Prosinec 2007

StB si rozuměla s gestapem

Jan Gazdík, Luděk Navara

Před 65 lety bylo popraveno 264 českých odbojářů, kteří pomáhali československým parašutistům. Komunistický prezident Antonín Zápotocký zatajil ženám, které přežily vyvraždění Lidic, jeden ze svých nejtemnějších skutků. Pokud by přece jen nalezl odvahu vyjít při pietním aktu k výročí vyhlazení obce s pravdou ven, možná by ho před hněvem žen neubránila ani prezidentská ochranka.

Zápotocký měl hodně dobrý důvod se lidických žen bát: krátce před tím, než jim v padesátých letech vyjadřoval účast s utrpením jejich rodin, totiž omilostnil a pustil z vězení Maxe Rostocka – šéfa kladenského Sicherheitsdienstu (SD – nacistická bezpečnostní služba), jenž se na vyvraždění Lidic podílel. Předtím se ovšem Rostock (vedl lidického faráře na smrt a navíc jej před popravou zkopal a okradl) musel zavázat ke spolupráci s komunistickou tajnou službou StB. Když podepsal, odjel jako agent československé rozvědky do tehdejší Německé spolkové republiky.

„Cena“ válečných zločinců

Vyhlazení Lidic bylo odvetou nacistů na akci československých parašutistů, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A dnes je to na den přesně pětašedesát let, kdy nacisté popravili v koncentračním táboře Mauthausen 264 mužů, žen a dětí, kteří parašutisty ukrývali a pomáhali jim. Anebo je i milovali – tak jako Marie Kovarníková s Annou Malinovou Jana Kubiše s Josefem Gabčíkem, kteří Heydricha odstranili.

Na vypátrání sedmi parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, mučení a popravách odbojářů včetně příbuzných vojáků se podílela nacistická zpravodajská a policejní esa. Téměř bez výjimky ale unikla spravedlnosti. Popraven byl vlastně za válečné zločiny jen německý státní ministr K. H. Frank a Heydrichův nástupce Kurt Daluege. Většina z nich s přispěním komunistické tajné policie – stejně jako Max Rostock – unikla. Vyplývá to z analýzy českých historiků. Ať již jde o šéfa protiparašutistického referátu pražského gestapa Williho Leimera, jednoho z nejvyšších velitelů pražského SD Kurta Wilfera, koordinátora nacistických konfidentů Jaroslava Nachtmanna, experta na sabotáže Heinze Pannwitze či velitele Hlavní úřadovny pražského gestapa Hanse Geschkeho. Těmto zločincům a mnoha dalším zařídily komunistické tajné služby beztrestnost. V záznamech o nich zpravidla stojí: ke konci války zmizel či dožil se vysokého věku.

„Přitom Maxe Rostocka nám Francouzi vydali jen proto, že si byli jisti rozsudkem za jeho zločiny. Prezident Zápotocký omilostnil vraha, jenž si ani v šedesátých letech nepřipouštěl výčitky,“ říká Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Rostock tak místo výčitek psal básně Není esesák jako esesák, scénáře k válečným filmům anebo si s estébáky vyjížděl do Lidic, kde jim detailně popisoval, kde a jak se co stalo. „A pak si zajeli do Kladna na oběd,“ dodává Stehlík.

Leimer byl krátce po válce předán Sovětům. Což o překot zařídil Ladislav Vaněk z odbojové organizace Jindra. Vaněk se tak jako Leimerův agent zbavil nepohodlného svědka a Sověti získali mimořádně cenného odborníka na špionážní metody Britů. „Sice se v mnoha publikacích uvádí, že KGB Leimera popravilo, já to ale vylučuji. Dokazují to i některá svědectví, podle nichž byl Leimer spatřen v 60. letech v Moskvě v uniformě sovětského důstojníka,“ říká badatel Jaroslav Čvančara.

V unikátním třetím dílu jeho studie Někomu život, někomu smrt (vyjde do Vánoc) badatel nově zveřejňuje 60 fotografií příslušníků nacistických bezpečnostních složek, které StB pustila na svobodu. A opět: do Rakouska, východního či západního Německa mohli odejít až poté, co se jako agenti StB upsali ke spolupráci.

Divili se i čeští tajní

Poválečnou stopu Wilfera vypátral historik Dalibor Státník. A to jen proto, že v archivu vnitra narazil na protest majora StB Jana Kadlece, jemuž se zdálo „neúnosné, aby služba spolupracovala s nacistickými zločinci“. Ve stížnosti ale přiznává, že „nacisté spolupracují s nadšením, protože udávání a špiclování je smyslem jejich života“. Státník našel i spis, v němž se Wilfer zavazuje za úplatu ke spolupráci s StB.

A šéf nacistických konfidentů Nachtmann? Když ho Sověti „vytěžili“, živil se jako zubař v Československu. Pak ho ale jeden z šokovaných odbojářů poznal, a tak StB pro jistotu odsunula svého člověka do Německa.

(MFDNES)