Prosinec 2007

Kmotr Mrázek

Jaroslav Kmenta

Když loni v lednu zastřelil nájemný vrah podnikatele Františka Mrázka, skončila v České republice jedna éra polistopadového vývoje. Éra spojená s korupcí, vraždami a s tunelováním bank. Za mnoha takovými kauzami tu totiž plných šestnáct let stál právě on – bývalý vekslák a invalidní důchodce z Českého Brodu.

Mrázek, byť si to do jeho smrti nikdo příliš nepřipouštěl, výrazně ovlivňoval veřejný život v zemi. Jeho kontakty sahaly až ke špičkám politiky a byznysu a nejednou dokázal jako šedá eminence ovlivnit přidělení státní zakázky, dosadit na místo ve státní správě „správného“ člověka či zařídit obří úvěr v bance.

Přestože ho už v roce 2000 podezřívala policie z objednání tří vražd, on si v té době v klidu chodil na kávu přímo do Úřadu vlády, kde jednal se svým přítelem, tehdejším šéfporadcem premiéra Miroslavem Šloufem. Přestože se Mrázek vyučil jen lakýrníkem a nikdy neabsolvoval žádnou vyšší školu, měl neuvěřitelný dar: uměl jednat s lidmi a dovedně intrikařil. To mu šlo už za komunistů. Patřil k pražské smetánce veksláků, kteří se živili prodáváním tuzexových poukázek (bonů), valut a nedostatkové elektroniky. Mrázek prostě podle všech dostupných informací vydíral, korumpoval a ovlivňoval vrcholné představitele státu už za socialismu. Když potřeboval politické informace, sešel se s Antonínem Hejtíkem, tehdejším pracovníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa. S jiným vysoce postaveným úředníkem ministerstva kultury, Jiřím Solilem, domlouval „neuvěřitelný“ byznys se švédskou žulou. Tu získával Mrázek se svými komplici na židovských hřbitovech a pak ji prodával do ciziny. Na těchto akcích spolupracovala Mrázkova skupina dokonce s tehdejšími představiteli Židovské náboženské obce.

Mrázek tehdy dělal v „podnikání“ podle dobových policejních dokumentů snad do všeho. Kromě prodávání valut obchodoval s auty nebo zprostředkovával prodej nemovitostí. To vše samozřejmě tajně a nelegálně. Ochranu před případnými problémy u policie mu zpočátku zajišťovali dva důstojníci kolínské hospodářské kriminálky Josef Hrouda a Vladimír Špulák.

Ale později to byly ještě daleko vyšší „šajby“. Na dva zcela mimořádné Mrázkovy kontakty přišla policie až na sklonku zlomového roku 1989. Šlo o lidi z Úřadu vlády a z rozvědky. Informace o jeho kontaktech získala MF DNES z přísně střežených archivů.

Začalo to týmem Profesionál

Policie sestavila kvůli veksláckým aktivitám Františka Mrázka zvláštní vyšetřovací tým v roce 1989. Spis se jmenoval příznačně: Profesionál. Policisté několik měsíců Mrázka odposlouchávali a sledovali. A nestačili se divit. Přišli totiž i na docela velké Mrázkovy „ryby“.

Tu první si nafotili 23. srpna 1989. Policisté tehdy sledovali Mrázka, jak se řítí do své oblíbené restaurace U Zlatého soudku v Praze v Ostrovní ulici. Ve tři čtvrtě na dvanáct vešel Mrázek do lokálu a hned si přisedl ke stolu, kde už seděl asi čtyřicetiletý muž. Protože ho policisté neznali, nazvali ho anonymně jako „styk číslo 11“. Musel to být poměrně důležitý kontakt. Policisté nezjistili, o čem si ti dva povídali. Ale tušili, že je „tajemný muž“ může dovést ke zdroji Mrázkových informací ze státní správy.

Když schůzka skončila a oba muži vyšli před restauraci, Mrázek otevřel kufr svého žigulíku, vyndal šišku salámu zabalenou v papíru a dal ji příteli „číslo 11“. Pak si sedli do žigulíku a ještě spolu dlouze mluvili. Sledka musela pozorování přerušit, protože se oba muži ohlíželi kolem sebe, jako by něco tušili. Důstojník, který potom zpracovával zprávu o sledování, připsal na konec osobní postřeh: „Mrázek je ke svému okolí velice pozorný, zvláště pak při jednání se stykem číslo 11.“ „Hned mi zjistěte, kdo je ta jedenáctka. To nebude jen tak někdo. Mrázek strká salámy jen tomu, koho hodně potřebuje, a když je to něco veledůležitého,“ řekl tehdy svým podřízeným šéf týmu Profesionál major Rudolf.

Čekání na Generála

Druhý den ve čtvrtek 24. srpna bylo v Ostrovní ulici zase živo. Na dvanáctou hodinu se do Zlatého soudku začali sjíždět mrázkovci. Ve zvýšeném patře u výčepu už seděli dva lidé. Inspektor ministerstva kultury Jiří Solil, s nímž Mrázek spolupracoval na obchodu se švédskou žulou, a vedle něho seděl jakýsi Zdeněk. Jeho příjmení policisté neznali, ale byl to Mrázkův důvěrný kontakt z generálního ředitelství cel. „Dostal jsem předvolání na policii. Je to zlý. Dělá mi to starosti,“ svěřoval se Solilovi celník Zdeněk. „Dělám pro tebe všechno, co můžu. Využívám všech kontaktů, které mám. Tlačíme to ze všech stran. Víc už se snad ani nedá udělat,“ řekl Solil.

V tu chvíli přišel ke stolu Mrázek. „Franto, Generál ještě nepřišel,“ řekl Solil. Mrázek hned odešel Generálovi zatelefonovat. Bylo jasné, že Generál je přezdívka pro nějakého důležitého muže. „Neboj. Generál ti pomůže. Kdo jinej by to už mohl zařídit než on,“ snažil se utěšit celníka Solil a poplácal ho kamarádsky po ramenou.

„Kdo je Generál?“

Za deset minut vstoupil do restaurace asi šedesátiletý robustní muž. Měl prošedivělé vlasy, khaki košili, khaki plátěné kalhoty a hnědé polobotky. Nebylo pochyb, byl to Generál. I kdyby ho nikdo neznal, musel by ze stylu oblečení poznat, že měl něco společného s armádou. „Omlouvám se. Dřív to nešlo. A hlavně v jednu už zase musím někde být,“ řekl všem Generál.

„To je v pořádku, Luďku. Těch dvacet minut bude stačit. Abychom neztráceli čas, tady Zdeněk ti všechno poví,“ řekl Solil. Jako Luďka pak oslovovali Generála všichni ostatní, tedy i Mrázek. Znali se důvěrně. V restauraci byl v té době už pořádný hluk, a tak sledovačka nestačila zachytit, o čem přesně se baví. Jen se stále opakovala slova o tom, že Zdeňkovi přišlo předvolání a že mu hrozí vězení. Po pětadvaceti minutách se Generál zvedl a rozloučil se. Odešel spolu s Mrázkem.

Major Karel Prokopius z týmu Profesionál, který si sledování vyhodnocoval, okamžitě vypracoval zprávu o záhadném Generálovi. „Musíme vědět, kdo to je. Může to být hlava celé skupiny,“ napsal Prokopius do informační zprávy.

Téměř dva týdny se nic podstatného nedělo. Sledka nevykazovala žádné zajímavé schůzky a zvláštní policejní tým Profesionál stále pátral po tom, kdo je to Generál a kdo je tajemný „styk číslo 11“, jemuž Mrázek dával salámy. Až ve čtvrtek 7. září kolem druhé hodiny přišlo operativní štěstí. Tak se říká situaci, která znenadání pomůže detektivům při pátrání.

Mrázek si v ten den přeskočil ze žigulíku do bílého Mercedesu 300 D a odjel na Klárov. Zaparkoval v ulici U plovárny a odešel do nedaleké Strakovy akademie, kde měl sídlo Úřad vlády, tehdy Úřad předsednictva vlády ČSSR. Za deset minut se z vládní budovy Mrázek vrátil, ale už nebyl sám. Doprovázel ho asi pětatřicetiletý černovlasý muž, jehož kriminalisté už jednou s Mrázkem vyfotili před Zlatým soudkem. Byl to „styk číslo 11“, jemuž Mrázek před třemi týdny předával šišku salámu. Mrázek zase otevřel kufr svého vozu, ale tentokrát nevytáhl žádnou uzeninu, jen dva malé balíčky v bílém papíru. Kriminalisté odhadli, že jeden balíček mohl mít rozměr 10 x 25 x 5 centimetrů. Podle všeho šlo o peníze. Jako kdyby typ vozidla určoval i formu úplatků. Žigulík byl na salámy a mercedes na peníze. Černovlasý vládní úředník si balíčky převzal, krátce s Mrázkem pohovořil a pak se rozloučili. Mrázek odjel směrem do centra, „styk číslo 11“ se vrátil do Úřadu vlády.

Obzinův poradce

Sledka pak odešla do budovy Úřadu vlády a zjistila, že Mrázek odtamtud volal na linku číslo 280. Policisté požádali o spolupráci V. správu SNB a chtěli zjistit, komu linka 280 na předsednictvu Úřadu vlády ČSSR patří. „Je to doktor Vladimír Ibl. Pracoval na Nejvyšším soudu, ale teď je poradcem v kanceláři místopředsedy vlády soudruha Jaromíra Obziny,“ dozvěděli se policisté. Obzina byl v té době členem nejužšího vedení ÚV KSČ. Než se stal v roce 1983 místopředsedou vlády a stálým představitelem Československa v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl dokonce v letech 1973 až 1983 ministrem vnitra. A tento muž měl u sebe člověka, který byl napojen na Mrázka – tedy na organizovaný zločin.

„Ale to ještě není všechno, šéfe,“ řekl kapitán Neuwirth, člen týmu Profesionál. Rudolf šel do vrtule a v rozčilení použil formulaci, kterou by jinak jako ateista nikdy neřekl: „Proboha, co může být ještě horšího, než že Mrázek má své lidi až u Obziny?“ „Zjistili jsme, kdo je ten Generál, jak se s Mrázkem a Solilem sešel u Soudku,“ říkal Neuwirth. Rudolf ztichl. Kdyby v tu chvíli spadl na zem špendlík, byl by slyšet.

„Ten Generál je Luděk Somol. Je to bývalý důstojník vojenské rozvědky. Ze služeb SNB byl uvolněn už v roce 1985. A i když je od té doby v důchodu, je stále velmi činný. Teď dělá poradce na ministerstvu zdravotnictví,“ přečetl Neuwirth své poznámky. Majora Rudolfa polilo horko. Kolem Mrázka se pohybují i šedé eminence tajných služeb.

Jakmile o tom Rudolf informoval své nadřízené, přišla bleskově žádost o zpracování analýzy. V polovině září 1989 si ji vyžádal přímo ministr vnitra František Kincl. Chtěl vědět vše o Mrázkovi a jeho stycích s Iblem a hlavně s generálem Somolem. Od Kincla si pak zprávu vyžádal i tehdejší nejvyšší představitel státu – generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš.

Mrázek měl štěstí, že přišla sametová revoluce. Tým Profesionál nestačil svou práci dodělat. Byl rozpuštěn. Mrázek tak mohl i nadále podnikat a rozšiřovat své portfolio kontaktů s novou elitou.

Podnikatel František Mrázek byl nekorunovaným králem českého podsvětí. Měl své lidi v politice, u policie i mezi zločinci. Takhle dovedně jako on tu za nitky po listopadu 1989 snad nikdo netahal. Z policejních odposlechů, jejichž obsah MF DNES zná, bylo krásně vidět, jak žije dvojím životem. V jednom okamžiku roku 2000 si volal s vlivným lobbistou Milanem Velkem a řešil s ním problém, jakého politika prosadit na funkci ministra vnitra. A o pár minut později si už Mrázek telefonoval se svým obchodním partnerem Jiřím Shrbeným a řešil s ním „delikátní záležitosti“ o lidech z podsvětí.

Mrázek: „A tam u vás (na straně ODS) by se se Standou (Grossem) souhlasilo?“

Velek: „Jo. Standa (Gross) se na vnitru znemožní.“

Mrázek: „Přesně tak. Ten na to nemá.“

Velek: „No, a pokud by to Mladej (Gross) nevzal, tak přijde na řadu ten od Vodníka (od Miroslava Šloufa). A v případě, že to Mladej (Gross) vezme, vytvoříme na něj potřebné páky.“

A za pár minut zachytila policie jinou Mrázkovu debatu se Shrbeným. Ten ho informoval o nejnovějším dění v podsvětí. Naznačoval Mrázkovi, že jeden mafián, jehož jméno do telefonu nevyslovil, začal ve vězení vyhrožovat, že promluví o Mrázkovi a o tom, jak si chtěl Mrázek údajně najmout jistého Arnošta Šmída na vraždu.

Shrbený: „Víš, Ten (odsouzený, jehož jméno do telefonu neřekli) teď jezdí k soudu, tak to on přines takovýhle kecy.“

Mrázek: „Já ho odnikud tahat nebudu. Jestli je tam (ve vězení), tak si za to může sám. A jestli se chce přiznat, tak ať se přizná. Já si to s ním pak vyřídím.“

Shrbený: „Říkám to jen proto, abys byl informovaný. Jo a dnes jsem mluvil s tím Romanem, tím, jak se za ním chci jet podívat.“ Mrázek: „Rozumím.“ Shrbený: „Tak ten to má taky vypatlaný.“ Mrázek: „Taky se může vrátit, jestli chce. A dostane to s plnou parádou.“ Shrbený: „To on určitě nechce.“

V jedné chvíli tak Mrázek diskutuje a aktivně ovlivňuje nejvyšší patra politiky a za další malou chvilku už debatuje na úplně jiné téma – plné násilí, výhrůžek a vražd. Ze ctihodného lobbisty a podnikatele se rázem stává zase vládce podsvětí – kmotr.

Měl lidi v BIS

František Mrázek nebyl žádný svatoušek. Za komunismu prodával bony, auta, elektroniku a jako invalidní důchodce patřil k vekslácké smetánce. A po listopadu 1989 ještě „povýšil“: spojil se s italskými obchodníky a skupoval v malé privatizaci hotely a restaurace. Pak se svými komplici připravil šest bank o jednu miliardu korun. Bral si u nich úvěry, a aby na něj nebylo vidět, využil k tomu tzv. bílé koně, třeba najatého Ukrajince, který ani netušil, že na něj někdo vybral v Pragobance 80 milionů...

Jak to, že to Mrázkovi tak procházelo? Proč už ho dávno policie nezatkla? Proč to všechno došlo až tak daleko, že si s ním nakonec někdo vyřídil účty tím, že ho 25. ledna 2006 nechal zabít?

Odpověď je jednoduchá: Mrázek si po listopadu 1989 začal budovat pevnou a vlivnou síť spolupracovníků u policie, na ministerstvu vnitra a i v tajných službách. Takto „podchycení“ lidé mu pak chránili záda. Jeho klíčovým spolupracovníkem se už v polovině devadesátých let stal Martin Hejl. Ten pracoval nejdříve v tajné službě BIS, a v roce 1998 se stal dokonce bezpečnostním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu. Což je instituce, kde se shromažďují úplně ta nejcitlivější data o lidech, kteří žádají stát o bezpečnostní prověrku. „Možná jsem se choval neeticky, ale nic protizákonného jsem nedělal,“ tvrdí dnes Hejl. Ve státních službách už nepracuje. Je soukromý konzultant.

Lidé z inspekce vnitra

Hejl však nebyl jediný takový kontakt Františka Mrázka. Mrázek se třeba osobně znal s Borisem Šteflem, prvním porevolučním kontrolorem všech policistů v zemi. Nejdříve byl Štefl ve funkci hlavního inspektora Veřejné bezpečnosti. Později se stal ředitelem Inspekce ministra vnitra Jana Rumla.

Mrázek byl génius, pokud jde o spolupráci s policisty. Vysával z nich potřebné informace ze státní správy, k nimž by se normálně nedostal, likvidoval přes ně nepohodlnou konkurenci nebo díky nim ovlivňoval kauzy, které by se ho mohly jakkoli dotýkat. A když toto všechno fungovalo, musel umět svým lidem zajistit bezpečnost. Musel zařídit, aby je Inspekce ministra vnitra nevyšetřovala, a pokud ano, tak jen naoko, aby se neřeklo. Kdo by chtěl Mrázka vyučovat personální politice, byl by bláhový. Mrázek měl v zádech – obrazně řečeno – půlku policejního sboru, který po něm šel, ale druhou půlku uměl strhnout na svou stranu.

Nadace pro policisty?

Když pak Štefl musel v říjnu 1992 z vedení inspekce odejít, vymyslel Mrázek se svým parťákem Miroslavem Provodem, také bývalým vekslákem, neuvěřitelný plán, jak si policii podmanit. Založil Nadaci Interpo. Jen co Boris Štefl skončil na vnitru, odešel do Provodovy realitní kanceláře Pentagos. Šteflovi ještě nestačil uschnout ani inkoust na žádosti o odchod do civilu a už se 26. listopadu 1992 stává jednatelem firmy. Se Šteflem odešel z Inspekce ministra vnitra další vysoce postavený důstojník – Milan Jungr. I on se stává ve stejný den okamžitě spolumajitelem Pentagosu. Štefl i Jungr pak také zasedli do správní rady nově zřízené Nadace Interpo.

Mrázek vymyslel geniální tah. Jako hlavní ikonu vybral pro nadaci populárního zpěváka a Provodova kamaráda z dob komunismu, Karla Gotta. Nadace také nesla jeho jméno – Nadace Karla Gotta Interpo. To proto, aby si snad nikdo nespojoval nadaci s nějakými lotrovinami. V květnu 1993 nadace oznámila, že bude poskytovat dlouhodobou finanční a materiální pomoc dětem, jejichž rodič byl usmrcen při výkonu služby u Policie České republiky. „Je to vskutku ojedinělý projekt. A to i v celosvětovém měřítku. Pomoc bude určena hlavně na výchovu a vzdělávání osiřelých dětí. A to nemáme na mysli, že dítěti předáme nějakou jednorázovou částku. Hodláme být trvale v osobním kontaktu s rodinou zabitého policisty a poskytovat dítěti materiální pomoc až do doby jeho nástupu do zaměstnání,“ říkal tehdy na tiskové konferenci Karel Gott.

„Jsem zneklidněn mafií“

Jeho další slova vyvolala u lidí, kteří znali zákulisí celého projektu, úsměv na rtech. „Kriminalita v České republice v poslední době stoupla o 300 procent. Jsem zneklidněn skutečností, že Praha bude nesporně křižovatkou mezinárodně organizovaného zločinu,“ prohlásil Gott. Kdyby v té době někdo vytáhl na tiskové konferenci svazky policejních týmů Profesionál a Omega, které se už dávno zabývaly aktivitami Mrázka a Provoda, byl by Gott pro smích. Jenže to by tehdy museli přiznat, že duchovním otcem nadace není Gott, ale právě František Mrázek. Budoucí kápo jedné velké odnože organizovaného zločinu.

„Z policisty se stává nepostradatelná a nejpotřebnější profese,“ řekl Gott. Spíše by sedělo, že z policisty se díky projektu Interpo stává nepostradatelná součást tajného života Františka Mrázka.

Zpočátku tuto bohulibou činnost Karla Gotta, Borise Štefla a Milana Jungra nikdo neprohlédl. Ale ve skutečnosti šlo o to, aby si Mrázek policii zavázal a měl od ní klid.

Až v roce 1995 začaly na veřejnost prosakovat zprávy, že v pozadí Nadace Interpo stojí lidé, kteří mají kriminální minulost. A později pak sociálnědemokratický poslanec Jaroslav Bašta prozradil, že Mrázka a Provoda už beztak vyšetřuje policie, protože se přes nadaci legalizují černé peníze jedné vlivné skupiny podnikatelů.

Karel Gott pak z nadace raději odešel a distancoval se od ní. Oznámil, že o skutečných aktivitách svých společníků nic nevěděl. „Přišli za mnou, jednoho z nich jsem znal. Byli to tři policisté, z toho dva právníci. Připadalo mi, že konstelace je dobrá. Teď jsem se ale rozhodl, že s touto nadací nechci mít nic společného. Víte, já hlavně nemám vůbec čas se tomu věnovat. Navíc neznám pohyby peněz v té nadaci. Nemohu nahlédnout do účetnictví,“ oznámil tehdy Gott.

Gott se dnes už nechce k někdejší spolupráci s Mrázkem a Provodem vracet. „Já jsem se s Mrázkem znal jen povrchně. Nevím, co bych vám měl o něm vyprávět,“ řekl Gott MF DNES.

Záhada beztrestnosti

V čele Inspekce ministra vnitra byl ale ještě další člověk, jehož policie podezřívala, že se s Mrázkem znal. Byl to Mikuláš Tomin. Ten byl šéfem inspekce v roce 1993. Později se stal hlavním poradcem někdejšího poslance ČSSD Stanislava Grosse. A v letech 1998 až 2004 se jako Grossův kůň opět vrátil do křesla ředitele Inspekce ministra vnitra.

Protikorupční policie ho přitom už v roce 1995 tajně vyfotila, jak jde spolu s dalšími na jednu slavnostní akci Františka Mrázka a Miroslava Provoda do brněnské restaurace Biskupská vinárna. Když si pak v pondělí 11. září 1995 prohlíželi tajně pořízený videozáznam ze sledování brněnské schůzky důstojníci protikorupční policie, nestačili se divit. „Tak my tady máme vyšetřovat daňové podvody a ti podezřelí se div neobjímají s našimi nadřízenými,“ říkali si tehdy detektivové z kladenské expozitury protikorupční policie. Tito kriminalisté tehdy vyšetřovali celou Mrázkovu skupinu pro podezření z daňových podvodů. A případ se jim podařilo dotáhnout do konce. A z trestného činu obvinili dokonce i samého Mrázka.

Ale nakonec stejně zvítězily „skleničky vína z Biskupské vinárny“. Mrázek se totiž opět záhadně z případu vykroutil a před soudem nikdy za tento ani za jakýkoli další čin nestanul.

„Kompromateriály“

Jeden z Mrázkových letitých spolupracovníků MF DNES řekl: „Franta měl vše pojištěné na nejvyšších místech. Po celá léta sbíral na policisty, úředníky i politiky kompromitující informace. A když mu něco hrozilo, stačilo, aby jen naznačil, že takové informace má. A měl klid.“ Mrázkovi nejbližší přátelé jsou proto přesvědčeni, že právě vydírání a sbírání kompromitujících materiálů stálo nakonec kmotra podsvětí život. Byl Mrázek člověk, který toho věděl příliš...?

Lidé z odposlechů

Miroslav Šlouf – šéfporadce premiéra Miloše Zemana

Martin Hejl – bývalý důstojník tajné služby BIS a exředitel bezpečnosti NBÚ

Vlastimil Tlustý – poslanec a exministr financí za ODS. (Mrázek na něj nasadil lobbistu Igora Šafranka)

Ivo Svoboda – exministr financí za ČSSD

Barbora Snopková – poradkyně ministra Svobody

Josef Hojdar – bývalý šéf hospodářského výboru Sněmovny za ČSSD

Mikuláš Tomin – bývalý šéf Inspekce ministra vnitra

Boris Štefl – bývalý šéf Inspekce ministra vnitra

Vladimír Nešpůrek – bývalý detektiv hospodářské kriminálky

Antonín Běla – jeden ze šéfů pražského podsvětí. Byl zavražděn

Pavel Šrytr – bývalý důstojník policejní jednotky URNA a Mrázkův bodyguard

Tomáš Pitr – bývalý majitel olejářské firmy Setuza. Dnes na útěku

Jaroslav Starka – fotbalový boss z Příbrami, obviněn z násilné trestné činnosti

Miroslav Provod – bývalý vekslák, dnes ve vězení

(MFDNES)