teroristů, ale velká kvanta radioaktivního materiálu by při současných opatřeních do některé ze západních zemí propašovat stěží mohli, snad ani do Republiky české ne. Rovněž by stěží mohli užít čistého uranu či plutonia, spíš některé sloučeniny v podobě prášku nebo kapaliny, což předpokládá další rozředění. Pročež si tu situaci představme: lstivý terorista kamsi umístí krabičku nebo lahvičku s řečeným materiálem, přiloží k ní trhavou nálož a odpálí. Buď je nálož slabší a rozsah zamoření nepatrný; kvůli ploše zvící volejbalového hřiště nemusí zasahovat prapor chemického vojska, postačí posádka jednoho hasičského auta s příslušným vybavením. Nebo je nálož silná a rozptyl velkoplošný; v tom případě je koncentrace zanedbatelná a o nějakém zamoření nemůže být řeči. Záchranných akcí pak není třeba vůbec žádných, stačí, když místo počurá pejsek.

Občan je totiž obětí jisté dezinformace, ani po málem už třiceti letech nedokáži určit, zda úmyslné či bezděčné. Veřejnost, která se neskládá ze samých expertů, je znepokojována všemi troubami poplachu; předstírá se jí, že ať je míra radioaktivity vysoká nebo nepatrná, je v každém případě nebezpečná, ba že jde přímo o kejhák. Na tomto, ať nedím švindlu, je založena umělá atmosféra strachu, z níž jsou dobře živy různé protiatomové iniciativy, hnutí i partaje. Metoda je táž jako u špinavé bomby: zasypat veřejnost znepokojujícími zvěstmi, neuvést však ani numírko nějakých hodnot. Jelikož jsem už před časem psal na to téma obsáhlejší článek, omezím se na několik základních údajů.

Dávka záření, jíž je vystaven její příjemce, je měřitelná a její jednotkou je 1 Sievert (Sv). Tisícinou toho množství je 1milisievert (mSv). Účinek na lidský organismus odpovídá počtu zmíněných jednotek, a projevuje je tzv. nemocí z radioaktivity. Podrobnější tabulku jsem uvedl v knížce Češi očima exulanta, kde ji může ctěný zájemce najít v podkapitolce Sčítání čertů na zdi. Na tomto místě ji chci zkrátit do sdělení, že dávka do 500 mSv nemá účinek vůbec žádný, od této hranice až do 1200 mSv se u každého desátého mohou projevit slabé příznaky v podobě lehké nevolnosti či únavy, kolem 3000 mSv dochází k prvním případům úmrtí, od 10.000 do 50.000 mSv vysoká pravděpodobnost až naprostá jistota smrti. S tím srovnejme následující údaj: kdekoli člověk běží nebo leží, je vystaven přirozené radioaktivitě o výši 2,4 mSv, ať z horniny, po níž si šlape, či z dálav vesmíru. Lidská činnost k tomu přispívá dalšími 1,6 mSv, přičemž se vesměs jedná o doznívající následky někdejších pokusů s atomovou bombou v atmosféře. Jaderné elektrárny, jimiž je s takovou oblibou strašeno, nepřispívají téměř ničím. Sumou tedy můžeme počítat s osobní dávkou 4 mSv, mající do prvních náznaků nevolnosti (500 mSv) ještě po čertech daleko.

Kam do té stupnice zařadit eventuální účinek špinavé bomby, by nám mohl sdělit ten, kdo spočítal všechny komponenty takového případu a nějaké milisieverty mu z toho vyšly. Jelikož s nimi ještě nikdo kompetentní neráčil vyjít na veřejnost, mohu jen odhadovat, že působení teroristického útoku pomocí té záludné zbraně se bude pohybovat od velmi malého počtu těžce zasažených osob až k velkému počtu těch, jimž se stane celkem houbeles. Je tedy špinavá bomba, řečeno slovy strýce Mao Ce-tunga, papírový tygr?

Obávám se, že není. Škody na zdraví či na životech nezpůsobí sice žádné nebo skoro žádné, zato vyvolá paniku. Panika v západní veřejnosti, toť osvědčená zbraň, jíž dosahovala svého už KGB za soudruha Andropova, a snadno jí dosáhne svého i bič boží, Usáma bin Ládin. Sirény budou houkat, zábavný pořad v televizi náhle přeruší zjevení pána s tragickým výrazem v tváři, zvěstující pohromu kataklyzmatického rozsahu, desetitisíce lidí budou bezhlavě prchat, v bouračkách zahyne mnohonásobek obětí, než by jich mohla mít na svědomí i nejšpinavější bomba, zhroutí se veřejná doprava, zásobování, možná i dodávka vody a energie… věru že bude důvod k radosti v jeskyních na pákistánském pomezí. A, což také může být součástí kalkulace, až panika odezní a život se začne navracet k normálu, promrhají orgány státní moci obrovské částky na likvidaci hypotetického zamoření, které budou pochopitelně chybět mimo jiné i v boji proti terorismu.

Možná jsem svůj scénář přehnal. Možná také ne. S jedním však můžeme počítat dojista: že nás, západní panikáře, mají stratégové teroru přečtené, jako nás mívali přečtené stratégové KGB. Vědí o naší hrůze z nepatrných rizik, o naší nevůli přijmout cokoliv, co není přitlučeno hřebíkem stopadesátiprocentní jistoty. Nechci zde rozebírat, co už jsem napsal jinde, ale Západ by dnes mohl být ve svém vývoji mnohem dál a být mnohem bezpečnějším místem k životu, kdyby nebyl brzděn jak záměrnou dezinformací (nepodceňujme putinskou reinkarnaci KGB), tak vlastní úzkostlivostí a neochotou podstoupit riziko, byť i nestálo za řeč. Teroristickými atentáty, vraždami rukojmích ani jinými prostředky primitivního džihádu islámští fanatici Západ na kolena nesrazí. Jestli jej nesrazí ani vypouštěním papírových tygrů paniky, je jiná píseň. Měli bychom si taký záměr aspoň připustit a počítat s ním v odhadu situace. Až se rozezvučí sirény a my pocítíme nutkání utíkat s očima navrch hlavy, měli bychom se umět zastavit a položit si otázku – není právě tohle, co mají za lubem takoví ti mužští v bílém pyžamu a s černým vousem kolem huby? A my teď budeme takoví troubové, že jim vyhovíme?

Víte, já moc nesouhlasím s naším ctěným panem prezidentem v jeho tažení proti zvěstovatelům klimatické katastrofy. Přehání-li pan Al Gore na jednu stranu, přehání on na druhou. Nějaké klimatické změny bezpochyby probíhají, možná i dost dramatické; avšak nejen oba jmenovaní pánové, nýbrž ani svatý Tadeáš nedokáže odhadnout, z jakého dílu jsou součástí odvěkého přírodního cyklu a jaký díl připadá na destruktivní činnost člověka. Nelze vyloučit, že podstatný; jmenovaný svatý však nechť rozhodne, co z něj přišít na vrub Západu, který si z takových věcí dělá hlavu, a co ostatním civilizacím, hlavy si nelámajícím. Chodím různými končinami světa a pozoruji jejich móresy už dost dlouho, než abych bez reptání přijal tvrzení těch, kteří k smrti rádi berou všechny hříchy lidstva na svá západní bedra. Ne, tvrzení stojí proti tvrzení, jistého nevíme nic, i kdybychom byli stokrát prezidenty nebo toho úřadu neúspěšnými adepty.

Zbývá zodpovědět otázku, jak jsem ji položil v prvním odstavci tohoto článku: máme-li se zbláznit hned nebo až potom. Sám bych s blázněním posečkal, zejména v punktu stavění hrází proti klimatické potopě světa. Když tak čtu, jaká opatření navrhují někteří ekologičtí experti, musím se ptát – a kde na to chce vzít prachy, moudří pánové? Hrozí větší nebezpečí z klimatických pohrom, nebo že se Západ, jediná akce schopná a k akci ochotná figura na světové šachovnici, vydá z peněz na neúčinná gesta a v důsledku toho zaostane a propadne se do bezmoci? Že se zařadí mezi ostatní chudáky, kteří nezmohou nic, i kdyby oplývali nejušletilejšími vizemi? Nebylo by rozumnější nejdřív provést kalkulaci, zjistit, nač stačíme a nač ne, a z ní pak odvodit strategii? Soudil bych, že lepší než bědujíce a rukama lomíce budovat hráze z písku, jež postupující záplava buď odplaví nebo k nim vůbec nedosáhne, by bylo se jí zvolna přizpůsobovat. Příliš jsme si zvykli na iluzi stabilního, neměnného světa, který nikdy neexistoval a existovat nebude, a teď se nám holt dostává poučení. Ale to je, račte vědět, můj dohad. Přesnější brejle do budoucnosti nemám ani já, ani sám pan prezident Klaus.

Může se zdát, že je malá spojitost mezi tímto tématem a hrozbou špinavé bomby. Jenže ona je: v obojím případě jsme naším nejhorším nepřítelem my sami. S naším sklonem k panikaření, k zálibnému malování čertů na zeď, s naší neochotou přijmout riziko jako přirozenou součást života, s náklonností k slavným, leč neúčinným gestům, s rozptylováním prostředků i vůle, nevedoucím k ničemu víc než k chaotickým opatřením, která nic nepřinesou, jen nás ochudí a oslabí. Potulují se různí tygři po džunglích dějin. Někteří jsou skuteční: jim je třeba se postavit s rozumem a odvahou, věc to, která Západu poněkud chybí. Jiní jsou leda papíroví; není zdrávo pouštět ze zřetele ani je, ale zbláznit se z nich také nemusíme. Jen je třeba obojí rozlišit. V tom by mohla a měla hrát svou roli žurnalistika, tolik si zakládající na své investigativnosti. Zatím té úloze nedostává; mnohem raději běhá s rukama nad hlavou, na rtech pokřik – utíkejte, lidičky! Tygr jde!