Prosinec 2007

My si to tu prohlídnem!

Alexandre Gajdamacký, Klára Antonínová

V Bělorusku jsou tamní disidenti zastrašováni nevybíravým způsobem. Nejvíce ženy, kterým mohou za účast na demonstraci odebrat děti.

V autoritativním režimu prezidenta Lukašenka, podobně jako v někdejším komunistickém Československu, se stát nejrůznějšími způsoby snaží zbavit odporu opozice. Každé její veřejné vystoupení je doprovázeno bitím a několika týdny ve vyšetřovací vazbě. Studenti bývají za účast na demonstracích propouštěni z vysokých škol. Tento rok se v Bělorusku objevila nová metoda, která „krotí“ především ženskou část opozice.

Nečekané návštěvy

Kristýna, která z pochopitelných důvodů nemůže uvádět své příjmení, byla na konci minulého roku překvapena, když jí domů přišla na kontrolu sociální pracovnice. „Řekla mi, že na mě na úřadě dostali stížnost. Prý jsem se nestarala dobře o děti,“ popsala Kristýna důvod nenadálé návštěvy.

Podobné návštěvy začaly chodit i do dalších běloruských domácností. „Byla jsem v práci a doma zůstal syn Míša. Měl chřipku a nešel do školy,“ vypráví asi čtyřicetiletá Ludmila, matka čtyř dětí. „Míša se polekal, protože slyšel hlasy. Vstal z postele a na chodbě uviděl dvě neznámé ženy. ,Co tady děláte? Co chcete?‘ zeptal se jich. A ony na to jen řekly: ,Nepřekážej! My si to tu prohlídnem!‘ a prolezly celý dům, nahlédly do všech pokojů, zkontrolovaly i ledničku.“

Ludmila bydlela se svými dětmi v Minsku, ale protože jsou chudá rodina, odmítla platit úplatky učitelům na gymnáziu. Dvě starší děti proto domů nosily pořád špatné známky. Když se Ludmila začala účastnit opozičních demonstrací, šikana dětí ze strany učitelů a úřadů se ještě vystupňovala. Rozhodla se proto odstěhovat na venkov, do vesnice nedaleko Minsku. Téměř rok byl klid. Pak se dvě starší děti zúčastnily velké opoziční demonstrace. Starší dceru zatkli a několik dní zůstala ve vyšetřovací vazbě. V den, kdy ji propustili, přijela tajná policie na domovní prohlídku. Nic ovšem nenašli – žádné drogy, letáky nebo zakázané noviny. Letos jejich dům navštívila nezvaná sociální pracovnice.

Tři dny po této návštěvě si k sobě Ludmilu pozvala vedoucí sociálního úřadu Olga Čemodanová. „V místnosti seděly tři ženy z rodin alkoholiků,“ vypráví Ludmila. „Já přišla poslední. Začali nás kárat za to, že se nestaráme o děti. Koukala jsem jako blázen. Pak nám dali k podepsání prohlášení, že se nevěnujeme výchově svých dětí. Ty tři ostatní poslušně podepsaly. Já odmítla.“

Úřednice si vzala Ludmilu stranou a pohrozila jí, že pokud nepodepíše, nedostane zpět občanský průkaz. Na něco takového ovšem nemá ze zákona právo. Ludmila vyběhla z budovy a vydala se rovnou na policii. Běloruský systém ji už totiž naučil, že musí přesně znát zákony, jinak se nikdy ničeho nedomůže. Přivedla proto na sociální úřad místního velitele policie. Úřednice musela před policejním příslušníkem průkaz vrátit a Ludmila slavila malé vítězství. Úřednice sice na místě sepsala protokol, který vedl k obvinění Ludmily z výtržnictví, dvěma soudům a povinnosti zaplatit poměrně vysokou peněžní pokutu, nicméně děti zůstaly doma.

Nová zbraň

Otázkou ovšem zůstává, na jak dlouho. Sociální pracovnice totiž jednají na základě dekretu prezidenta Alexandra Lukašenka s názvem „O dodatečných opatřeních ke státní ochraně dětí z problematických rodin“, který byl vydán bez většího zájmu veřejnosti 24. listopadu 2006. V platnost vstoupil počátkem roku 2007 a umožňuje velice lehce odebrat děti z rodin, kde „rodiče vedou amorální způsob života, jsou chronickými alkoholiky nebo narkomany či jiným způsobem nesplňují své povinnosti spojené s výchovou a zaopatřením dětí“. Kristýna i Ludmila se shodují, že podle závěrů „komise“ sociálního úřadu se na ně hodí úplně všechno, kromě alkoholismu a drogové závislosti. „Účast na demonstraci nebo spolupráce s opozicí už je u nás považována za nemorální způsob života,“ komentuje běloruskou realitu Kristýna, „ještě k tomu mě na těch akcích několikrát zatkli – takže jsem vlastně zločinec.“

Tato nová psychologická zbraň běloruského autoritativního režimu vůči disidentům je krutá a účinná. Přiznává to například Janka, která se také zúčastnila demonstrací v roce 2006, poté přišla o práci a zanedlouho se s ní rozvedl muž: „Dostala jsem za účast na demonstraci docela vysokou pokutu – 700 dolarů. Spousta lidí mi nabízela půjčku, dokonce i můj šéf. Muž byl ale vzteky bez sebe. Řekl, že odmítá financovat revoluci. Naše manželství tím skončilo.“ Dnes se Janka stará sama o své tříleté dítě. Je činná v opozici, ale velmi opatrná – málo o sobě mluví, bojí se. „Vydali ten nový dekret. Můžou mi vzít kdykoliv dítě. Předtím o odebrání dítěte rozhodoval soud. Teď už stačí jen oznámení místní sociálky nebo policisty. Víte, já vlastně nic nemám. Žádný majetek, který by mi mohli zabavit, žádnou práci, ze které by mě mohli vyhodit. Jedinou pákou, kterou na mne mají, je můj syn. A jestli mi ho budou chtít vzít, zareaguji asi jako každá matka. Všeho nechám... Nesnesla bych pomyšlení, že kvůli mně vyrostl můj syn v děcáku.“

Příběh běloruské opozice

Psát historii moderního běloruského opozičního hnutí je smutná a zároveň nadějná záležitost. Před dvěma týdny protestovalo proti diktátorskému režimu sedm tisíc lidí. Před deseti lety jich však na demonstracích bylo vidět i desetkrát více.

Koncem 80. let se opozice vedená Běloruskou lidovou frontou a jejím lídrem Zianonem Pazniakem zasloužila o pád komunismu. V roce 1996 však Alexandr Lukašenko provedl tzv. „tichý státní převrat“, rozpustil parlament a přivlastnil si většinu moci v zemi. Dnes je politická opozice vytlačena někam na periferii společenského povědomí a je tvrdě perzekvována. V letech 1990 až 1995 měla běloruská opozice vlivné a aktivní zastoupení v parlamentu; ale už rok po Lukašenkově puči nebyl poslancem zvolen ani jeden představitel žádné opoziční strany. Naposledy se náznak vzpoury objevil mezi členy parlamentu před třemi lety, ale jejich odboj byl rychle zlikvidován a poslanec Sergej Skrebec za „vlastizradu“ zaplatil několika lety vězení. Odsouzen však byl za údajné ekonomické delikty.

Opozice je tedy v dnešním Bělorusku považována za verbež a bandu kriminálních a protispolečenských živlů – tímto nepsaným zákonem ze Stalinových časů se zřejmě řídí i běloruská vládnoucí garnitura. V roce 1996 za záhadných okolností zahynul při autonehodě vlivný opoziční činitel a publicista Anatolij Majsenja. Kriminalisté říkají, že nehoda byla nejspíše zinscenována. O tři roky později za stejně tajemných okolností po operaci umírá jeden z největších Lukašenkových konkurentů v budoucích prezidentských volbách Gennadij Karpenko. V květnu a září 1999 jsou uneseni a zřejmě hned zavražděni dva další nejsilnější rivalové diktátora – bývalý ministr vnitra Běloruska generál Juryj Zacharenko a bývalý místopředseda parlamentu Viktar Hančar. Osud Hančara sdílí i jeho nejbližší kamarád a vlivný běloruský byznysmen Anatolij Krasouskij. V červenci roku 2000 stejně tragicky zmizel i opoziční novinář Dimitrij Zavadskij. Zastrašit opozici brutalitou tzv. „eskadrony smrti“ se tenkrát nepodařilo, ba naopak – protesty odpůrců režimu v letech 1999 až 2000 byly natolik silné, že to přinutilo Lukašenka vzdát se fyzické likvidace svých konkurentů.

Pak ale následovaly roky obrovského úsilí státní bezpečnosti rozvrátit opozici zevnitř. Tato taktika se vyplatila. Opozice je dnes hodně rozštěpená a už nemá takovou sílu, která otřásala režimem ještě před sedmi či osmi lety. Poté, co se Lukašenkovi podařilo poslat po prezidentských volbách v roce 2006 na pět let do tvrdého žaláře svého nejnesmiřitelnějšího kritika, sociálního demokrata Alexandra Kozulina, je diktátor zjevně přesvědčen, že má vyhráno. Stejné přesvědčení ale asi vládlo i na Pražském hradě jen pár let před sametovou revolucí. Pak se však z „poražené a zdiskreditované menšiny“ stali vítězové. A historie se v případě diktatur často opakuje

(Respekt, www.respekt.cz)