Prosinec 2007

Vyhlídky a meze světového správcovství

Luděk Frýbort

Přinesly tuhle jedny německé noviny takovou karikaturu: koukají dva vojáci Bundeswehru zpoza pytlů s pískem a jeden se ptá druhého: „Jak dlouho už vlastně válčíme v tomhle Afghánistánu?“ Přílby mají obrostlé makovičkami (afghánská národní rostlina), čímž kreslíř chtěl dát najevo, že už velmi, velmi dlouho. A kdyby jen v Afghánistánu, dodal bych. Celý vějíř zemí se neobejde bez přítomnosti zahraničních vojsk, a místo aby jich ubývalo, přibývají k nim, jak čas jde, další a další. Bosna, Kosovo, Dárfúr, Afghánistán, Kongo, o všemi bohy prokletém Iráku ani nemluvě, v jiných končiny vojáčkové v modrých přílbách jen tak přihlížejí, jak se to tam morduje… kde všude ještě mají zasahovat mezinárodní jednotky? A kolik je zemí, který by si co nejostřejší dohled, ne-li rovnou protektorát, zasloužily také, ale už k tomu nezbývá ani vojsk, ani peněz, ani vůle a chuti? Únava s beznadějí se rozprostírají nad bojišti té světové války-neválky, přilby obrůstají makovičkami, co mělo být dočasným nasazením, než bude zpacifikovaná země odevzdána do péče místních orgánů, stává se… nu, však i my máme svou zkušenost s takovou dočasností, není-liž pravda.

Zmínil jsem se o mezinárodních jednotkách; snad jsem měl být přesnější a mluvit o vojenských kontingentech z vyspělých, demokratických států Západu, na jejichž bedrech celé to břemeno leží, neboť zbrojnoši z Ghany či z Nigérie se v té úloze zvlášť neosvědčili. Vlekoucí se dočasnost však způsobuje, že ochoty k nastavování kůže za znesvářené Tramtárie valem ubývá. Ještě nedávno sice německý parlament sehnal většinu pro další prodloužení vojenské přítomnosti v Afghánistánu, celých 3500 vojáčků (víc bojeschopných knechtů nedá dohromady stát, který kdysi chrlil miliony výkonných válečníků na bojiště tří kontinentů) má pomáhat rozvrácené zemi na nohy, jest však otázka, kolik takových prodloužení ještě bude zapotřebí a zda bude vždy tak snadné sehnat hlasovací většinu.

A to je řeč o parlamentech, ne o voličském lidu. Evropští žurnalisté se s náramnou jízlivostí pošklebují prezidentu Bushovi, jehož obliba v USA klesla kvůli tomu iráckému dobrodružství až k jedné třetině; smích by je možná přešel, kdyby začali sčítat nadšení vlastního obyvatelstva pro vyprazdňování peněženek v prospěch všelijakých beznadějných misí. Kdoví, jestli by se dopočítali i té třetiny. Nic naplat, říká muž z ulice, řeže se to v tom Afghánistánu a řezat se bude, ne protože jsme tam poslali málo soldátů a nalili málo peněz, ale protože řežby o různé nesmysly mají tamní lidé v krvi a my je to neodnaučíme, amen. A kde se to přechodně neřeže jako třeba v Kosovu, tam se to bezpochyby začne radostně mydlit, jen co poslední vojáček vytáhne paty. Dost těch legrací, darmo je pomáhati tam, kde vlastní vůle není, nechme rozštířené mudžáhidy jejich zábavám, jen kdyby začali ohrožovat nás, flákněme jim tam nějakou raketou, aby si nevyskakovali. Víc toho Západ nedokáže.

Je nutno uznat, že skeptický lid má kus pravdy. Západ přecenil své možnosti, když se dal do díla, v němž ho nikdo významněji nepodpoří. Navíc si ten nevděčný úkol ztížil, když se nechal navléknout do svěrací kazajky OSN, organizace impotentní, v níž převládají sobecké zájmy všelijakých pochybných režimů. A jako by to nestačilo, zůstaly bojové akce z dobrých čtyř pětin na krku Americe, za což ji evropský spojenec nestačí zvysoka kárat, pošklebovat se jejím omylům a vykládat, jak on by všechno dokázal lépe. Ach jo. Bývaly, bývaly časy, kdy se evropské mocnosti dokázaly obejít bez Ameriky; stačilo na nějakého cara či sultána zadupat a on s bručením zalezl. Mohly si tehdy dovolit nějakou tu vzájemnou rozmíšku či dokonce válku, aniž to něco změnilo na jejich postavení bezkonkurenčního správce světa. Dnes… Západ ustupuje, utápí se v sebepochybnostech, jimiž naprosto netrpí jeho protivníci a pasují se do role nejdřív rovnocenné supervelmoci, a pak… kdoví. Ono to není tak, jak rukou mávajíce říkají pošetilci, no bóže, nebude stát v čele světa Západ, bude tam stát někdo jiný. Mávat rukou bychom mohli, kdyby ten někdo jiný skýtal naději být světu aspoň rovnocennou, když už ne lepší alternativou k zemdlelému Západu. Ale neskýtá. Za jeho dynamickou potenci není náhrady, všichni ostatní dovedou jen brát, ne dávat, napodobovat, ne tvořit. Západní altruismus a ochotu k partnerství ponechme stranou vůbec. Byl by to velmi šeredný svět, svět bídy, poddanství a rozpadu, v němž by udával takt některý z těch, kdož právě vztahují ruce po prvenství. Dost možná by se dočkal potopy definitivnější než oteplováním oceánů.

Nelze předvídat, jestli se do té fronty časem postaví ještě někdo další, ale zatím se o správcovství zeměkoule hlásí tři adepti: Rusko, Čína a chaotický svět islámu, každý po svém a každý jinak. Je to zvláštní: dle všech genetických a zčásti i kulturních znaků by Rusové měli být národem Západu. Ale nejsou. Jejich dějiny se klikatily jinými cestami, a když se doklikatily do dneška, ukázalo se, že zaostali v mentálním vývoji za Západem o dobrých sto let. Třebaže má jejich země věru naléhavější potřeby, ještě stále jim na prvním místě hodnot stojí chlubná imperiální prestiž, z kteréžto choroby se Západ vykurýroval nejpozději druhou světovou válkou. Je to oslovské slovo, prestiž. A osel je ten, kdo chce nejdřív prestiž mít a teprve potom pro ni něco pozitivního vykonat. Pozitivního, pravím, protože rozpínavost a vyhrožování kdekomu nalevo napravo k pozvednutí prestiže – přesněji řečeno váženosti ve světě – nevede, spíš naopak. Kdo za něco stojí, o prestiž neusiluje, ta se mu dostaví jako vedlejší produkt dobře vykonaného díla; kdo si ji stanoví za cíl, ztroskotá. Jestli se zlomyslný Bůh rozhodl Rusko zničit, navlékl to velmi šikovně: podpořil jeho prestižní pachtění nezaslouženým bohatstvím. Nalezené poklady, výhry v loterii, ropná ložiska… je málo příkladů, že by šťastlivce přivedly k trvalé prosperitě, o úspěšném správcovství světa ani nemluvě. Spíš oslabují jeho tvořivou sílu, je-li jaká, a svádějí k promrhání za prestižní pitominky. Jistá křečovitost, jíž dává najevo ruské vedení těchto dnů, může znamenat, že si je vědomo dočasnosti své šance: honem si nasaďme korunu světového cara, než Západ nahradí ropu něčím jiným a my ostrouháme mrkvičku! Ne, Rusko může otravovat, může překážet a vyhrožovat, ale správcem světa se nejspíš nestane, natož pak úspěšným.

Čína, to už je trochu jiná muzika. Po desítiletích ideologického blázince našla vynikající pohonnou směs pro svůj hospodářský motor: mravenčí pracovitost, skromnost a ukázněnost čínského člověka ve spojení s vhodnou délkou diktátorského biče dokázala a ještě dokáže západním průmyslovým mocnostem řádně zamotat hlavy. Může se zdát, že aspoň ekonomická světovláda Číny je na dosah ruky. Jestli i politická… no, nenadál bych se. Po celou svou pětitisíciletou existenci to byla mocnost spíš introvertní, daleko přes své přirozené hranice nešilhající, a to z dobrého důvodu: jazyková a kulturní propast způsobuje, že Čína okolnímu světu nerozumí a odvažuje se jej ovládnout jen tehdy, má-li šanci jej počínštit. Ale jsou zde i jiné háčky. Exploze hospodářského úspěchu se podobá bagru, hrnoucímu před sebou stále vyšší hromadu doprovodných problémů. Nepředstavitelná destrukce životního prostředí – všem karatelům západních hříchů bych doporučoval krátkou návštěvu Číny, aby věděli, o čem je řeč - rostoucí propast mezi chudobou a zámožností, i rub čínského charakteru v podobě jisté povrchnosti a šití horkou jehlou dávají tušit, že není dalek čas, kdy se bagr na své hromadě zastaví. Také čínský drak může otravovat a zneklidňovat, ale k nasazení světové koruny jsou jeho drápy krátké. Ne-li dokonce velmi užitečné; zlenivělý Západ potřebuje jako sůl nějakého draka, který by mu připomněl, že nejdřív je práce, pak ejchuchú.

Zbývá třetí a obávám se, že nejnebezpečnější adept světového správcovství: chaotický islám. Tvořivé síly v něm není za mák, ani ropné bohatství není zárukou věčné slávy, zato mu dal Alláh jistou plíživou zbraň, jíž si Západ povšiml, když už je bezmála pozdě: rozplozovací schopnost, zahlcující Evropu svým vlastním životním způsobem, až není dalek čas, kdy v ní převládne. Evropa je příliš zahleděná do afghánských hor a iráckých pustin v pátrání po terorismu, přičemž jí rakovina hlodá v útrobách. Co proti ní může dělat, je nejisté, a čas k léčbě se krátí. Musela by… ano: Evropa by musela bez pardonu říci – tohle je náš kus světa, a vy jste v něm v nejlepším případě hosté. Přestanete jimi být, až bez výjimek a vytáček přijmete pravidla, jimž se tento kontinent řídí už někdy od mladší doby kamenné. A návštěvy, které se v domácnosti příliš roztahují nebo hostiteli dokonce vyhrožují zabitím, se u nás bez okolků vyhazují. Co víc, evropský člověk by musel stát na těchto zásadách i pak, až se muslimská menšina stane většinou; musel by najít rozhodnost k prosazení rozdělené společnosti, jejíž tvořivá část požívá větších práv než ti, kteří se pouze vezou. Jiným slovem apartheid, jakkoli nám zní ten termín nešlechetně. Ne-li, dočkáme se apartheidu islámského. Ani jím by ovšem neskončily dějiny; vražedný zmatek a sektářské šílenství v současném Iráku nám budiž drobnou ukázkou toho, jak by vypadal svět – nebo přinejmenším Evropa budoucnosti. Do často vzývané umírněné muslimské většiny bych velké naděje neskládal, v nedemokratických poměrech – demokratické nelze ani od nejumírněnějších muslimů očekávat – třímává kormidlo moci ten, komu narostla nejplechovější huba.

Západ má nejvyšší čas si uvědomit, že už není bezkonkurenčním ředitelem světa, nýbrž nejochablejším z uchazečů o ten titul. Jeho síla a schopnost nezmizely, ale připravuje se o ně nadměrnou ohleduplností k těm, kteří sami žádných ohledů neznají, tříští je v beznadějné snaze o záchranu těch, kteří vyznávajíce zcela jiné hodnoty o to nestojí. Budeme muset přesněji vymezit hranice naší domácnosti a rozhodnout se, s kým se v ní sneseme a s kým ne. Dobrými spolubydlícími by mohly být národy východní Asie, v jejichž zahrádce demokracie nevypučela, ale docela dobře v ní roste, zalévá-li se. Všem ostatním je třeba říci – ve vašich domácnostech si blázněte, jak chcete, ale do naší nám nelezte; vlezete-li, dovedeme si ji ubránit. Tak by se náš svět sice o hodně zmenšil, ale byl by snesitelný. Jenže mám silné pochybnosti, dokáže-li Západ sejmout růžové brýle mámení, než bude i na to pozdě. Držte si kloboučky, plujeme k Niagaře a proud sílí.